Roztomilý chlapeček si mydlí pusu a říká hlouposti. Možná důvod k pousmání. Je mi spíš do breku. Reklama na jakýsi katalog koupelen, které jsou určitě dražší než jiné, protože reklamní čas v televizi něco stojí. Snad se zasní nějaká babička, ten kluk je stejný jako náš Honzík. Proč nedají mladí Honzíka taky do televize?
Reklama existuje a co se proti ní dá dělat? Nemusím se na slabomyslnosti dívat. Ale předpověď počasí na ČT1 má svou úroveň. Nekroutí se tu kráska, které když jí v červenci napíšou, že v Polabí bude náledí, klidně to přečte. Mám rád odborníky, kteří mi řeknou, jak pravděpodobně bude. Namydlený kluk je ale na následující pořad doslova přilepený. Zašišlá do kamery, rodiče shrábnou obnos, televize dostane obnos od výrobce.
Proč do svého nesmyslného konání taháme děti? Proč mrzačíme dětskou duši?
Sotva jsem pochopil, že musím chodit do školy, lili mi do hlavy škvár o Pavlíku Morozovovi. Napsal jakýsi Vitalij Gubarev (musel mi pomoci internet). Pionýr Pavlík udal svého otce - kulaka, který škodil sovětskému hospodářství. Otec ho pak nechal zavraždit. Návod, jak být vzorným pionýrem. Co zla mohlo "dílo" napáchat. Dětská duše byla mrzačena. Snad to bylo příliš silné kafe i pro komunistickou výchovu, protože o deset mladší lidé už knihu prý nepoznali.
Doma jsem slýchával leccos i s poučením, abych nikde nekecal. Samozřejmě, že dětem se pusa těžko zavírá. A tak jsme stejně mezi spolužáky věděli, v které rodině se poslouchá jaký zahraniční rozhlas a vůbec, co se doma povídá. Někdy rodiče i museli do školy a byli upozorněni, aby si před dětmi dávali bacha. Naštěstí mezi kantory nebylo mnoho fanatiků a tak se záležitost urovnala.
Dospíval jsem, začal jsem být spravedlivý, pravda je přece jenom jedna. Nechtěl jsem takhle vychovávat svoje děti. Nechtěl jsem jim lhát a tak jsem jim neříkal nic. Neříkal jsem pravdu, tedy jsem nelhal. Léta mi trvalo, než jsem pochopil, že tohle byla horší výchova, než jakou praktikovali rodiče. Já jsem jako dítě vytušil, že tenhle socialismus není tak dobrý, jak říkali ve škole. Moji potomci si mysleli, že je vše v pořádku. Zpětně mě mrzí, že jsem byl němý. Je pozdě, čas se nedá vrátit.
Přišla svoboda. Teď už bude všechno jednoduché, mysleli jsme si. Důležité je, že můžeme vydělat, že dětem můžeme více koupit. Začali jsme si děti kupovat.
Před večerníčkem a jinými dětskými pořady v televizi bývá reklama na zboží, zajímající děti. Co všechno to dělá s dětmi, které zrovna tuhle blbost musejí mít. Rodiče, kteří mají hlouběji do kapsy, vysvětlují, rodiče bohatší dělají svým dětem nejhorší službu, když jim každou volovinu koupí.
Proč rodiče, kteří mají to štěstí a peníze mají, si své potomky takhle kupují? Přitom finanční prostředky se dají využít na dobré vzdělání, na poznávání a ne jen na to, abychom ukázali, na co všechno máme.
Moje dvě dcery, které zatím nemají svoje děti, pracují s dětmi, baví je to. Od nich slyším, že dnes dítě, které nemá mobil s foťákem, je outsider. Taková je prý doba.
"Taková je doba". Tahle větička na mne působí jako červený hadr na býka. Vytvořili jsme si ji jako alibi pro naše hříchy. Nevěřím, že děti jsou od narození zlé. Okoukali chování od rodičů. Koupí se nové pěkné auto a soused, ten srab, má pořád tu hroznou šunku, se kterou stejně neumí jezdit a jednou si rozbije hubu. Pro děti jsou pak spolužáci od sousedů něco nižšího a docela se těší, až si jejich táta hubu rozbije.
Pořizujeme dětem počítačové hry, kde život není prezentován jako něco vzácného. Myslím, že pořady a hry, které obsahují zabíjení a násilí vůbec, jsou škodlivější než pořady obsahující erotiku. Nevolám po pornu pro děti místo večerníčku, to by byl druhý extrém než je povídání o čápovi. Jenomže, v erotických filmech bývají děje, které jsou lidskou přirozeností. Střelit někoho do hlavy mi nepřipadá normální, i když jde o virtuálního panáčka.
Rodiče, kteří mají nápady a chuť, dobře vědí, že děti jsou ochotné zapomenout na oblbující televizi a s rodiči se vydat za dobrodružstvím, které se může konat třeba i na sídlištním hřišti. Děti by nám neměly poroučet, ale měli bychom přizpůsobit volný čas právě jim. Když už je máme. Často to děláme opačně.
Mít tu moc! Napadne občas každého. Naštěstí nikdo z nás takovou moc nemá. Ale mít já moc, reklamy na dětské zboží by se směly vysílat jen hluboko v noci. Hned je problém: od kdy do kdy? Parlament by se hádal léta.
Bránit reklamě se sice lze, ale ona je tak hnusně vlezlá. Když nezabírá, prskne se do pitomého spotu rozkošné děcko.
Dětská duše se dá mrzačit všelijak.
Text byl zveřejněný 25.8.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2496 čtenářů, z nichž 47 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
BLOG TÝDEN
Reklama existuje a co se proti ní dá dělat? Nemusím se na slabomyslnosti dívat. Ale předpověď počasí na ČT1 má svou úroveň. Nekroutí se tu kráska, které když jí v červenci napíšou, že v Polabí bude náledí, klidně to přečte. Mám rád odborníky, kteří mi řeknou, jak pravděpodobně bude. Namydlený kluk je ale na následující pořad doslova přilepený. Zašišlá do kamery, rodiče shrábnou obnos, televize dostane obnos od výrobce.
Proč do svého nesmyslného konání taháme děti? Proč mrzačíme dětskou duši?
Sotva jsem pochopil, že musím chodit do školy, lili mi do hlavy škvár o Pavlíku Morozovovi. Napsal jakýsi Vitalij Gubarev (musel mi pomoci internet). Pionýr Pavlík udal svého otce - kulaka, který škodil sovětskému hospodářství. Otec ho pak nechal zavraždit. Návod, jak být vzorným pionýrem. Co zla mohlo "dílo" napáchat. Dětská duše byla mrzačena. Snad to bylo příliš silné kafe i pro komunistickou výchovu, protože o deset mladší lidé už knihu prý nepoznali.
Doma jsem slýchával leccos i s poučením, abych nikde nekecal. Samozřejmě, že dětem se pusa těžko zavírá. A tak jsme stejně mezi spolužáky věděli, v které rodině se poslouchá jaký zahraniční rozhlas a vůbec, co se doma povídá. Někdy rodiče i museli do školy a byli upozorněni, aby si před dětmi dávali bacha. Naštěstí mezi kantory nebylo mnoho fanatiků a tak se záležitost urovnala.
Dospíval jsem, začal jsem být spravedlivý, pravda je přece jenom jedna. Nechtěl jsem takhle vychovávat svoje děti. Nechtěl jsem jim lhát a tak jsem jim neříkal nic. Neříkal jsem pravdu, tedy jsem nelhal. Léta mi trvalo, než jsem pochopil, že tohle byla horší výchova, než jakou praktikovali rodiče. Já jsem jako dítě vytušil, že tenhle socialismus není tak dobrý, jak říkali ve škole. Moji potomci si mysleli, že je vše v pořádku. Zpětně mě mrzí, že jsem byl němý. Je pozdě, čas se nedá vrátit.
Přišla svoboda. Teď už bude všechno jednoduché, mysleli jsme si. Důležité je, že můžeme vydělat, že dětem můžeme více koupit. Začali jsme si děti kupovat.
Před večerníčkem a jinými dětskými pořady v televizi bývá reklama na zboží, zajímající děti. Co všechno to dělá s dětmi, které zrovna tuhle blbost musejí mít. Rodiče, kteří mají hlouběji do kapsy, vysvětlují, rodiče bohatší dělají svým dětem nejhorší službu, když jim každou volovinu koupí.
Proč rodiče, kteří mají to štěstí a peníze mají, si své potomky takhle kupují? Přitom finanční prostředky se dají využít na dobré vzdělání, na poznávání a ne jen na to, abychom ukázali, na co všechno máme.
Moje dvě dcery, které zatím nemají svoje děti, pracují s dětmi, baví je to. Od nich slyším, že dnes dítě, které nemá mobil s foťákem, je outsider. Taková je prý doba.
"Taková je doba". Tahle větička na mne působí jako červený hadr na býka. Vytvořili jsme si ji jako alibi pro naše hříchy. Nevěřím, že děti jsou od narození zlé. Okoukali chování od rodičů. Koupí se nové pěkné auto a soused, ten srab, má pořád tu hroznou šunku, se kterou stejně neumí jezdit a jednou si rozbije hubu. Pro děti jsou pak spolužáci od sousedů něco nižšího a docela se těší, až si jejich táta hubu rozbije.
Pořizujeme dětem počítačové hry, kde život není prezentován jako něco vzácného. Myslím, že pořady a hry, které obsahují zabíjení a násilí vůbec, jsou škodlivější než pořady obsahující erotiku. Nevolám po pornu pro děti místo večerníčku, to by byl druhý extrém než je povídání o čápovi. Jenomže, v erotických filmech bývají děje, které jsou lidskou přirozeností. Střelit někoho do hlavy mi nepřipadá normální, i když jde o virtuálního panáčka.
Rodiče, kteří mají nápady a chuť, dobře vědí, že děti jsou ochotné zapomenout na oblbující televizi a s rodiči se vydat za dobrodružstvím, které se může konat třeba i na sídlištním hřišti. Děti by nám neměly poroučet, ale měli bychom přizpůsobit volný čas právě jim. Když už je máme. Často to děláme opačně.
Mít tu moc! Napadne občas každého. Naštěstí nikdo z nás takovou moc nemá. Ale mít já moc, reklamy na dětské zboží by se směly vysílat jen hluboko v noci. Hned je problém: od kdy do kdy? Parlament by se hádal léta.
Bránit reklamě se sice lze, ale ona je tak hnusně vlezlá. Když nezabírá, prskne se do pitomého spotu rozkošné děcko.
Dětská duše se dá mrzačit všelijak.
Text byl zveřejněný 25.8.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2496 čtenářů, z nichž 47 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat