neděle 30. května 2010

Pozdrav do Nadějkova

Víkend plný voleb. Kdo to všechno sledoval bedlivě, obdivuji ho, že z toho nezblbnul. Mandáty, hlasy, sliby... Věřit můžeme. Můžeme?

Všichni chtějí dělat politiku pro normální lid, přece neřeknou, že ne.

Už před časem jsem si koupil lístek do Činoherního klubu v Praze, kde v neděli večer hostoval ochotnický spolek z jihočeského Nadějkova. Nebedu psát recenzi, tady šlo o příjemný večer, kde nevystupovaly celebrity, které nás dost otravují jinde. Diváci i účinkující se zřejmě vesměs znali, moc hezká atmosféra. Úplná oasa. Zdálo se mi, že i diváci byli svátečněji oblečeni než je v Činoheráku zvykem.

To je politika pro normální lidi. Hodiny sledujeme politické kecy lidí, kteří si někdy ani sami nevěří a zapomínáme, jak je důležitá komunální politika, jak jsou důležití lidi, kteří chtějí udělat něco pro obec, vlastně sami pro sebe.

Mám tu na FB dost přátel, kteří fandí Zeleným. Tahle strana je hodně personálně mladá, mladí mají nápady, chuť něco dělat. Někdy je důležitější zachránit strom nebo vyčistit kus lesa, než se dohadovat, kdo jaké ministerstvo obsadí.






Facebook - Václav Víšek








pondělí 24. května 2010

neděle 23. května 2010

Karlín - kostel

Pořád nám někdo vnucuje názor, že se nestaráme o zeleň. Za 132 let jsme se hodně polepšili. Tuhle srovnávací fotku musím ještě udělat znovu, až spadne listí. Ale když už jsem jel kvůlivá tomu z Podolí na kole...


Facebook - Karlín



Staroměstské mlýny



Facebook - Mizející Praha

Šítkovská vodárna



Facebook - Mizející Praha

sobota 22. května 2010

Bohuslav z Telnice

Bohuslav z Telnice je připravený už brzy přijmout z rukou Jeho Veličenstva Václava II. Klause úřad správce královské pokladnice. Pane Bože, ochraňuj jeho a hlavně nás.


Facebook - Václav Víšek

úterý 18. května 2010

Oběžník 1948



Facebook - Václav Víšek

úterý 11. května 2010

Bohemáci

Byli jsme strašně mladí a nejchytřejší. Fandili jsme Spartě (Spartak Praha Sokolovo) nebo Slávii (Dynamo Praha). Hádali jsme se, těch cigaret, co jsme vyhulili při našich důležitých hovorech. Společně jsme pak šli do Vršocvického ďolíčku. Tam se chodilo za zábavou (Spartak Praha Stalingrad).
Tam, na křídle bavil lidi Karel Kaura. Podobný šůs jako byl Franta Veselý ve Slávii. I když vím, že i on nějaké peníze z toho měl, čišela z něj radost. On měl fotbal rád.
Bohemka nezačala Tondou Panenkou, mám toho člověka mám rád. I on měl radost ze hry. Jen mě tak napadlo, že kdysi se mluvilo o tom, že by nadějný Panenka měl do Sparty jít. Nějak z toho sešlo, snad měl nějakou operaci oka, on by se ve Spartě určitě neztratil, ale Sparťan Panenka, to by leckomu nevonělo.
Jednou v životě jsem byl s tátou na fotbale, on se mě tenkrát stydlivě zeptal, jestli ho sebou vezmu. Kaura dal dva góly, táta nevěřícně kroutil hlavou, pro něj to byl cizí chlap. Víc si nepamatuju.
Bejt Bohemákem je dneska IN. Hlásí se k nim kdekdo. Žijeme v době, kdy je důležité se hlásit někam. A hulákat o tom. Bohemáci, my jsme vyjímeční.
Na stránkách Bohemiams 1905 jsem nenašel ani zmínku o Karlu Kaurovi. Já na něj do ďolíčku chodil, nebyl jsem Bohemák.
Děte do prdele, Bohemáci, když nevíte, kdo to byl Karel Kaura.

Ani jeho fotku jsem nesehnal. Hlavně, když kecají o tradicích.


Facebook - Václav Víšek

neděle 9. května 2010

Maratón

Uběh jsem pár maratónů, to si nedělám srandu. Dnes mi ti běžci zacpali místa, kudy normálně na kole jezdím. Tak jsem je za to vyfotil. A kníže na to kouká... Kam se ten svět řítí?

Facebook - Václav Víšek

sobota 8. května 2010

Májová Praha

Do kaváren příliš nechodím, dnes musím. Vždyť výstava Tajemství barev, kterou jsem tu propagoval, končí už 10.5. Dcera bude mít radost. Doufám. Když už věnovala svůj pomatlaný obličej na   plakát výstavy.



Tohle studený počasí mě vůbec nebaví, moje starý kosti potřebujou aspoň kousek sluníčka. Vzbudím se ráno a ono na mě nesměle pokukuje. Že by?


Musím se oholit, obléci míň otrhanější bundu, aby na mě ze dveří kaváren nekřičeli:


"Pokračuj, pokračuj, nebo tě nakopnu, vometáku!"


Vedro není. Pátek poledne, Kampa poloprázdná, vjíždím do Míšeňské ulice, spíš uličky. První kavárna. Kafíčko! To je přece krásný název v malostranském blázinci, kde by se Jan Neruda ani nemohl narodit, natož psát nesmrtelné povídky o místních figurkách. Mezi všemi foody, starbucky, mekáči. Kafíčko, pro cizince Café Kafíčko.
Kafíčko
Blbý je vlézt do kavárny s cyklistickou helmou v ruce, zalézt na záchod, prohlídnout si obrázky a odejít.




"Kolik u vás stojí kafe?"


Slečna vypadá potěšená mou návštěvou.


"Třicetosm."


S takovými penězi jsem kdysi dávno klidně vyrážel na flám. Stovka byl už neuvěřitelný balík. Kafe s malým rumem za 3,10 v hospodě v Kralupech u Chomutova v šálku se značkou Jednota. Bral jsem s bídou tisícovku měsíčně. Jo, je mi o 45 let víc. Bál jsem se spíš ceny 80 nebo 99.


"Dám si."


"Preso, ..."


"Turka."


Jsem stará škola. Dostal jsem dost velký šálek kávy, dost velkou porci smetany, čokoládičku s firmou, ve sklence vodu, to je dobře, že se voda na stole začíná vžívat už i u nás. Kafe bylo výborné, pochutnal jsem si. Prý tu používají kávu Fair Trade, při její sklizni by neměla být využívaná dětská práce. Snad to tak je.


Líbí se mi tu, žádná rádoby stylová provozovna, jednoduchý dřevěný nábytek. Pár obrázků, které kreslily děti z dětských domovů. Náladu mi nezkazilo ani zrcadlo, při pohledu do něj vidím, že jsem se ráno neoholil, jak tvrdím na začátku. Aspoň, že jsem se nezapomněl obout.


Vzpomněl jsem na španělskou Granadu před pěti lety. Kdo chce vidět Alhambru, musí si objednat vstupenky předem, nebo přijet ráno, a pak několik hodin čekat. Byl tehdy začátek října, vedro, narvané ulice turisty kdoví odkud. Davy vláčí nebohého človíčka sem a tam. Hospody narvané, rychlá občerstvení taky. Mám žizeň, hlad. Zalezl jsem do úzké uličky, spíš kvůli kousku stínu.


Malinká hospůdka, chládek, okaté děvče, plné ochoty. Seděl jsem tam asi půldruhé hodiny. Paella, pivo, klídek třicet metrů od humbuku. Kdo nebyl v Alhambře, nebyl ve Španělsku, prý. Prohlídka tohoto skvostu je neuvěřitelný zážitek, mně se při jménu Granada vyjeví malinká restauračka. Bodega La Bella y La Bestia. Snad nejsem úplný barbar? Co se všechno může vynořit z mysli při kávě v pražské Malé Straně.


Lidí na ulicích přibývá, velká skupina německých důchodců nebo seniorů, ať si říkaj, jak chtěj. Vypadá to, že je sem zavezli autobusem a vodí je od památky k památce. Tváří se odhodlaně, přijeli za zážitky, za poznáním. Zeptat se nemůžu, němčinu naše generace trochu zanedbala, jako většinu jazyků. Ale něco přece.


Dva ženské slovanské ksichtíky. Jedna ukazuje prstem dopředu.


"Metro, da?"


"Da, da."


"Spasibo."


Mám přece maturitu z ruštiny!


Kampa se zaplňuje, musím dávat bacha, abych někoho nesrazil, spíš, aby oni nesrazili z kola mne.




Mlýnská kavárna
Přímo na Kampě je Mlýnská kavárna. Trochu stydlivě stranou. Za české jméno se však nestydí. Hezkej podnik, možná začnu vymetat kavárny. Dávám si víno, koukám, že tu mají i utopence a další pochutiny, známé z pivních provozoven. Příjemný prostor. Tady je obrázků více. Jsem úplně v jiném světě. Uprostřed turistického šílenství, uprostřed nesmyslné předvolební kampaně. Obrázky na stěnách malovaly děti od 6 do 14 let, jsou plné fantazie, která okolnímu světu tak často chybí. Nechce se mi zvedat. Hraje hezká hudba.




"To je Varga?", ptám se při placení.


Na číšníkovi je vidět, že jméno Mariána Vargy mu nic neříká, jmenuje nějakou kapelu, jejíž jméno jsem hned zapomněl.


Nevidím žádné bilboardy s ksichty, ze kterých se mi špatně dělá. Jen taková malá cedulka, chtělo by so mi ji nazvat předvolebním miniminibilboardem. Zelení nás ujišťují, že se o ně můžeme opřít. Má to snad být stojan na kolo? To jsem raději přivázal k zábradlí. O tenhle stojan bych nenechal opřít ani jezevčíka, aby neupadl. Do parlamentu snad chtějí přivést něco stabilnějšího.


Opouštím Malou Stranu, v pasáži kina Světozor si fotím kouzelnou ceduli. Hlásá "Veřejná jídla". Autorovi se nevešlo na tabuli slovo jídelna, a tak můžu přemýšlet, jaká jsou asi jídla, která nejsou veřejná. Prostor pro fantazii.


Ve Vodičkově ulici mě čeká Mamacoffee. Čeština někam zmizela, býval tu kdysi bufet U bumbrlíčka, škoda, že u názvu nezůstali. Prostředí je zase fajn, trochu jinak.




Čtvrtou kavárnu, Café Technika jsem viděl při vernisáži, tak mám hotovo.




Kousek dál je Karlovo náměstí, nemůže mi vyjít všechno. Přední kolo prázdné. Já to tušil, že mi v Podolí prodali blbou duši. Do silníčního kola místo do mého treku. Chvíli vydrží, ne však moc dlouho. Náhradní mám, ale taky takovou, je tu cykloprodejna, kde provádající nechce věřit, že mi někde takovou duši prodali, když viděli moje kolo. Jsem "odborník", který si jakékoliv doplňky chodí kupovat s bicyklem, abych nekoupil volovinu. Ale stejně... Co k tomu dodat?


Ještě mám plán vyjet na Vyšehrad a vyfotit si pohled na moje rodné Podolí z místa, kde před 85 lety fotil někdo jiný. Pro porovnání. Kvůli sluníčku se to dá fotit jen odpoledne. Přijíždím do Podolí, stačím si vyfotit prodejnu, kde mi prodali špatnou duši, a jsem doma. Je podvečer.


Jeden dobrý kamarád se mě ptává:


"Ty vole, co děláš celej den?"


On tohle číst nebude, ale odpovídám mu otázkou:


"Ty vole, kde bereš čas chodit do Kauflandu?"




Všechny fotky jsou
zde


nebo
zde

blog Týden

pátek 7. května 2010

Podolí - Braník shora


Podolský přístav (Háfn) z Vyšehradu
Kvůli tomuto dílu jsem vyjel na kole na Vyšehrad, našel jsem, myslím, dost přesně místo, odkud z hradeb fotil někdo v roce 1925. Pohled na nábřeží a podolský přístav, kterému jsme, my Podoláci, tak pěkně česky říkali Háfn. Sem jsme chodili hrát hokej a bruslit, tedy, pokud mrzlo.

Vlevo kousek sanatoria, za ním tři domy, které stojí a ještě vysoký dům před komíny stojí také dodnes. Tehdy osamělý, dnes rohák, bývalo v něm kino Zdar, z něhož je kasíno. Nejužší kino v Praze. Jen devět sedadel vedle sebe. Přežilo dokonce rok 1989.



Cementárna - plavecký stadión Podolí
Plavecký stadión v Podolí, dříve cementárna. Ještě jsem snad nechodil do školy, když jsme se dívali na odstřel komínu cementárny. V letech 1954-1957 jsem denně chodil pěšky do školy kolem zdi, která bývalou cementárnu ohraničovala. Nad plavečákem je park, o který se vede tvrdý boj. Kdosi má zájem stavět. Dnes jsem se tudy projel na kole i prošel, ten park je skvělý a zrušit ho, by byl zločin. V padesátých letech se do vytěženého prostoru svážely odpadky, ty jsou tedy někde pod parkem. Do odpadků jsme chodívali hledat krabičky od sirek, jejichž nálepky jsme sbírali. Tenkrát se topilo hlavně v klasických kamnech, popeláři sem vozili skutečně popel, často doutnající. Jak jsme asi smrděli, maminky by mohly vyprávět, kdyby tu mezi námi ještě byly.


Vápenka Braník
Bývalá vápenka v Braníku z branické skály. Mně tahle porovnávací činnost začala bavit, ale najít to místo, ze kterého v roce 1923 fotil pan Alexandr, je těžší než jsem myslel. Aspoň pro mě. Byl jsem tam dvakrát, nadělal jsem přes 30 fotek a stejně nejsem úplně spokojený. Tam holt mohlo kousek skály za těch skoro 90 let upadnout. Kdoví. Fučel hroznej vichr, nikdo na skále nebyl. Naštěstí. Možná, kdyby někdo viděl tlustýho dědka, jak leze po čtyřech, aby ho vítr nepovalil, tak by mě odvezli do Bohnic a byl by pokoj.



Vápenka s podolskou cementárnou byly vlastně sousedky a taky tady je dnešní stav příjemnější.







Facebook - Mizející Praha


Mnoho srovnávacích fotek z různých lokalit zde



Přísný zákaz močení

Přepeře u Turnova

úterý 4. května 2010

Mizející Víšek

Jako fanoušek skupiny Mizející Praha jsem vložil pár fotek a napadlo mě, že i já pomalu mizím. Ale přece jenom by se tam někdo mohl urazit, tak si to dám sem. Narozený v Praze, když se můžeme obdivovat nějakému starému otlučenému baráku? Vlastně je to jedno


Facebook - Václav Víšek

pondělí 3. května 2010

Braník

Kino Eden, Kde je mu konec? Teď je tam ohavný věžák, který má jinak dobrou pověst co by pečovatelský dům pro hodné důchodce. V roce 1957, to mi bylo 14, mě do kina nepustili na film Hrátky s čertem. Tohle porno, kde se na vteřinku objevily tři méně oblečené ženy, bylo nepřístupné mládeži do 15 let! A uvaděčka přísná. Její syn mi daleko později říkal, že by mě tam nepustil ještě dnes.

Braník. U Kotyšanů nebo Na Zdráhalce, račte si vybrat. 1925 nebo 2010.


Velký výběr srovnávacích fotek odevšad je na http://fotoalba/venca-01

neděle 2. května 2010

Pohádkové bytosti

Ano, věřím na ně. Je na ně spolehnutí.
Někde v chudé chalupě shodí táta bidlem Honzu z pece, vyžene ho, sotva mu máma stihne dát do rance buchty. A my víme, že Honza nějakého draka přemůže, království zachrání.
Dvanáct měsíčků nenechá Marušku zmrznout a ta se vrací v lednu domů s čerstvými jahodami.
Co můžeme čekat od těch, jejichž podobiznami jsme zasvinili každé volné místo?
Odjíždím z Prahy, již tradičně 30.dubna. U Neratovic Na Staré štaci budou kolem ohně tančit s košťaty čarodějnice za zvuků jazzové hudby. Pohanská slavnost? Tyhle čarodějnice by určitě neublížily nikomu.
Cestou mě zklame občerstvení v Klecánkách, které je sice nově postavené o kus dál od přívozu, kde stával omšelý stánek, ale spolehlivě otevřený. Asi ještě není sezóna, loni, předloni ve stejný den byla?
Když je žizeň, i voda se vypije.
Kde se vzalo, tu se vzalo Občerstvení U hastrmana. U Vltavy v Řeži, jako z pohádky tu vyklouzlo. Vodníci si vody váží a proto s ní neplýtvají, raději prodají pivo a taky začouzenou klobásu, která je určitě zdravá. Hastrman není hypermarket.
Představuji si parlament jako rybník, kde by hastrman měl na starosti čistotu, jak by někdo kalil vodu blbýma kecama, šup hlavičku pod vodičku, šup dušičku do hrníčku. Vodník - ekolog.
Kdo by pak v parlamentu zasedal, to zase může vyřešit někdo jiný. Nemůže být všechno jen na mně.
Atmosféru Na Staré štaci jsem již vylíčil loni ve svém blogu Letos není loni, ale je to podobné.

Fotky
zde

nebo
zde


Facebook - Václav Víšek

Slavné májové dny

Slyšel jsem kdysi paní učitelku, která říkala:
"Co se neprobere do slavných májových dnů, už se nestihne."
Prvomájový průvod, vzpomínky na rok 1945, osvobození Rudou armádou, to byly důležité věci. Kvůli tomu se musela zastavit i výuka, osnovy sem, osnovy tam.
My, žáci měli radost. Ty kecy, rok, co rok stejný, jsme neposlouchali, najednou tu byla půlka května, přede dveřmi klasifikační konference, koho nechat propadnout, komu dát dvojku z chování. Neboli prazdniny přede dveřmi.
Do průvodu jsem chodil rád, protože jsme tam s klukama dělali bordel, holkám jsme otrhávali mávátka a mohli jsme beztrestně hulákat. V tom celkovém kraválu nebylo rozumět ničemu.
Na střední škole nám profesoři dovolili v průvodu kouřit, dokonce jsem si od jednoho připálil. Taky mariáš se dal hrát za pochodu. Pauzírovanej, při kterém tři hrají a jeden pauzíruje. Ten nastavil ruce, aby bylo kam plácat karty.
Co nám vlastně chybělo?



Facebook - Václav Víšek