Budou-li před Vámi ve frontě u pokladny stát víc jak 4 zákazníci, dostanete jako omluvu papírovou tašku. Tak nějak to hlásí v prodejnách Albert.
Stojím ve frontě, u obou pokladen je asi deset lidí. Stane se, někdy je smůla. Kdyby ten hlas každou chvíli neotravoval. Vymýšlím, co pokladní řeknu, třeba, že by měla automaticky dávat každému tašku, nebo snad něco vtipnějšího...?
Blížím se k pokladně a vidím paní, která má, no, abych nebyl příliš nezdvořilý, nějaké to kilo navíc. Pracuje jako fretka, ty bývají rychlé, bez ironie, stříká z ní pot, jenom my tlustší víme, co je to hýbat se v současném počasí. Hubeňour neuvěří.
Neřekl jsem nic, navzájem jsme si poděkovali, čekání mě stálo osm minut života. Mám buzerovat ženskou, která viditelně pracuje a nemůže za kydy, které se linou z reproduktorů?
Asi ani manažer (dříve vedoucí) prodejny pan Šťourač nemůže za ta hlášení, která vymýšlejí bůhvíjací blbci na ředitelství. Hned se mi nabízí laciný fór. Kde má honem vyšťourat další pokladní, když všichni penzisti se nahrnou po ránu najednou, protože odborníci tvrdí, že senioři (dříve starší lidi) nemaj blbnout a lézt na sluníčko v poledne.
Musímě k sobě být tolerantní.
Několik let už si přivazuju řetězem kolo před Albertem v Modřanech, k nosníku, který je tam proto, aby nesl střechu. Stojan na kolo je právě v tom přístřešku, není na něj vidět a zloděj, pokud nemá sílu zdolat řetěz a kolo ukrást, může neviděn veřejností, sebrat ledacos. Osobně jsem stojan použil jen jednou, hned mi ukradli blikačku.
Ve svém věku dělám vše rozvážně, mezi námi, jsem pomalej, zapomínám, co jsem vlastně chtěl, všechno mi trvá...
Pomalu odemykám zámek na heslo, k tomu potřebuju brejle, který mám pokaždý v jiný kapse. Kolem mě poletuje člobrda v oranžový vestě, se smetákem a lopatou. Asi uklízí. Něco u toho vrčí. Můj mozek zapracoval, překážím mu!
"Stojan na kola je támhle."
"..." (má pravdu)
Balím, snažím se zrychlit.
"Vono to s nim nehne!"
"..." (asi nezpozoroval moje zrychlení).
Nasedám na kolo.
"Di už do prdele!"
Konečně!
"Aby si se neposral!"
Odjel jsem. Myslím, že v tu chvíli nám bylo oběma dobře.
Správný skaut se ráno vzbudí a už je nervózní, protože ví, že musí za den vykonat aspoň jeden dobrý skutek. Jak se mu uleví, když cestou do školy vidí u přechodu starší paní s holí. Hned ji čapne za křídlo a vleče přes ulici. Odfoukne si, má to za sebou. Po ránu. Teď už může i nějakou menší lumpárnu...
Nám, sprosťákům, stačí jednou za den ze sebe vysypat jadrné české slovo a je nám pěkně u srdce. Už můžeme být celý den slušní a usměvaví.
Text byl zveřejněný 14.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 493 čtenářů, z nichž se 37 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 1.11.2010.
BLOG TÝDEN
Stojím ve frontě, u obou pokladen je asi deset lidí. Stane se, někdy je smůla. Kdyby ten hlas každou chvíli neotravoval. Vymýšlím, co pokladní řeknu, třeba, že by měla automaticky dávat každému tašku, nebo snad něco vtipnějšího...?
Blížím se k pokladně a vidím paní, která má, no, abych nebyl příliš nezdvořilý, nějaké to kilo navíc. Pracuje jako fretka, ty bývají rychlé, bez ironie, stříká z ní pot, jenom my tlustší víme, co je to hýbat se v současném počasí. Hubeňour neuvěří.
Neřekl jsem nic, navzájem jsme si poděkovali, čekání mě stálo osm minut života. Mám buzerovat ženskou, která viditelně pracuje a nemůže za kydy, které se linou z reproduktorů?
Asi ani manažer (dříve vedoucí) prodejny pan Šťourač nemůže za ta hlášení, která vymýšlejí bůhvíjací blbci na ředitelství. Hned se mi nabízí laciný fór. Kde má honem vyšťourat další pokladní, když všichni penzisti se nahrnou po ránu najednou, protože odborníci tvrdí, že senioři (dříve starší lidi) nemaj blbnout a lézt na sluníčko v poledne.
Musímě k sobě být tolerantní.
Několik let už si přivazuju řetězem kolo před Albertem v Modřanech, k nosníku, který je tam proto, aby nesl střechu. Stojan na kolo je právě v tom přístřešku, není na něj vidět a zloděj, pokud nemá sílu zdolat řetěz a kolo ukrást, může neviděn veřejností, sebrat ledacos. Osobně jsem stojan použil jen jednou, hned mi ukradli blikačku.
Ve svém věku dělám vše rozvážně, mezi námi, jsem pomalej, zapomínám, co jsem vlastně chtěl, všechno mi trvá...
Pomalu odemykám zámek na heslo, k tomu potřebuju brejle, který mám pokaždý v jiný kapse. Kolem mě poletuje člobrda v oranžový vestě, se smetákem a lopatou. Asi uklízí. Něco u toho vrčí. Můj mozek zapracoval, překážím mu!
"Stojan na kola je támhle."
"..." (má pravdu)
Balím, snažím se zrychlit.
"Vono to s nim nehne!"
"..." (asi nezpozoroval moje zrychlení).
Nasedám na kolo.
"Di už do prdele!"
Konečně!
"Aby si se neposral!"
Odjel jsem. Myslím, že v tu chvíli nám bylo oběma dobře.
Správný skaut se ráno vzbudí a už je nervózní, protože ví, že musí za den vykonat aspoň jeden dobrý skutek. Jak se mu uleví, když cestou do školy vidí u přechodu starší paní s holí. Hned ji čapne za křídlo a vleče přes ulici. Odfoukne si, má to za sebou. Po ránu. Teď už může i nějakou menší lumpárnu...
Nám, sprosťákům, stačí jednou za den ze sebe vysypat jadrné české slovo a je nám pěkně u srdce. Už můžeme být celý den slušní a usměvaví.
Text byl zveřejněný 14.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 493 čtenářů, z nichž se 37 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 1.11.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat