neděle 11. července 2010

Zplodit syna, zasadit strom, postavit dům

To vymyslel nějaký chytrák, moudrost. Jsou lidi, kteří nedělají nic jiného. Vymýšlejí životní moudra. Některá si přikradou od jiného mudrce, malinko pozmění, aby vypadali originální. Když jich mají hodně, vymyšlených či opsaných, a mají kliku, najde se nakladatel, ten dá slovům malé tvrdé destičky, aby se knížka dobře nosila v kapse.



Usadím se v tramvaji a čtu klenoty. Že jsem se radši nekoukal po holkách.


"Muž má zplodit syna, zasadit strom, postavit dům."


Syna mám, nebudu rozebírat, jak se povedl. Jsem rád, že je. Se stromem je to horší. Táta na chalupě stromy sázel, no prosím, on tuhle část splnil. Mě k tomu nepustili, když jsem vyrostl, měl jsem jiné zájmy než sázet jabloně.


Na zahradě rostly vajksle, byly malé, červené, spíš do černa, jinak byly plody strašně kyselé. Stačilo upustit pecku a už rostl stromek, nemělo to daleko k plevelu, táta je nakládal do lihu, já na ně pak chodil, aby nikdo nevěděl.


Byl jsem hodně malej, to jsem četl Vodníka Vencu a ne knížky v tvrdých destičkách. Přesto jsem chtěl mít strom. Vybral jsem si jeden z pecky vyrostlý proutek, tátovi jsem oznámil, že to je moje vajksle. Brzy poté jí ukousla špičku sousedovic koza, kterou jsme tam pouštěli. Měla spásat trávu a ne stromy! S kozou je těžká domluva. Vidí zelený a už žere.


Vajksle byla bojovná, rostla dál, no plevel, ale už byla taková nějaká na štorc, špičku měla náhradní. Táta ji opatroval téměř pietně, já tam pomalu přestával jezdit, někdy po vojně jsem se zastavil a táta mi ukazoval můj strom. Byl připosražený, plody měl, ale vycítil jsem, že spíš překáží. Tátovi se má občas udělat radost. "Na svém stromu netrvám". Hned mi nalil panáka. Višňovku, tu on uměl vyrobit. Před méně vzácnými hosty ji musel schovávat.


"Všechno by vychlastali..."


Vajksli nemůžu počítat, zasazení stromu to nebylo. Až do páté třídy jsem chodil do školy na kopec, na Pekařku, kousek od rasovny. Hned za dřevěným pavilónkem, který jako škola sloužil, byl pozemek, louka ve svahu, vhodná na pouštění draků.


Někdo rozhodl, že se zde zřídí třešňový sad. A tak zatímco zuřil třídní boj podle představ vůdců, zavírali se, i popravovali nepřátelé, ba i kamarádi, tady lidi, většinou rodiče žáků, brigádnicky sad zřídili. Měli pocit z dobře vykonané práce. Kdo dnes vysadí třešňový sad? Oblíbené ovoce mého dětství se pozvolna vytrácí. Dovážíme vitamíny z celého světa, třešňové aleje podél cest pustnou. Žádnou velkou péči nepotřebují a jak dobře plody pročistí vnitřnosti, zvlášť když darebák neposlechne rodičovské rady, a po konzumaci se napije.


Dnes stojí třešně v sezóně padesát, staré stromy rodí jen pro špačky, nahodilé poutníky, kteří jich pár polknou pro osvěžení, zbytek spadne do trávy.


Pamatuju velkou slávu, celá škola seřazená podle tříd, ředitelka, promlouval soudruh, který nezapomněl na osvobození Rudou armádou. Malér, kdyby zapomněl. Oni už si pomalu zadělávali na skutečnost, že lidem se začal Sovětský svaz zajídat. Fakt je, že i tenkrát, kromě práce zúčastněných, akce něco stála, někdo musel příděl peněz schválit a ten někdo býval v té době výhradně kovaný soudruh. Nebo aspoň předstírající, že pravým soudruhem je.


Sad už stál, kromě jediného stromu. Vykopaná díra, připravený stromek, jen ho do díry šoupnout. Nad dírou onen řečník. Jestli tam byla nějaká muzika, to už bych si vymýšlel, ale moc bych za to nedal, že jsme sborově něco zpívali. Píseň práce, Internacionálu? Červené šátečky pionýrů?


Ještě před vložením hlavního stromu celého sadu, byla do díry uložena flaška. Nekecám, samozřejmě vypitá. Místo nápoje v ní byly listiny, kde se konstatovalo, že jsme na počest... něčeho, vždycky se něco našlo, vybudovali sad, kterého si musíme všichni vážit. Určitě poděkování komunistické straně. A pod tím jsme byli podepsaní všichni žáci. Já taky. Vzkaz budoucím generacím. Jako když námořník vypije rum a do flašky vloží papír se vzkazem pro neznámou krasavici, kterou si vysní, jsa pod vlivem.


Jestli tuhle flašku někdo někdy otevřel, nevím. Docela by mě to zajímalo. Stromy už tam dávno nejsou, je tomu pomalu šedesát let. Nedávno jsem okolo jel na bicyklu, všechno je jinak, je to oplocené, postavená nějaká příšera, už si nedovedu přesně vybavit původní stav.


Pozemek na stavbu domu určitě skvělý. Výhled na část Podolí, na branickou skálu, na Vltavu, na protější Děvín... Co jsme tenkrát věděli, my tudy lítali každý den do školy, ze školy, nějaká historie nám byla ukradená. Škoda, že se na tu louku nemůžu posadit a porozhlédnout se. Čas bych zrovna měl.


Kousek odtud se tyčí budova televize na Kavčích horách (tohle jméno jsem v dětství nikdy neslyšel), rasovna dávno nesmrdí, z bývalé venkovské hospody Na Pekařce, kde se na zahradě hrával maryáš, kvílela harmonika, je zapomenutelný podnik, jakých je na každém rohu, uvařit umějí steak s hranolky, jako všude.


Ale to už jsem ujel od tématu. Tu budovatelskou třešeň si započítat asi nemůžu.


A co dům? No jo, tak ten jsem fakt nepostavil žádný. Vůbec, kdo dneska staví domy? Firmy, které stavět umí. Podle katalogů, bohatší podle věhlasných architektů. Skoro každý, kdo si nechá postavit barák, mi potvrdí, že jako zákazník, tedy ten, co platí, má problémy s projektanty, se stavaři, kteří jen neradi splní "divné" požadavky pitomce, kterej si snad myslí, když platí, že může kecat do všeho.


Většina investorů má ještě větší starosti se splácením hypotéky, kdy banka, která vždy půjčí nejvýhodněji ze všech, chce svoje, dokonce i to, co je někde na smlouvě napsáno jakoby mimoděk malým písmem. Nedejbože, aby se mladé manželství během dlouhého splácení, rozpadlo. Z vysněného domova je průser pro všechny zúčastněné.


Postavit dům! To musel vymyslet venkovský člověk před sto lety. Vlastníma rukama. V první řadě se stavěly hospodářské stavby, stodoly, chlévy, člověku stačí komůrka. Ano, hospodář vysadil lípu, pod ní stloukl dřevěnou lavičku, kde bude s hospodyní sedávat. Takových chvilek bylo hodně málo. A pak, ještě syna neměli...


Usmívám se chalupářům, kteří veškerý volný čas věnují své nemovitosti, kam prchají před městem. Často bývají v neděli večer tak zmlácení, že se těší v pondělí do práce. Dřívější obyvatel vesnice postavil dům a dbal hlavně na skutečnost, aby všechno mělo svůj účel, chalupář buduje pro radost.


Nejsem chalupář, neposmívám se jim, i moji rodičové mezi ně patřili. Mnohé vesnice, zvláště v Sudetech, existují jenom díky chalupářům. Odsunuté obyvatelstvo z roku 1946 chybí.


Obydlí si lidi většinou stavět nechají, bydlí v panelácích, činžácích, ale je v nich zřejmě neklid. Ještě dům...


A tak vznukají chaty, chatičky, hezounké, obludné, chaloupky samá kytka. Většinu času trávíme v bydlišti, není na nic čas, musí se vydělávat, stihnout všechno do pátečního poledne, aby byly korunky na benzín.


Nezdědil jsem po rodičích jejich touhy, když aspoň o dovolených, posléze v důchodu, mít svůj dům, no domeček. Možná škoda, je zbytečné o věci přemýšlet. Táta, když zestárnul a už nemohl na svou vybudovanou chaloupku jezdit, nedokázal mluvit o ničem jiném. Co s tím vším bude?


Zbavil jsem se já toho pocitu? Něčeho se zbavím, a ono to na mě vybafne odjinud. Do práce nechodím, nečinnost z lenosti mě zatím nepostihla. Co po mně zbyde? Tři děti, nestěžuju si na ně, ale co dál?


Vzpomínky. Procestoval jsem díky zaměstnání zeměměřiče a potom hlavně díky svému celoživotnímu koníčku, kdejaký kout. O cestách za hranice nemá cenu hovořit, všichni vědí, jak to vypadalo před rokem 1989. Chuť poznávat a po dobrodružství, které někomu dobrodružné nepřipadá, se nedá ztratit. Republika byla oplocená, ale jeleni v oboře to mají horší. A co teprve slepice na dvorku, králíci v králíkárnách?


Kde se vzal, tu se vzal pocit, že bych měl tyhle vzpomínky uložit. Snad pro své potomky, nebo spíš pro pocit, aby po mně něco zbylo? Jsem rád, že jsem se dožil internetu. Budu-li krafat v hospodě v Braníku, štamgasti si budou z mé osoby utahovat, v horším případě mi nenalejou, abych si nechal kecy až tam nebudou.


V žádných novinách mi nic nezveřejní, budu-li otravovat pravidelně, pustí na mě psa, spíš pošlou pro Chocholouška. A v šuplatech se mi budou hromadit popsané papíry, ve kterých se usadí prach, časem i moli.


A tam, když mě přepadne touha cosi sdělit, sednu k počítači a píšu. Dá se to zveřejnit, dá se to smazat. Najdou se lidi, kteří si leccos přečtou, jiní si pomyslí něco o senilním dědkovi. Mají možnost "Delete".


Nemám asi schopnost kdeco analyzovat, vyvozovat z událostí geniální závěry, ohromit svět tak, že by vykulil oči, kdyby nějaké měl. Přežvejkávat komentáře novinářů, aniž o problému vím něco jiného. Kritizovat všechno na světě jenom proto, že mám vztek, že stárnu. Občas se dozvím, že moje psaní jsou jen plky bez názoru, možná, neurážím se proto.


Snažím se neustále v rámci svých sil nesedět na gauči a přepínat programy, které jsou všechny stejné. Jde to pořád hůř. Síly ubývají. Přijedu někam, na hodně míst mám vzpomínky, vynořují se mi situace, lidi, na které už jsem málem zapomněl, asi se mi často ty postavičky pomotají. Někdy dávného známého jmenuju a pak čekám, že se mu to donese a přijde mi rozbít hubu.


Nemám rád lidi, kteří všechno znají, všude byli, někdy se trochu stydím, když píšu o tom městě, pak zas o jiném někde úplně jinde.


Budovatelé chat a chalup stráví svou činností většinu volného času, ten mi zbyl na moje cestování, i do železničníční firmy jsem nastoupil, abych měl vlak zadarmo. Hrabu se ve vzpomínkách, slyším-li, že chlap má postavit barák, dělám, že mi slábne sluch. Když připočtu, že i vajksli mi okousala koza...


Vzpomínám.


To vystoupím z vlaku v Turnově, hned mě napadá, tady bydlela Jitka, horolezkyně, běžkyně, dálková pochodnice, lyžařka, první ženská vítězka slavné Jizerské padesátky, výborná kamarádka mé ženy i moje. Měla ráda pivo, byla radost s ní sedět v hospodě, sranda byla, to jednou...


Dost, nebudu faulovat! Má tři děti, možná i vnoučata...






BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: