neděle 30. března 2008

Žijeme jako silvestrovský divák



Jedu na kole, vychutnávám letos snad už třetí počátek jara. Prosluněný den, plno zlatého deště. Doma si udělám špagety. Dám do nich tuňáka, česnek, nivu, která je už určitě prošlá. Taková mazlavá, dobrá. Nehodí se to snad dohromady? Nesmysl. To bych se přece na jídlo tolik netěšil.
Příjemná cesta chatovou oblastí, hodně rozbitá, takže nehrozí setkání s autem, které by jelo přílišnou rychlostí. Před hospodou sedí lidi. A ve dveřích švarná šenkýřka. Tuhle krasavici neznám, ta tu loni nebyla. Dědek spadl z kola jako žok. Přece nepojedu dál bez zastavení. I židle jsou tu veselé. A už se nese pivo. Branická desítka za 14 korun. V první chvíli mě napadlo, že tu je seniorská sleva. Vinař, kam občas zajdu, tvrdí, že bych měl platit víc, protože žiju z jeho daní. Hodně drzej! Nebudu psát, kde ta hospoda stojí, mohly by se tam hrnout davy, poptávka zvyšuje cenu atd. Vedle u stolu tak skvěle voněla bramboračka, že určitě nemohla splňovat normy Evropské unie. Nedám si ji, kolo taky může pod tlusťochem kleknout. Za chvíli už se řítím ku Praze. Tedy řícení je dost relativní výraz.
Co to má společného se Silvestrem? Miroslav Horníček, kterého jsem obdivoval, kdysi řekl, že nemá rád silvestrovského diváka a ten že si nezaslouží žádný program. Prý je už od rána nervózní, jestli o něco nepřijde. Neví, co si má vybrat za zábavu. Štvanec.
Ano je to tak. Nakonec většinou ráno bolí hlava. Z pití, z jídla, z kraválu a člověk se skoro těší do práce. Mám pocit, že takhle nežijeme jen na Silvestra. Řítíme se životem a nemáme čas se zastavit. Používám první osobu množného čísla, tedy se mezi ty řítící počítám. Po roce 1990 se nás pár kolegů - kamarádů pokusilo živit se jako soukromníci. Začali jsme od nuly, kupodivu jsme se uživili. Bez půjček, bez velkého honění. Dohodli jsme se, že firmu nebudeme rozšiřovat, že je důležité uživit rodinu. Nebyly to žádné balíky a bylo to prima. Práce spíš přibývala a tak najednou snem začal být pětidenní pracovní týden, tři týdny dovolené v celku byl naprostý nesmysl. Přeskakovalo se z jednoho na druhého, neměli jsme se ani čas sejít. V neděli v poledne už jsem hlídal mobil s hrůzou, co zase bude zítra. Stoupají náklady a člověk se jenom řítí dopředu. Jestli tohle je ten slavný růst HDP, tak pěkně děkuji.
Při takovém tempu se stávají chyby, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale nutně mizí radost nebo aspoň dobrý pocit z práce, je to jen vydělávání peněz. Kvalita kapánek trpí. Naštěstí děti dostudovaly, nenapadlo je, že bych jim mohl na něco důležitého přidat. Důchod vyměřený, něco peněz schovaných, protože se mi je nechtělo utrácet za věci k životu nepotřebné. Z rychlíku jsem vystoupil za jízdy, hubu jsem si nerozbil. Ale trvalo mi snad rok než jsem začal žít normálně. Tedy normálně podle mne. Co nemám, nepotřebuji.
Všechno chceme v životě stihnout, nemáme čas ani na jídlo, v autě žvejkáme místo klidného oběda divnou bagetu, kterou nemusíme ani vybalovat, protože stejně chutná jako celofán, ve kterém je zabalená. Lžeme do mobilů, kde zrovna jsme, kolegům, partnerům. Abychom si zasportovali, navštěvujeme fitcentra, kde se týráme a máme pocit, jak jsme moderní.
V Praze v současnosti probíhá Febiofest. Tolik nádherných filmů. Snažil jsem se chodit každý rok, ale byly to mnohokrát návštěvy kina rovnou z práce, padaly oči, některé vstupenky i propadly, nestíhal jsem. Dnes si sednu k počítači a půl dne si vybírám, škrtám a hned první den předprodeje si dojdu pro lístky. Snažím se navštěvovat filmy, které se skoro určitě do distribuce u nás nedostanou. Za minulé dva roky jsem snad jenom dvakrát byl na filmu, který kdybych neviděl, nestalo by se nic. Jen musím dát bacha, abych se neuštval. Dva filmy za den a pak už klid, ani televizi nepustím. Letos jsem se ještě nespletl. Podívám-li se do šuplete, vidím, že se mám ještě na co těšit.
Jsou to díla, kdy se člověk musí soustředit. Bojím se dát si pivo, abych nemusel, dokonce i kafe. A najednou vidím, že lidi během promítání přijímají a posílají esemesky, dokonce nahlas telefonují. Prokristapána, vždyť z toho představení nemůžou mít nic. To jsou snad vyhozené peníze, ztracený čas. Já vím, že každého nemusí bavit totéž, tak vstanu a jdu pryč. Jsem starý, mozek mi pracuje pomaleji, ale to se přece nedá sledovat dohromady. Koukat na film, kde záleží na každém záběru, na uších sluchátka nebo číst anglické titulky a psát přitom někomu důležité zprávy. I doma u televize, pokud mě program baví, neberu telefony. Pokud mne nebaví, tak má televize vypínač. Četl jsem před časem na internetu hodnocení nějakého zábavného programu. V době jeho vysílání běžela na jiném kanále divadelní hra a dle autorky prý byla výborná. Dívat se na výborné divadlo a přepínat přitom na něco jiného? Vím, že existuje videorekordér, ale nevypadalo že by ho použila.
Máme v Praze výhodu, že existuje pár dobrých kin, kde je nižší vstupné a málokdy dávají volovinu. Takže ignoruji multikina. A nevoní mi popcorn. Skoro 30 let jsem nekuřák, ale byl bych raději, kdyby si v kině vedle mne někdo zapálil než čuchat praženou kukuřici. Ale to už je můj problém. Každému chutná něco jiného. Jak by to vypadalo, kdybychom všichni vypadali jako šnek. V malých kinech ale popcorn neprodávají.
Včera večer jsem viděl nádherný mexický film Modrá oční víčka. Byla tam nějaká děvčata mluvící španělsky. Reagovala vždy o něco dřív než jsem slyšel překlad ve sluchátkách. Příjemná atmosféra. Tak mě děj vcucnul, že jsem se ani nevšiml, že by tam někdo telefonoval. Pár lidí odešlo před koncem, ale většina zůstala až do konce včetně titulků. Mexickou kinematografii obdivuji. Takže proč vlastně nadávám? Mám vztek, že jsem starej.
Těstoviny mi chutnaly, ale stejně jsem si měl dát tu bramboračku. Příště. Ale příště ji třeba nebudou mít, nebo na ní nebudu mít chuť, nebo dokonce už bude uvařená přesně podle tabulek vydaných v Bruselu.




BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: