středa 30. dubna 2008

Těžký život grafomana

V naší rodině se pořád něco čmáralo. Táta pracoval v tiskárně, nosil hodně novin a nosil i zbytky nepotištěného novinového papíru, jakýsi odpad. A my s bráchou čmárali a maminka to po nás pak pálila v kamínkách, které jsme měli uprostřed kuchyně a říkali jsme jim bubínek. Brácha, který je o pár roků starší, tvrdí ještě dnes, že mu máma spálila spoustu věcí, které by měly dnes svou cenu. No, nevím, ale co, on už má na sklerózu nárok. Fakt je, že touha psát do novin ho nikdy neopustila a externě psal hlavně do sportovních časopisů a leccos se mu povedlo.
Táta měl v bydlišti na starosti skříňku místního druhotřídního fotbalového klubu. V pondělí už byla ke čtení reportáž ze zápasu s tabulkou a ona skříňka na rohu u stanice tramvaje měla poměrně vysokou sledovanost, řečeno dnešním jazykem. Už je dávno rozflákaná, před lety jsem tam nalepil tátovo parte. Později, v důchodu, psal hlavně nějaké stížnosti na bytové družstvo. Tam údajně měli strach, s čím zase přijde. Pak se mu porouchal psací stroj, něco jsem mu i přepisoval, to bylo už smutné. Měl v tom chyby gramatické, logické. Byl zaměstnán jako strojní sazeč, což byla práce v rámusu, byl zde smrad z rozpuštěného olova. Když jsem se na něj byl podívat, strašně se mi tam nelíbilo, kupodivu bratr tátu navštěvoval často a rád. Přestože táta neměl ani maturitu, vždycky si zakládal na tom, že ví, jak má vypadat novinový sloupec, jak rozdělovat slova, co má být na konci řádku. Dnes tohle dělá počítač sám a někdy výsledek nevypadá nejlíp. Myslím, že to není jen vina počítače. Táta měl u mašiny pravidla českého pravopisu, vyznal se v nich, hádal se s korektory a strašně řádil, když byla nějaké změna. Když se rozhodli akademici a pravidla změnili. To pak psal i akademikům. Zbytečně, oni neposlechli.
Ale i já psal. V roce 1955 porazila v hokeji Kanada SSSR 5:0 a já z radosti počmáral celý notýsek výlevy, které by se daly nazvat kontrarevoluční. Naštěstí třídní učitelka, která mi výtvor zabavila, měla rozum, tátu zavolala do školy a táta měl pak těžkou práci vysvětlit dvanáctiletému syčákovi, že takhle nemůže. Myslím, že ani žádný trest nenásledoval. Tahle vzpomínka nekoresponduje s častým názorem, že nechuť k Sovětskému svazu vznikla až po roce 1968. To jsou řeči komunistů, kteří prohlédli, pochopili. Trochu později. Hodně lidí vědělo dávno před sovětskou okupací, že komunistický teror je hlavně dílem našeho přítele nejvěrnějšího. Nadávat Rusákům při sportu bylo nejméně nebezpečné.
Hned jak jsem přišel na průmyslovku, zabavil mi třídní profesor a matikář seznam nadávek. To bych už málem zapomněl, ale po letech mi onen profesor říkal, že má doma sbírku předmětů, které žákům sebral při vyučování. A tenhle seznam nadávek málo sprostých, hodně sprostých i těch nejsprostších byl prý napsán krasopisně a on ho měl na čestném místě. A taky, že se tu přestávku bavila celá sborovna. Škoda, že seznam nemám.
Na češtinu jsme měli výborného člověka, který mluvil vždy nádherným spisovným jazykem. Byl hodně přísný, ale spravedlivý. Při jeho hodinách byl klid, ani takoví jako já si netroufali. Taky jsem se nemusel tenhle předmět nijak učit, protože stačilo dávat při výkladu pozor. Moc si pamatuju jednu věc. Ošklivil nám slovo provádět. Říkal, že provádět můžeme tak holku v tanečních. Proč provádět měření, když můžeme měřit, proč provádět lumpárny, když můžeme zlobit atd. Myslím, že kdyby slyšel některé dnešní mluvčí, zešílel by. Bylo provedeno zaúkolování... A že se těch mluvčích urodilo. Obyvatelstvo by se mohlo rozdělit na dvojice, kde jeden by byl mluvčí. Pak by se za 4 roky mohli vystřídat. Z češtiny jsem měl slušné známky (z mého pohledu). Jenomže pan doktor P. byl zároveň zástupcem ředitele školy a moje chování mu nijak neimponovalo. Mé mamince na třídní schůzce dokonce radil přitáhnout otěže. A my koně neměli. Chodili jsme na obědy do školní jídelny v jiné škole a podle nařízení museli žáci chodit seřazeni a ne letět jak šílenci a cestou porážet náhodné chodce. Kdo by tohle poslouchal? Asi 2 týdny jsem jednou musel ještě z dvěma výtečníky před odchodem na oběd čekat u sborovny a pěkně spořádaně odejít v doprovodu profesora na oběd. Spolužáci se za rohem vychechtávali a pokuřovali. Potupa.
Zatrnulo nám, když jsme přišli první den do školy ve čtvrťáku a viselo na škole parte. Tenhle skvělý člověk se dožil jen 47 let. Maturitní třídu nemohl učit nějaký začátečník, tak jsme dostali posilu z jiné školy. Tlustá komunistka to byla. Jednou nám tklivě četla, myslím, závěr z Anny proletářky, slza jí vylítla a mně, blbcovi, to přišlo k smíchu. A hned byla z českého jazyka čtyřka. Do maturitní písemky se mi podařilo nějak nacpat výstřel z Aurory a češtinářka se do mne málem zamilovala. Říkala: "Soudruhu, tys nás překvapil". Naštěstí jsem Aurorou školu zdařile ukončil a ona mě nestačila zlanařit ke komunistům.
Během mého vegetu na střední škole jsem si určitě psal jakýsi deníček (jako zamilovaná holka) do notýsku. Bylo to v době, kdy jsem rozmýšlel, jestli pozvat dívku do kina nebo na Petřín. Kdo očekává erotiku z přelomu padesátých a šedesátých let, bude zklamán. Kina tehdy byla poloprázdná jen při sovětských filmech a na ty si nekoupili lístky ani milenci potřebující setmělý sál. A Petřín? V Praze jsou i jiné kopce. Třeba Letná. Odtud shlížel na Prahu velikánský Pepa Stalin. Moudře se díval na svou válečnou kořist a ruku raději měl na místě, kde muži často nosí peněženku. Ale vem ho ďas. Byl tam hlavně stadión Sparty A tam řádil náš Andrej Kvašňák. Fotbalista, klaun, herec. Jak ten uměl nafilmovat penaltu. Sotva se o něj soupeř otřel, padal. A padal jako by spolkl pravítko. I do bláta. Ležel jako mrtvola, tenkrát ještě nebyly žluté karty. Už běžela nosítka. Když sudí náhodou fouknul penaltu, Andrej vstal z mrtvých, popadl míč a už ho nikomu nepůjčil. A málokdy se mýlil. Vzpomíná se na něj jako na velkého fotbalového baviče a občas se zapomene na skutečnost, že taky hrál ve finále mistrovství světa v roce 1962. Měla snad naději nějaká dívka. Určitě ne. Dvě koruny stál lístek v kině do první brázdy, světák by za dámu jistě zaplatil. To jsou čtyři koruny. Dvě koruny stál studentský lístek na Spartu a zbyly dvě kačky a za ty se dalo koupit deset cigaret značky Lípa. Zase čtyři koruny. Pořád básním o holkách a taková je holá skutečnost.
Tak takhle jsem to asi do svých zápisků puberťáka nepsal. Škoda, že když se ze mne stal osmnáctiletý chlapák, jsem ten notýsek vyhodil. Skutečně s chutí bych si tehdejší pindy přečetl. Určitě bych je nikomu neukazoval, ale dost možná bych zjistil, že si nic nepamatuju a že dnes opravdu jenom pindám a že všechno bylo trochu jinak.
Vracím se k mému češtináři. On mi snad občas diktoval. Slovo prováděti jsem ze zásady nepoužíval, jenže jsem pracoval jako technik a technické zprávy, stavební deníky se jaksi obecně píší jinak. Mnohokrát jsem se nelíbil. A tak nějak automaticky jsem byl z psaní technických zpráv uvolněn.
Grafoman asi skutečně jsem. Přece ale nebudu tady na těchto stránkách vyprávět o tom, že člověka cosi nutí něco napsat. Asi je tu takových většina. Děti mám hodné, ale přece jenom ke mně nepřijdou, abych jim celé hodiny vyprávěl své vzpomínky, tak jsem jim chtěl napsat, třeba v budoucnosti se dozví, co jsem byl zač. Člověk si založí blog, napíše článek, je překvapený, že to někdo vůbec čte, pak přijde nějaká pochvala. A každý další text trvá déle, protože se začíná kontrolovat, aby nevypadal jako debil. Třikrát všechno zkontroluje a pak text nakopíruje, zveřejní a zjistí, že tu je překlep, tu je zmršený slovosled, tenhle odstavec sem nepatří a tady zase něco chybí. Pochopí, že novinařina je taky práce a možná občas i protivná, protože člověk, který se psaním živí, prostě musí a hlava třeba nechce zabrat. Přestane mít kritické připomínky k formě článků jiných, protože už ví, že se každý snaží psát co nejlíp. I pochvala mu může lézt na mozek. A taky si uvědomí, že je slušné za pochvalu poděkovat. Nějaké hodnocení ze začátku ignoruje, pak je začne sledovat, podvědomě se těší na vyšší známky. Místo aby malichernost přehlédl, reaguje stejně malicherně. A dobře mu tak.

BLOG TÝDEN




Žádné komentáře: