Kouzelným proutkem někdo mávnul a je tu podzim. Ne kalendářní, opravdový. Předevčírem jsem na kole trpěl, všechno bolelo, už jsem se bál, že končím. Vzduch byl najednou jako na horách, jako v Jeseníkách, v Ramzové, když jsem vylezl před chatu. Chtěl jsem tam v září jet, je říjen a nepojedu nikam. Ještě, že mám Berounku. Vylezlo sluníčko, studenější než včera, prý o deset stupňů. Hrozně dobře se mi dýchalo. Dojel jsem na Jarov a ani mě nenapadlo se vrátit, jak jsem měl v plánu. Do Lipenců a k černošické lávce. Je to všechno barevný, kolem Berounky se práší. Sucho.
U radotínského přístavu jsem potkal Vladimíra..., no honem, jak se jmenuje dál? Už dvakrát jsem s ním byl na zájezdu. Loni v Toskánsku, letos v Provenci. Jel jsem kolem přístavu po chodníku, on jel po silnici, poznal mě, a počkal. Bylo to pár vět, pospíchal pracovat.
Ořechy na Chyňavě letos nenavštívím. Filip včera přitáhl z Karlštejna plnou tašku, musel bych je pak dávat snad i do polívky.
Cestou jsem dostal chuť na bramborák, doma jsem si ho hned udělal a přežral jsem se, vypil dva lahváče e nemohl jsem ani sedět, ani ležet. To je úroveň.
Žádné komentáře:
Okomentovat