To bývalo radosti, když mě maminka ráno budila a venku byl sníh. Stejnou radost měly moje děti o pár let později. Uplynulo dalších pár let, opravdu jen pár let. Vzbudím se sám a venku je bílo.
Zasněžená krajina se mi líbí, rád jsem se v ní pohyboval, bývalo mi v ní dobře. Zasněžené pražské ulice s provozem jsou k vzteku. Tři centimetry nového sněhu se vsáknou do stávající špíny a prachu, kde je jaká poezie? Žít v takovém prostředí Josef Lada, určitě by maloval něco jiného.
Včera jsem si liboval, že je sice mráz, ale sucho. Navlečený jedu na kole nakoupit. Popadával sníh, propagační, vločky hned roztávaly, sem tam se nějaké zachytla mimo chodníky.
Proti mě šla baba, ale ne budu slušný, paní, která nevypadala na to, že vymetá diskotéky. Ťukala si na čelo, ne prsty, uvnitř v hlavě, pochopil jsem to z jejího pohledu.
"Babo, to čumíš, jakej jsem štramák! Padá sníh a já se ho nelekám."
"Prdlajs štramák! Bláznivej dědek, kterej někde spadne, natluče si a bude votravovat v čekárně u doktora. A nadávat na poplatky."
Asi to si myslila. Když jsme se minuli, určitě vrtěla hlavou, ušklíbla se.
Dnes ji nepotkám, na sněhu se jezdit bojím. Z okna koukám, že tamhle cyklista jede. V tomhle hnusným marastu. Magor, zaflákanej bude jako čuně. Klouže to, mám strach, reakce jsou pomalejší než kdysi.
Oblékám se do civilního šatstva. Musím pro chleba. Po zasviněný ulici. Je to možné, že před šedesáti lety to byla ta samá ulice? Tehdá byl provoz tak silný, že jsme po ní sáňkovali. Ach jo.
Asi už jsem opravdu starej. S chlebem si nesu domů flašku vína, tenhle druh neznám, možná bude dobrý. A taky sejra.
Udělám si klídek, v tomhle nečasu se nechce vyjíždět ani funebráckejm autům.
Zasněžená krajina se mi líbí, rád jsem se v ní pohyboval, bývalo mi v ní dobře. Zasněžené pražské ulice s provozem jsou k vzteku. Tři centimetry nového sněhu se vsáknou do stávající špíny a prachu, kde je jaká poezie? Žít v takovém prostředí Josef Lada, určitě by maloval něco jiného.
Včera jsem si liboval, že je sice mráz, ale sucho. Navlečený jedu na kole nakoupit. Popadával sníh, propagační, vločky hned roztávaly, sem tam se nějaké zachytla mimo chodníky.
Proti mě šla baba, ale ne budu slušný, paní, která nevypadala na to, že vymetá diskotéky. Ťukala si na čelo, ne prsty, uvnitř v hlavě, pochopil jsem to z jejího pohledu.
"Babo, to čumíš, jakej jsem štramák! Padá sníh a já se ho nelekám."
"Prdlajs štramák! Bláznivej dědek, kterej někde spadne, natluče si a bude votravovat v čekárně u doktora. A nadávat na poplatky."
Asi to si myslila. Když jsme se minuli, určitě vrtěla hlavou, ušklíbla se.
Dnes ji nepotkám, na sněhu se jezdit bojím. Z okna koukám, že tamhle cyklista jede. V tomhle hnusným marastu. Magor, zaflákanej bude jako čuně. Klouže to, mám strach, reakce jsou pomalejší než kdysi.
Oblékám se do civilního šatstva. Musím pro chleba. Po zasviněný ulici. Je to možné, že před šedesáti lety to byla ta samá ulice? Tehdá byl provoz tak silný, že jsme po ní sáňkovali. Ach jo.
Asi už jsem opravdu starej. S chlebem si nesu domů flašku vína, tenhle druh neznám, možná bude dobrý. A taky sejra.
Udělám si klídek, v tomhle nečasu se nechce vyjíždět ani funebráckejm autům.
Žádné komentáře:
Okomentovat