Většinu života jsem strávil v pohybu. Snad mi to bylo dáno, budiž.
Může se někdo divit, že vychutnávám krásu téměř nepoznaného. Odpluly vánoční návštěvy, milé i nemilé.
Už je pracovní den. Válím se v posteli, hrabu se ve vánočních dárcích. Staré fotky z míst, která důvěrně znám, nebo naopak jsem tu nikdy nebyl. Moje myšlení je jasné. Tam pojedu!
Z cédéček mi k tomu zpívá Johnny Cash. Pan Nezařaditelný. Miluju blues, miluju jazz, miluju leccos.
Neznám anglicky. Kombinace komunistického školství a mé vlastní lenosti. U písní Johnny Cashe mi připadá, že je to jedno. Tuším, že vím, o čem zpívá, aniž rozumím slovům.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet. V roce 1978, kdy jsme s manželkou dlouho přemýšleli, jestli si tu stovku za vstupné můžeme lajsnout. Pro jednoho, pochopitelně. Podruhé, v Paláci kultury, kde jsem zoufale hledal, kde se koncert koná. To už bylo za stovek pět. Pracovník u vchodu nevěděl, kdo je Johnny Cash. Blbec.
Slyším z jeho zpěvu život. Vroucnost. Jistě, je někde v nějaké dvoraně country music. Patří tam vůbec? Připadá mi někdy jako z jiné planety. Ani kritici ho moc nekritizují. Jednoduché písničky, nikoliv slaboduché.
Jenom kýčovitá připomínka jeho životní dráhy. Když mu zemřela manželka, kdysi mu pomohla odtrhnout se od drog, už jenom dožil. Kýč? No, jak se to vezme.
Jsem mužského pohlaví, kdybych chtěl zapůsobit na ženy, bacha jde o sen, nevadilo by mi, kdybych se podobal Johnny Cashovi. Divím se ženám, kterým takový typ neimponuje.
Taky se divím ženám, které neobdivují mě.
Dobře, už jdu spát.
Může se někdo divit, že vychutnávám krásu téměř nepoznaného. Odpluly vánoční návštěvy, milé i nemilé.
Už je pracovní den. Válím se v posteli, hrabu se ve vánočních dárcích. Staré fotky z míst, která důvěrně znám, nebo naopak jsem tu nikdy nebyl. Moje myšlení je jasné. Tam pojedu!
Z cédéček mi k tomu zpívá Johnny Cash. Pan Nezařaditelný. Miluju blues, miluju jazz, miluju leccos.
Neznám anglicky. Kombinace komunistického školství a mé vlastní lenosti. U písní Johnny Cashe mi připadá, že je to jedno. Tuším, že vím, o čem zpívá, aniž rozumím slovům.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet. V roce 1978, kdy jsme s manželkou dlouho přemýšleli, jestli si tu stovku za vstupné můžeme lajsnout. Pro jednoho, pochopitelně. Podruhé, v Paláci kultury, kde jsem zoufale hledal, kde se koncert koná. To už bylo za stovek pět. Pracovník u vchodu nevěděl, kdo je Johnny Cash. Blbec.
Slyším z jeho zpěvu život. Vroucnost. Jistě, je někde v nějaké dvoraně country music. Patří tam vůbec? Připadá mi někdy jako z jiné planety. Ani kritici ho moc nekritizují. Jednoduché písničky, nikoliv slaboduché.
Jenom kýčovitá připomínka jeho životní dráhy. Když mu zemřela manželka, kdysi mu pomohla odtrhnout se od drog, už jenom dožil. Kýč? No, jak se to vezme.
Jsem mužského pohlaví, kdybych chtěl zapůsobit na ženy, bacha jde o sen, nevadilo by mi, kdybych se podobal Johnny Cashovi. Divím se ženám, kterým takový typ neimponuje.
Taky se divím ženám, které neobdivují mě.
Dobře, už jdu spát.
Facebook - Václav Víšek
.
2 komentáře:
Vaše vášeň pro jazz a Johny Cashe je mi blízká !
A co big bandy ?
Hezký den :-))
http://wess.blog.cz
Big band je královská disciplína. Jak říká jedna moje spolužačka, která donedávna s bigbandem zpívala. "Dixieland je výborný, ale když foukne bigband..." Bohužel, dobrý bigband se těžko uživí, muzikanti si do něj chodí hrát pro radost.
Vlezl jsem na Vaší stránku a vyletěla na mě Kvašňákova Sparta. Možná jsme se tam někdy viděli...
Okomentovat