Před časem jsem tu napsal článek "Amatér", kde jsem se zabýval svým psaním na blog, proto jsem se původně ani nechtěl této písemné práce zúčastnit.
Doufám, že mi bude prominuto používání tohoto termínu. Nikdy jsem nestudoval po maturitě na škole technického zaměření jinou školu, a tak slovo seminář je mi vzdálené.
Zestárnul jsem a mrzí mě, když čtu texty o padesátých, šedesátých letech, něco mi v nich chybí. Pohled člověka, který patří do takzvané šedé zóny. Ani kolaborant, ani hrdina. Patřím do generace, která dostala v roce 1968 pořádně přes držku a už se, až na vyjímky, nevzpamatovala. Normálně lidsky jsme se báli, podporováni svými rodiči, pro které to byla po roce 1938 už druhá facka.
Všude čtu historiky, kdo kde co podepsal, kdo kde co řekl, kdo sem pozval sovětskou armádu, který politik byl menší gauner, který větší, který to myslel dobře, ozývají se ti, kteří to určitě mysleli dobře, ale to ti druzí za to můžou, jde z toho čtení někdy hlava kolem. Zapomíná se na nás, kteří třeba ani neměli schopnosti se režimu postavit. Byli jsme mladí, bavili jsme se, milovali, chtěli jsme užívat života, flámovat, zakládat rodiny. Někteří z nás před režimem kličkovali, dělali ze sebe blbé nebo blbí byli, někteří se nechali okolnostmi schlamstnout, někteří se dali do služeb komunistického svinstva. Kromě drzých kolaborantů se nás většina za tu dobu v duchu stydí a nerada o ní mluví. I o tom, že se stydí. Dokonce ani před svými dětmi, což je chyba největší.
Myšlenka mluvit o té době z mého pohledu, léta potlačované grafomanské sklony a čas, který jsem získal odchodem do důchodu, to vše mě přimělo začít psát. Založit si blog na internetu je tak jednoduché. Nežiju jen vzpomínkami, objevují se i témata současná.
Hledal jsem blog, kde se mi zdála koncentrace blbosti a nenávistného štěkání nejmenší. Začal jsem psát blog na Týdnu, brzy jsem objevil blog Respektu, kde mě zaujalo několik autorů, kteří dovedou napsat i něco jiného než, že Klaus, Paroubek, Topolánek... (dosaď te si další podle chuti) jsou volové anebo nejsou volové. Sem se mi moje vzpomínky nějak hodily víc. Zkusil jsem to, a jestli se mi to trochu podařilo, to nemůžu posoudit sám. Takový idiot nejsem, abych hodnotil své výtvory.
Těší mě, že se najdou lidé, kteří moje povídání čtou. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka lidí, které osobně většinou neznám, a kteří zřejmě mají podobné myšlení. Mám radost. Proč jsem nikdy neodešel z Týdne? Mám tam nějaké čtenáře, píšu trochu o jiném, co by tu v Respektu nezabralo, a je v tom i nostalgie. Přece jenom jsem tam byl dřív, a už jsem ve svém věku opatrnější při odchodech odkukoliv. Nikdo mi tam neubližoval. Stejně to mám jaksi propletené i popletené. Platím za to skutečností, že se opakuji, už jsem ohlásil přerušení psaní, na čas.. Nějak se mi to nevede, grafoman ve mně je, možná bych potřeboval nakopat do zadku. V Rusku se prý pokoušeli léčit alkoholismus rákoskou na prdel. Taky řešení.
Skutečnost, že moje psaní nemůže vonět všem, beru jako samozřejmost, dokonce si myslím, že nemůže vonět ani většině. Jsem podezíravý, když slyším, je-li pro něco většina. To bude kvůli komunistické výchově, která nás nutila mít na všechno stejný názor, být prostě stejní.
Ještě bych se chtěl dotknout jedné věci. Často se tu diskutuje o tom, zda se autor může dopouštět chyb, když má dobrou myšlenku. Určitě je škoda, je-li dobrá myšlenka pokažena mizernou gramatikou, hrubými chybami. Vím, dopouštím se chyb, přestože text po sobě čtu několikrát. Skupinka mých příznivců si zaslouží číst text, který se co nejvíc blíží češtině. Proto vítám reakce mého inspektora GLUMA, jak jsem si ho pro sebe nazval, který nikdy nezapomene konkrétně upozornit na voloviny a to i v případě, že se mu text líbí. Kupodivu má s popleteným dědkem trpělivost. Nutí mě to dávat si bacha.
Jakékoliv výhrady, pokud se týkají článku, beru tak, jak přicházejí. Během svého žití mi vynadalo už tolik lidí za všechno možné...
Bavím se psaním, nemyslím si, prokristapána, že změním svět. Jen se pokouším vyjádřit svoje pocity. Pořád je to pro mne novina, vám se to mluví, kteří jste hlouběji psaní textu studovali.
Předpokládám, že tenhle text po dvou, třech dnech, přesunu do soukromé sekce, přestože to běžně nedělám, ani z důvodu zvýšení osobní karmy. Možná, že všechny seminární články by měly být uloženy do pěkného balíčku, posléze převázány mašlí, a někam schovány.
Aby se neztratily.
Byla by to škoda?
Žádné komentáře:
Okomentovat