Kino Evald

Komorní kino Evald. Národní třída 28 v Praze 1.

Já tu pamatuju vyhlášený noční podnik Kosí hnízdo. Ve třiašedesátém jsem se zde loučil s civilem před odchodem na dvouleté přetváření mé maličkosti na chlapa. Jak se jim to povedlo, ať soudí jiní. V pajzlu jsem byl se dvěma kamarády, nalepil se na nás podivný človíček, který nás nutil hrát krabičky. Prohrával drobné částky, vypadal namol, nás to otravovalo.

Chtěli jsme se ho zbavit, zvedli jsme sázku o hodně a on vyhrál. Jeden z nás nebyl zas tak opilý, a pochopil, že jsme kápli na profíka, od stolu ho vyhodil, málem násilím.

Myslím, že už po vojně tenhle zapadák zavřeli a otevřeli restarant Vysočina, 1.cenová skupina, pro moje vrstvy nezajímavá hospoda.

V devadesátých letech restaurace zůstala, ale objevilo se nové kino, nazvané na počest legendárního filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma.

Malý sál, 72 míst. Vstupenky se kupují kousek před sálem. Dají vybrat volné místo na obrazovce, vstupné 99 Kč. Prodávající je zároveň šatnářem. Poplatek dobrovolný. Atmosféra je příjemná, takže si asi mnoho návštěvníků korunu zpět nevezme a ještě přihodí drobné do mističky za šatnu. Rád sedávám v kinech na kraji řady. Můžu lépe natáhnout nohy, a pokud by na mě, nedej Bože, v mém věku, přišla během promítání potřeba, nemusím zvedat celou řadu.

Navštěvuju hlavně kina typu Světozor, Aero, Oko, na tuhle oázu klidu jsem nějak zapomněl. V sobotu jsem objevil film, který mě zaujal. Kraviny tu nejsou na programu. Nikdo neotravuje s popcornem, ale ani s pivem do sálu. Sedí se pohodlně, zvášť, když člověk nemusí na klíně muchlat kabát. Vchod do sousední restaurace je hned vedle vchodu do sálu.

Vzpomněl jsem si na své mládí, kdy návštěva kina, hlavně večer, byla společenskou záležitostí, šustit pytlíčkem s bonbóny bylo nevhodné a lidé se na dotyčného pohoršeně ohlíželi.

Abych naši vzornou generaci nevychválil příliš. My mladší jsme chodili do biografu hlavně odpoledne, a pokud se promítal sovětský budovatelský film (bylo jich hodně, v listopadu víc než kin), v poloprázdném setmělém sále se dalo docela dobře randit za nizoučké vstupné.

Film Dobré srdce (The Good Heart) islandského režiséra Dagura Káriho doporučuju každému, kdo nemiluje namyšlené velkofilmy, plné technických zázraků, které nakonec na sebe stejně prozradí, že jsou srágory. Vyprávět obsah nebudu. Tři hlavní postavy v hodně bizarním prostředí, nečekané zvraty, černý humor, tragikomedie. Klasická délka filmu kolem 90 minut, kdy i penzista vydrží klidně sedět, a nebolí ho příliš kostrč.

Byl jsem moc rád v kině Evald, a přijdu sem zase co nejdřív.