Nemůžu si stěžovat, že bych měl nudný život. Za pár let zmizím stejně jako další vrstevníci. O komunistické totalitě se bude jen číst, mladší generace se na tuhle hrůznou stránku dějin dívat asi tak jako já na rozpad Rakousko - Uherska. Jak je možné, že se mi vynořují z paměti střípky, které určitě historií nezahýbaly? Maličkosti, blbosti.
Prázdniny jsem jako průmyslovák trávil na brigádách. Potřeboval jsem peníze. Nechci se rozepisovat, jak jsem je utratil, nakonec byly moje, tak co.
V srpnu 1960 jsem byl na brigádě, které se mi líbila nejméně ze všech. Strčili mne na Geodézii (dnes Katastrální úřad) do Chrudimi. Už se nepamatuju, co jsem tam dělal. Zřejmě podržtašku, museli to se mnou vydržet, když už mne jim přidělili. Vadilo mi, že jsem byl v kanceláři, nebavilo mě to. Ta instituce měla zvláštní vůni, pro mne spíš pach. Kdykoliv jsem v dalších letech navštívil takový úřad v kterémkoliv okrese, měl jsem okamžitou touhu odtud vypadnout.
Asi jsem často něco stříhal krásnými nůžkami, takové jsem dosud neviděl. Jak se vůbec říká té části nůžek, která slouží k uchopení? Tak ta část byla hezky zdobená. Tolik se mi nůžky líbily, že jsem je... no, ukrad jsem je! Osazenstvo je shánělo, kroutili hlavou, kam se poděly, i mne se ptali. V 17 letech jsem vypadal mladší a udělal jsem na ně jelimánkovský kukuč. Tenhle trouba je přece nesebral!
Co s nůžkami, v sedmnácti, zapomněl jsem na ně, tolik důležitých věcí jsem objevoval. Při různých přesunech sem a tam, stěhování, najednou vyplavaly odněkud navrch. Dal jsem si je do šití, které mi zůstalo po mámě. Kdykoliv je vezmu do ruky, přestanu mít chuť kohokoliv soudit.
Vrátit už je můžu těžko. Ti lidé tam byli o dost starší, asi už nejsou nebo jsou tak staří... Napadlo mne zajet do Chrudimi, zazvonit na katastrálním úřadě. Že jsem jim v roce 60 ukrad nůžky, že je vracím. Představuji si ty pohledy. Možná by mne sebrali a zavezli ne mezi zloděje, ale rovnou do cvokárny.
Řekněme maličkost.
V roce 1966 jsem přišel z vojny a mapovali jsme na Chomutovsku. Proč se tahle práce konala, nevím. Nedlouho potom se všechny ty změřené objekty zbouraly a ustoupily uhlí. Prunéřovská elektrárna se blížila otevření a potřebovala potravu. Samotná obec Prunéřov bývala zemědělská obec asi 3 km dlouhá, na jejím jižním konci bylo nádraží, kde stavěly rychlíky. V době, o které píšu už se na vlak chodilo přes rostoucí jámu. Severní konec ústil do krásného údolí v podhůří Krušných hor, na jehož konci byl hrad Hasištejn.
Vesnice se bourala, myslím, že kostel už nebyl, ale hospoda byla. Dobrá, s příjemným hostinským. V listopadu bylo tehdy hnusně, popadával mokrý sníh, v tom se ani moc měřit nemohlo. Na pracoviště nás rozváželi autem, šofér nás pravidelně nakládal právě u hospody. S kolegou jsme vždycky měli limit - 3 dvanáctky, prunéřovské. Pivovar byl u nádraží a vařil. Tehdy jsme platili za tři 8,40, s tuzerem devět.
Stalo se, že v den výplaty nebylo čím platit. Dali jsme si každý jedno.
"Pánové, tohle ne, počítám se třemi, to mi nemůžete dělat, zaplatíte zejtra."
Druhý den sníh s deštěm, vedení rozhodlo, že končíme v terénu, jede se do Ústí. Šel jsem zaplatit později, někdy v únoru jsem se tam dostal. Hospoda byla zbouraná. Kdoví, jestli ten dobrý člověk ještě někdy v životě někomu nalil na sekeru.
Asi se dalo něco dělat, existuje pošta, neudělal jsem to. Kolegu jsem po letech potkal, nepamatoval si, tvářil se jako, že žvaním. Hostinský určitě nezchudl. Proč zrovna tohle se mi najednou vynořilo?
Zase maličkost.
Moje máma neměla konec života zrovna příjemný. Poslední léta bez pomoci nechodila. Možná, že byl osud k ní trochu milosrdný, svůj konec si moc neuvědomovala. Přestávala poznávat lidi, mne si pletla s tátou, který už několik let nežil. Nevěděla čí je. Už si nedošla sama na záchod, uměla se svést zlehka z gauče na podlahu, tam si lebedila a hrabala se v lécích, které měla různě poschovávané.
Bydlel s ní můj syn, já jsem docházel pak už denně. Stále jsem odkládal možnost, že by šla do LDN, jak mi radila její lékařka. I když to byla troska, byla to máma. Rozpadalo se mi manželství (ne kvůli mámě), děti dospívaly, byl jsem spolumajitelem malé firmy. Zpětně trochu nechápu, jak jsem všechno stihl, dnes si dělám snídani a nestačí mi hodina.
Doprovázel jsem jí na různá vyšetření, ona nic moc nechápala. Jednou jsem tam uklízel nádobí po obědě. Začala křičet, proč jí pořád někam tahám, ať ji okamžitě odvezu domů. Vysvětlování bylo zbytečné. Křičela stále, napůl pro sebe jsem řekl: "Polib mi p...", řekl jsem to bez teček. Jednou, jedinkrát v životě. Byla napůl hluchá, nepochopím, jak to, že rozuměla.
"Už nikdy mi sem nechoď, napíšu do Vlasty, jak se mnou zacházíš".
Omluvu už neslyšela, vyhnala mne, mému synovi si hned stěžovala. Do druhého dne příhodu zapomněla, měla radost, že jsem přišel, snad mě i poznala. Možná, že jsem ta sprostá slova trochu odčinil, snažil jsem se o ni starat, chtěl jsem, aby byla mezi svými. Její vytřeštěné oči ale do smrti nezapomenu. Omluvit se není komu, jen v duchu. Mámě se tohle neříká.
Vlastně se tolik nestalo. Maličkost? Nezdá se mi to, ani po letech.
Socialismus nedával velké možnosti uplatnit se nám, kteří by nesnesli, aby je v kapse pálila rudá knížka. Nebyl jsem bojovníkem, věnoval jsem se rodině. Dětem jsem nemohl materiálně dát to, co je dnes běžné. Byl jsem s nimi. Paradox. V nesvobodném prostředí jsem měl víc času na děti než bych možná měl dnes. Kdo ví, moje děti už jsou dospělé.
Léta byl můj večerní úkol jasný, četl jsem svým potomkům pohádku. Přiznávám, že jsem u ní někdy usínal dříve než ony.
Syn už byl ve věku, kdy začal přemýšlet, jestli táta je pitomej málo nebo úplně. Snad 11 nebo 12 let? Nad pohádkami se ofrňoval, ale poslouchal. Musel mít nějakou výhodu, že je starší než jeho sestry. Kromě toho, že jim za naší nepřítomnosti ubližoval. Vždyť to známe, já byl taky mladší sourozenec. A tak po pohádce holky zalehly a my, muži, jsme hráli člověče, nezlob se. Byla to vždy nesmiřitelná bitva, nikdy jsem ho nenechal vyhrát, on to cítil a svá vítězství si užíval. Asi tak půlhodinu jsme hrávali, měl radost, že do toho nekecají sestry. Hrála-li celá rodina, pohádali jsme se.
Jednou jsem byl utahaný a odbyl jsem ho s tím, že zlobil, takže nebude nic. Zlobil..., vždycky se něco našlo. Stál přede mnou v ošoupaném pyžamu, které měl oblečené tak, jak se kluci v jeho věku oblékají. Vypadal trochu jako polní strašák. V ruce měl člověče nezlob se a asi třikrát žebronil. Nakonec udělal otrávené gesto a odešel. Už nikdy nepřišel. Ne, že bychom se tolik na sebe zlobili, ale potom byly nějaké prázdniny nebo tábor a možná, že zjistil, že táta je pitomej úplně. Jak se to stává dětem v určitém věku. Naštěstí to nebývá napořád.
Hru už jsme spolu nikdy nehráli, ale vidím syna stále. V pyžamu, s prosebným výrazem.
Bydlím s ním v jednom bytě, mohl bych se mu tedy omluvit. Když ale tlusťochovi, starému mládenci, kterému je přes třicet, řeknu, že mě mrzí, co se tenkrát stalo, asi poputuju k Chocholouškovi.
Nerad někomu radím, tolik másla na hlavě mám, jedno si dovolím. Dětství našich potomků uplyne strašným fofrem. Každý okamžik, který se můžeme dětem věnovat a promeškáme ho, se už nikdy nevrátí. Odložme všechno důležité, tohle je důležitější! Užijme si to!
V životě jsem určitě udělal spoustu špatného, zachoval jsem se blbě, leckomu ublížil. Doufám, že jsem udělal i dobré věci, to nemůžu posoudit sám. Za mého života se stalo tolik převratného a zásadního...
a já vytahuji ploché historky okresního formátu, jak říkali Šimek s Grossmannem v jedné ze svých povídek. Třeba už jsem skutečně senilní. Připadá mi dobré si vzpomenout na tyhle drobné příhody. Trošku mě i mrazí.
Jsou to ale jen maličkosti.
Text byl zveřejněný 15.11.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2275 čtenářů, z nichž 55 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 17.10.2010.
BLOG TÝDEN
Prázdniny jsem jako průmyslovák trávil na brigádách. Potřeboval jsem peníze. Nechci se rozepisovat, jak jsem je utratil, nakonec byly moje, tak co.
V srpnu 1960 jsem byl na brigádě, které se mi líbila nejméně ze všech. Strčili mne na Geodézii (dnes Katastrální úřad) do Chrudimi. Už se nepamatuju, co jsem tam dělal. Zřejmě podržtašku, museli to se mnou vydržet, když už mne jim přidělili. Vadilo mi, že jsem byl v kanceláři, nebavilo mě to. Ta instituce měla zvláštní vůni, pro mne spíš pach. Kdykoliv jsem v dalších letech navštívil takový úřad v kterémkoliv okrese, měl jsem okamžitou touhu odtud vypadnout.
Asi jsem často něco stříhal krásnými nůžkami, takové jsem dosud neviděl. Jak se vůbec říká té části nůžek, která slouží k uchopení? Tak ta část byla hezky zdobená. Tolik se mi nůžky líbily, že jsem je... no, ukrad jsem je! Osazenstvo je shánělo, kroutili hlavou, kam se poděly, i mne se ptali. V 17 letech jsem vypadal mladší a udělal jsem na ně jelimánkovský kukuč. Tenhle trouba je přece nesebral!
Co s nůžkami, v sedmnácti, zapomněl jsem na ně, tolik důležitých věcí jsem objevoval. Při různých přesunech sem a tam, stěhování, najednou vyplavaly odněkud navrch. Dal jsem si je do šití, které mi zůstalo po mámě. Kdykoliv je vezmu do ruky, přestanu mít chuť kohokoliv soudit.
Vrátit už je můžu těžko. Ti lidé tam byli o dost starší, asi už nejsou nebo jsou tak staří... Napadlo mne zajet do Chrudimi, zazvonit na katastrálním úřadě. Že jsem jim v roce 60 ukrad nůžky, že je vracím. Představuji si ty pohledy. Možná by mne sebrali a zavezli ne mezi zloděje, ale rovnou do cvokárny.
Řekněme maličkost.
V roce 1966 jsem přišel z vojny a mapovali jsme na Chomutovsku. Proč se tahle práce konala, nevím. Nedlouho potom se všechny ty změřené objekty zbouraly a ustoupily uhlí. Prunéřovská elektrárna se blížila otevření a potřebovala potravu. Samotná obec Prunéřov bývala zemědělská obec asi 3 km dlouhá, na jejím jižním konci bylo nádraží, kde stavěly rychlíky. V době, o které píšu už se na vlak chodilo přes rostoucí jámu. Severní konec ústil do krásného údolí v podhůří Krušných hor, na jehož konci byl hrad Hasištejn.
Vesnice se bourala, myslím, že kostel už nebyl, ale hospoda byla. Dobrá, s příjemným hostinským. V listopadu bylo tehdy hnusně, popadával mokrý sníh, v tom se ani moc měřit nemohlo. Na pracoviště nás rozváželi autem, šofér nás pravidelně nakládal právě u hospody. S kolegou jsme vždycky měli limit - 3 dvanáctky, prunéřovské. Pivovar byl u nádraží a vařil. Tehdy jsme platili za tři 8,40, s tuzerem devět.
Stalo se, že v den výplaty nebylo čím platit. Dali jsme si každý jedno.
"Pánové, tohle ne, počítám se třemi, to mi nemůžete dělat, zaplatíte zejtra."
Druhý den sníh s deštěm, vedení rozhodlo, že končíme v terénu, jede se do Ústí. Šel jsem zaplatit později, někdy v únoru jsem se tam dostal. Hospoda byla zbouraná. Kdoví, jestli ten dobrý člověk ještě někdy v životě někomu nalil na sekeru.
Asi se dalo něco dělat, existuje pošta, neudělal jsem to. Kolegu jsem po letech potkal, nepamatoval si, tvářil se jako, že žvaním. Hostinský určitě nezchudl. Proč zrovna tohle se mi najednou vynořilo?
Zase maličkost.
Moje máma neměla konec života zrovna příjemný. Poslední léta bez pomoci nechodila. Možná, že byl osud k ní trochu milosrdný, svůj konec si moc neuvědomovala. Přestávala poznávat lidi, mne si pletla s tátou, který už několik let nežil. Nevěděla čí je. Už si nedošla sama na záchod, uměla se svést zlehka z gauče na podlahu, tam si lebedila a hrabala se v lécích, které měla různě poschovávané.
Bydlel s ní můj syn, já jsem docházel pak už denně. Stále jsem odkládal možnost, že by šla do LDN, jak mi radila její lékařka. I když to byla troska, byla to máma. Rozpadalo se mi manželství (ne kvůli mámě), děti dospívaly, byl jsem spolumajitelem malé firmy. Zpětně trochu nechápu, jak jsem všechno stihl, dnes si dělám snídani a nestačí mi hodina.
Doprovázel jsem jí na různá vyšetření, ona nic moc nechápala. Jednou jsem tam uklízel nádobí po obědě. Začala křičet, proč jí pořád někam tahám, ať ji okamžitě odvezu domů. Vysvětlování bylo zbytečné. Křičela stále, napůl pro sebe jsem řekl: "Polib mi p...", řekl jsem to bez teček. Jednou, jedinkrát v životě. Byla napůl hluchá, nepochopím, jak to, že rozuměla.
"Už nikdy mi sem nechoď, napíšu do Vlasty, jak se mnou zacházíš".
Omluvu už neslyšela, vyhnala mne, mému synovi si hned stěžovala. Do druhého dne příhodu zapomněla, měla radost, že jsem přišel, snad mě i poznala. Možná, že jsem ta sprostá slova trochu odčinil, snažil jsem se o ni starat, chtěl jsem, aby byla mezi svými. Její vytřeštěné oči ale do smrti nezapomenu. Omluvit se není komu, jen v duchu. Mámě se tohle neříká.
Vlastně se tolik nestalo. Maličkost? Nezdá se mi to, ani po letech.
Socialismus nedával velké možnosti uplatnit se nám, kteří by nesnesli, aby je v kapse pálila rudá knížka. Nebyl jsem bojovníkem, věnoval jsem se rodině. Dětem jsem nemohl materiálně dát to, co je dnes běžné. Byl jsem s nimi. Paradox. V nesvobodném prostředí jsem měl víc času na děti než bych možná měl dnes. Kdo ví, moje děti už jsou dospělé.
Léta byl můj večerní úkol jasný, četl jsem svým potomkům pohádku. Přiznávám, že jsem u ní někdy usínal dříve než ony.
Syn už byl ve věku, kdy začal přemýšlet, jestli táta je pitomej málo nebo úplně. Snad 11 nebo 12 let? Nad pohádkami se ofrňoval, ale poslouchal. Musel mít nějakou výhodu, že je starší než jeho sestry. Kromě toho, že jim za naší nepřítomnosti ubližoval. Vždyť to známe, já byl taky mladší sourozenec. A tak po pohádce holky zalehly a my, muži, jsme hráli člověče, nezlob se. Byla to vždy nesmiřitelná bitva, nikdy jsem ho nenechal vyhrát, on to cítil a svá vítězství si užíval. Asi tak půlhodinu jsme hrávali, měl radost, že do toho nekecají sestry. Hrála-li celá rodina, pohádali jsme se.
Jednou jsem byl utahaný a odbyl jsem ho s tím, že zlobil, takže nebude nic. Zlobil..., vždycky se něco našlo. Stál přede mnou v ošoupaném pyžamu, které měl oblečené tak, jak se kluci v jeho věku oblékají. Vypadal trochu jako polní strašák. V ruce měl člověče nezlob se a asi třikrát žebronil. Nakonec udělal otrávené gesto a odešel. Už nikdy nepřišel. Ne, že bychom se tolik na sebe zlobili, ale potom byly nějaké prázdniny nebo tábor a možná, že zjistil, že táta je pitomej úplně. Jak se to stává dětem v určitém věku. Naštěstí to nebývá napořád.
Hru už jsme spolu nikdy nehráli, ale vidím syna stále. V pyžamu, s prosebným výrazem.
Bydlím s ním v jednom bytě, mohl bych se mu tedy omluvit. Když ale tlusťochovi, starému mládenci, kterému je přes třicet, řeknu, že mě mrzí, co se tenkrát stalo, asi poputuju k Chocholouškovi.
Nerad někomu radím, tolik másla na hlavě mám, jedno si dovolím. Dětství našich potomků uplyne strašným fofrem. Každý okamžik, který se můžeme dětem věnovat a promeškáme ho, se už nikdy nevrátí. Odložme všechno důležité, tohle je důležitější! Užijme si to!
V životě jsem určitě udělal spoustu špatného, zachoval jsem se blbě, leckomu ublížil. Doufám, že jsem udělal i dobré věci, to nemůžu posoudit sám. Za mého života se stalo tolik převratného a zásadního...
a já vytahuji ploché historky okresního formátu, jak říkali Šimek s Grossmannem v jedné ze svých povídek. Třeba už jsem skutečně senilní. Připadá mi dobré si vzpomenout na tyhle drobné příhody. Trošku mě i mrazí.
Jsou to ale jen maličkosti.
Text byl zveřejněný 15.11.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2275 čtenářů, z nichž 55 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 17.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat