úterý 16. listopadu 2010

Obrázek pro milovníky historie


Takhle jsou vidět z Podolí Vyšehrad a Hradčany. Pěkně pohromadě i s Vltavou. Tři roky jsem blízko chodil do školy. U řeky jsme blbli, jednou dokonce utopili sešit naší fyzikářky, který si na konci hodiny omylem neodnesla. Chudák, byla na nás hodná, občas někomu nasolila kouli. Nejmladší z učitelského sboru, hned jí hodili funkci, z níž zjevně neměla velkou radost. Předsedkyně ČSM. Odmítnout? Psal se rok 1955. Dnes asi starší paní, která už určitě zapomněla, že neměla jeden rok žáky podle čeho klasifikovat
A já píšu něco úplně jiného, než jsem chtěl.
Další čtyři roky jsem jezdil po nábřeží tramvají do školy denně. Zajímal mě krásný pohled na historii? Někdy jsem opisoval za jízdy domácí úkol od spolužáka, jenž si nemyslel, že domácí úkoly jsou buzerováním mládeže. Ale opsat dal! Když už jsem měl čas okounět, tolik hezkých holek bylo ke koukání. Čumět na Vyšehrad? K smíchu.
Dlouhá léta jsem později bydlel na sídlišti Lhotka. K cestě do vnitřní Prahy jsme používali metro z Kačerova. Do Podolí jsem občas jezdil za rodiči. Moje dospívající dcery mě překvapily. Prý jezdí do města autobusem a tramvají přes Podolí. Není hezčí tramvajová trať než je úsek z Braníka k Národnímu divadlu. Jet a dívat se. Když myslej...
Zase bydlím v Podolí. Mám oči, tak se dívám. Po holkách. Často je mi odpovědí vyděšený pohled mladé dámy:
"Proboha, co ten vopelichanec tak čumí?"
Dívám se na Vltavu, Vyšehrad, Pražský hrad. Co mi zbývá?
V neděli jsem jel podle řeky na kole, mrzelo mě, že už jsem před časem uložil kraťasy nahoru do skříně, aby si do jara odpočinuly. Jestli nám takhle vyhrožuje tisíciletá zima...
V místech, kde jsme kdysi zničili sešit naší fyzikářky, jsem vyndal foťák.
Bože, tady je krásně.


Facebook - Václav Víšek

Žádné komentáře: