čtvrtek 26. března 2009

U kulhavý seňority

Senior. Vůbec se mi to slovo nelíbí, hlavně od chvíle, co nějaký chytrý čeština rozhodl, že slovo důchodce je urážlivé nebo já nevím, proč mne najednou začali nazývat seniorem.



Dostávám finanční částku, která se jmenuje starobní důchod. Celý život jsem si na něj platil. Nejsem naivní, abych nevěděl, že ty prachy, co jsem nacpal do sociálního pojištění, nikde nejsou. Jestli někde jsou, tak jsou prožrané. Stát je na výplatu důchodů vždycky nějak schrastí.


Ale o tom psát nechci. Stejně se nedočkám doby, kdy budou stanovena pravidla pojištění a vyplácení důchodů tak, aby mohla platit aspoň pár desetiletí. Na tom se pracuje (zbytečně silné slovo) už dvacet let. Možná, že se spíš dočkám toho, že důchod bude přejmenován na seniorskou dávku, protože důchod bude slovo nevhodné.


Podle dřívějších zvyklostí jsem se stal seniorem ve svých 33 letech, kdy nám čáp nadělil do kočárku synka. To byl junior. Teď zplodím potomka (já už ne) a musím léta čekat než je ze mne senior.


Z toho samého hrnku je skutečnost, že v USA začali používat termín afroameričan. Ať si v USA dělají, co je jim libo, ale proč to musíme tahat do češtiny. Fakt se někomu zdá slovo černoch urážlivé? Klidně ho používám, tak jako o malém člověku říkám, že je malý, o velkém, že je velký. Moje dcera jednou v tramvaji nadšeně volala "Hele, tati, černoušek", usmívali se bílí cestující i ten dvoumetrový černoch. Není důležitější, jak se k tomu člověku vypadajícímu trochu jinak, chovám?


Slyším-li nějakého politika nebo jiného chytrolína, jak důležitě vyslovuje slovo afroameričan, mám pocit, že řve do světa: "Dívejte se, jakej nejsem rasista!" Pomalu už nevím, jestli si můžu říkat běloch. Nejsem náhodou euroameričan?


V mém dětství jsem neznal výraz "Rom". Žili tu s námi Cikáni. Bylo to asi v šedesátých letech, kdy se začalo říkat Romové. Prosím, jestli si oni sami tak správně říkají, musíme to respektovat. Říkám jim tak. Měl jsem však to štěstí, že jsem s nimi spolupracoval na stavbách a vím, že se mezi sebou často oslovovali "Cigáne". A cikánská muzika? Už ji slyším.


V zavádění slova senior - seniorka vidím strach ze slova starý. Už dříve se používalo označení dříve narozený, taky se mi nelíbí. Co se mi vlastně líbí? Jsem starej, tak jsem starej. Za to nikdo nemůže, možná rodiče, že mne nezplodili později.


Starý víno, starý obrazy, starý stavby, starej nábytek, starý knihy, starý památky, z toho ze všeho přece dýchá chuť ochutnat, prohléhnout, obdivovat, chránit. Neřeknu přece dříve postavený barák nebo dokonce barák - senior. Starej znamená historii. Starej může znamenat kvalitu. Řeknu starej barák. A krásnej. Vím, že starej nemusí se rovnat hezkej, ale jde mi o to slovo "starý". Proč se ho bojíme? Neměli bychom měnit věci, které se změnit nedají.


Domov důchodců. Pro mnohé slovo důchodce je poloviční nadávka. Důchodci překážejí v čekárnách u lékařů. Důchodkyně jedoucí s třemi igelitkami z nějakého Kauflandu, kde měli slevy, překáží v tramvaji. Možná každá druhá nakupovala pro "mladé" levnější zboží. Ti nemají čas, protože se musí realizovat v nějaké manažerské funkci. Taky hezký výraz lidí, kteří se já nevím proč bojí přiznat, že musí uživit rodinu nebo třeba mít větší bazén než sousedi. Ne, oni se realizují. Trochu závidím lidem, které práce baví a přitom ji mají dobře zaplacenou. Změní se ale situace, začnu-li důchodcům říkat senioři?


Někdo z nás si odfoukne, sežene-li pro rodiče místo v domově důchodců. Vypráví pak, jak to tam maj hezký, ti senioři. Je tam mezi vrstevníky, hezky si tam povídaj, na televizi společně koukaj. Že staré rodiče určitě víc zajímá, co dělá vnučka než ta uprskaná bába, co spí vedle na posteli?


Každý musí něčemu věřit. Věřím, že mi osud dopřeje, abych nebyl jednou odložen mezi seniory. Senior, to ještě jde, ale seniorka, to je hodně škaredý slovo. Pohledná seniorka. Vzdělaná seniorka. Seniorka jako lusk. Radši stará bába, k té můžu mít nějaký vztah, s tou může být sranda, tý můžu někde natrhat v cizí zahradě nebo na louce kytky, vypláznout na ní jazyk, hádat se s ní o salám nebo o knížkách, seniorky bych se bál.


Nesplní-li se mi přání a skončím v takovém zařízení, opatřím si sprej a Domov pro seniory zastříkám. Napíšu tam Domov pro starý lidi, to je hezký, že jo?


A co takhle Španělsko? Senior se snadno přepíše na seňor. Kde je seňor, bývá seňorita. To je slunce, Carmen, Sierra Nevada, Carlos Saura, cikánka v červené sukni podobná té, která mi v Córbobě věštila z dlaně. Dostala euro a málem mi vyškrábala oči. Chtěla pět. Za to, že jsem jí nerozuměl.


ARRIATE
Před čtyřmi roky jsem sjížděl z úchvatného kopce do městečka Arriate v Andalusii. Padal soumrak a zaplať Bůh, i trochu chládek. Blikačky na kole jsem musel zapnout. Pátek večer. Na náměstí stála vedoucí zájezdu a směrovala zpozdilé na cestu do kempu. Tři kiláky do odpornýho kopce po šutrovaté cestě. Náměstí plné lidí, byl tu rámus, tak příjemný. Křik. Hlavně mladý. Krásný holky. Vůbec se mi nechtělo pryč. Hulákal bych tam s nima do rána. A pil, třeba vodu.


Ano, Španělsko bývalo pro mne za komunistů jenom sen. Dva týdny, které jsem v té krásné zemi strávil, stály za to.


A proto můj důchoďák by se jmenoval U šilhavý seňority nebo U kulhavý seňority, podle toho, kterou bych zrovna zbožňoval. Vyházel bych televizory s telenovelami, všem nemocem by se říkalo rýmička. Lékař by na ně předepisoval víno. A muziku. Tam by bylo hezky!


CHA.














Text byl zveřejněný na respekt blogu 26.3.2009. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2428 čtenářů, z nichž 74 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 21.10.2010.














BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: