Šel jsem z práce otrávený. Nevedlo se celý den, bylo pozdě, hladový jsem kráčel Braníkem s nadějí, že Honza ještě nezavřel.
Honza - člověk prodávající víno výborné, méně výborné, občas i patokární. Říká se mu velkovinárník, vinař, výčepák, někdy patokář. Člověk si zvykne. Druh závoslosti. Víno všelijaké, ale mohlo by být horší. Společnost všelijaká, ale jdu sem s myšlenkou, že zase uvidím ty samý ksichty a poslechnu si ty samý řeči. Vždycky není chuť objevovat dosud neobjevené. Chodím sem rád.
Zavíral, všechny, kteří by měli dnes touhu se stát opilci, se mu povedlo vyhodit. Nehrozilo, že by mi nalil.
"Máš u mě ty mastičky!"
"Jaký mastičky?"
"Včera sis je objednal. Hned ti je dám."
Dva podivné kelímky nebo jak se říká dozičkám skrývajícím zázračné masti.
"120 korun, drobný, prosím."
Ze včerejška si moc nepamatuju. Ještě, že jsem si neobjednal vanu pravýho francouzskýho šampusu. Nebo děvu nahoře bez.
"Na co to je?"
"Prej na všechno, furt nařikáš, že tě bolej kolena."
Bráním se všem těm zázračným mastím, pilulkám, kapkám, které do nás hustí výrobci renomovaní i pokoutní. Všechny nemoci jsou zanedbaný pití. No, stalo se, přišel jsem v životě o víc.
Doma jsem dozičky pohodil, zapomněl na ně tak, že když jsem při jedné návštěv Honzova výčepu měl odpovědět, jestli ještě mám tu zázračnou mast, nevěděl jsem o čem je řeč.
Poučený jsem mast našel, otevřel, čuchnul, znám horší smrad. Byla odporně zelená, Nešlo o agitaci, Zelení v parlamentu ještě nebyli. Kolena bolela, jeden chytrej člověk mě před časem přesvědčoval, že už mě budou bolet až do doby, kdy mě přestane bolet všechno naráz.
Vždycky, když mě poučuje chytrej člověk, chci ukázat, že mi jeho cancy jsou ukradený, že vím, co je správný i bez něj. Namazal jsem si kolena a čekal na zázrak. Zázrak byl, že se mi posléze na dvakrát podařilo vyprat umaštěné kalhoty. Nevlastním totiž manželku, které bych s provinilým úsměvem a slovy, že je šikovná a že v těch kalhotách pozítří musím mezi lidi, předal zasviněný kousek oděvu.
Kolena bolela, na co všechno si nezvykneme, mast zmizela někde ve sklepě i z mého vědomí.
Na cyklistickém zájezdu ve Francii mi začal vrzat řetěz, chtěl jsem ho namazat sádlem z vepřové konzervy. Kolega cyklista, o dva roky starší než já, dostal šok, že jsem se zbláznil, že řetěz se maže olejem, jinak se mi na něj nalepí špína a zničím všechna kolečka i přehazovačku.
Ňákej moc chytrej, plesnivka starej. Nicméně, olej mi poskytnul a já snad i poděkoval.
Po čase mi, už doma, skřípal řetěz, byl jsem línej vyběhnout po schodech pro olejíček. Vypadla na mě zapomenutá zelená mastička. Napatlal jsem řetěz, kolo jezdilo jedna radost, ten blázen ve Francii mě strašil zbytečně, kašlu na něj, kdoví co mu kdo namluvil. Nebo se ještě nesetkal se zázračnou mastí.
Jezdím hodně a tak alespoň jednou do roka musím s kolem do servisu, na seřízení, na výměnu zchátralých součástek. To je u kola, na rozdíl od mého těla, možné. Kluci, ke kterým chodím, mě mají rádi, přece jenom platím hotově, poznají, že lecčemu nerozumím, odborně mi poradí, že tohle už ale opravdu musím vyměnit. Je možné, že mi i malinko lžou. Řetěz mění pokaždé, tentokrát mladík se podivoval, že je příliš zaneřáděný.
"Čim to, prosim vás, mažete?"
Přiznal jsem se.
Nic neříkal, jen se podíval divně na kolegu. Málem jsem se urazil.
"Na řetěz patří volej."
Ožil.
"Máme ho i ve spreji. Za 149 korun.", vzbudil se obchodník.
Ňákej moc chytrej, mladej. Vypouští z pusy stejný moudrosti jako dědek na zájezdu. Ničí mě skutečnost, že sotva vylezu ze svého kamrlíku, kde jsem nejchytřejší já, začne mě přesvědčovat o opaku tu starej, tu mladej.
Koupil jsem si olej.
Co se zelenou mastí? Vypadá to, že parlament zelenou barvu ztratí, mast divně smrdí, už to bude skoro deset let, co mě opili a přesvědčili, že bez ní dál žít nemůžu.
Všechny dveře v bytě vržou. Mažu je už hodně dlouho ve svých představách a plánech. Někdy se rozhodnu k výkonu, který by ode mne nikdo nečekal. Všechny panty jsem namazal zeleným hnusem.
Dveře nevržou! Mast ještě zbyla, třeba za dalších deset let...
Teď si můžu vychutnat slabounké cinkání pitomosti, kterou mám na dveřích. Před lety jsem byl, opět jako cyklista, ve Skotsku. Odjížděli jsme z Velké Británie, zbyly mi dvě libry, kam s nimi? Taky už mohli Angláni zavést Euro. Přestávka autobusu na pumpě. Přesně za dvě libry jsem koupil úplnou volovinu. Jak se to jmenuje? Co já vím, ale při sebemenším záchvěvu je slyšet příjemné zacinkání. Pro mne je to cinkátko. Můj syn tvrdí, že to moc příjemný není a že by ozdůbku nejraději urval a vyhodil, ale potvora by určitě zvonila i v kontejneru. Jsou to ale moje dveře, na které jsem hovadinku přišrouboval.
Moje dveře, kterým už nevržou panty.
BLOG TÝDEN
Honza - člověk prodávající víno výborné, méně výborné, občas i patokární. Říká se mu velkovinárník, vinař, výčepák, někdy patokář. Člověk si zvykne. Druh závoslosti. Víno všelijaké, ale mohlo by být horší. Společnost všelijaká, ale jdu sem s myšlenkou, že zase uvidím ty samý ksichty a poslechnu si ty samý řeči. Vždycky není chuť objevovat dosud neobjevené. Chodím sem rád.
Zavíral, všechny, kteří by měli dnes touhu se stát opilci, se mu povedlo vyhodit. Nehrozilo, že by mi nalil.
"Máš u mě ty mastičky!"
"Jaký mastičky?"
"Včera sis je objednal. Hned ti je dám."
Dva podivné kelímky nebo jak se říká dozičkám skrývajícím zázračné masti.
"120 korun, drobný, prosím."
Ze včerejška si moc nepamatuju. Ještě, že jsem si neobjednal vanu pravýho francouzskýho šampusu. Nebo děvu nahoře bez.
"Na co to je?"
"Prej na všechno, furt nařikáš, že tě bolej kolena."
Bráním se všem těm zázračným mastím, pilulkám, kapkám, které do nás hustí výrobci renomovaní i pokoutní. Všechny nemoci jsou zanedbaný pití. No, stalo se, přišel jsem v životě o víc.
Doma jsem dozičky pohodil, zapomněl na ně tak, že když jsem při jedné návštěv Honzova výčepu měl odpovědět, jestli ještě mám tu zázračnou mast, nevěděl jsem o čem je řeč.
Poučený jsem mast našel, otevřel, čuchnul, znám horší smrad. Byla odporně zelená, Nešlo o agitaci, Zelení v parlamentu ještě nebyli. Kolena bolela, jeden chytrej člověk mě před časem přesvědčoval, že už mě budou bolet až do doby, kdy mě přestane bolet všechno naráz.
Vždycky, když mě poučuje chytrej člověk, chci ukázat, že mi jeho cancy jsou ukradený, že vím, co je správný i bez něj. Namazal jsem si kolena a čekal na zázrak. Zázrak byl, že se mi posléze na dvakrát podařilo vyprat umaštěné kalhoty. Nevlastním totiž manželku, které bych s provinilým úsměvem a slovy, že je šikovná a že v těch kalhotách pozítří musím mezi lidi, předal zasviněný kousek oděvu.
Kolena bolela, na co všechno si nezvykneme, mast zmizela někde ve sklepě i z mého vědomí.
Na cyklistickém zájezdu ve Francii mi začal vrzat řetěz, chtěl jsem ho namazat sádlem z vepřové konzervy. Kolega cyklista, o dva roky starší než já, dostal šok, že jsem se zbláznil, že řetěz se maže olejem, jinak se mi na něj nalepí špína a zničím všechna kolečka i přehazovačku.
Ňákej moc chytrej, plesnivka starej. Nicméně, olej mi poskytnul a já snad i poděkoval.
Po čase mi, už doma, skřípal řetěz, byl jsem línej vyběhnout po schodech pro olejíček. Vypadla na mě zapomenutá zelená mastička. Napatlal jsem řetěz, kolo jezdilo jedna radost, ten blázen ve Francii mě strašil zbytečně, kašlu na něj, kdoví co mu kdo namluvil. Nebo se ještě nesetkal se zázračnou mastí.
Jezdím hodně a tak alespoň jednou do roka musím s kolem do servisu, na seřízení, na výměnu zchátralých součástek. To je u kola, na rozdíl od mého těla, možné. Kluci, ke kterým chodím, mě mají rádi, přece jenom platím hotově, poznají, že lecčemu nerozumím, odborně mi poradí, že tohle už ale opravdu musím vyměnit. Je možné, že mi i malinko lžou. Řetěz mění pokaždé, tentokrát mladík se podivoval, že je příliš zaneřáděný.
"Čim to, prosim vás, mažete?"
Přiznal jsem se.
Nic neříkal, jen se podíval divně na kolegu. Málem jsem se urazil.
"Na řetěz patří volej."
Ožil.
"Máme ho i ve spreji. Za 149 korun.", vzbudil se obchodník.
Ňákej moc chytrej, mladej. Vypouští z pusy stejný moudrosti jako dědek na zájezdu. Ničí mě skutečnost, že sotva vylezu ze svého kamrlíku, kde jsem nejchytřejší já, začne mě přesvědčovat o opaku tu starej, tu mladej.
Koupil jsem si olej.
Co se zelenou mastí? Vypadá to, že parlament zelenou barvu ztratí, mast divně smrdí, už to bude skoro deset let, co mě opili a přesvědčili, že bez ní dál žít nemůžu.
Všechny dveře v bytě vržou. Mažu je už hodně dlouho ve svých představách a plánech. Někdy se rozhodnu k výkonu, který by ode mne nikdo nečekal. Všechny panty jsem namazal zeleným hnusem.
Dveře nevržou! Mast ještě zbyla, třeba za dalších deset let...
Teď si můžu vychutnat slabounké cinkání pitomosti, kterou mám na dveřích. Před lety jsem byl, opět jako cyklista, ve Skotsku. Odjížděli jsme z Velké Británie, zbyly mi dvě libry, kam s nimi? Taky už mohli Angláni zavést Euro. Přestávka autobusu na pumpě. Přesně za dvě libry jsem koupil úplnou volovinu. Jak se to jmenuje? Co já vím, ale při sebemenším záchvěvu je slyšet příjemné zacinkání. Pro mne je to cinkátko. Můj syn tvrdí, že to moc příjemný není a že by ozdůbku nejraději urval a vyhodil, ale potvora by určitě zvonila i v kontejneru. Jsou to ale moje dveře, na které jsem hovadinku přišrouboval.
Moje dveře, kterým už nevržou panty.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat