Nevadí mi zima, mráz, vadí mi, je-li pořád skoro tma. Dnes od rána sluníčko provokuje a tak jsem se rychle sbalil a vyrazil na plánované pochůzky. Bývávalo, že jsem rád chodil po zasněžených cestách. Už se mi chodí blbě. Pomalu se vleču.
S batohem plným prázdných flašek na zádech jsem vyrazil z Podolí na Pankrác. Ulicí Pod Pekařkou se štrachám do kopce. Od první do páté třídy jsem tudy denně šlapal do pavilónku, který byl po válce postavený, aby měla kam chodit hromada poválečných dětí. Snad to ani tenkrát tolik do kopce nebylo.
Ulice má jen slabý provoz. Sníh není rozpatlaný jako jinde v Praze. Možná i na sáňkách by se dalo jet. Však jsem ji sjížděl nejednou. Kdo měl tenkrát auto? I pošťáci vozili balíky modrým vozem taženým koňmi. Neměl nás ani kdo přejet.
Krásná zima je letos, nejdřív zděšení, co je to za kalamity a po dvou třech týdnech si lidi zvyknou. Ani ty každodenní dva centimetry nikdo neodhrabává.
Jdu kolem hospody Na Pekařce. Ještě na konci šedesátých let to bývala pravá venkovská hospoda. Kraj Prahy, pivnice, hrál se mariáš, žvanilo se po práci. Teď je tu nóbl hospoda, jednou jsem tam nakouk, chuť na posezení se nedostavilo, bez fantazie, stylová restaurace. Býval to konec města. Vedle stála rasovna a pankrácká pláň. Dnes procházím panelovým sídlištěm.
Po krátké cestě jsem u pošty. Vím, že zrovna tahle je v sobotu otevřená, cvrkot je o poznání menší než v jiné dny. V tu ránu jsem vyřízený, kousek odtud je prodejna Michelských pekáren, tady mají čerstvý chleba spolehlivě. Zato preclík pamatoval minulý rok.
Musím se odměnit za tělesnou námahu, vylezl jsem do kopce a v tržnici, která byla zřízená namísto staré, jež musela ustoupit nové výstavbě, je hezký výčep vína. Krásné posezení, obsloužit se musím sám, kuřáci jsou připravení o svou rozkoš. Místo rozeřvaného rádia s optimistickým moderátorem, je tu klec s kanárkem. Občas pípne. Kanárek.
Místní tramín mám rád, vyndám časopis a dělám si chvilku pro sebe. Ani se mi zvedat nechce. Ještě jedna věc mě čeká. Ty flašky v batohu nemám jen tak z plezíru. V Intersparu mají o korunu levnější pivo. Akce. Nemiluju tyhle prodejny, ale co by šetrný dědek neudělal pro pětku.
Automat na výkup lahví je mimo provoz. Chvíli jsem koukal, komu bych vynadal, protože v batohu sice 10 lahváčů unesu, ale už se mi tam nevejde deset prázdných flašek. Měl jsem tak dobrou náladu, že jsem se začal sám pro sebe smát. Láhve v batohu pěkně provětraly, ještě si u mě doma odpočinou.
Vypiju jedno až dvě piva denně, asi těch deset za týden. Ušetřil bych přesně 11 korun. Děleno sedmi... Dědek chtěl ušetřit.
Příští AKCE ať si interšpár strčí do...? Oni už budou vědět. Pokud vlastní klobouk. Mně ten barák je stejně od začátku nesympatickej.
Ale co. Procházka byla hezká, nohy bolejí, mám hlad. Udělám si bramborák.
S batohem plným prázdných flašek na zádech jsem vyrazil z Podolí na Pankrác. Ulicí Pod Pekařkou se štrachám do kopce. Od první do páté třídy jsem tudy denně šlapal do pavilónku, který byl po válce postavený, aby měla kam chodit hromada poválečných dětí. Snad to ani tenkrát tolik do kopce nebylo.
Ulice má jen slabý provoz. Sníh není rozpatlaný jako jinde v Praze. Možná i na sáňkách by se dalo jet. Však jsem ji sjížděl nejednou. Kdo měl tenkrát auto? I pošťáci vozili balíky modrým vozem taženým koňmi. Neměl nás ani kdo přejet.
Krásná zima je letos, nejdřív zděšení, co je to za kalamity a po dvou třech týdnech si lidi zvyknou. Ani ty každodenní dva centimetry nikdo neodhrabává.
Jdu kolem hospody Na Pekařce. Ještě na konci šedesátých let to bývala pravá venkovská hospoda. Kraj Prahy, pivnice, hrál se mariáš, žvanilo se po práci. Teď je tu nóbl hospoda, jednou jsem tam nakouk, chuť na posezení se nedostavilo, bez fantazie, stylová restaurace. Býval to konec města. Vedle stála rasovna a pankrácká pláň. Dnes procházím panelovým sídlištěm.
Po krátké cestě jsem u pošty. Vím, že zrovna tahle je v sobotu otevřená, cvrkot je o poznání menší než v jiné dny. V tu ránu jsem vyřízený, kousek odtud je prodejna Michelských pekáren, tady mají čerstvý chleba spolehlivě. Zato preclík pamatoval minulý rok.
Musím se odměnit za tělesnou námahu, vylezl jsem do kopce a v tržnici, která byla zřízená namísto staré, jež musela ustoupit nové výstavbě, je hezký výčep vína. Krásné posezení, obsloužit se musím sám, kuřáci jsou připravení o svou rozkoš. Místo rozeřvaného rádia s optimistickým moderátorem, je tu klec s kanárkem. Občas pípne. Kanárek.
Místní tramín mám rád, vyndám časopis a dělám si chvilku pro sebe. Ani se mi zvedat nechce. Ještě jedna věc mě čeká. Ty flašky v batohu nemám jen tak z plezíru. V Intersparu mají o korunu levnější pivo. Akce. Nemiluju tyhle prodejny, ale co by šetrný dědek neudělal pro pětku.
Automat na výkup lahví je mimo provoz. Chvíli jsem koukal, komu bych vynadal, protože v batohu sice 10 lahváčů unesu, ale už se mi tam nevejde deset prázdných flašek. Měl jsem tak dobrou náladu, že jsem se začal sám pro sebe smát. Láhve v batohu pěkně provětraly, ještě si u mě doma odpočinou.
Vypiju jedno až dvě piva denně, asi těch deset za týden. Ušetřil bych přesně 11 korun. Děleno sedmi... Dědek chtěl ušetřit.
Příští AKCE ať si interšpár strčí do...? Oni už budou vědět. Pokud vlastní klobouk. Mně ten barák je stejně od začátku nesympatickej.
Ale co. Procházka byla hezká, nohy bolejí, mám hlad. Udělám si bramborák.
Žádné komentáře:
Okomentovat