sobota 17. května 2008

Moudrost nechám povolanějším

Běhat za tramvají, když jede za 5 minut další, není moudré. Není tahle věta úplná volovina? Za dopravním prostředkem lítám velkou část života, taktéž schody beru po dvou, po třech. Přestal jsem s tím. Zmoudřel jsem? Proboha ne! Jsem línej? To spíš, ale asi ani lenost to nebude. Jsem neschopnej! To bude ono! My, jak stárneme, mnoho činností najednou nemůžeme a našli jsme si krásnou výmluvu. Prý přišla moudrost.
Nedávno jsem zapomněl, že jsem moudrý, rozhoupal svůj metrák a hurá za tramvají. Dva kroky mi chyběly, dech dělal hrozné věci, z kapsy vypadla peněženka, drobné se rozkutálely po nástupišti. Vzadu v ujíždějící tramvají se tlemili dva puberťáci. Jak se snažil dědek tlustej, škoda, že sebou ještě neplác. Syčáci. Co bych dělal já v jejich věku ve stejné situaci? Raději pomlčím. Ve svém dnešním věku bych se bavil taky, jen bych hlasitý smích schoval za moudré pokývání hlavou.

Moudřejší ustoupí, říká se. Když se v řeznictví do mne opře tlustá bába, moudře uhnu. Kdybych neuhnul, stejně by mne povalila. Hřeje mne vědomí, že jsem moudřejší. Bába si poručí přesně ten kousek masa, který jsem si vyhlédl. Mám vztek, koupím si kus masa, který bych si jinak nikdy nekoupil. Doma vidím tu flaksu, kterou jsem přitáhl. Kdoví jestli mne ještě řezník neokrad. Maso přesolím, otráveně ho sním a představuju si jak dědek a bába kdesi nacpali nácky "mým" masem. Nějak mi ta moudrost zhořkla.

Ještě kousek na Ještěd

Nedávno mě kdosi označil za moudrého. Možná mě chtěl jenom naštvat, protože nevím proč straduje, že starý rovná se moudrý. Ale spíš jsem jen blbě poslouchal. Strašně rád svou zdánlivou moudrost vyvracím. Před dvěma roky - tedy ve svých 63 letech jsem putoval na kole Jabloneckem, Libereckem. Nádherný kraj, spíš pohádka. Blížím se k Ještědu. Do sedla pod Ještědem jsem vyjel jako kluk několikrát. Na vrchol jsem už nevyjížděl. Proč taky? Vyjedu nahoru, kouknu do kraje a musím stejnou cestou dolů. Na kopci jsem už byl, jezdí sem lanovka, co tam? Hurá někam jinam. Teď už jezdím pomalu, moudře. Vyšlápnu do sedla a hledím na vrchol, který je jak na dlani. Jsou to nahoru tři kilometry s převýšením 240 metrů. Co udělá plesnivý tlusťoch. Po rozbité silnici se vyhrabe k známé věži. Ve chvíli, kdy začíná průtrž mračen. Tak tak jsem zalezl do bufetu, ve slejváku není Liberec vidět. Piju drahé pivo a mávnu nad sebou rukou. Po hodině a dvou pivech se ochladilo, po zmoklé vozovce sjíždím z blbého kopce. Je mi zima, jsem rád, že nespadnu. Počasí se změnilo, že si ani netroufnu přespat pod širákem. Najdu ubytovnu, najím se, osprchuji, ulehnu a venku leje. Ráno odpočatý u snídaně už se chlubím lidem, kteří na mně chtějí informace, kam na kole. Vyjel jsem Ještěd. To byli aspoň turisti, ale za týden tohle říkám jiným lidem, kteří na mne hledí s rozpaky. Vůbec neví, o čem mluvím. Negramoti. A teď, babo, raď! Byl jsem moudřejší tehdy v 16 letech nebo dnes v 63. Skoro znám odpověď. Rozumný kluk na stará kolena zblbnul.
Za moudrou se všeobecně považuje babička ze Starého bělidla. Uviděla za plotem peří, odhadla, že se přes plot už nedostane a začala navádět Barunku, aby pro pírko skočila ona. Nabalila na to povídání o dobré hospodyňce. Kdoví, jestli nebyla jen zvědavá, jak je holka šikovná. A dost. Ta knížka je pěkná, i když to tvrdili už na základní škole. Autorka napsala báseň v próze. Ve svém životě neměla příliš štěstí, kniha je spíš sen. Těžko mohla existovat v hospodářství v první polovině 19.století taková idyla. Babička někdy musela vstát levou nohou, pitomej kohout kokrhal snad ve dvě v noci, Viktorka celou noc ječela, Sultán a ten druhej štěkaj pro nic, ten Prošek musí všude hulit...Já rád sním, takže Boženě Němcové její sen věřím. Napadá mě, jestli právě autorka nebyla moudrá. Možná na věku tolik nesejde. Když dnes řeknu čtyřicetileté kočce, že je moudrá, pošle mě... hodně daleko. Němcová ve čtyřiceti umřela. Všechno je moc relativní.
Moudrost se hodně spojovala se jménem Jan Werich. Dokonce to jeden čas vypadalo, jako by jednotkou moudrosti byl 1 werich. Zvláště po Werichově úmrtí se k němu začal hlásit kdekdo, všichni ho znali osobně, tykali si s ním, chodili s ním na ryby, na pivo. Často to byli lidé, o které by Werich ani nezakopl. V kancelářích se věšely cedule s citáty, které třeba ani neřekl. Jak říkal Jan Werich, to byla častá věta. Co se pamatuju, byly to hlavně citáty z předscén z Divadla ABC, které ovšem tvořil ve dvojici s Miroslavem Horníčkem. Za svého života nikdy spoluatorství druhého nepopírali. Mám nahrávku z roku 1958, kde Werich v jedné z předscén říká: "Já tak chodím po světě a trousím moudrost". Už tenkrát, ve svých 53 letech si dělal ze své moudrosti srandu. Jak měl ve zvyku.
Nepíšu tohle proto, abych nějak snižoval Wericha. Na to jsem hodně malinký blbeček. Myslím si, že to byl geniální herec, to hlavně. Originální, vůbec neznám nikoho, kdo by se mu trochu podobal. Rozený komediant. Poznal už jako mladý, že nemůže hrát milovníky, se svou vizáží těžko mohl vlítnout do baru pro krásnou Mary. Kovbojský sportbar by se rozsypal. Smíchem. Asi v tom byl moudrý a ne v tom, co kdo ho kdy slyšel říci. Filmů po něm nezbylo příliš. Je jeho tragédií, že za první republiky svým levicovým nazíráním světa nevědomky pomáhal připravovat podhoubí pro síly, které tu vytvořily poměry po roce 1948. Komunisti ho za to odměnili tak, jak je jejich běžným zvykem. Nechali ho pracovat jen chvílemi, snad aby se neunavil. Byl moudrý, protože se obklopoval zásadně výbornými herci. Mezi těmi chtěl být nejlepší. To se mu dařilo. Rozebírat nic nebudu. Ale co by bez něj byl film o pekaři a císaři, ve své podstatě socialistická agitka? Slušné slovo mě nenapadá.
Napsal pár knížek, ve kterých je tolik postřehů, až je to na jednoho člověka moc. Asi před měsícem jsem viděl televizní film, který byl natočený v roce 1968. Werich chodí po Praze, dívá se, glosuje, měl spoustu znalostí, očička mu rošťácky zářila. Ve svých 63 letech nepřipomínal moudrého starce, který kolem sebe hází bonmoty. Byl mladý, plný duševní síly. Škoda, že od roku 1970 umělecky už jenom živořil. Jako člověka ho můžou hodnotit jen ti, kteří se s ním setkávali. Ale těch nějak ubývá. Kam se asi schovávají?
Vzorem moudrosti byl rošťácký Werich, který to zřejmě vůbec nechtěl. Mám pocit, že si lidé v poslední době za takový vzor začínají vybírat Zdeňka Svěráka. Což o to, mám velkou radost, že kdysi zběhl z učitelství. Byl by asi jen jeden z mnoha. Takhle rozdal lidem hodně radosti a doufám, že ještě rozdá. Vůbec se mi nezdá, že by chtěl být moudrým starcem. Ale možná se skutečně blíží doba, kdy se za jednotku moudrosti bude považovat 1 svěrák. Dobře mu tak. To má za to, že vymyslel Cimrmana.

BLOG TÝDEN




Žádné komentáře: