Král Šumavy. V době jeho premiéry jsem chodil do třetího ročníku průmyslovky. Vyprodaná představení. Možností zábavy nebylo podle dnešních měřítek mnoho. Televize v plenkách, kromě kina fotbal, hokej, pivo. Pak také holky, ale to už je jiná. Se spolužáky jsem film viděl a líbil se nám. Jen jsem se po představení nemohl dohodnout s kamarádem, kdo vlastně byl padouch. Nějak nám nedocvaklo. Třetí nás označil za pitomce a že s námi už nikam nepůjde.
Podívám-li se na databázi československého filmu z padesátých let minulého století, vidím, že to byla hrůza. Filmy, které se bolševici snad ani neodvážili později opakovat v televizi. Obsazení? Tehdejší špičkoví herci. Vedle Lukavského jen namátkou lze najít jména Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, lidí, kteří se určitě nedají ani na chvíli podezřívat ze sympatií k tehdejšímu režimu. I oni se museli nějak živit. Kdo si dovolil v té době odmítnout roli v nějaké slabomyslné agitce? Myslím, že seznam hrdinů by byl velice krátký. Herci žijí divadlem, filmem a dost často bývají nepraktičtí. A hlavně tu byl strach. Komunisti už dobře ukázali, co umějí. Vyhazovalo se z práce za zdánlivé drobnosti. Hokejisté v roce 1949 získali titul mistrů světa už pro komunistický režim a přesto skončili v kriminále. Soudruzi posílali na popraviště i svoje bývalé kamarády. Rudolf Slánský měl osobní zájem na likvidaci doktorky Horákové a nepřežil jí ani o dva roky. Kdo si mohl být jistý, že na něj někdo neukáže? Třeba ze závisti.
Král Šumavy byl po filmařské stránce velmi dobrý film. Karel Kachyňa už tenkrát uměl. Bylo vlastně neštěstím, že film nebyl vyslovený škvár. Takhle se z něj stala oslava zrůdného systému. Oslava příslušníků pohraniční stráže. Oslava zbytečnosti.
Nepamatuji se, že by třeba mým rodičům vadila zadrátovaná republika. Ale táta měl velikou radost, když strojvůdce Konvalinka (to jméno si fakt pamatuju) projel do západního Německa s celým rychlíkem. Němečtí nacisté za 6 let udělali hodně zlého. Po roce 1945 se přejmenovávala města, i lidi, kteří měli příjmení německého původu, si někdy měnili jména. Nechuť k Němcům obrovská. A propaganda pracovala. Co jsme jenom slyšeli ve škole. Táta se sice vyjadřoval s opovržením o tak zvaných vlastencích, kteří se po válce vyrovnávali s Němci po svém, ale Němce prostě nemiloval. A za těmi dráty bylo Německo. Oficiálně se zábrany stavěly na ochranu naší republiky. V době natáčení filmu už byl Stalin 6 let po smrti, leccos se malinko měnilo. Tenhle film komunisti potřebovali. Ukázat, že dráty jsou nutné. Po letech jsem se na film podíval v televizi, nedokoukal jsem. O dost mladší kolegyně mi tvrdila, že se jí nejvíc líbilo, když se utopila Švorcová. Proti pozdějším seriálům o majoru Zemanovi to stejně bylo veledílo.
Je škoda, že většina mých vrstevníků nerada mluví o téhle době. Zapomínají, nebo spíš si neradi pamatují. Maturoval jsem v roce 1961. Tenkrát nám dali vybrat, jestli chceme dělat zkoušku ve svazáckých košilích nebo v občanském oděvu. Možnost výběru jsme tedy měli, to tedy ano... Nerozhodovali se jednotlivci, ale celý kolektiv. Nešlo, aby jeden přišel v modré košili a druhý v saku. Atmosféra strachu existovala stále, takže jsme se svobodně rozhodli pro svazáckou uniformu. Problém ale nastal. Ne každý košili vlastnil. Bylo nás ve třídě 30, košil byla tak asi polovina. Takže jsme si je půjčovali. Ovšem nejdřív byl slavnostní nástup celé třídy a tam jsme přišli ve společenském oděvu. U zkoušky jsme seděli v modrém. Poslední den - pro vysvědčení jsme už zase byli pohromadě olepení jako do tanečních. Moje maminka odmítala nákup modré košile, nemá prý peníze na voloviny. Oblékali jsme se až ráno těsně před zkouškou. Maturitu jsem udělal, ale zrovna ten den jsem byl poprvé chycen ve škole při kouření. Svazák a hulí na školním záchodě! V roce 1991 jsme měli třídní sraz a mě napadlo tuhle záležitost předhodit jako srandu. Neuspěl jsem, většina si nepamatovala. Dokonce jsem dostal vynadáno, co to tahám ven za blbosti.
Stydíme se, že jsme měli strach. Generace, které nepoznaly komunistický režim, těžko chápou, proč jsme tomu všemu jen přikyvovali. Myslím, že je naše povinnost o tom mluvit.
V roce 1970 jsme se v práci opili, to byla tehdy poměrně běžná záležitost. S jedním kolegou jsme ještě neměli dost a skončili ve vinárně v Celetné ulici. Pak jsme měli dobrý nápad. Strhnout rudou vlajku na Staroměstském náměstí. Byl den před 1.květnem. Praha byla plná esenbáků, posílených vojáky základní služby. Ani jsem si nepamatoval, kdo ten hadr strhnul, ale označili mne. To nebyl odboj, to pracoval chlast. Bylo nás takových pitomců víc a tak než na mne došlo, pomalu alkohol mizel. Pamatuju na dvě facky. Snad proto, že jsem se blbě ptal. Následovala záchytka, hezká mladá lékařka, vtipkovalo se. Vlastně tam bylo dobře, největší zábava byla ráno, když si probuzení opilci začali sdělovat včerejší zážitky. No a pak mě odvezli do vazby do Ruzyně. Na tři týdny. Vlastně na to dnes hledím jako na zajímavou zkušenost. Dostal jsem se do společenství lidí, kteří mi dávali najevo, že jsem debil. Nechat se zavřít kvůli vlajce! Říkali mi vlajkonoš. Měl jsem štěstí, že prapor neměl srp a kladivo, to by bylo hanobení spojence. Takhle jenom výtržnictví. Podnik, jehož jsem byl zaměstnancem, mi dal takzvanou společenskou záruku. Závodní výbor ROH byl ještě ve složení, v jakém byl zvolený v roce 1968, kdy se razilo heslo "Odbory bez komunistů". Předseda závodního výboru, sportovec, pro kterého alkohol byl sprosté slovo, se za mne hodně vzal. Za dva měsíce už předsedou nebyl, kvůli mně to nebylo. Museli jsme si "zvolit" nový závodní výbor, kde byla komunistů nadpoloviční většina. Takže jsem měl kliku podruhé. Do kriminálu jsem nešel, spravila to jen tehdy poměrně značná pokuta. Strhávali mi něco z platu. Vlastně se mi tolik nestalo. Po převratu v listopadu 1989 mi kdosi zcela vážně radil, abych požádal o rehabilitaci, že bych mohl i dostat nějaké odškodnění. Skutečně jsou mezi námi lidi, kteří přemýšlejí takhle tržně. Jak bych žádost formuloval, nevím. Snad bych mohl napsat, že jsem chtěl bojovat proti komunistům a proto jsem se vožral.
Vlastně se mi moc nestalo, ale podvědomě jsem se začal bát. Zapomněl jsem na předsevzetí, že nikdy nepůjdu ke komunistickým "volbám". Choval jsem se tak, aby na mě nemohli. Švejkoval jsem a spadl do šedé zóny. Moje děti nebyly trestány za špatný prospěch, za nějaké dětské lumpárničky, trestal jsem je jenom za lež. Občas mi myšlenky pochodovaly. Děti nesmí lhát, já můžu? Nebyl jsem nikdy u bolševiků, dokonce jsem pyšný na skutečnost, že mě ke vstupu do strany nikdo nelámal. Snad jsem byl pro ně nezajímavý objekt. Ale uvnitř byl strach. Prolhal jsem se až k sametové revoluci. Hned v prosinci se do mne pustila nejmladší ratolest, tehdy devítiletá. Ta si moji výchovu k pravdě vždycky brala nejvíc k srdci. Proč jsem jí nikdy neřekl, že Husák byl darebák? Kroutil jsem se, přece jsem ho nikdy nechválil. Bylo na ní vidět, co si myslí. Že kecám.
Často přemýšlím o tom, zda jsem nemohl být aspoň trochu odvážnější. Měli jsme v podniku chartistu, dokonce zakládajícího. Pracoval jako pomocná síla. Nosil nám k přečtení mnoho materiálů, které charta vydávala, časopisy, knížky. Měl rodinu, ve vězení, myslím, nebyl. Záviděl jsem mu. On se nebál.
Dnes moji vrstevníci používají termín: "Taková byla doba" a tím je to pro ně vyřízené. Myslím si, že bychom měli o té době upřímně mluvit. Bude to jen mžik a my tu nebudeme. O lidech, kteří byli na vysokých postech, o tom se další generace dozví od historiků. O tom, jak žil prostý sedlák na husitských válek, toho mnoho nevíme. Ti lidé neměli možnost nechat po sobě stopu. Neuměli psát. Nechci dopadnout stejně. Vůbec si nechci sypat popel na hlavu, stalo se. Čas se nedá vrátit. Aspoň svým dětem, vnoučatům, budou-li jaká, chci říkat pravdu. Dokud si ještě něco pamatuju. Je to strašně dobrý pocit - nelhat. A nelhat ani sám sobě.
Článek byl zveřejněný 21.3.2008 na blogu Respektu. Do 1.9.2010 přečteno 2874x. Líbilo se 29 čtenářům.
Král Šumavy byl po filmařské stránce velmi dobrý film. Karel Kachyňa už tenkrát uměl. Bylo vlastně neštěstím, že film nebyl vyslovený škvár. Takhle se z něj stala oslava zrůdného systému. Oslava příslušníků pohraniční stráže. Oslava zbytečnosti.
Nepamatuji se, že by třeba mým rodičům vadila zadrátovaná republika. Ale táta měl velikou radost, když strojvůdce Konvalinka (to jméno si fakt pamatuju) projel do západního Německa s celým rychlíkem. Němečtí nacisté za 6 let udělali hodně zlého. Po roce 1945 se přejmenovávala města, i lidi, kteří měli příjmení německého původu, si někdy měnili jména. Nechuť k Němcům obrovská. A propaganda pracovala. Co jsme jenom slyšeli ve škole. Táta se sice vyjadřoval s opovržením o tak zvaných vlastencích, kteří se po válce vyrovnávali s Němci po svém, ale Němce prostě nemiloval. A za těmi dráty bylo Německo. Oficiálně se zábrany stavěly na ochranu naší republiky. V době natáčení filmu už byl Stalin 6 let po smrti, leccos se malinko měnilo. Tenhle film komunisti potřebovali. Ukázat, že dráty jsou nutné. Po letech jsem se na film podíval v televizi, nedokoukal jsem. O dost mladší kolegyně mi tvrdila, že se jí nejvíc líbilo, když se utopila Švorcová. Proti pozdějším seriálům o majoru Zemanovi to stejně bylo veledílo.
Je škoda, že většina mých vrstevníků nerada mluví o téhle době. Zapomínají, nebo spíš si neradi pamatují. Maturoval jsem v roce 1961. Tenkrát nám dali vybrat, jestli chceme dělat zkoušku ve svazáckých košilích nebo v občanském oděvu. Možnost výběru jsme tedy měli, to tedy ano... Nerozhodovali se jednotlivci, ale celý kolektiv. Nešlo, aby jeden přišel v modré košili a druhý v saku. Atmosféra strachu existovala stále, takže jsme se svobodně rozhodli pro svazáckou uniformu. Problém ale nastal. Ne každý košili vlastnil. Bylo nás ve třídě 30, košil byla tak asi polovina. Takže jsme si je půjčovali. Ovšem nejdřív byl slavnostní nástup celé třídy a tam jsme přišli ve společenském oděvu. U zkoušky jsme seděli v modrém. Poslední den - pro vysvědčení jsme už zase byli pohromadě olepení jako do tanečních. Moje maminka odmítala nákup modré košile, nemá prý peníze na voloviny. Oblékali jsme se až ráno těsně před zkouškou. Maturitu jsem udělal, ale zrovna ten den jsem byl poprvé chycen ve škole při kouření. Svazák a hulí na školním záchodě! V roce 1991 jsme měli třídní sraz a mě napadlo tuhle záležitost předhodit jako srandu. Neuspěl jsem, většina si nepamatovala. Dokonce jsem dostal vynadáno, co to tahám ven za blbosti.
Stydíme se, že jsme měli strach. Generace, které nepoznaly komunistický režim, těžko chápou, proč jsme tomu všemu jen přikyvovali. Myslím, že je naše povinnost o tom mluvit.
V roce 1970 jsme se v práci opili, to byla tehdy poměrně běžná záležitost. S jedním kolegou jsme ještě neměli dost a skončili ve vinárně v Celetné ulici. Pak jsme měli dobrý nápad. Strhnout rudou vlajku na Staroměstském náměstí. Byl den před 1.květnem. Praha byla plná esenbáků, posílených vojáky základní služby. Ani jsem si nepamatoval, kdo ten hadr strhnul, ale označili mne. To nebyl odboj, to pracoval chlast. Bylo nás takových pitomců víc a tak než na mne došlo, pomalu alkohol mizel. Pamatuju na dvě facky. Snad proto, že jsem se blbě ptal. Následovala záchytka, hezká mladá lékařka, vtipkovalo se. Vlastně tam bylo dobře, největší zábava byla ráno, když si probuzení opilci začali sdělovat včerejší zážitky. No a pak mě odvezli do vazby do Ruzyně. Na tři týdny. Vlastně na to dnes hledím jako na zajímavou zkušenost. Dostal jsem se do společenství lidí, kteří mi dávali najevo, že jsem debil. Nechat se zavřít kvůli vlajce! Říkali mi vlajkonoš. Měl jsem štěstí, že prapor neměl srp a kladivo, to by bylo hanobení spojence. Takhle jenom výtržnictví. Podnik, jehož jsem byl zaměstnancem, mi dal takzvanou společenskou záruku. Závodní výbor ROH byl ještě ve složení, v jakém byl zvolený v roce 1968, kdy se razilo heslo "Odbory bez komunistů". Předseda závodního výboru, sportovec, pro kterého alkohol byl sprosté slovo, se za mne hodně vzal. Za dva měsíce už předsedou nebyl, kvůli mně to nebylo. Museli jsme si "zvolit" nový závodní výbor, kde byla komunistů nadpoloviční většina. Takže jsem měl kliku podruhé. Do kriminálu jsem nešel, spravila to jen tehdy poměrně značná pokuta. Strhávali mi něco z platu. Vlastně se mi tolik nestalo. Po převratu v listopadu 1989 mi kdosi zcela vážně radil, abych požádal o rehabilitaci, že bych mohl i dostat nějaké odškodnění. Skutečně jsou mezi námi lidi, kteří přemýšlejí takhle tržně. Jak bych žádost formuloval, nevím. Snad bych mohl napsat, že jsem chtěl bojovat proti komunistům a proto jsem se vožral.
Vlastně se mi moc nestalo, ale podvědomě jsem se začal bát. Zapomněl jsem na předsevzetí, že nikdy nepůjdu ke komunistickým "volbám". Choval jsem se tak, aby na mě nemohli. Švejkoval jsem a spadl do šedé zóny. Moje děti nebyly trestány za špatný prospěch, za nějaké dětské lumpárničky, trestal jsem je jenom za lež. Občas mi myšlenky pochodovaly. Děti nesmí lhát, já můžu? Nebyl jsem nikdy u bolševiků, dokonce jsem pyšný na skutečnost, že mě ke vstupu do strany nikdo nelámal. Snad jsem byl pro ně nezajímavý objekt. Ale uvnitř byl strach. Prolhal jsem se až k sametové revoluci. Hned v prosinci se do mne pustila nejmladší ratolest, tehdy devítiletá. Ta si moji výchovu k pravdě vždycky brala nejvíc k srdci. Proč jsem jí nikdy neřekl, že Husák byl darebák? Kroutil jsem se, přece jsem ho nikdy nechválil. Bylo na ní vidět, co si myslí. Že kecám.
Často přemýšlím o tom, zda jsem nemohl být aspoň trochu odvážnější. Měli jsme v podniku chartistu, dokonce zakládajícího. Pracoval jako pomocná síla. Nosil nám k přečtení mnoho materiálů, které charta vydávala, časopisy, knížky. Měl rodinu, ve vězení, myslím, nebyl. Záviděl jsem mu. On se nebál.
Dnes moji vrstevníci používají termín: "Taková byla doba" a tím je to pro ně vyřízené. Myslím si, že bychom měli o té době upřímně mluvit. Bude to jen mžik a my tu nebudeme. O lidech, kteří byli na vysokých postech, o tom se další generace dozví od historiků. O tom, jak žil prostý sedlák na husitských válek, toho mnoho nevíme. Ti lidé neměli možnost nechat po sobě stopu. Neuměli psát. Nechci dopadnout stejně. Vůbec si nechci sypat popel na hlavu, stalo se. Čas se nedá vrátit. Aspoň svým dětem, vnoučatům, budou-li jaká, chci říkat pravdu. Dokud si ještě něco pamatuju. Je to strašně dobrý pocit - nelhat. A nelhat ani sám sobě.
Článek byl zveřejněný 21.3.2008 na blogu Respektu. Do 1.9.2010 přečteno 2874x. Líbilo se 29 čtenářům.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat