 |
| JETŘICHOVICE |
Už od Prahy krásné údolí Vltavy vlak profrčí Podřipskem a je tu další údolí, teď už řeky Labe. Hodně jsem na této trati pracoval. Měli jsme ve firmě mladého kluka z Posázaví, který byl úplně vyvalený, když pozoroval údolí mezi Lovosicemi a Ústím. Málem ho z údivu přejel vlak. V Ústí má být hlavně špína.
Říjnový den, v Praze je mlha, ale je hlášené babí léto. Už to není cesta za prací, jedu na sraz spolužáků. Teď nevím, komu kradu ze vzpomínek. Četl jsem kdysi povídání kohosi o cestách po Skandinávii. Dotyčný seděl ve vlaku a dal se do řeči s velice starým pánem, který vyprávěl, že každý rok v tuto dobu jezdí na setkání spolužáků. Pisateli to nedalo a opatrně se zeptal, kolik že jich na ty srazy jezdí.
"Poslední tři roky jsem tam byl sám."
Když jsem to před časem četl, zasmál jsem se. Je mi pětašedesát a při té vzpomínce už se nesměju, jen se opatrně usmívám. Ne, ještě to není ten případ. Bude nás víc. Těším se na lidi, které znám od svých 14 let. Tolik nám tenkrát bylo, když jsme se octli v roce 1957 na průmyslovce.
Právě vzpomínky mě na setkání táhnou. Nechodím totiž příliš do společnosti svých vrstevníků. Sejde se osum jako já podobně užvaněných dědků a bab a nadávají a fňukají. Každý jede po své lajně a druhé neposlouchá. Mají vztek, že jsou staří a kazí si tak poslední léta, která se dají ještě v rámci možností trochu užít. Nadávají na mladé a zapomínají, co vyváděli sami v jejich letech.
Nedávno jsem četl názor, na internetu pochopitelně, tady se člověk tak lehce schová za anonymitu. Senilové, v závorce ještě uvedeno "důchodci", aby bylo jasno, zabírají místa v čekárnách u lékařů, smrdí v tramvajích, protože ji mají zadarmo. Zabírají místo nám, kteří musíme makat. No, už když o sobě někdo musí neustále hovořit, jak se nadře, jak musí makat, mám podezření. Bývá to tak, že dotyčný se v práci nepřetrhne. Kdo skutečně pracuje, nemá moc času o tom kecat. Mladých s podobnými názory byla spousta i za mého mládí, tvrdím dokonce, že stejné procento jako dnes. Lidstvo se tolik moc nemění. A z těch jsou dnes ti vzteklí a nasraní penzisti, kteří nebudou spokojení ani když je budete nosit na rukou. A stejně protivný bude ten mladý pracant, který se s odporem zmiňuje o senilech, až zestárne. Bohužel, už tu nebudu, abych se mohl přesvědčit, ale vím to. My, co jsme překročili šedesátku, máme už na menší či větší dávku senility právo. Patří to k věku. Smutné je, když je někdo senilní už ve dvaceti.
Sedím ve vlaku a jedu za senily. V Ústí slunce konečně vylezlo, mám na město hezké vzpomínky. Byl jsem mladý a pak... Tohle je jiné téma, o Ústí musím napsat. Jindy. Dnes jenom zahlédnu budovu hotelu Palace, který byl v roce 1961 jednou ze dvou hospod, kde čepovali plzeňský Prazdroj. Jo, a ještě jedna na Střekově.
Co je hotový železniční koridor, cesta je kratší než tenkrát. Tedy časově. A tak v Děčíně vlak končí za dobu o pár minut přes hodinu a půl. Sraz je v krásné obci Jetřichovice. Jedu o den dříve, abych si nádherné krajiny užil. A tak vedle mé zchátralé tělesné schránky přicestoval vlakem i bicykl.
Mohl bych se svést s někým, kdo cestuje autem. Snad se chci trochu vytahovat, jaký jsem jura. Hlavně zatím můžu, kdo ví, co bude zítra. Do Hřenska jsem po hlavní silnici nechtěl, bál jsem se provozu. Zvědavost mi nedala, kouknul jsem se a ono to není tak strašné. Čtvrtek a ještě mimo hlavní sezónu, tak jsem si Labe vychutnal až do Hřenska. A proč vlastně ne dál. Hranice s Německem se už dnes pozná jen podle toho, kde končí stánky vietnamských prodejců trpaslíků, které sem jezdí kupovat právě bývalí enderáci. Proč se ten sajrajt neprodává i v NDR, to mi asi nikdo nevysvětlí.
Nebudu se ale otírat o naše sousedy. Tady je totiž na první pohled větší pořádek. A trasa pro cyklisty je tu pěkná. Jen závidím. Hezké lázně Bad Schandau a odtud se vydávám po silničce, v jejímž okraji vedou koleje. Jezdí tudy hezký žlutý vláček. Dokonce se praštím přes kapsu, zajdu na oběd a platím Eury. Jídelníček byl i v češtině, jídlo i pivo dobré, příjemná obsluha. Vyšlo to dráž než doma, ale nějak se ty ceny u nich a u nás zlehka přibližují, což nelze řící o kvalitě služeb. Rozdíl vidí i slepec. Hinterhermsdorf. Dosud jsem netušil, že místo s takovým krkolomným názvem existuje. Na kopci ho postavili. Vyfuněl jsem tam v mlze a měl se zorientovat, jak k nám. Ani nevím, je-li to městečko či větší vesnice, ale to je vlastně fuk. Asi je tu hezky když je hezky. A rozkopané ulice! V Německu! Mám radost. Cestu jsem trefil. Nádherné partie přímo na hranicích, které vlastně už ani hranicemi nejsou. Kdo vůbec vymyslel hranice? Skály, stromy, všechno je na obou stranách stejné. Jen u nás je cesta víc rozflákaná.
Do Jetřichovic jsem dojel, už se stmívalo. Utahaný. Zase jsem to přehnal. Jako všechno. Na začátku mám pocit, že mi rostou křídla a zapomínám na datum narození. Není to holt jako dřív. Zapomínám, že jsem senil.
Penzion Vlk je příjemný už na pohled. Mám radost, že jsou na světě lidi, kteří se živí tím, co je i baví. Nemusí hlásit do světa, jak dřou. První noc tu spím sám, zbytek přijede zítra.
Zítra je po husté ranní mlze sluníčko už brzy. Vydávám se do skal a lesů. Tedy tam, kam můžu s kolem. Jenže ouha. Všechno mě bolí, já jsem takovej blbec starej, utahanej, jsem rád, že z kola nesletím. V hospodě na Tokáni ceny jako v Německu. Zrušil jsem plán na tenhle den a jen tak popojíždím krásnou přírodou. Ono to tak má být, ale... Já za to nemůžu, už jsem takovej blázen.
Odpoledne přijedu do penzionu a už pár lidí přijelo, další se valí. Je hezky, vítáme se na zahrádce, opravdu to tady je jako u někoho na návštěvě. Večer dostaneme guláš, co guláš, pohádku jménem guláš. A k němu knedlíky, domácí houskové knedlíky, ani u Reinerů v Písku nemůžou mít lepší. A kecáme a kecáme. Vzpomínáme, občas se hádáme, protože si leccos pamatujeme každý jinak. Rozumný se nehádá, jenom mávne nad spolužákem rukou, hovno si pamatuješ a tak postupně nad sebou navzájem máváme všichni. Pomlouváme ty, kteří nepřijeli. Kamarád, se kterým jsem to táhnul na průmce celé 4 roky a nikdy na žádném srazu nechyběl, si nechal udělat umělý koleno a proto vynechal. Varoval jsem jeho manželku, aby mu to nedovolila.
"Dědek se ten kousek k řece na ryby došourá a až bude mít nový koleno, začne ti lítat za holkama."
Neposlechli mne.
O tak důležitých věcech jako je politika nepadne slovo a když se někdo pokusí mít poznámku, jenom hned ucítí v pohledech ostatních to sem netahej, ty vole. Moc se nepije. Jeden bere prášky na to, druhý na něco jinýho, třetí si nepamatuje proč je bere. Je moc hezké, když z někoho vypadne vzpomínka na událost z mládí, se kterou by se kdysi nechlubil. Najednou chápeme, že jsme nejen teď, v našich letech směšní. Byli jsme k smíchu celý život, jenom ješitnost nám to nedovolovala přiznat. A o půlnoci se jde spát. Žádný ponocování jako na srazech, které se před mnoha a mnoha lety konaly v Praze v nějakém nočním podniku. Doprovázeli jsme tenkrát mimopražské na první ranní autobus či vlak.
V sobotu ráno nejdřív snídaně. Oni tu pečou sami pečivo! Dobré, křehoučké žemličky, ještě byly vlažné, neuvěřitelná dobrota. Být tu déle, zkazil bych se a normální stravu bych už nejedl.
Nejen se válet a žrát. Taky výlet, někdo šel jen kousek na oběd a zpátky, skupinka vyrazila na pěkné vyhlídky, kterých je v okolí pár. Znám je z dávného dřívějška, dnes se povedla mlha jako mlíko, ale v lese je hezky. Nahoru dolů. Vůbec jsem si předem nepřipouštěl, že bych téhle skupině bývalých spolužáků nestačil. Co jsem v životě nachodil, naběhal. Jestli se dneska na někoho čekalo, byl jsem to já. Nohy jsem si zprasil předevčírem na kole, na výlet jsem si vzal nové boty, aspoň si je vyšlápnu na té malé procházce. Tlačily mne a nikomu jsem se s tím nepochlubil, určitě by mne nelitovali. V duchu by si říkali, že jsem pitomec a mne by štvalo, že mají pravdu.
Dopajdal jsem s ostatními do Rynartic, krásné vesnice na kopci. Slunce už řádilo naplno, kopce, zalesněné většinou listnáči, jsou nádherně barevné. V nóbl se tvařící restauraci jsme pojedli svíčkovou s knedlíkem. Ano, s tím knedlíkem, který musel připravit někdo, kdo nemá právo se nazývat kuchařem. Stejně jako lidé i knedlíky se liší. Výlet jsem nedokončil, zůstal jsem pozadu a došoural se do penzionu po silnici. Bolelo mne všechno. Prášek jsem sebou neměl žádný, musel jsem se spokojit s rumem. Pro abstinenty a moralisty: Funguje to!
Další večer se sedělo, spolužačky se pochlubily se svými pečenými výtvory, které přivezly z domova. Pane, to by se to tloustlo. Bohouš z Příbrami přivezl pro každého CD s nahrávkami toho, co zpívá. Všichni jsme věděli, že celý život hraje s kapelou po zábavách, ale nikdo ho nikdy neslyšel. Technika dohnala už i nás. Můžu si náladovou muziku od Bohouše pustit i doma. Mobil má každý z nás v kapse, internetových adres přibývá.
V neděli ráno jsme se pomalu balili a loučili. Vypadalo to, že nám je dobře. Moc dobrý nápad prožít takhle víkend. Na nikom nebylo vidět, že se snad na to příště vykašle. Určitě se zase někde sejdem.
Musím na vlak do Děčína. Kopec, který musím z Jetřichovic vyšlapat, ať jedu kamkoliv, mě strašil. Utahaný jsem byl, ale nohy poslechly. Na kopci mě předjíždělo poslední auto se známými tvářemi. Troubení, mávání. Ještě nesvítí sluníčko, ale je nádherný vzduch.
Jedna ze spolužaček tvrdí, že se při našich setkáních nabije energií. Když to říká ona, jejíž životní osudy by nevymyslel ani Shakespeare ve svých krkolomných tragédiích, tak to asi bude pravda. Když jedu do dalšího kopce, to cítím i já. Není mi jasné, kde se bere ona energie ve spolku, v kterém je králem ten, kdo šmaťchá jen na jednu nohu. Je tady!
Potřebujeme ji. Na odhánění té zubaté s kosou. Furt otravuje. Je jako včela, která tak dlouho útočí, až to pigáro dá. Anebo dostane ránu a přestane. Tady příměr končí. Včelu buď zabijeme nebo žihadlo dostaneme, ale ona to nepřežije. Smrt si počká, ví, že se dočká. Nesmí to ale mít zadarmo, bestie. Nejraději si ji představuji jako smrťáka v jedné z cimrmanských her.
Jsem na kopci. Hluboko pode mnou je labské údolí a město Děčín. Čeká mne úchvatný sjezd. Vždycky si říkám, že cestu z kopce by si člověk měl vychutnat, jet pomalu a rozhlížet se. Rozum to našeptává, ale kdo by dal na rozum, na kole sedí idiot, který zapomněl na svůj věk. Ne, hubu jsem si nerozbil! Heč! Padesátkou jsem jel!
V trošku zaplivaném nádražním bufetu ještě dostanu na talíř nečekaně výborný kousek masa s rýží, naložím kolo, posadím se do vlaku a ujíždím po "mé" trati domů.
Kdyby tahle parta byla spolu týden, možná bychom si začali lézt na nervy. Tohle bylo akorát, už se těším na příští rok.
Další fotky
Žádné komentáře:
Okomentovat