Mám doma ve skříni balík pokreslených papírů. Vším možným. Pastelkami, vodovkami, tužkami, propisovačkami. Děti vždycky chytil umělecký amok, když byl důvod k obdarovávání. Dokázaly se zavřít v pokoji a čmárat a čmárat. Nepustily mě dovnitř. Prý překvapení.
Naštěstí zásoba čtvrtek nebyla nekonečná, manželce pak nešlo na rozum, co se všechno dá ušpinit v tvůrčím zaujetí. Furt to bylo lepší než kdyby mi k narozeninám nastudovaly sborovou píseň. Při hudebním talentu rodiny hrozilo násilné vystěhování, případně srocení uličního výboru.
Nevěřím tomu, že se některé dítě narodí lakomé, záleží jen na nás, jestli dokážou mít radost z toho, že někomu něco darují. Jako dítě jsem toužil mít takovou blbost. Krasohled se to jmenovalo? Rourka, v tom barevná sklíčka, čumělo se do toho a jak se s tím točilo, tvořily se uvnitř barevné obrazce. Máma byla spíš praktického ražení a tak já jenom toužil. Už jako dospělý otec jsem před dětmi tohle řekl a Ježíšek mi přinesl tři krasohledy. Tři děti, tři krasohledy. Litoval jsem, že lidé mívají maximálně dvě oči. Ty pohledy, které mě propichovaly, jestli ten který dárek není příliš dlouho odložený. V dnešním světě už je to věc do muzea. Jeden jsem nedávno našel, vrže, skřípe, pohled je nějak zakalený, přece to nevyhodím.
Výkresy zůstaly. U většiny nevím, kdo z mých dárců dílo vytvořil. Jedním jsem si jistý. Snahou, aby obrázek byl ten nejkrásnější. Srdíčkem. Napatláno, načmáráno, ale jen pro mne. Velcí malíři na mne kašlou. Jedna z dcer maluje i dnes pro zábavu, baví jí to. Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu? Není to jedno? Živí se jinak. Loni mi pro Ježíška namalovala obraz. Je hezký? Mně se líbí. Má hodnotu? Pro mne obrovskou a jsem rád, že ji nelze vyčíslit. Reprodukce van Gogha musela ze zdi, uvolnit místo. Beztak jsem při pohledu na Slunečnice dostával chuť na absint.
I dobří kamarádi někdy překvapí. Prý třeba bude jednou holka slavná a obraz bude mít velkou cenu. Myslel asi hodnotu. V dolarech. Do prdele jsem ho poslal opatrně. Přece jenom je to kamarád. Dceři přeju jen nejlepší, ale proč zrovna slávu? Měla z toho obrazu stejnou radost jako já. A o co jiného by asi mělo jít?
V životě jsem vlastně nic jiného neuměl než svoje povolání zeměměřiče. Jestli dobře? Odnikud mě kvůli práci nikdy nevyhodili. Dokonce mě to i někdy bavilo. Zkusit něco jiného, to ano, ale jen tak amatérsky. Nemyslím si, že amatérská činnost musí být odbytá.
Kolem čtyřicítky jsem pro zábavu běhal, pár maratónů jsem zdolal. Pro dobrý pocit. Svými výkony jsem odborníky neuchvátil. Poznal jsem lidi mého ražení, ale taky ješity, kteří byli ochotní si trať zkrátit nebo se kousek svést autem. Jen tak, aby si mohli tahat tričko. Jak jsou dobrý. Nerozuměl jsem jim. Kdyby nás aspoň v cíli líbaly krásné dívky. Houby. Spíš nás pořadatelé honili, abychom už zmizeli a oni mohli uklízet. Vítězové se v té době už váleli ve vaně. Možná i s hezkou holkou. Sportovní amatérskou hvězdou jsem se nestal. Byly to ale hezké zážitky.
Je na světě tolik činností, které se dají dělat pro zábavu. Třeba hrát šachy. Já můžu hrát tuhle královskou hru jedině s jezevčíkem, ale i ten musí být trochu dementní. Pro šachistu musí být strašná otrava s takovým hráčem hrát a dokonce myslím, že po první partii už se pak vymlouvá na cokoli a je ochotný snad i luxovat třikrát za sebou stejný koberec, než by s takovým diletantem k šachovnici sedl. Hrával jsem mariáš a vím, co to bylo za průser hrát s člověkem, kterému to nešlo. Takový člověk se dal možná obrat i o nějaký drobný, ale to není potěšení. Je ale třeba se posmívat člověku, který hraje sice šachy blbě, ale rád si zahraje s hráčem sobě rovným? Kdysi jsem poznal i nafoukance, pro kterého špatný šachista byl nula. Stále si myslím, že to byl vůl.
Zahrádka. Co lidí se už v únoru těší, jak se do toho letos pustí a tohle, co já vypěstuju, ještě nikdo široko daleko neviděl. Možná se potom sousedi ušklíbají. Ten mrťafa ke kytkám nalil nějakou srágoru a chcíply mu. Všeobecně se ale amatérské zahradničení uznává a většina přihlížejících uznale pokyvuje. Jen když se urodí moc dýní, co s tím? Kytky jsou ale hezký vždycky.
Divadlo, film, četba, muzika, už od dětství jsem tyhle věci potřeboval. Chtěl bych tyhle disciplíny veřejně provozovat? Určitě chtěl. Schopnosti dostali od sudiček úplně jiní. Ani jsem nedoklopýtal k nějakým ochotníkům. Bez muziky nemůžu být, poznám falešné tóny. Provozovat hudbu. Já?! Blbost! Malovat? S bídou vymaluju koupelnu. Léta jsem si psal jakýsi deník, který ovšem byl zaměřený na ryze praktické záležitosti. Vyházel jsem to, nemělo to cenu ani jako dokument mého žití. Něco napsat mě lákalo. Grafomanský gen se hlásil.
Uznal jsem, že blog je zajímavá věc. napíšu kravinu, nikdo to nečte, někdo mi vynadá, nikdo mě nezná, text zapadne do koše, do kterého spadne většina internetových skvostů.
Docela mě překvapilo, že se vždycky najde pár čtenářů. Skoro mě přechází humor, když mi někdo napíše, že jsem ho pohladil na duši. Někdo úplně neznámý si přečte můj text, líbí se mu a tu jsme na jedné vlně. Aspoň chvilku. Je slyšet, jak se mi chvěje hlas? Není to ironie, spíš mi jde mráz po zádech. Neznal jsem dosud tenhle pocit. Jsem vděčný za hlas, že se můj článek líbil. Ne pro nějakou karmu, pro žebříčky, pro pořadí blogerů, to je všechno pomíjivé. Mám radost.
Píšou zde blogeři, na jejichž články se těším, ti to prostě uměj, jmenovat nebudu, na někoho zapomenu a nepustěj mne na Slamník. V duchu se ukloním a jdu po svých. U takových textů nepřidávám žádné slovní hodnocení. Styděl bych se. Necítím se dost silný, abych mohl hodnotit. A zvlášť když diskuze ujedou někam, kde je autor ani nechtěl mít a třeba o ně vůbec nestojí.
S pár lidmi si rozumím aspoň virtuálně, chodí na blog z podobných důvodů jako já, dokonce teď znám některé i z hospody. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že můj článek je pitomý. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že v textu mám hrubé pravopisné chyby. To se hodně stydím. Fakt, Pavel Sikora našel takové hrubky, za které bych dostal pohlavek už ve třetí třídě. Chodil jsem do školy dávno, možná, že paní ministryně Džamila nebyla tehdy ještě na světě, to facky lítaly, třebaže Makarenko nebyl pro.
Dost jsem toho přečetl a nejsem tak blbej, abych si myslil, že moje psaní je nějaká literatura. Snad sdělení lidem, kteří vyznávají podobné životní hodnoty. Tak jako je to v hospodě. Taky si sednu raději s člověkem, se kterým si mám co říct a ne s někým, s kým se vždycky pohádám. Jsou ale takoví, kteří naopak střety vyhledávají. I takoví mají právo na život, třeba je ty střety obohacují. Zase už jsem v hospodě.
Tuším, co je třeba umět, abych se mohl prohlásit za autora. Přece se ale pětašedesátiletý ufuněný dědek nezačne zabývat stylistikou a dalším a dalším. To už ne! Český jazyk studuju, tak jak ho slyším na ulici, v obchodě, v hospodě, mezi lidmi, kteří nemají ani ponětí, co to je stylistika a mně je s nimi kupodivu dobře.
Teoreticky se všechno, co musí mít autor literárních pokladů, naučím. Skoro volovina, ale dejme tomu. Náhoda je blbec, proletí kolem mne myšlenka, nápad, který je určen někomu jinému, narazí na mne. Začnu psát geniální povídky, Hemingway spokojeně prohlásí: "Dobře, že jsem se zastřelil." Vezmu batoh a začnu obsah své knihovny nosit do kontejneru. Napíšu si lepší. Knížky nebyly zadarmo, knihovnu jsem si dělal sám. To bylo práce. Co dám teď do polic, než zaplním prázdnotu svými díly?
Flašky s vínem, flašky s alkoholem. Taková nenačatá flaška se v polici kroutí, natřásá, pitvoří se, dělá úplný pitomosti, abych si ji všiml. Kukuč na mě dělá. Je schopná začít zpívat, tančit. I schovaná ve skříni si hraje na myš, škrábe tam, píská. Flaška je rodu ženskýho, je zbytečný bojovat.
A pak se válí v koutě, mrcha jedna vypitá.
Zůstanu amatérem, je mi v té kůži dobře.
Text byl zveřejněný 26.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2500 čtenářů, z nichž 34 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.
BLOG TÝDEN
Naštěstí zásoba čtvrtek nebyla nekonečná, manželce pak nešlo na rozum, co se všechno dá ušpinit v tvůrčím zaujetí. Furt to bylo lepší než kdyby mi k narozeninám nastudovaly sborovou píseň. Při hudebním talentu rodiny hrozilo násilné vystěhování, případně srocení uličního výboru.
Nevěřím tomu, že se některé dítě narodí lakomé, záleží jen na nás, jestli dokážou mít radost z toho, že někomu něco darují. Jako dítě jsem toužil mít takovou blbost. Krasohled se to jmenovalo? Rourka, v tom barevná sklíčka, čumělo se do toho a jak se s tím točilo, tvořily se uvnitř barevné obrazce. Máma byla spíš praktického ražení a tak já jenom toužil. Už jako dospělý otec jsem před dětmi tohle řekl a Ježíšek mi přinesl tři krasohledy. Tři děti, tři krasohledy. Litoval jsem, že lidé mívají maximálně dvě oči. Ty pohledy, které mě propichovaly, jestli ten který dárek není příliš dlouho odložený. V dnešním světě už je to věc do muzea. Jeden jsem nedávno našel, vrže, skřípe, pohled je nějak zakalený, přece to nevyhodím.
Výkresy zůstaly. U většiny nevím, kdo z mých dárců dílo vytvořil. Jedním jsem si jistý. Snahou, aby obrázek byl ten nejkrásnější. Srdíčkem. Napatláno, načmáráno, ale jen pro mne. Velcí malíři na mne kašlou. Jedna z dcer maluje i dnes pro zábavu, baví jí to. Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu? Není to jedno? Živí se jinak. Loni mi pro Ježíška namalovala obraz. Je hezký? Mně se líbí. Má hodnotu? Pro mne obrovskou a jsem rád, že ji nelze vyčíslit. Reprodukce van Gogha musela ze zdi, uvolnit místo. Beztak jsem při pohledu na Slunečnice dostával chuť na absint.
I dobří kamarádi někdy překvapí. Prý třeba bude jednou holka slavná a obraz bude mít velkou cenu. Myslel asi hodnotu. V dolarech. Do prdele jsem ho poslal opatrně. Přece jenom je to kamarád. Dceři přeju jen nejlepší, ale proč zrovna slávu? Měla z toho obrazu stejnou radost jako já. A o co jiného by asi mělo jít?
V životě jsem vlastně nic jiného neuměl než svoje povolání zeměměřiče. Jestli dobře? Odnikud mě kvůli práci nikdy nevyhodili. Dokonce mě to i někdy bavilo. Zkusit něco jiného, to ano, ale jen tak amatérsky. Nemyslím si, že amatérská činnost musí být odbytá.
Kolem čtyřicítky jsem pro zábavu běhal, pár maratónů jsem zdolal. Pro dobrý pocit. Svými výkony jsem odborníky neuchvátil. Poznal jsem lidi mého ražení, ale taky ješity, kteří byli ochotní si trať zkrátit nebo se kousek svést autem. Jen tak, aby si mohli tahat tričko. Jak jsou dobrý. Nerozuměl jsem jim. Kdyby nás aspoň v cíli líbaly krásné dívky. Houby. Spíš nás pořadatelé honili, abychom už zmizeli a oni mohli uklízet. Vítězové se v té době už váleli ve vaně. Možná i s hezkou holkou. Sportovní amatérskou hvězdou jsem se nestal. Byly to ale hezké zážitky.
Je na světě tolik činností, které se dají dělat pro zábavu. Třeba hrát šachy. Já můžu hrát tuhle královskou hru jedině s jezevčíkem, ale i ten musí být trochu dementní. Pro šachistu musí být strašná otrava s takovým hráčem hrát a dokonce myslím, že po první partii už se pak vymlouvá na cokoli a je ochotný snad i luxovat třikrát za sebou stejný koberec, než by s takovým diletantem k šachovnici sedl. Hrával jsem mariáš a vím, co to bylo za průser hrát s člověkem, kterému to nešlo. Takový člověk se dal možná obrat i o nějaký drobný, ale to není potěšení. Je ale třeba se posmívat člověku, který hraje sice šachy blbě, ale rád si zahraje s hráčem sobě rovným? Kdysi jsem poznal i nafoukance, pro kterého špatný šachista byl nula. Stále si myslím, že to byl vůl.
Zahrádka. Co lidí se už v únoru těší, jak se do toho letos pustí a tohle, co já vypěstuju, ještě nikdo široko daleko neviděl. Možná se potom sousedi ušklíbají. Ten mrťafa ke kytkám nalil nějakou srágoru a chcíply mu. Všeobecně se ale amatérské zahradničení uznává a většina přihlížejících uznale pokyvuje. Jen když se urodí moc dýní, co s tím? Kytky jsou ale hezký vždycky.
Divadlo, film, četba, muzika, už od dětství jsem tyhle věci potřeboval. Chtěl bych tyhle disciplíny veřejně provozovat? Určitě chtěl. Schopnosti dostali od sudiček úplně jiní. Ani jsem nedoklopýtal k nějakým ochotníkům. Bez muziky nemůžu být, poznám falešné tóny. Provozovat hudbu. Já?! Blbost! Malovat? S bídou vymaluju koupelnu. Léta jsem si psal jakýsi deník, který ovšem byl zaměřený na ryze praktické záležitosti. Vyházel jsem to, nemělo to cenu ani jako dokument mého žití. Něco napsat mě lákalo. Grafomanský gen se hlásil.
Uznal jsem, že blog je zajímavá věc. napíšu kravinu, nikdo to nečte, někdo mi vynadá, nikdo mě nezná, text zapadne do koše, do kterého spadne většina internetových skvostů.
Docela mě překvapilo, že se vždycky najde pár čtenářů. Skoro mě přechází humor, když mi někdo napíše, že jsem ho pohladil na duši. Někdo úplně neznámý si přečte můj text, líbí se mu a tu jsme na jedné vlně. Aspoň chvilku. Je slyšet, jak se mi chvěje hlas? Není to ironie, spíš mi jde mráz po zádech. Neznal jsem dosud tenhle pocit. Jsem vděčný za hlas, že se můj článek líbil. Ne pro nějakou karmu, pro žebříčky, pro pořadí blogerů, to je všechno pomíjivé. Mám radost.
Píšou zde blogeři, na jejichž články se těším, ti to prostě uměj, jmenovat nebudu, na někoho zapomenu a nepustěj mne na Slamník. V duchu se ukloním a jdu po svých. U takových textů nepřidávám žádné slovní hodnocení. Styděl bych se. Necítím se dost silný, abych mohl hodnotit. A zvlášť když diskuze ujedou někam, kde je autor ani nechtěl mít a třeba o ně vůbec nestojí.
S pár lidmi si rozumím aspoň virtuálně, chodí na blog z podobných důvodů jako já, dokonce teď znám některé i z hospody. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že můj článek je pitomý. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že v textu mám hrubé pravopisné chyby. To se hodně stydím. Fakt, Pavel Sikora našel takové hrubky, za které bych dostal pohlavek už ve třetí třídě. Chodil jsem do školy dávno, možná, že paní ministryně Džamila nebyla tehdy ještě na světě, to facky lítaly, třebaže Makarenko nebyl pro.
Dost jsem toho přečetl a nejsem tak blbej, abych si myslil, že moje psaní je nějaká literatura. Snad sdělení lidem, kteří vyznávají podobné životní hodnoty. Tak jako je to v hospodě. Taky si sednu raději s člověkem, se kterým si mám co říct a ne s někým, s kým se vždycky pohádám. Jsou ale takoví, kteří naopak střety vyhledávají. I takoví mají právo na život, třeba je ty střety obohacují. Zase už jsem v hospodě.
Tuším, co je třeba umět, abych se mohl prohlásit za autora. Přece se ale pětašedesátiletý ufuněný dědek nezačne zabývat stylistikou a dalším a dalším. To už ne! Český jazyk studuju, tak jak ho slyším na ulici, v obchodě, v hospodě, mezi lidmi, kteří nemají ani ponětí, co to je stylistika a mně je s nimi kupodivu dobře.
Teoreticky se všechno, co musí mít autor literárních pokladů, naučím. Skoro volovina, ale dejme tomu. Náhoda je blbec, proletí kolem mne myšlenka, nápad, který je určen někomu jinému, narazí na mne. Začnu psát geniální povídky, Hemingway spokojeně prohlásí: "Dobře, že jsem se zastřelil." Vezmu batoh a začnu obsah své knihovny nosit do kontejneru. Napíšu si lepší. Knížky nebyly zadarmo, knihovnu jsem si dělal sám. To bylo práce. Co dám teď do polic, než zaplním prázdnotu svými díly?
Flašky s vínem, flašky s alkoholem. Taková nenačatá flaška se v polici kroutí, natřásá, pitvoří se, dělá úplný pitomosti, abych si ji všiml. Kukuč na mě dělá. Je schopná začít zpívat, tančit. I schovaná ve skříni si hraje na myš, škrábe tam, píská. Flaška je rodu ženskýho, je zbytečný bojovat.
A pak se válí v koutě, mrcha jedna vypitá.
Zůstanu amatérem, je mi v té kůži dobře.
Text byl zveřejněný 26.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2500 čtenářů, z nichž 34 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat