středa 28. července 2010

Malostranská beseda

Malostranská beseda včera a dnes
Určitě se najde mnoho již dávno mladých, kteří sem chodívali za muzikou. Za tou, která nebyla úplně oficiální, hvězdy, které vyprodaly Lucernu, tu nevystupovaly.
Mnohokrát jsem tu byl, za jazzem, za folkem, za bigbítem. Vzpomínám jenom na jeden dloužek. Dlouhý čas tu jednu neděli v měsíci zpívala Zuzana Navarová. Tak dlouho jsem návštěvu odkládal, až...
Jak šly roky, ceny vstupenek rostly, ale nikdy se nedostaly do závratných částek.
Bylo to všechno trochu zašlé, něco jako smrádek, ale teploučko. Ceny občerstvení, srovnáme-li je s okolní Malou Stranou, nízké.
Měl jsem strach, když byl klub uzavřen a celá budova se začala rekonstruovat. Už jsem viděl nóbl podnik pro cizince, nějak jsem Malostranskou besedu pohřbil.
Studoval jsem program na jaře, kdy bylo ohlášeno znovuotevření. Nevypadalo to zle. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhoupal. Malá Strana, kam jsem kdysi dávno tolik nachodil do hospod (hlavně ke Glaubitzům), mě hodně let neláká.
Jana Spáleného a ASPM jsem tu viděl a slyšel mnohokrát. Ti sem patří. atmosféra, jaká při koncertech ASPM je tradiční. A prostředí? Byl jsem mile překvapený. Není to už otlučené, zdá se mi to ještě trochu nezabydlené, ale nemyslím, že bych sem chodil nerad.
Zmizely hajzly, záchody se těm bývalým říkat nedalo. Nábytek je jiný, byl jsem zvyklý na stolky čtvercové. Dnes jsou kulaté, je to asi věc zvyku. Vstupné i občerstvení se zvedlo, 150 za lístek není zas tolik. Za víno jsem dal 32. Je to dost, ale široko daleko asi nejlevnější. A nalévané ze sedmiček, což dříve nebylo.
Skončil koncert, jenž plnil moje očekávání, a odcházel jsem z klubu jako dříve. Po schodech, které zůstaly původní. Už mnohokrát jsem se všiml, jak kvalitní jsou staré kamenné schody. Trochu ošlapané, mají patinu, ale nejsou rozbité. Tyhle schody, oproti betonovým , se neolámou, neotlučou.
Dobrou náladu mi nemohl vzít ani nápis Starbucks Coffee na budově, kde jsem byl zvyklý na Malostranskou kavárnu. Prej dělaj dobrý kafe. Prej. Blížila se půlnoc a mumraj na Karlově mostě byl už jen malý.
 

Burza LP



BURZA LP. Nezbláznil jsem se. Před čtvrstoletím tu bývaly v neděli ráno burzy s elpíčky, které se jinak v našich gramoprodejnách nesehnaly, lépe řečeno neprodávaly. Byly to burzy zakázané, stěhovaly se po všech možných pražských lesích, občas účastníky esenbáci rozehnali.

Rockovému fanouškovi jiné nezbývalo.Běhával jsem v Krčském lese a najednou, v neděli v 7 ráno, shluk post av, rockeři, bigbíťáci a na dnes již hodně zarostlém stupínku, byly vystavené poklady. Elpíčka rocku z celého světa. Jen jsem prohlížel a slintal. Neměl jsem peníze a to nejen u sebe. 250 - 300 korun bylo tehdy hodně. Možná si vzpomene některý padesátník, jak ráno v neděli vstával. Párkrát jsem tu na burzu narazil.

Protože tento pozemek v Praze je, patří tato vzpomínka do Mizející nebo spíš zmizelé Prahy.


Facebook - Mizející Praha

pátek 23. července 2010

Konec živnostníků ve Dvorcích

"Běž k Paterovi a přines kilo hladký mouky!" "Hm." "Hladký, rozumíš, ne abys přines jinou."


"Dobrý den, pane Patera, prosím kilo mouky."

"Jakou chceš?"

"???"

"Jakou mouku chtěla maminka?"

"Hladkou, hladkou."

Pan Patera odvážil pečlivě mouku kovovou lopatkou, vzal peníze, poděkoval, pozdravoval rodiče.

Před vedlejším krámem stála paní Jizbová. Řeznictví.

"Tak koukám, Vašku, že mamince pomáháš. To seš hodnej. Pozdravuj ji. Ne, aby tě napadlo jít do hospody."

Smála se. Třetí provozovnou v bloku byla totiž restaurace U Horkých. Pajzl, říkal táta, ale pivo skvělý. V neděli jsem chodil se džbánem.

"Neupíjej!"

"Nebudu."

Upíjel jsem, protože všichni kluci upíjeli a říkali, že je to dobrý. Vadila mi pěna, lezla do nosu. Snažil jsem se úsilovně. Pivo mi začalo chutnat časem moc, což se tátovi nelíbilo. V tý době mě ale už nepřepral.

Už slyším čtenáře, který se ptá:

"Kolik mu asi bylo, když už ho pustili samotného na nákupy? Určitě sedmnáct!"

Hloupá otázka, při tehdejším provozu v naší Dvorecké ulici, chodili nakoupit i děti předškolní. Mohl mě nejvýš přejet pošťácký vůz, rozvážel balíky, modrý byl, tažený párem koní. Na kozlíku seděl chlápek s bičem, kterým práskal dozadu, protože věděl, že na stupátku vzadu sedí uličníci. Dva se tam vešli, někdo místo urval, ostatní řvali:

"Za vozem, za vozem."

Po další zastávce se situace opakovala.

Vypadá to, že jsem se shlédl v Ignátu Herrmannovi, či dokonce Janu Nerudovi. Ano, líbí se mi vzpomínky na dobu, kdy v prodejnách vládl člověk, který se nenazýval manažerem, ale byl jenom panem Paterou, nemluvil velkohubě o zisku, o rejži, chtěl se uživit.

Moje dětství se konalo v padesátých letech dvacátého století. Co tu tedy píšu za krávoviny? V těch letech se přece zavíralo, popravovalo, tehdy vítězný proletariát, jak si říkali noví vládci, kteří toho v životě moc nenapracovali, si přisvojoval majetek bohatších. Stačilo ukázat prstem, vystěhovat, přestěhovat, vymyslet obvinění, vystavit ve výlohách zboží, které takový obchodník běžně míval, z pana toho a toho se stal nepřítel pracujících, keťas, když měl štěstí, ani ho nezavřeli, jen okradli.

Živnostníci, o kterých jsem začal, obchodníčci v okrajové pražské čtvrti, byli stejně chudí jako jejich zákazníci. Ti lidé žili z ruky do huby.

"Na drobné živnostníky nesáhneme,"

sliboval stále více opilý Kléma, později prezident. První dělnický.

"Kdo nepracuje, ať nejí," také tvrdil. Musel hodně dřít, protože časem byl tlustý, jakoby se připravoval na zabijačku, na místě prasete, tedy. Maminka to říkala.

Na svoje sliby pozapomněl, a tak pan Patera prodával najednou ve svém krámku pod firmou Bratrství, či Pramen?

Paní Jizbová, jejíž dcera se provdala za vynikajícího matematika, který, jak se tenkrát stávalo, nepřednášel na vysoké škole, ale učil na zeměměřické průmyslovce a zařídil, že můj brácha se dostal aspoň tam, když už bylo skoro jisté, že syn reakcionáře na žádnou školu nepůjde. Paní Jizbová se stala vedoucí v prodejně Masna. Vedoucí, vedla sama sebe, ve svém, jenom tržbu odevzdávala a dostávala mzdu. Spravedlivou? No, přece by ji proletariát neokradl. Možná bylo pro ní i dobře, přicházel čas, kdy řezníci neměli co prodávat, a to ne proto, že by vegetariáni ovládli svět.

Byl jsem malý a nepamatuju si moment, kdy obchůdky dostaly nové vývěsní štíty. Plete se mi to v hlavě, stejně jsem chodíval pro nalévané mléko, jméno paní z mlékárny mi už vypadlo, za to jsem si vzpomněl, že zatočilo-li se bandaskou stylem ruské kolo, ani kapka nevytekla na zem. Odstředivá síla. Nutně se muselo stát, že jsem přišel domů s prázdnou a politej mlékem. Kdyby se nehoda nestala, asi bych už zapomněl.

Se stejnou bandaskou jsem chodíval v neděli po obědě k Lainům pro zmrzlinu, vedle mlékárny. Vanilková nebo malinová za sedmdesát halířů, ta byla vodová, jak říkala máma, za korunu byla smetanová, no smetanová, bylo v ní víc mlíka. Mně chutnala víc vodová.

Stalo se, že jsem našel tehdejší dvacku. Žloutkový věneček stál pět korun, byli jsme čtyři kluci u věci, akorát to vyšlo. Musím se pochlubit, jak jsem nebyl lakomej. V pionýru jsem ještě nebyl, pionýři byli čestní a ti by dvacku nepromlsali, ti by ji odevzdali. Třeba na děti v Koreji.

Mezi krámky byla ještě hospůdka U Melichů. Později agitační středisko.

Za rohem na konci Dvorecké byl další řezník. Adámek. O kus dál, směrem do Podolí hospoda U Svobodů. V neděli dopoledne tu hrál mariáš táta. Říkal, že by překážel u přípravy oběda. Někteří tatínkové nechodili na mariáš a chodili s klukama na procházku nebo do kostela.

V pozdějších letech chodil v neděli dopoledne táta na fotbal nahoru na kopec. Teprve, když se vedle hřiště objevila budova televize, dozvěděli jsme se, že to jsou Kavčí hory. Všichni, co bydleli v Dvorecké ulici, vrtěli hlavou, neznali dříve onen název. Táta měl v sobě něco, co mu velelo, že musí být veřejně činný. KSČ si představovala práci odboráře jinak než on, usoudila, že mezi ně nepatří, tak skončil aspoň jako děvče pro všechno podolského fotbalu.

Naproti přes ulici bylo zahradnictví Šimečkových. Tam mě maminka posílala pro čerstvý salát. Prý mispetní. Když jsem to slovo řekl paní Šimečkové, divně se na mě podívala. Ani Google si se slovem neví rady. Možná jsme byli na celém světě jediná rodina, která jedla mispetní salát.

K Šimečkům se muselo přes potok, chodilo se po prknu, ale já skákal, když se nikdo nedíval, cítil jsem sportovcem, přeskočil jsem! Dnes bydlím v tomtéž bytě, potok je dávno někde v rourách, přijde-li průtrž, roury nestačí a voda teče přesně tudy, kde jsem skákal. Příroda je nepoučitelná.

Je to všechno mlhavé, ale marně vzpomínám na beznaděj. Generace mých rodičů prožila 6 let protektorátu, kdy šlo o držku, proti nacistům bojovala aktivně jen hrstička. Musím se smát kavárenským či hospodským revolucionářům, že bojovat se musí. To se to blábolí bez prožitých zkušeností, s mobilem u ucha se naříká, že je krize, že nezbývá ani na vstupné do fitka, a vona mě podvedla s tim blbcem, a do nekonečna plkat na internetu.

To se to nadává dědečkům a prababičkám, kteří i v blbých dobách se nebáli přivést na svět děti, ve kterých viděli pokračování svého života. Věděli, že žít se musí a není třeba hledat výmluvy, proč nežít.

Dočkali se konce války, těšili se na svobodu, Evropa byla vyžraná, rozbitá, nepleťme si pojmy. Slovo chudý znamenalo úplně něco jiného než dnes. Ale bylo líp než za Němců. A naděje, ta snad neumře. O nějaké fronty na banány jako o dvacet let později vůbec nešlo. My jsme tohle ovoce neznali a pokud si na něj vzpomněli rodiče, tak jsme si mysleli, že kecaj. Rodiče přece vždycky kecaj. A zadek jsme si utírali novinovým papírem. Nepotištěným, protože táta pracoval v tiskárně. Jak to dělali jinde?

Komunisti slibovali. Nevzpomínám si v našem příbuzenstvu a vůbec mezi známými na nikoho, kdo by jim fandil. Byli to obyčejní lidé, kteří se domnívali, že tenhle zvrhlej režim nemůže vydržet ani šest let jako ten nacistický. Není přece válka.

Až to praskne, až to rupne, to byla hesla dne. Jeden příbuzný, když se opil, hulákal, že všechny komunisty podřeže, že má nabroušený nůž. To byla jediná revoluce v naší rodině.

Lidem se režim nelíbil, ale nepamatuju se na tupou beznaděj, která zavládla po roce 1968, kdy najednou většina národa s hrůzou objevila, že velmoc na východě bere heslo "Na věčné časy" vážně.

Takové pindy, že lid věřil KSČ a Sovětskému svazu? Myslím, že velká část obyčejných lidí, nemyslím rádoby filosofy, kteří všechno zevšeobecňují a všude hledají historické souvislosti, prohlédla po svinské "měnové reformě". Byly okradeny i nejnižší vrstvy. Moje babička, stará venkovská ženská, která měla pod slamníkem uškudlených dvacet tisíc, což byly zhruba asi čtyři měsíční platy, aby bylo na pohřeb, abyste mě nemuseli hodit do díry jen tak, najednou dostala čtyři stovky a asi do smrti podezřívala svou dceru, že ji okradla.

Šimečkům nechali jejich zelinářství, stejně jako mnoha jiným zelinářům v okolí. Zřejmě se počítalo se zástavbou. A tak jediným živnostníkem, který se udržel, byl pan Hradištský, holič na Kublově, v blízkosti dnešního plaveckého stadiónu. Stříhal za 2,50 (tedy již po roce 1953), zatímco v "komunále", jak se říkalo holičství u nás, ve Dvorcích, stálo ostříhání 2 koruny. Byla vidět zaťatost lidí, podporovat posledního Mohykána.

U Hradištskýho se čekalo běžně hodinu, i víc, nemohl nikoho zaměstnat, vykořisťování člověka člověkem jsme vymýtili. Rodiče usoudili, že je třeba mou kebuli ostříhat, dali mi tři koruny, padesátník na tuzéra, že on mě ostříhá kvalitně.

Podvodníka ve mně napadlo... inu přišel den, zašel jsem do komunálu, kde mě vzali holky bez čekání, tuzéra jsem jim nedal, zbyla mi koruna a za to byla dvě eskyma. Rodiče si pochvalovali, že mám hlavičku jak kuličku.

Pan Hradištský to zabalil, spíš musel zabalit, prý šel do fabriky, stala se z něj dělnická třída a já měl po eskymu.

Nezapomenu na rok 1956. Táta sledoval zprávy o maďarských událostech, poslouchal, pokud neslyšel jen rušičky, zahraniční rozhlas. Ve 13 letech jsem málo věcem rozuměl.

"Tak, voni Rusáci, tankama..."



"Tati, ale voni bráněj poctivý komunisty, protože je kontrarevolucionáři věšej na lucerny. V rádiu to řikali."

Táta se na mě jen smutně podíval, dal mi ruku na rameno a neříkal nic. Měl divný pohled. Pochopil jsem až 12 let později.



Text byl zveřejněný 23.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 728 čtenářů, z nichž 50 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 2.11.2010.

BLOG TÝDEN

pondělí 19. července 2010

Hujer



Facebook - Václav Víšek

Moje zahrádka



Facebook - Václav Víšek

neděle 18. července 2010

Jak přežít vedro

Média šílejí. Také o čem jiném by psali, když povolební jednání probíhají, na naše poměry, nebývale klidně.
Objevují se odborníci na všechno. Radí dbát na pitný režim. Normální člověk, když má žízeň, napije se. Co pít? Myslím, že každý soudný ví, co nejlépe zažene žízeň a že nejdůležitější pít něco.
Nebýt dlouho na prudkém slunci. Jo, to znamená vlézt do chládku, když už je k nevydržení. Nebo do vody. Pokud má někdo psa nebo kočku, dobře ví, že zvířata nepotřebují odborníka. Prostě někam zalezou.
Dnes ráno jsem musel vypnout rádio. Vedro, vedro! Volají posluchači a sdělují fantastickou novinku. U nich je taky vedro.
I mně je vedro. Pokolikáté už v životě?
Včera ráno v předtuše tropů jsem vzal kolo a vyjel kolem Berounky. U řeky jsou stromy, můžu se opláchnout, vzduch tu, na ropzdíl od studené místnosti v baráku, proudí.
Ve Všenorech je bufet Jana, kde už dopoledne dostanu teplé jídlo a studené pivo. Že ve vedrech pivo ne? Já zas jo. A dvě. Vím, že mne čeká tříkilometrové stoupání. Příjemným údolím, v chládku, u silnice s nepatrným provozem teče potok.
Nahoře je líp, o nějaký stupeň. Klínec, Bojov, Čísovice, Mníšek.



Na náměstí v Mníšku čepují před trafikou pivo. Rohozecké za dvacku. Sedím na zídce. Měl jsem sebou 4 staré fotky z Mníšku na porovnání. Snad budu muset přijet v listopadu. Stromy tu mají pěkné, jen kostel schovají, potvory. Jaký je pod nimi chládek! Jak se dobře sedí. Dám druhý pivo, huba by chtěla další, ale chci na Skalku.
Ne, nevyšlápl jsem po značené cyklostezce kopec celý. Kousek jsem kolo tlačil. Ale na Skalce, kdysi poddolovaném areálu, dnes opraveném, se vedro někam vytratilo. Ne, že by nebylo, ale je tu posezení v lese, pivo čepují. Zjišťuji, že chraptím. Asi po tom ledovém Rohozeckém. Paní mi podává nápoj, omlouvám se, že nemůžu mluvit. Dodávám, že aspoň nebudu kecat kraviny. Ona vypadá skoro, jako by souhlasila.
Sedím na dřevěné lavici, čtení na takové příležitosti mám sebou, a zapomínám na počasí.
Nadmořská výška přes 500 metrů. U stolu sedí skupinka, zřejmě štamgasti, Je mi tu dobře, bez televize, rádia, internetu, bez odborníků.
Až pojedu domů, sjedu pětikilometrovým klesáním do Řevnic. Tam už je zas Berounka. Prej se v těhle vedrech nedá vystrčit nos z baráku.


Facebook - Václav Víšek

středa 14. července 2010

Po ránu v Modřanech

Budou-li před Vámi ve frontě u pokladny stát víc jak 4 zákazníci, dostanete jako omluvu papírovou tašku. Tak nějak to hlásí v prodejnách Albert.


Stojím ve frontě, u obou pokladen je asi deset lidí. Stane se, někdy je smůla. Kdyby ten hlas každou chvíli neotravoval. Vymýšlím, co pokladní řeknu, třeba, že by měla automaticky dávat každému tašku, nebo snad něco vtipnějšího...?


Blížím se k pokladně a vidím paní, která má, no, abych nebyl příliš nezdvořilý, nějaké to kilo navíc. Pracuje jako fretka, ty bývají rychlé, bez ironie, stříká z ní pot, jenom my tlustší víme, co je to hýbat se v současném počasí. Hubeňour neuvěří.


Neřekl jsem nic, navzájem jsme si poděkovali, čekání mě stálo osm minut života. Mám buzerovat ženskou, která viditelně pracuje a nemůže za kydy, které se linou z reproduktorů?


Asi ani manažer (dříve vedoucí) prodejny pan Šťourač nemůže za ta hlášení, která vymýšlejí bůhvíjací blbci na ředitelství. Hned se mi nabízí laciný fór. Kde má honem vyšťourat další pokladní, když všichni penzisti se nahrnou po ránu najednou, protože odborníci tvrdí, že senioři (dříve starší lidi) nemaj blbnout a lézt na sluníčko v poledne.


Musímě k sobě být tolerantní.


Několik let už si přivazuju řetězem kolo před Albertem v Modřanech, k nosníku, který je tam proto, aby nesl střechu. Stojan na kolo je právě v tom přístřešku, není na něj vidět a zloděj, pokud nemá sílu zdolat řetěz a kolo ukrást, může neviděn veřejností, sebrat ledacos. Osobně jsem stojan použil jen jednou, hned mi ukradli blikačku.


Ve svém věku dělám vše rozvážně, mezi námi, jsem pomalej, zapomínám, co jsem vlastně chtěl, všechno mi trvá...


Pomalu odemykám zámek na heslo, k tomu potřebuju brejle, který mám pokaždý v jiný kapse. Kolem mě poletuje člobrda v oranžový vestě, se smetákem a lopatou. Asi uklízí. Něco u toho vrčí. Můj mozek zapracoval, překážím mu!


"Stojan na kola je támhle."


"..." (má pravdu)


Balím, snažím se zrychlit.


"Vono to s nim nehne!"


"..." (asi nezpozoroval moje zrychlení).


Nasedám na kolo.


"Di už do prdele!"


Konečně!


"Aby si se neposral!"


Odjel jsem. Myslím, že v tu chvíli nám bylo oběma dobře.


Správný skaut se ráno vzbudí a už je nervózní, protože ví, že musí za den vykonat aspoň jeden dobrý skutek. Jak se mu uleví, když cestou do školy vidí u přechodu starší paní s holí. Hned ji čapne za křídlo a vleče přes ulici. Odfoukne si, má to za sebou. Po ránu. Teď už může i nějakou menší lumpárnu...


Nám, sprosťákům, stačí jednou za den ze sebe vysypat jadrné české slovo a je nám pěkně u srdce. Už můžeme být celý den slušní a usměvaví.














Text byl zveřejněný 14.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 493 čtenářů, z nichž se 37 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 1.11.2010.






BLOG TÝDEN









pondělí 12. července 2010

Nuda v přímém přenosu

Už léta nechodím na filmy, které jsou oceněny soškou Oscara. Většinou jde o kousky skvěle natočené, po stránce profesionální se jim nedá nic vytknout. Krásná podívaná.
Když vylezu na kopec, skálu s vyhlídkou, taky se pokochám. Krásná podívaná. Krajina ovšem nic nepředstírá. Prostě je. Vím, že na nejkrásnější zážitky nemusím narazit tam, kam lezou všichni, protože se to má.
Díváme se na filmy, protože kdesi nějaká porota označila film za vynikající. Netroufáme si říci, že nás ten film vlastně nebavil.
Posloucháme nějakého káju, který zpívat sice umí (ještě aby ne), ale to je všechno. Nekonečná nuda. Ale von je přece slavík.
Mistrovství světa ve fotbale. Největší událost. Většina zápasů nestála za čas, promarněný u obrazovky. Pravda, dívat se nemusím, je to moje volba. Naštěstí neplatím vstupné, můžu si otevřít lahváče, jít se vyčůrat, myslet na něci jiného, povídat si o něčem jiném. Slyšel jsem o lidech, kteří při fotbalovém mači souložili, aby i manželka z večera něco měla.
Finále mistrovství světa v kopané. To zní! Celý svět se dívá a já si mám otevřít flašku a poslouchat třeba Billie Holiday? Bez obrázků? Skoro jako barbar bych si připadal.
Dobře mi tak, nudný večer pro běžného diváka. Možná odborník si pochutnal, nevím. Dívat se na lidi, kteří svou profesi nepochybně ovládají. Nesnaží se dát víc gólů než soupeř, snaží se jich míň dostat. Začal jsem se modlit, aby se kdokoliv trefil.
Ovšem tihle hráči, kteří jsou profesionálně určitě na výši, jsou tak překvapení skutečností, že by mohli dát gól, zahazují šance, za jejichž neproměnění by dostal desetiletý žáček od svého trenéra facku.
Statistiky se doplní o další vítěze, mistři světa se musí oslavit. Mistři světa, kteří v sedmi zápasech na šampionátu, dali 8 branek.
Svět má co rozebírat. Malé kluky, kteří by měli hrát fotbal pro radost, zajímá, kolik miliónů dolarů bere ten a ten.
Mrzí mě, že sport se zařadil do světa šoubyznysu. Můžeme si za to sami? Určitě ano.



Facebook - Václav Víšek

neděle 11. července 2010

Zplodit syna, zasadit strom, postavit dům

To vymyslel nějaký chytrák, moudrost. Jsou lidi, kteří nedělají nic jiného. Vymýšlejí životní moudra. Některá si přikradou od jiného mudrce, malinko pozmění, aby vypadali originální. Když jich mají hodně, vymyšlených či opsaných, a mají kliku, najde se nakladatel, ten dá slovům malé tvrdé destičky, aby se knížka dobře nosila v kapse.



Usadím se v tramvaji a čtu klenoty. Že jsem se radši nekoukal po holkách.


"Muž má zplodit syna, zasadit strom, postavit dům."


Syna mám, nebudu rozebírat, jak se povedl. Jsem rád, že je. Se stromem je to horší. Táta na chalupě stromy sázel, no prosím, on tuhle část splnil. Mě k tomu nepustili, když jsem vyrostl, měl jsem jiné zájmy než sázet jabloně.


Na zahradě rostly vajksle, byly malé, červené, spíš do černa, jinak byly plody strašně kyselé. Stačilo upustit pecku a už rostl stromek, nemělo to daleko k plevelu, táta je nakládal do lihu, já na ně pak chodil, aby nikdo nevěděl.


Byl jsem hodně malej, to jsem četl Vodníka Vencu a ne knížky v tvrdých destičkách. Přesto jsem chtěl mít strom. Vybral jsem si jeden z pecky vyrostlý proutek, tátovi jsem oznámil, že to je moje vajksle. Brzy poté jí ukousla špičku sousedovic koza, kterou jsme tam pouštěli. Měla spásat trávu a ne stromy! S kozou je těžká domluva. Vidí zelený a už žere.


Vajksle byla bojovná, rostla dál, no plevel, ale už byla taková nějaká na štorc, špičku měla náhradní. Táta ji opatroval téměř pietně, já tam pomalu přestával jezdit, někdy po vojně jsem se zastavil a táta mi ukazoval můj strom. Byl připosražený, plody měl, ale vycítil jsem, že spíš překáží. Tátovi se má občas udělat radost. "Na svém stromu netrvám". Hned mi nalil panáka. Višňovku, tu on uměl vyrobit. Před méně vzácnými hosty ji musel schovávat.


"Všechno by vychlastali..."


Vajksli nemůžu počítat, zasazení stromu to nebylo. Až do páté třídy jsem chodil do školy na kopec, na Pekařku, kousek od rasovny. Hned za dřevěným pavilónkem, který jako škola sloužil, byl pozemek, louka ve svahu, vhodná na pouštění draků.


Někdo rozhodl, že se zde zřídí třešňový sad. A tak zatímco zuřil třídní boj podle představ vůdců, zavírali se, i popravovali nepřátelé, ba i kamarádi, tady lidi, většinou rodiče žáků, brigádnicky sad zřídili. Měli pocit z dobře vykonané práce. Kdo dnes vysadí třešňový sad? Oblíbené ovoce mého dětství se pozvolna vytrácí. Dovážíme vitamíny z celého světa, třešňové aleje podél cest pustnou. Žádnou velkou péči nepotřebují a jak dobře plody pročistí vnitřnosti, zvlášť když darebák neposlechne rodičovské rady, a po konzumaci se napije.


Dnes stojí třešně v sezóně padesát, staré stromy rodí jen pro špačky, nahodilé poutníky, kteří jich pár polknou pro osvěžení, zbytek spadne do trávy.


Pamatuju velkou slávu, celá škola seřazená podle tříd, ředitelka, promlouval soudruh, který nezapomněl na osvobození Rudou armádou. Malér, kdyby zapomněl. Oni už si pomalu zadělávali na skutečnost, že lidem se začal Sovětský svaz zajídat. Fakt je, že i tenkrát, kromě práce zúčastněných, akce něco stála, někdo musel příděl peněz schválit a ten někdo býval v té době výhradně kovaný soudruh. Nebo aspoň předstírající, že pravým soudruhem je.


Sad už stál, kromě jediného stromu. Vykopaná díra, připravený stromek, jen ho do díry šoupnout. Nad dírou onen řečník. Jestli tam byla nějaká muzika, to už bych si vymýšlel, ale moc bych za to nedal, že jsme sborově něco zpívali. Píseň práce, Internacionálu? Červené šátečky pionýrů?


Ještě před vložením hlavního stromu celého sadu, byla do díry uložena flaška. Nekecám, samozřejmě vypitá. Místo nápoje v ní byly listiny, kde se konstatovalo, že jsme na počest... něčeho, vždycky se něco našlo, vybudovali sad, kterého si musíme všichni vážit. Určitě poděkování komunistické straně. A pod tím jsme byli podepsaní všichni žáci. Já taky. Vzkaz budoucím generacím. Jako když námořník vypije rum a do flašky vloží papír se vzkazem pro neznámou krasavici, kterou si vysní, jsa pod vlivem.


Jestli tuhle flašku někdo někdy otevřel, nevím. Docela by mě to zajímalo. Stromy už tam dávno nejsou, je tomu pomalu šedesát let. Nedávno jsem okolo jel na bicyklu, všechno je jinak, je to oplocené, postavená nějaká příšera, už si nedovedu přesně vybavit původní stav.


Pozemek na stavbu domu určitě skvělý. Výhled na část Podolí, na branickou skálu, na Vltavu, na protější Děvín... Co jsme tenkrát věděli, my tudy lítali každý den do školy, ze školy, nějaká historie nám byla ukradená. Škoda, že se na tu louku nemůžu posadit a porozhlédnout se. Čas bych zrovna měl.


Kousek odtud se tyčí budova televize na Kavčích horách (tohle jméno jsem v dětství nikdy neslyšel), rasovna dávno nesmrdí, z bývalé venkovské hospody Na Pekařce, kde se na zahradě hrával maryáš, kvílela harmonika, je zapomenutelný podnik, jakých je na každém rohu, uvařit umějí steak s hranolky, jako všude.


Ale to už jsem ujel od tématu. Tu budovatelskou třešeň si započítat asi nemůžu.


A co dům? No jo, tak ten jsem fakt nepostavil žádný. Vůbec, kdo dneska staví domy? Firmy, které stavět umí. Podle katalogů, bohatší podle věhlasných architektů. Skoro každý, kdo si nechá postavit barák, mi potvrdí, že jako zákazník, tedy ten, co platí, má problémy s projektanty, se stavaři, kteří jen neradi splní "divné" požadavky pitomce, kterej si snad myslí, když platí, že může kecat do všeho.


Většina investorů má ještě větší starosti se splácením hypotéky, kdy banka, která vždy půjčí nejvýhodněji ze všech, chce svoje, dokonce i to, co je někde na smlouvě napsáno jakoby mimoděk malým písmem. Nedejbože, aby se mladé manželství během dlouhého splácení, rozpadlo. Z vysněného domova je průser pro všechny zúčastněné.


Postavit dům! To musel vymyslet venkovský člověk před sto lety. Vlastníma rukama. V první řadě se stavěly hospodářské stavby, stodoly, chlévy, člověku stačí komůrka. Ano, hospodář vysadil lípu, pod ní stloukl dřevěnou lavičku, kde bude s hospodyní sedávat. Takových chvilek bylo hodně málo. A pak, ještě syna neměli...


Usmívám se chalupářům, kteří veškerý volný čas věnují své nemovitosti, kam prchají před městem. Často bývají v neděli večer tak zmlácení, že se těší v pondělí do práce. Dřívější obyvatel vesnice postavil dům a dbal hlavně na skutečnost, aby všechno mělo svůj účel, chalupář buduje pro radost.


Nejsem chalupář, neposmívám se jim, i moji rodičové mezi ně patřili. Mnohé vesnice, zvláště v Sudetech, existují jenom díky chalupářům. Odsunuté obyvatelstvo z roku 1946 chybí.


Obydlí si lidi většinou stavět nechají, bydlí v panelácích, činžácích, ale je v nich zřejmě neklid. Ještě dům...


A tak vznukají chaty, chatičky, hezounké, obludné, chaloupky samá kytka. Většinu času trávíme v bydlišti, není na nic čas, musí se vydělávat, stihnout všechno do pátečního poledne, aby byly korunky na benzín.


Nezdědil jsem po rodičích jejich touhy, když aspoň o dovolených, posléze v důchodu, mít svůj dům, no domeček. Možná škoda, je zbytečné o věci přemýšlet. Táta, když zestárnul a už nemohl na svou vybudovanou chaloupku jezdit, nedokázal mluvit o ničem jiném. Co s tím vším bude?


Zbavil jsem se já toho pocitu? Něčeho se zbavím, a ono to na mě vybafne odjinud. Do práce nechodím, nečinnost z lenosti mě zatím nepostihla. Co po mně zbyde? Tři děti, nestěžuju si na ně, ale co dál?


Vzpomínky. Procestoval jsem díky zaměstnání zeměměřiče a potom hlavně díky svému celoživotnímu koníčku, kdejaký kout. O cestách za hranice nemá cenu hovořit, všichni vědí, jak to vypadalo před rokem 1989. Chuť poznávat a po dobrodružství, které někomu dobrodružné nepřipadá, se nedá ztratit. Republika byla oplocená, ale jeleni v oboře to mají horší. A co teprve slepice na dvorku, králíci v králíkárnách?


Kde se vzal, tu se vzal pocit, že bych měl tyhle vzpomínky uložit. Snad pro své potomky, nebo spíš pro pocit, aby po mně něco zbylo? Jsem rád, že jsem se dožil internetu. Budu-li krafat v hospodě v Braníku, štamgasti si budou z mé osoby utahovat, v horším případě mi nenalejou, abych si nechal kecy až tam nebudou.


V žádných novinách mi nic nezveřejní, budu-li otravovat pravidelně, pustí na mě psa, spíš pošlou pro Chocholouška. A v šuplatech se mi budou hromadit popsané papíry, ve kterých se usadí prach, časem i moli.


A tam, když mě přepadne touha cosi sdělit, sednu k počítači a píšu. Dá se to zveřejnit, dá se to smazat. Najdou se lidi, kteří si leccos přečtou, jiní si pomyslí něco o senilním dědkovi. Mají možnost "Delete".


Nemám asi schopnost kdeco analyzovat, vyvozovat z událostí geniální závěry, ohromit svět tak, že by vykulil oči, kdyby nějaké měl. Přežvejkávat komentáře novinářů, aniž o problému vím něco jiného. Kritizovat všechno na světě jenom proto, že mám vztek, že stárnu. Občas se dozvím, že moje psaní jsou jen plky bez názoru, možná, neurážím se proto.


Snažím se neustále v rámci svých sil nesedět na gauči a přepínat programy, které jsou všechny stejné. Jde to pořád hůř. Síly ubývají. Přijedu někam, na hodně míst mám vzpomínky, vynořují se mi situace, lidi, na které už jsem málem zapomněl, asi se mi často ty postavičky pomotají. Někdy dávného známého jmenuju a pak čekám, že se mu to donese a přijde mi rozbít hubu.


Nemám rád lidi, kteří všechno znají, všude byli, někdy se trochu stydím, když píšu o tom městě, pak zas o jiném někde úplně jinde.


Budovatelé chat a chalup stráví svou činností většinu volného času, ten mi zbyl na moje cestování, i do železničníční firmy jsem nastoupil, abych měl vlak zadarmo. Hrabu se ve vzpomínkách, slyším-li, že chlap má postavit barák, dělám, že mi slábne sluch. Když připočtu, že i vajksli mi okousala koza...


Vzpomínám.


To vystoupím z vlaku v Turnově, hned mě napadá, tady bydlela Jitka, horolezkyně, běžkyně, dálková pochodnice, lyžařka, první ženská vítězka slavné Jizerské padesátky, výborná kamarádka mé ženy i moje. Měla ráda pivo, byla radost s ní sedět v hospodě, sranda byla, to jednou...


Dost, nebudu faulovat! Má tři děti, možná i vnoučata...






BLOG TÝDEN

Orlické podhůří

Krajina pod Orlickými horami. Je tu mnoho ne velkých, ale pěkných měst. Vyjel jsem vyzbrojený kopiemi různých starých pohlednic.

Jako vždycky je problém sluníčko, svítí si a vůbec nemyslí na to, jak fotograf potřebuje fotit. Také bohatá zeleň často zakrývá zajímavé stavby. Jako třeba v Letohradě. Jedna ulice...



V Jablonném jsem spadnul rovnou do hospody. Jednoho naštve, když až doma zjistí, že měl připravenou ještě jednu fotku, která by určitě šla vyhototvit. Vedrem (pivem?) zblblá makovice zapomněla.




Totéž v Mladkově, na fotku jsem čuměl, byl jsem v hospodě, která na staré fotce byla. Odjel jsem jen s jedním porovnáním, zato čevabčičí bylo dobré, jen ho bylo strašně málo, zato kopec brambor. Asi jsem vypadal hladově. Zde je znát rozdíl mezi městy, kde žila většina německého nebo českého obyvatelstva. Mladkov byl německý. Smutno podívat na takzvané náměstí po 60 letech českého hospodaření.


V Rokytnici se mi povedla dvě srovnání.





Staré fotky jsem okopíroval z publikací Karla Kuči  Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z nakladatelství Libri.


Všechna srovnání ukládám zároveň do svých srovnávacích fotek na adrese http://fotoalba.cz/venca-01

pondělí 5. července 2010

Rakovník a Křivoklát

Vyjel jsem si do Rakovníka s knihou pana Bednaříka v batohu. Těšil jsem se na krásné rakovnické náměstí. Musel bych fotit proti ostrému sluníčku, fotky v knize jsou tak situovány. Až tedy jindy, až se sem dostanu někdy odpoledne. Ale to, co jsem vyfotil, je taky snad zajímavé.



Most přes Rakovnický potok

Rakovník divadlo

Rakovník čp.55



Rakovník - Tady začínal František Otta

Dostal jsem mail od paní M.P. z Rakovníka, kde mě upozorňuje na chybný text v publikaci pana Bednaříka:
Dovolte mi jednu malou připomínku, třeba jen proto, abyste měl na stránkách všechno "v cajku". Tomášova knížka Zmizelé Rakovnicko je určitě velkým přínosem, ale - jako snad v každé knížce - se i tam občas vyskytuje nepřesnost. A tak tedy - fotka s názvem firmy Otta. Tento dům vůbec není domem, kde pan Otta začínal. Jeho začátky vaření mýdla po nocích a rozvážení ve dne jistojistě patří do domu o pár čísel popisných vlevo na západ od tohoto, a to v čp. 117, neboť tam našel místo v pronajaté dílně mydláře Josefa Hellera a roku 1875 tu začala historie mýdla, které "mastí v celé vlasti". Snad se nezlobíte a moji připomínku uvítáte, to víte, nedá mi to, historií Rakovníka se zabývám docela dost a jsem radši, když se chyby uvádějí na pravou míru.


Cestou do Berouna jsem projížděl nádherným údolím Rakovnického potoka, v Křivoklátě jsem porovnal stav hotelu Sýkora kdysi a nyní.


Křivoklát - hotel Sýkora


Jezdíval jsem rád do Křivoklátu, v jediné hospodě (snad se to za komunistů ani Sýkora nejmenovalo) býval klid a mír. Po roce 1989 byl objekt vrácený původním majitelům a ti bleskově otevřeli hospodu s vynikající obsluhou, tak nějak jsem si představoval, že už jiné hospody nebudou. Dnes bylo nabito, ceny na jídelníčku se mi zdály kapku vyšší než jsem zvyklý, turistický průmysl žádá své. Ale třeba je to dobrá hospoda, jsem rád, že z objektu není kasíno.

Staré fotky jsem okopíroval z knihy nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy - Rakovnicko od Tomáše Bednaříka z roku 2008.

 
Facebook - Václav Víšek

Srovnávací fotky z České republiky

pátek 2. července 2010

Besední restaurace


Hlubočepy.

Přepadla mne radost, že někdo dokáže zachovat ráz stavby. Pravda, uvnitř jsou i automaty, ale jinak je tahle hospoda přívětivá, ceny spíše pod pražským průměrem. A tlačenka skutečně výborná. A ten guláš, co jsem viděl, vypadal taky dobře...

 
Facebook - Mizející Praha