pátek 21. ledna 2011

Honza Zajíček

26.2.2007 jsem stál s mnohými, povětšinou staršími ročníky, na hřbitově v Dobříši. Jako sirotci. Myslím si, že všichni cítili, to co já. Že něco skončilo. Loučili jsme se s Honzou Zajíčkem. Věk, řekněme, že úctyhodný, necelé 4 měsíce předtím oslavil 80.

Poslal jsem mu gratulaci, odpověděl v půli prosince dopisem, kde se mi omlouvá za zpoždění, že měl malou mozkovou příhodu, ale jinak je jeho psaní v podstatě optimistické. Dopis končí slovy "Žij blaze". Tak se, Honzo, pokusím.

Přiložil svou fotku ze švýcarského Bielu, kde má startovní číslo 80. Teprve dnes jsem objevil, že to číslo je tam doplněné u příležitosti jeho narozenin. Napsal jsem mu tehdy, že osmdesát je velké číslo, ale on byl odjakživa stovkař. Na fotce je Honza přibližně stejně starý, jako jsem nyní já. Stovku bych už neušel.

Na jeho památku jsme si připili Na Prachandě, pokračovali jsme ve společenské místnosti ve firmě Pepíka Krejsy, Honzova kolegy a kamaráda. Honza miloval dobré jídlo a pití. A že toho uměl kdysi spořádat! Určitě nás ze zaječího nebe kontroloval, abychom se na jeho počest neflákali.

Honza byl skutečně stovkař. Nebyl u toho, když skupinka šílenců z Tlupy šli první stokilometrový pochod. Ale velice rychle se k vznikajícímu hnutí připojil. A co je hlavní, on se svou buldočí náturou protlačil stovky do oficiální turistiky. Přesvědčit všechny páprdy ve vedení turistiky byl téměř nadlidský úkol, Honza se o to pokusil, měl úspěch, třebaže některým funkcionářům šel na nervy neustále. Kvůli tomu i splnil podmínky pro udělení Mistra turistiky. Už jen z titulu jde hrůza. Jak určit, kdo je mistrem turistiky? Ale oni si na něj, olepeného titulem, tolik netroufli, a mohl občas praštit do stolu.

Doba to chtěla, tedy neházejme to na dobu, žádali to všichni ti malí připosraní funkcionáři, kteří někdy ani v KSČ nebyli, ale třásli se strachy o svoje posty, které vlastně žádnými posty nebyly. Jistě si každý pamatuje lidi, kteří, když nadávali na komunisty, muselo to být daleko od davu, sedmkrát se přitom ohlédli, a pěkně šeptem... Ti dnes nejvíc křičí, že všechny komunisty bylo třeba vyházet, zavřít.

Aby se sešla parta kamarádů a šla spolu na výlet, třeba dlouhý, bylo možno i tenkrát. Na to, aby se daly vytisknout propozice akce, dát upozornění do novin, vyvěsit v obcích, bylo třeba akci ohlásit. Tehdejší rozmnožovací stroje vlastnily jen větší podniky. Vedoucí planografie bývala zasloužilá soudružka a ta hlídala. Vše se muselo zaevidovat. Nejschůdnější bylo se stát organizovanými turisty.

Honza byl srdcem levičák, za německé okupace se angažoval v odboji, vždyť později pořádal známý pochod Stezkou brdských partyzánů. Po válce se zapojil do budování, jenže... Přišel rok 1948 a bylo třeba lidí, kteří slepě plní příkazy mocných. Honza se ptal vždycky "proč?". Kromě toho byl zvyklý říkat, co si myslí. Takové lidi komunistická šlechta mezi sebou viděla nerada.

Chlap jako hora, stal se hutníkem v Kovohutich v Mníšku pod Brdy. Myslím, že toho nikdy nelitoval. Byla to profese, která vyžadovala chlapa, oficiálně státem ceněná, na tehdejší dobu slušně vydělal, při vyměřování důchodu měl nárok na první třídu. Jako horníci, ale taky jako lampasáci (!). Do důchodu šel v 55 a on si ta léta důchodu uměl užít.

Jednou dělal brigádu jako figurant u zeměměřičů, říkal mi pak, že to byl docela záhul. Když to říkal zrovna on... Dělalo mi to, jako zeměměřiči dobře.

Měl nesmírně hodnou manželku, aspoň na mě tak působila. Byla však těžce nemocná a odešla Honzovi příliš brzy. Děti nemohli mít, a tak Honza časem odešel do pečovatelského domu v Dobříši. Služeb využíval, ale jinak se neustále potuloval po pochodech. Vyskytoval se i na akcích, na které neměl jako zaměstnaný čas. V Kovohutích se pracovalo nepřetržitě.

Fyzicky zdatný, stovku bez problémů ušel, ale přesto se zapsal do dějin hlavně jako organizátor. Do mníšeckých Kovohutí byl vstup přísně kontrolovaný, podnik považován za strategický, Honza se dokázal vnutit a jednou, později i vícekrát, do roka obsadit v sobotu zaměstnaneckou kulturní místnost a kantýnu. Vstup volný komukoliv. Přísní vrátní na jeden den rezignovali.

Byl první, který začal s pořádáním stovek, rozdělených na dva okruhy, noční a denní trasu. Nápad od něj ostatní okoukali, on začal pořádat něco jiného. Určitě je někde spočítáno, kolik pochodů organizoval, těžko lze spočítat, kde se angažoval jako spolupořadatel. Viděl jsem ho na pochodu v Blatné, kde pomáhal s prezentací, jinde ho bylo vidět na kontrolách.

Svou hlavní akci, Stezku brdských partyzánů, předal po čase Pepíkovi Krejsovi a sám 12 let pořádal zimní stovky. Jednu v prosinci, druhou v lednu. Konalo se bez ohledu na počasí. V poslední nás dovedl 1.-2.12.1995 z Mníšku do restaurace Na Spilce v Plzni. Byl zvyklý držet slovo a tak, když vyhlásil, že tohle je jeho poslední pochod, kde vystupuje jako hlavní pořadatel, prostě tomu tak bylo.

Pak už Pepíkovi jenom pomáhal u prezentace v Kovohutích, po mém zjištění, že mám klouby v hajzlu, jsem tam jezdíval na kole jenom kvůli němu. Poklábosili jsme, zavzpomínali. Na Brdskou stezku, jak se pochod časem přejmenoval, jsem se jel podívat ještě na jaře 2007, kdy už Honza nebyl. Chyběl mi.

Nechci v téhle vzpomínce psát o všem, co s Honzou souvisí. Romány nepíšu. Určitě na něj vzpomenu ještě mnohokrát, u pochodů, které pořádal, i u jiných, byl to náš guru. Patřilo by se zmínit o skutečnosti, že dvakrát obešel za 100, resp. 99 dnů obešel pěšky celé Československo, byl by to hrozitánský seznam, ale pokud chci v tomhle psaní pokračovat, bude se v něm jméno Zajíček vyskytovat často.

Turističtí funkcionáři ve svém nesouhlasu s dlouhými pochody uváděli důvod, že se jenom chodí a chodí a nikdo nemá čas na takzvanou kulturně poznávací činnost. Sám vím, že je to nesmysl, když je člověk zdatný, krajinu sledovat stačí. A pokecání se štamgasty vesnické hospody může být někdy cennější než prohlídka zámku.

Honza republiku doslova prošlapal. A znal, pamatoval si hodně, uměl si vybírat skutečné lahůdky. Jako v jídle.

Nepatřil jsem do okruhu jeho nejbližších kamarádů, ale rádi jsme se viděli. Mnohokrát jsme spolu nesouhlasili, znal jsem ho a věděl jsem, že nevyžaduje, aby s ním kdokoli bezvýhradně souhlasil. Na svém názoru trval, hádal se, nerad ustupoval, ale neznamelo to, že by člověka s jiným názorem začal nenávidět.

Nikdy jsem nepomohl pořadatelům pochodů, mezi nimiž byli i mí dobří přátelé, s organizací. Byl jsem jenom účastník. Ovšem taky jsem nikdy pořadatelům nenadával, když se jim cosi nepovedlo. Tušil jsem, že člověk nic netvořící by kritizoval někoho, kdo se tvořit snaží. Nechtěl jsem patřit do obrovské skupiny lidí, kteří jen a jen kritizují a nedělají nic. To platí v každé době.

Mezi čtyřma očima jsme si leccos řekli, když organizoval sledování stovkařů (evidence, kolik kdo ušel stovek), vyměnili jsme si i nějaké dopisy. Mně se nápad líbil, dával jsem mu tipy na lidi, kteří už před časem všeho nechali, on je snad kontaktoval. To, co udělali z dobrého nápadu někteří sledovaní, byla asi prohra, mně to tak připadlo.

Pak jsem udělal něco, čím jsem Honzu naštval. Chtěl na mně, abych se zařadil do užšího vedení dálkových pochodů jako jakýsi sekretář, že bych měl na starosti administrativu apod. Odmítl jsem, bylo to poměrně dlouhé přemlouvání, z jeho strany. Jezdil jsem tenkrát denně na stavbu do Kralup, fyzičku jsem si udržoval běháním a doma tři malé děti, které jsem záhy zašal tahat po výletech a krátkých dětských pochodech. To, že se budu starat o děti, jsem považoval za naprostou prioritu, kvůli které jsem ochotný hodit za hlavu cokoliv. Možná to tak úplně nemá být, ale stalo se, čas nevrátím.

Když mému synovi bylo 15, naštval i on Honzu. Přihlásil se na pochod v délce 50 km a absolvoval celou stovku. S Olafem Čihákem, tomu bylo ještě o dva roky míň. Honza klukům vynadal, že ho podvedli. Rozumné to od nich nebylo, ale, kdo je v takovém věku rozumný? S Honzou jsme o tom mluvili a já se ho ptal:

"Mám ho snad zabít?"

"Já vim..."

Honzovo příjmení lákalo k různým vtípkům, či rádoby vtípkům, on se neurážel, ohromně se bavil. Pro mnoho lidí byl prostě Zajda, znal jsem mnoho lidí, kteří tuto přezdívku vyslovovali s velkou úctou.

Jenom historka, kterou jsem jen slyšel, nebyl jsem u toho. Šel se jakýsi etapový pochod od města k městu, na jedné z tras se muselo projít kolem pole, plného zelí. V tělocvičně, kde se ve spacácích přespávalo, byla poté hromada asi 40 zelných hlávek. Dárek pochodníků Zajíčkovi. Snad to tenkrát dal či prodal do školní jídelny, nevím. Nad polním pychem bych se měl spíš zamyslet, krást se nemá, ale mohlo by to být promlčené, nebo ne?

Od roku 1994 mi Honza každoročně posílal svoji PF, kterou vlastnoručně vyráběl. Netuším, jestli všechny ty zajíce skutečně kreslil sám, nebo něco odněkud obkreslil, doplnil vlastním textem, každý rok jiným. Všechno nechal okopírovat, kopie většinou vybarvil pastelkami, podepsal. Jednalo se o malé lístečky na obyčejném papíře. Trochu naivní, ale úplná oaza mezi všemi blýskajícími se Happy New Year.

V roce 2003 jsem se vrátil do bytu po rodičích, nad svůj stůl jsem si vždy Honzovo přání připíchl a díval se na něj celý rok. Teď už tam mám 4 roky stejné. Byl jsem tak drzý, že jsem si sněhuláka z onoho lístečku vypůjčil a dal do loga svých Srovnávacích fotek. Prostě, kradu, kudy chodím, ale Honza mi určitě odpustí.



 
Všechny gratulace od Honzy, které vlastním jsou zde
nebo taky zde

Žádné komentáře: