středa 8. září 2010

Sedmého září

Náš táta šel na houby,
jestli on tam zabloudí,
Náš táta šel na houby,

jestli on tam zabloudí,
nezabloudí, těšte se,
on nám houby přinese.



Takové věci jsem četl dětem před spaním. Upřímně se na mě dívaly. V očích měly jistotu, že táta je šikovnej, že se ztratit nemůže.

Přešla léta a s ním doba, kdy nenahlašuju odchod do brdských lesů. Bojím se. Aby mě někdo náhodou nezamknul v bytě a stejnou náhodou mi neodnesl klíče.

Vždyť nejsem blbej, přece mám sebou mobil, kdyby něco. Přiznám se, že vypnutý. V lese mám rád ticho. Maximálně snesu kukačku.

Na chalupu mých rodičů kdysi přijela tátova sestra. Že s ním půjde ráno na houby. Ve čtyři ráno vstávali, prý to tak má být. Na houby se má chodit pěšky a ještě za tmy. Sourozenci došli do lesa, teta se bála, že se ztratí a neustále volala:

"Úúúú, Vašíku, slyšíš mě."

"Dyť jsem od tebe kousek!"

"Úúúú, Vašíku, už si něco našel?"

"Ne, houby sou vyplašený, jak tu ječíš."

"Úúúú, Vašíku, já tě nevidim."

Táta to vydržel asi půl hodiny, pak odvedl sestru na kraj lesa.

"Vidíš, tamhle ta chalupa je naše. Běž tam a hlídej, aby nás nevykradli."

Přišel za pár hodin, košík plný. Teta na dvorku s cigaretkou. Uražená. Neříkala nic. Viděla. Hříbky koukaly přes okraj koše, uchechtávaly se.

Táta si otevřel pivo.

"Puč mi cigáro."

Pohrdavě vyfoukla kouř.

"Dobře, dojdu si pro svoje. A vůbec, přišla na mě dřímota. Pudu si na chvíli hajnout. Jestli chceš, můžeš zatim ty houby zpracovat. Já tě za to zase někdy vemu sebou."

Před pár lety jsem jezdil na houby na kole. Na Brdy, nad Mníšek. Někdo mi totiž v hospodě tvrdil, že jezdit na kole na houby je volovina. Cha, chá, kecy:

Popojet kousek, opřít kolo o smrk, prošmejdit okolní křoví, popojet, opřít... Když byly brašny plné, zašel jsem na Skalku na jedno, sjel k Berounce, tradá domů.

Prej rostou...

Už se kousek svezu vlakem. Motoráček z Braníka na Dobříš. Koukám, samej důchodce. Moc hezké, studené a slunečné ráno. Předzvěst babího léta.

V Mníšku si koupím svačinu, v hospodě vypiju pivo. Podle staré fotky vyfotím náměstí, posledně mi svítilo do ksichtu sluníčko. Dneska to bude ono.

Na Skalku vyjedu jen částečně. Kousek svůj stroj tlačím. Slyším slabounký hlásek:

"Pověz mi zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější. Na asfaltu se plazí krasavice. Dostávám z ní mindrák, že může být někdo tak pohledný. To chce fotku!

krasavice

Je úterý a na občerstvení na Skalce je zavřené. Pamatuju si svoje houbařské fleky. Popojíždím, chodím, koukám a vidím, zjevně jsem tu špatně. Pokud bych napsal, že tu je ... (sprosté slovo), nebyl bych přesný, ani to ne. Houbaře jsem nepotkal. Jenom dvě báby, v košíku nesly vzduch. Žvanily, jakoby byly jen na procházce.



A přece, malinká hlavička. Hříbeček blbeček. Vydloubnu ho, tři centimetry délky, moh z něj bejt výstavní hřib. Ale to by musel tenhle trumbera poslechnout chytřejší hříbky, které mu určitě radily:


"Nevystrkuj palici, nebo o ní přijdeš."

To zas budu mít v hospodě co vyprávět. Každej přijde a vymejšlí si, kolik nůší hub přinesl domů. Jednoho malýho hříbka! Hospodskejm žvanilům sklapne čelist. Musím si ho vyfotit.

Jedu po silnici do Řevnic. Za svodidlem klobouky. Ne takový, jako nosí pan Přeučil, klobouky, které do lesa patří a kvůli kterým se sem táhnu. Přelezu svodidlo i s kolem. Troubí na mě mercedes nebo tráboš, co já se v tom vyznám.

"Vlez mi na záda, já jsem houbař!"

Klobouky patřily dvěma kozákům, zřejmě zapomenutým. Ne sovětskou armádou, nepozorným houbařem. Nebo houbařem, který už měl plný koš i kapsy.

Za hodinu prolejzání všech možných zákoutí, plných červených muchomůrek, tak hezkých, že do nich nekope ani největší zrůda. I s tím malým pišišvorem shora jsem jich měl v papírovém (!), ne igelitovém (!) šest kousků. Krásných.

Přijel jsem domů k večeru. Syn se po očku díval, jaký úlovek vyložím. Vytušil, kde jsem asi celý den bloumal. Dal jsem úlovek na talíř. Myslel, že to jsou jen ty nejhezčí kousky a čekal. Nedočkal se. Byly nejhezčí, bohužel, ošklivější jsem neměl. Málokdy se stane, že houbař přinese domů jen krásné houby. Hned jsem je vyfotil.








BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: