středa 29. prosince 2010

Když pálí žáha

Kdo trpí touhle vadou, ví, jak je to protivné. U mne se jedná asi o dědictví po tátovi, který takové problémy míval. V dětství do mě cpali zažívací sodu a jiné blbosti.
Člověk, pokud není úplnej debil, časem pozná, co mu dobře dělá a čeho se má vyvarovat. Když něco poruší, je potrestán. Jako alkoholik, který ví, jak mu bude špatně a stejně se vopije.
Nepotřebuju na pálení žáhy odborníka, poradím si sám.
Nedávno na ČR 2 mluvil lékař. O pálení žáhy. Zbystřil jsem pozornost. Když už jsem měl rádio puštěný. Lékař, tedy odborník, doporučoval léky. Tužku jsem neměl po ruce, názvy jsem zapomněl záhy.
Redaktorka se třikrát ptala, jak by měl člověk této nepříjemnosti předcházet. Byla slyšet jen krátká přednáška o závadě a jména léků.
Počtvrté už byla skoro agresívní.
Odpovědí bylo, že když někdo užívá ten který lék, nemusí o žádné dietě uvažovat.
Odborník určitě dostal od Českého rozhlasu za své vystoupení nějaký honorář. Tak mě napadlo, jestli mu něco neukáplo i od farmaceutické firmy, která zázračný lék vyrábí.
Přiznám se, že mi pomůže lžička strouhanky. Suché, nejsušší. Jeden známý mi říkal, že je to sice hnusný, ale taky mu to pomohlo.
Když ale ty drahé léky jsou v takových pěkných krabičkách...


Facebook - Václav Víšek

úterý 28. prosince 2010

Pohádka o Markétě

Za devaterými horami, za devaterými řekami bylo království, v kterém vládl král Václav.



Václavy se v onom království hemžilo.


Narodilo se děťátko. Markéta.


K zulíbání.


Holčička, kterýmu volovi by se taková holčička nelíbila?


Veselá, skákavá.


Sportovní a soutěživý duch z ní trčel.


Holka k nakousnutí, chytrá, s maturitou neměla problém, poslušná.


Tonda, lyžař, si jí vyhlédl, tušil, co v ní je.


Markéta byla snaživá dorostenka.


Poslušná. Vždycky.


Tonda věci rozuměl.


Markéta byla skvělá. Stala se z ní úžasná lyžařka.


Závodnice.


Král byl rád, že Markéta existuje. Nedělala ostudu. Ve světě se o království mluvilo. Sem tam i medaile cinkla, v lyžařském světě se Markéta neztratila.


Vrcholový sport je vo prachách, jak se v podhradí říká. Příjemná holčina, jakou se Markéta stala, může být skvělý marketingový objekt.


Pohádka by měla mít lumpa, kterého chceme pranýřovat. Vondrák. Všem hodným Vondrákům se za zneužití příjmení omlouvám.


Oplodnit Markétu může být příjemná činnost, vždyť víme. V takové situaci je jedno, jestli je partner bohatý nebo ne.


Vondrák byl bohatý, miloval peníze, někdy i Markétu.


Odborník by přisvědčil, že se v ženě, která dá život, něco změní. Ve sportovním světě je hodně případů, kdy novopečená maminka je lepší než bývala.


Trenér Tonda už u toho nebyl, odvedl svou práci, co bychom od něj ještě chtěli.


Markéta, ač tvrdila, že neví, byla najednou skvělá. Jakoby vyměněná. Lid šílel. Miloval i její Terezku, kdo by nemiloval krásné dítě?


V posledním závodě kariéry vyhrála i olympiádu. Celé království šílelo, Markéta se stala miláčkem. Odměna za tvrdou práci.


Město pod horami dávno toužilo ukázat se světu. Svět pokýval moudře hlavou. Ano, to jsou ti praví, kteří uspořádají mistrovství všech království.


Hodně práce, hodně peněz, pro stavební firmy úžasná příležitost. Vondrákova chapadla věděla, jak se dostat k místům nejvyšším. Předseda vlády Jelimánek zasáhl. Stávající organizační výbor je k ničemu. I prachy dáme, když bude v čele Markéta. Hrdinka. Národ jí miluje.


Markéta nikdy nic neřídila, jen svůj automobil. Lehko ji přesvědčit, že doporučená firma je na určitou práci ta pravá.


Mistrovství všech království proběhlo. I král Václav se ukázal. Markéta, místo toho, aby prošla ve slušivých šatečkách, koukejte se, jsem Markéta, řešila věci, které nikdy před tím neřešila. S Vondrákem v pozadí.


Tahle akce nemůže být neúspěšná, vždyť i Jelimánek říkal...


Finanční propadák bylo ono mistrovství.


"Někde se snad prachy vyštrachaj..."


Drobnosti, které jsou pod prahem vnímání krále Václava.


Kdo za to může?


No přece Markéta. Postavili jsme jí pomník na náměstí, kam patří naši hrdinové. Markétu je třeba odstranit. Dav má svá práva. V různých dobách se davu říká národ, nebo pracující lid, ač má k tomu i k tomu označení dost daleko.


Shodíme Markétu z podstavce! Kopněme do ní, šlápněme na ní, plivněme si.


Pohádka je pro děti, má mít šťastný konec. Markétina Terezka asi nezahyne v chudobě. Její tatínek je schopný. Tu prodá sportovce, tu fabriku, tu akcie, prostě on ví. Ví, jak se dostat k místům nejvyšším, třebaže Jelimánek vlastní už dobrou trafiku a na jeho židli sedí jiný. Markéta, na kterou se plive, ho nezajímá. Ta už medaili nezíská. A král Václav je prostě král.


Divnej dobrej konec?


Aspoň tedy moudrost na konec. Až bude lid někomu stavět pomník, představte si bourání téhož.


A taky "Ševče, drž se svého kopyta."


Dětem raději vyprávějte něco od Boženy Němcové.





BLOG TÝDEN

pondělí 27. prosince 2010

Válet se v posteli

Většinu života jsem strávil v pohybu. Snad mi to bylo dáno, budiž.
Může se někdo divit, že vychutnávám krásu téměř nepoznaného. Odpluly vánoční návštěvy, milé i nemilé.
Už je pracovní den. Válím se v posteli, hrabu se ve vánočních dárcích. Staré fotky z míst, která důvěrně znám, nebo naopak jsem tu nikdy nebyl. Moje myšlení je jasné. Tam pojedu!
Z cédéček mi k tomu zpívá Johnny Cash. Pan Nezařaditelný. Miluju blues, miluju jazz, miluju leccos.
Neznám anglicky. Kombinace komunistického školství a mé vlastní lenosti. U písní Johnny Cashe mi připadá, že je to jedno. Tuším, že vím, o čem zpívá, aniž rozumím slovům.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet. V roce 1978, kdy jsme s manželkou dlouho přemýšleli, jestli si tu stovku za vstupné můžeme lajsnout. Pro jednoho, pochopitelně. Podruhé, v Paláci kultury, kde jsem zoufale hledal, kde se koncert koná. To už bylo za stovek pět. Pracovník u vchodu nevěděl, kdo je Johnny Cash. Blbec.
Slyším z jeho zpěvu život. Vroucnost. Jistě, je někde v nějaké dvoraně country music. Patří tam vůbec? Připadá mi někdy jako z jiné planety. Ani kritici ho moc nekritizují. Jednoduché písničky, nikoliv slaboduché.
Jenom kýčovitá připomínka jeho životní dráhy. Když mu zemřela manželka, kdysi mu pomohla odtrhnout se od drog, už jenom dožil. Kýč? No, jak se to vezme.
Jsem mužského pohlaví, kdybych chtěl zapůsobit na ženy, bacha jde o sen, nevadilo by mi, kdybych se podobal Johnny Cashovi. Divím se ženám, kterým takový typ neimponuje.
Taky se divím ženám, které neobdivují mě.
Dobře, už jdu spát.



Facebook - Václav Víšek

.


čtvrtek 23. prosince 2010

Hrad Pravda


Pravda pokulhává


Facebook - Václav Víšek

pondělí 20. prosince 2010

neděle 19. prosince 2010

Výlučnost

Bylo to v sedmdesátých letech, v době tuhé normalizace. Měl jsem možnost se zúčastnit výběrového turisticko - sportovního zájezdu do kapitalistcké ciziny.

Zájezd na stokilometrový pochod v Dánsku. Podmínkou bylo, že účastník je schopný takovou akci absolvovat a zaplatit si cestu.

Žádost o pas, žádost o výjezdní doložku. Několikahodinové fronty, u okýnka jsem byl proti nafouklému esenbákovi blbý, žebrající tvoreček.

Ty žádosti mi musel někdo předtím schválit. Zaměstnavatel. Můj soudruh šéf nebyl úplnej blb, přestože na výročí únorového vítězství navlékal uniformu Lidových milicí.

"Máš štěstí. Zrovna zejtra máme partajní schůzi."

"Já ale nejsem člen KSČ."

Bývalý člen Národních socialistů, který po roce 1948 pochopil, kde je jeho místo, vytřeštil oči.

"Co ty si vo sobě myslíš...?"

Raději jsem si nemyslel nic. Pochopil jsem, že jsem méně než hovno. Strana je to, k čemu máme vzhlížet.

Pohrdal jsem jimi, ale to bylo všechno. Snil jsem o tom, že budu jednou normální občan.

Sen, v nějž jsem už moc nedoufal.

Stalo se.

Ústava České republiky byla spíchnutá v roce 1992 narychlo, někdy mi připadá, že se sešlo pár právníků o víkendu u flašky a dali dohromady základní zákon nové republiky. Možná raději měli opsat ústavu rakousko - uherskou.

Na sebe nezapomněli. Poslanec by měl mít možnost říkat svoje názory bez strachu, že jej někdo potrestá.

Pro jistotu si svou imunitu rozšířili na všechny přestupky až do smrti, nebudeme přece úzkoprsí. Divím se, že zapomněli na svá vnoučata.

Vožralí poslanci se projížděli v autech, mávali poslaneckými průkazy. Poslanec mohl všechno, jeho soudili kolegové, kteří dobře věděli, že i oni sami by mohli...

Všichni se naparovali, že je tenhle stav třeba změnit. Hlavně před volbami. Vždycky se našel důvod, jak omezení poslanecké imunity pozdržet.

Sere mě každý, kdo si o sobě myslí, že je výjímečný. V márnici vypadáme trapně stejně.

Bude to tři roky, co tehdejší parlament si vybral na projednávání změny zákona chvíli, kde se rozhodovalo, který z ekonomů by se nejlépe hodil za prezidenta. Bez zájmu veřejnosti jakoukoliv změnu zákona kolektivně odpískali.


Současná vládní koalice má omezení imunity v koaliční smlouvě. Mají 117 hlasů ve sněmovně, k prosazení ústavního zákona potřebují 120. Potřebují jednat s opozicí.

Opozice je tu proto, aby oponovala, jinak je k ničemu.

Jak je možné, že 29 poslanců vládní koalice na hlasování o ústavním zákonu chybělo? Oni takový zákon nechtějí, oni chtějí být výluční.

I ČSSD byla u moci, měla možnost něco prosadit, vždy se našly důvody, kterým může věřit jenom slabomyslný.

Mladý Benda (je vůbec ještě mladej?) s rozšafností doživotního poslance národu sdělil, že poslanci vládní koalice nebyli přítomní, protože nečekali, že se jednání protáhne tak dlouho a už měli jiný program.

Pozdravpámbu.

Výsledek hlasování včera brzy zmizel z titulků na serverech. Hlavní zpráva je korupce na ministerstvu, teď momentálně životního prostředí. Všeobecné rozhořčení. Může vůbec překvapit korupce na jakémkoli ministerstvu, které zadává státní zakázky?

O všem rozhodují vyjímeční nedotknutelní. Podle mého názoru sebranka, svoloč. To nejsou nadávky, oni sami, většinou vysokoškolsky vzdělaní, se mezi sebou titulují drsněji. Ovšem jenom pro publikum, v závětří se dohodnou. Aby nepřišli o svou výlučnost.

Státním úředníkům byl o 10% snížen plat. Prosím, třeba je to nutné, nechci rozebírat. Poslancům jenom o 5%. Ano, oni jsou výluční totiž.

Pohrdám takovou vyjímečností.

Arogance moci, která je prolezlá celým politickým spektrem, jak je módní říkat.

Nerad píšu o současné politice. Mám pocit, že mám málo informací, nechci střílet bez rozmyslu. Dnes jsem to nevydržel. V předvánoční čas.

Hezké Vánoce.



Facebook - Václav Víšek

pátek 10. prosince 2010

Dostojevskij





V době, kdy jsem navštěvoval školní zařízení, nebylo jméno velkého Rusa zapovězené, spíš trpěné. Byl maturitní otázka, měli jsme vědět, že existoval, ale...

Něco jako český Karel Čapek. Taky jsme věděli, že napsal pěkné povídky, imponující závěr dramatu Matka "Tony, jdi!", ale přece jenom Marie Majerová a její Siréna je jiný kafe.

Karla Čapka si nedovolili úplně z literatury vymazat. Ani Dostojevského nikdo nemazal. Zabývat se ruskou literaturou a dělat, že Dostojevskij nebyl, si nedovolili ani v padesátých letech. Spíš ho trochu odšoupli, někam za pokrokovou litaruturu sovětskou.

Pro mou generaci, o které se tvrdí, že byla postižená budovatelským nadšením (!?), byl Dostojevskij Rusák. Puberťák tak úplně nerozlišuje. Rusák je Rusák a basta. My čteme rodokapsy. Protože nám je zakazujou.

Byl jsem na vojně. Dva roky. Průser.

Všemi zákony jsme byli povinováni vrátit se do podniku, odkud nás neradi (?) ztrácelí, brali nás jako kvočna kuřata za svoje. Fakt na nás mysleli. Před Vánocemi posílali vzpomínku - knihu. První rok jsem obdržel nějakou vojenskou srágoru, snad jsem ji i přečet, nevím. Kdo ví, kde je. V roce 1964 jsem obdržel knihu od Dostojevského Uražení a ponížení. Byl jsem stará máza, ke všemu čtenář. I tohle jsem si přečetl. Objevil jsem Dostojevského.

Stará máza, vybral jsem si místo v cimře, v koutě nahoře, na palandě. Peněz nebylo, tak jsem si tam v klidu ležel a četl. Znali mě a nechali mě na pokoji. Měl jsem tam několik knížek, které jsem nikam neuklízel. Spal jsem s nimi. Byl jsem uražený, že musím být vojákem, tudíž jsem byl i ponížený

Bylo nám tam s Fjodorem Michajlovičem fajn.

Kdo tehdy měl zásluhu na tom, že právě tuto knihu jsem obdržel? Můžu se jen domýšlet.

Knihu mám dodnes, je pěkně ilustrovaná, a s věnováním, které tu předkládám. Kdo chce, ať se zasměje.



Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 9. prosince 2010

Nechci sedět na kufru

Seděli jsme u kulatého stolu. Sice byl sestavený z hranatých stolků, ale když tenhle termín můžou používat politici, proč ne důchodci? Jsme taky placení ze státního rozpočtu, sice hůř, ale zase nenaděláme tolik škody.



Mnohokrát v životě jsem takovou situaci nezažil. Někteří přítomní byli po vydatné procházce skalami Českosaského Švýcarska. Počasí skvělé, stejně jako ubytování v penzionu, který nerozhlašuje, že je honosný, o to je příjemnější. Po jídle jako od maminky jsme se posadili tak, abychom na sebe viděli. Kolem dokola.


Ve škole jsme tak nesedávali. Tenkrát jsme se schovávali jeden za druhého, dnes si vidíme do obličeje. Zrak trošku léty ztratil na kvalitě, pořád hledáme brejle, ale musím uznat, že jsme fešáci. Hlavně fešandy. Byly ve třídě v menšině, ale jsou motorem našich stále častějších setkání. Prostě, ženská vydrží všechno.


Špunty vzduchem nelétají, příliš nevypijeme. Někdo je na játra, někdo na srdce, někdo na žaludek, někdo má cukr, někdo je hypochondr.


Moc dobře víme, co je stárnutí. Mizí vlastnosti jako je ješitnost. Vypadávají z nás vzpomínky, které bychom ještě před pár lety nechali v klidu zastrčené. Začali jsme kašlat na snahu se předvést, ukázat, jací jsme pašáci. Pokud se o něco takového někdo pokusí, bývá to spíš s nadhledem, odměnou dotyčnému je hlasitý smích.


Nikdo se dlouho nevykecává, každý dostane svůj kousek času. Nuda není vidět, pokud někdo usíná, tak se mu holt chce spát. Pár spolužáků se srazů nezúčastňuje, jde o menšinu. Prostě nechtějí, už jsme je přestali přemlouvat. Možná jim připadá setkávání jako exhumace, jak jsem slyšel jinde. Svým způsobem je to pravda, lovíme z paměti svou minulost, vzpomínky, vždyť je to část našeho života.


Ten, kdo přijde na sraz spolužáků s přesvědčením, že ohromí přítomné svými životními úspěchy, bývá zklamán. Najde se syčák, který mu připomene, jak ho chytli ve škole na záchodě s cigaretou. Proč na něj vytahuje takové zapadlé příhody, když on všude bojuje proti kouření a malinký závan dýmu ho přinutí skládat petici pro zákaz kouření jeden světelný rok od Země?


Exhumace vzpomínek, možná přesný výraz. Ale dá se žít bez vzpomínek? Řítit se životem a všechno, co bylo, nechat zapadnout? Nad vším, co jsem v životě zmrvil, mávnout rukou, případně se omluvit, vytahovat jenom to, co se mi povedlo? Vytvoříme pro své děti a vnoučata, spíš sami pro sebe, obrázek člověka, který byl vždycky skvělý, a když nebyl, vina je na straně druhých. Pak nám není po chuti, když někdo připomene, že jsme na školním večírku poblili ubrus, nebo že vám utekla holka za jiným, protože jste byl k ničemu. S tím můžeme nejvýš oblbovat vnoučata v předškolním věku.


Průmyslovka, kterou jsme koncem padesátých let absolvovali, byla přísně odborná, jediná v Čechách. Byli jsme vázaní umístěnkou, tedy v našem případě se jednalo o doporučenku, což bylo totéž, jen nějaký úředník vymyslel nový termín. Vyvázat se z takového pracovníhoi poměru bylo složité. Organizovaný nábor, tedy doly, hutě, stavba mládeže, nebo vlivný strejček, pokud možno s rudou knížkou. Nebo přijít do jiného stavu, v čemž měly spolužačky výhodu.


Začali jsme z velké části pracovat v oboru, pokud jsme u něj nezůstali do penze, přešli jsme k příbuzným profesím. Potkávali jsme se, slýchali jsme o sobě. V polovině devadesátých let, kdy naše řemeslo, díky počítačům, úplně změnilo tvář, nás okolnosti donutily, že jsme k těm mašinkám, kterým údajně rozumí jen mladí, zasedli, bylo nám málo přes padesát.


Proto dnes se tváříme všelijak, když nám nabízejí, v dobré vůli, počítačové kurzy pro seniory. Běžně se spolu bavíme pomocí e-mailu.


Každý rok někdo chybí, většinou pro nemoc, bohužel někdy i definitivně. Moc dobře víme, že život je to kolem nás, co bylo a ještě bude. Už nadobro se věnovat jenom vzpomínkám by byla katastrofa.


Před časem mě zaujal v jakési internetové diskuzi, účast v nich není mým koníčkem, názor, že člověk v určitém věku by měl být připraven na smrt. Psychicky, morálně, právně... těch důvodů byla řada.


Do prdele!


Psala jakási čtyřicátnice, myslela skupinu lidí, kteří překročili šedesátku, kdy síly a schopnosti ubývají stále rychleji. Je to snad dva roky, už se i ona kousek přiblížila oné hranici. Nechtěl bych s takovou osobou žít v jednom bytě. Jedině, že bych ušetřil za mrazák.


Nenapsal jsem do diskuze nic. Nenapadly mě společensky únosné výrazy. Vzpomněl jsem maminku, která měla odjet do lázní, dva týdny balila, tři dny před odjezdem měla sbalený kufr, nejraději by na něm spala, aby něco nepropásla.


Představuju si, že jsem připravený na svůj konec. Mám sbalený pomyslný kufr, sedím na něm a čekám, až přijedou kluci od Čady (pohřební ústav v Braníku). Proboha, můžu si dovolit vůbec ještě něco říct, sníst, přečíst, prožít? Abych nedělal bordel v pořádku, který po sobě hodlám zanechat. Nic mě neštve víc, než pořád na něco čekat. Dýchám, hýbu se, tudíž žiju. Filosofie pořádku před smrtí by mi nedovolila ani dívat se na televizní seriál, nebo sledovat fotbalovou ligu. Má to vůbec cenu? Co když se nedožiju konce? Mám otevřít to pivo, co když ho nestačím vypít, co když se už nestihnu jít vyčůrat?


Přeháním? Možná to tak vypadá. Mně zase pitomé připadá, když se mi udělá špatně, myslím si, že zubatá klepe na dveře, hned začnu rozdávat knížky, předměty, které mi dělají radost, které jsou moje a mají pro mě obrovskou cenu, nevyčíslenou v penězích. Budu tu ještě měsíc, rok, dva roky, deset let, dvacet? Nechci to vědět. Vím, že čas nastane, ale do poslední chvilky chci mít pocit, že i tahle chvíle je můj život, stejně jako koulování s tátou před šedesáti lety.


Věřím nebo aspoň chci věřit, že mým potomkům bude líto, až zmizím a že nečekají na to, co po mně zbyde. Po každém něco zůstane, jestli se pak pozůstalí mezi sebou nedohodnou, jejich chyba a možná i chyba moje, v jejich výchově jsem cosi zanedbal.


Žiju a hloupým řečem některých mladších o pitomých, překážejících důchodcích, se usmívám. Však na vás taky dojde!


Proto tak rád jezdím na srazy spolužáků.







Třídíme odpad




Facebook - Venca Víšek

středa 8. prosince 2010

Bez internetu!

Není to tak strašně dávno, kdy bych nad takovým sdělením mávnul rukou. V pátek jsem přišel domů, zasedl na židli a pustil svoje opium. Nefungovalo. To se stát může, nebudu nervózní, vydržel jsem až do sobotního dopoledne.
45 minut se mnou strávil na lince člověk, který se mi snažil pomoci, přeinstalovali jsme spolu modem, pousmál se nad skutečností, že jedu na pět let staré zařízení. Byl příjemný, slíbil, že řešení bude urychlené.
Teprve poté jsem objevil, že nám vůbec nefunguje pevná linka. Další telefonáty na O2, něco se někde zaseklo, řekl bych, že možná až v Madridu.
Všechno, co mi slíbili, splnili, včera k večeru mi přivezla pošta v tom hrozným pražským sajrajtu nový modem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, všechno naskočilo, funguje. Dnes mě dorazil pán, který se mnou jednal v sobotu, telefonoval, jak slíbil, a ptal se mě, jestli už je vše v pořádku, omluvil se za problémy, které mi způsobili. Že prý je rád, že jsem spokojený zákazník a popřál mi hezký den, jak to asi mají v pokynech, ale neznělo to tak.
Jak rád bych si zanadával! Koukám, koho bych zprdnul, manželku nemám.
Měl jsem před dávnými času známého, na kterého jsem narazil náhodně na Masaryčce (nádraží Praha - střed se to tehdy jmenovalo) někdy po půlnoci. Čekali jsme na rychlík odněkud a pak s ním cestovali někam na Slovensko, každý jinam. Byl to slušný, kultivovaný člověk. Příjemně vyplněné čekání.
Ohlásili příjezd rychlíku, můj známý se podíval na hodinky:
"Přijeli přesně! To dělaj ty kurvy ajzboňácký schválně, aby lidi nemohli nadávat!"
Slyšel jsem, že je zdravé se čas od času rozčílit a někomu vynadat. Komukoliv. Nedali mi příležitost.



Facebook - Václav Víšek