pátek 30. října 2009

Franta Veselý

zemřel.
Slávista, fotbalový blázen, šílenec, cvok. Na hřišti neznal, co to je odpočívat. Vždycky hrál, třeba se mu někdy nedařilo. Rychlé klasické pravé křídlo, technik, a zase cvok, blázen.
Byl stejný ročník jako já. V určité době jsem vymetl v Praze všechny možné ligové zápasy. Býval jsem sparťanem. Se slávisty jsme se hecovali, proti dnešku to bylo nevinné škádlení.
Šíleně rychlé pravé křídlo Slávie jsme uznávali všichni. Franta Veselý, jinak jsme mu neřekli, hrával jako o život. Rozčiloval se, vztekal se, když ho někdo nakopnul, vztekal se na spoluhráče, když něco odbyli, hlavně ale byl neustálým nebezpečím pro soupeřovu branku. Nikdo nevěděl, co provede s míčem, spoluhráči těžili z jeho nahrávek.
V polovině sedmdesátých let se zdálo, že Franta skončil v národním mužstvu, na závěr mistrovství Evropy v roce 1976 odjel, mnoho fandů si myslelo, že je to už jenom za zásluhy. V semifinále s Holandskem jsme byli outsideři. Mužstvo, složené převážně ze Slováků, překvapilo, remizovalo spíš smolně.
Do prodloužení nastoupil Franta, vypadalo to jako zoufalý tah. Vlétl na hřiště jako tajfun. 6 minut před koncem prodloužení přihrál na gól a za další 4 minuty definitivně rozhodl o našem postupu do finále. Do toho finále, které rozhodl v penaltovém rozstřelu slavným "dloubákem" Antonín Panenka. Nebýt Franty... ale to je jen spekulace.
Odešel člověk, kterému by se při slovu "fotbal" rozzářily oči a určitě by z něj nevypadlo:
"Ty vole, fotbal je jenom vo prachách, ty vole!"
Jakoby mi odešel další kousek mládí. Pomalu mizí doba, kdy ještě špičkový sport nepatřil zcela do šoubyznysu.

Šoufl

Z Divadla Ungelt chodívám na metro na Náměstí republiky. Mívám plnou hlavu divadelního zážitku. Včera jsem cítil ostrý vzduch, asi se opravdu zase ochladí. Myšlenky mi pochodovaly jiným směrem než obvykle.
Oldřich Kaiser je bezpochyby výborný herec a ani tentokrát bych mu nic nevytkl. Proč mě neuchvátila hra Jeffreymu je šoufl? Moje chyba? Možná. Text mi připadal jako výběr opileckých blábolů z některého výčepu. Více či méně vtipných, někdy fousatých. Anekdoty z hospody. Kolikrát jenom jsem se zúčastnil takových debat, většinou o ničem. Jak krásně se v takovém prostředí zapomene na všechno špatné, ráno po flámu je hlava zcela vygumovaná.
Divadelnímu obecenstvu, které nezná prostředí opilců, můžou vtípky připadat veselé, já měl dojem, jako bych už všechno někdy slyšel. Skoro estrádní výstupy, bál jsem se, že možná přijde i kouzelník.
Hodně jsem se pohyboval po stavbách, hospodách, vulgární výrazy mě nechávají chladným, nedá se říct, že bych je nepoužíval. Cestou z divadla jsem měl pocit, že jsem měl jít místo do divadla rovnou do putyky. Anebo zajít na přednášku primáře Nešpora, ten se na závěr zasměje jako veverka nebo jiné zvířátko, k dobrým radám dostanu i porci svérázného humoru.
Připočtu-li jen matné výkony tří Kaiserových přihrávačů, nedivím se několika divákům, kteří o přestávce odešli pryč. I závěrečné děkování bylo chladnější, než tu bývá zvykem.
Na Divadlo Ungelt určitě nezanevřu, možná jsem jen neměl správnou náladu. Snad to chtělo panáka. Bylo mi trochu šoufl.

čtvrtek 29. října 2009

Má to smysl?

Probuzení do ufňukanýho rána. Ještě, že mám internet. Za chvíli lituju, že jsem se vzbudil. Podívám se na blogy, kde existuju. Čtu články jiných blogerů, čtu i příspěvky čtenářů. Tolik zloby u některých "diskutujích". Tihle by chtěli dávat rady, jak náš stát zorganizovat, aby vše klapalo podle..? Ano, podle nich, protože jen oni jsou ti geniální, kteří vždy vědí, co je správné. Většinu života mi někdo chtěl určovat, co je správné, kašlu už na samozvané rádce.
Často jsou to lidé vysokoškolsky vzdělaní. Ukazují, že křupanství se nevyhýbá ani těmto intelektuálům(?). Vyjadřováním jsou na úrovni fotbalových fanoušků, kteří po deseti pivech rozebírají Na růžku, jestli je lepší Sparta, Slávie nebo Baník. Jenže ti fotbaloví odborníci se z piv vyspí, bude je bolet šiška a budou se druhý den sami sobě smát, jak jsou blbí. Dokážou to ti vzdělaní diskutující, pro něž je gramatika sprosté slovo? Mají přece maturitu z češtiny. Nebo už se opravdu dá papír na to, že jsem vzdělanej, koupit nejen v Plzni?
Co si takhle zkusit vyslechnout názor druhého, říci svůj, zjistit, že jeden druhého těžko přesvědčí a nechat se navzájem žít? Protože ve většině případů jde o úplné hovadiny.
Možná je lepší, že si léčí svoje mindráky u monitoru počítače, zalezlí doma se svou zlobou. Venku by mohli udělat moc škody.
Myslím, že už jsem věnoval těmto nulám až moc času. Asi nemá smysl se zabývat se nesmyslem. Venku tak krásně prší a hřiby už neporostou, Vánoce jsou na krku.

středa 28. října 2009

Volná středa

V podvečer se vracím na kole podle Berounky a Vltavy. Je státní svátek, středa, konec října, na chalupy se na otáčku nechce. Už dlouho jsem neviděl tolik procházejících se rodin. Den se nám zkrátil, nějak se nám nechce spěchat.
Vkrádá se vzpomínka na dětství, to jsem ovšem chodil s rodiči spíš za trest. Víc jsem si podzimních procházek prožil se svými dětmi.
V roce 1994 jsem byl v Polsku na hoře Wielka Sówa v Klodsku. Krásné nedělní odpoledne, velký prostor pod rozhlednou je louka. A na ní celé rodiny, měly roztažené deky a prostě jen tak odpočívaly. Je něco ještě takového vidět u nás? Je to už dávno, co tohle bylo běžné na břehu Vltavy u nás v Podolí a v sousedním Braníku.
Je nám líp dnes s neustálým spěchem a představou, že pořád musíme dělat něco "užitečného"? Přitom právě taková procházka je moc užitečná.

pondělí 26. října 2009

Stydět se?

Běhá po internetu text, který podepsalo i mnoho známých osobností, jejichž práce si vážím. Stydí se za prezidenta Klause. Co si myslí o Lisabonské smlouvě, dával najevo Václav Klaus už od jejího počátku. Má určitě právo na svůj názor. Nelíbí se mi, že zvolil způsob obstrukcí a jsem přesvědčený, že to nedělá kvůli České republice, ale jenom proto, aby zviditelnil sám sebe. Za dvacet let, co ho známe, učinil dobré i špatné věci, ale nikdy nezapomněl zdůraznit své zásluhy, podle sebe nikdy nic špatného neudělal. Chová se sebestředně, je rád, když se o něm mluví. Nechci ho soudit, bude ho soudit čas, kdoví, jak o něm budou hovořit historici za 50, 100 a více let. Bude označován za velkou postavu českých dějin, nebo mu čas přisoudí jen epizodní roli? Nevím, nechci předpovídat, tak chytrej nejsem.
Nevím ale, proč bych se za něj měl stydět. Sám jsem v životě provedl tolik věcí, za které se stydím. Dávám si pozor, abych svoje kiksy neopakoval. Mám dost práce se svým svědomím. Proč bych se měl stydět za člověka, který je dočasně prezidentem. Za pár roků odejde z politiky a jeho sláva pohasne. On je chytrý, ví o tom, podle mého názoru si chce ještě vychutnat svojí moc, dokud to jde. Možná, že už moje vnoučata budou dostávat pětky z dějepisu, protože nebudou vědět, kdo byl Václav Klaus. Možná se stane dobrým studijním materiálem pro psychiatry.

sobota 24. října 2009

Návrat babího léta

Chovám se jako anglický gentleman, který místo pomlouvání politických veličin, se baví o počasí. Akorát, že neumím anglicky.
Říjnové počasí je letos zvláštní. Připadá mi, že se dvanáct měsíčků u ohně opilo na šrot a když náhodou někdo z nich procitne, hned se ujme vlády. Jeden týden červenec, druhý prosinec, co by asi chudák Maruška přinesla zlé maceše za ovoce? Dnes to vypadalo, že bratříček Říjen už vystřízlivěl a začal se chovat normálně. Bacha na něj, s tímhle měsícem byly vždycky problémy. Vzpomeňme na rok 1917, kdy začal dělat Říjnovou revoluci až v listopadu. Škoda, že tehdy nechrápal déle.
Bylo to dnes doopravdy, nebo jenom malá ukázka, jak by mohlo být, kdyby se chtělo?
Jel jsem se jen na chvíli projet a přijel jsem domů před setměním. Moc jsem si barevnou přírodu užil.
Po týdnu, kdy bylo možné vidět hodně pohárového fotbalu, největší světové hvězdy v činnosti, působila přímo očistně jedna skutečnost. Projížděl jsem kolem fotbalového hřiště ve Velké Chuchli. Zrovna se rozcvičovali borci k mistrovskému zápasu Velká Chuchle B - Stodůlky B. Měl jsem radost, že se stále ještě někde hraje fotbal bez velkých peněz. Balón klukům přelétl oplocení, vzal jsem ho, že jim ho tam kopnu. Představil jsem si, jak se netrefím, upadnu, budu pro smích. Tak jsem ho přes plot jen podal.
A ještě jedna maličkost, v Černošicích jsem zahlédl tři mladé kluky, kontrolu při dálkovém pochodu Radotínské kolo Jardy Baráka. Nevím, kdo onen Jarda Barák byl, ale pochod měl premiéru v roce 1972, kdy jsem pochodoval teprve druhý rok. Pamatuju se na název, nikdy jsem se nezúčastnil. Bývala to padesátka, chodí tuhle délku ještě někdo? Už bych jí neušel. Kolik asi bylo let tenkrát rodičům oněch dnešních kontrolorů?

pátek 23. října 2009

In-karta

Ďáblovy obrázky. Hrají se s nimi hry společenské, podvodníci obírají pomocí karet důvěřivé při hazardních hrách, kartářky spolehlivě podle karet určí, co bylo, co na nás čeká, čemu se nevyhneme.
Nikdo se snad nevyhne skutečnosti, že přibývá karet platebních, kreditních a kdovíjakých. Šrajtofle se jimi plní, karty se navzájem pletou. Pořádný člověk má na karty futrál, kde je má pěkně systematicky uložené, otevře a okamžitě ví. Zloděj, který takový futrál ukradne, spolehlivě ví, že okradenému nezbyla ani jedna karta. Bordelář sice pokaždé kartu hledá, ale málokdy přijde o všechny karty najednou.
I České dráhy vydávají kartu, In-kartu, dříve Z-kartu, nemůžeme zůstat při jednom názvu. I když rozdíl tu je. Z-karta platila rok, In-kartu si musím koupit na tři roky, aby se ze mne stal pravý In-zákazník, který má nárok na slevu. Já pochopitelně nechci slevu zadarmo (ukradeno Š+G), ale uvázat se smluvně na tři roky? Když natáhnu bačkory, karta propadá. Kdyby ji aspoň dědicové mohli používat jako třeba varnou konvici.
Ptal jsem se úřednice v okýnku, jež je ta poslední, která tohle všechno vymýšlí.
"Co když umřu!"
"Nesmíte!"
Co jí koukalo z očí? Měla chuť dodat, že bych mohl ty tři roky vydržet. Že zas tak zdrchanej nejsem.
Jezdím vlakem odjakživa, kdysi jsem dokonce, kvůli režijnímu jízdnému, nastoupil k drážní organizaci. Mohli jsme svoje turistické choutky provozovat, aniž jsme měli auto, na které jsme neměli. Mám pro vlak slabost, jedu a uvědomuju si, že jsem kolejemi spojen s dalšími cestujícími v jiných vlacích třeba... třeba v Rumunsku.
Před pár dny mi skončila platnost In-karty. V roce 2006 jsem zaplatil 600, dnes 990. Procento slevy se mezitím zmenšilo, jízdné stouplo. Všechny služby zdražují, však všichni chtějí vyšší platy, ale platit tři roky dopředu je trochu hodně.
Úřednice byla milá. Ony bývají připravené na zákazníka, který přiletí s vědomím, že pánem je tu on a že všichni, kteří mají na sobě aspoň kousek nádražáckého mundůru, jsou jeho nepřátelé. Když člověk přijde slušně, může si s úřednicí pošpitat a dokonce i dráhu, tedy jejího chlebodárce, pomluvit.
Teď to chce jenom tři roky vydržet, abych o nic nepřišel. To zas budou nervy.

čtvrtek 22. října 2009

Nevažte si stáří...

važte si života! Názor, ke kterému jsem se dopracoval již dávno. Bál jsem se ho říkat nahlas, nechtěl jsem být ubit staršími, protože obecně máme mít úctu ke stáří. Teď jsem jeden z vás, penzisti, bijte mě, co se do mě vejde!



Duše malého dítěte je sice složitá, ale jejich vnímání je jednodušší a těžko pochopí život se všemi odbočkami, slepými cestami, omyly, hledáním. Mezi námi, chápeme tohle všechno my, dospělí? Kdo rozumí do písmenka životu? Tomu člověku se raději vyhnu, je domejšlivej. Dítě potřebuje boj dobra se zlem, těžko chápe, že tamhleten děda od vedle se hezky usmívá, dělá legrační ksichty, ale když byl mladší, co neviděl, neukrad, mlátil manželku, až od něj utekla. Nechme děti jejich pohádkám. Než se nadějou, pojedou v tom s námi.


Je to chvilka, co jsme byli mladí, poslouchali rodiče, pedagogy, chodili pěkně oblíkaní, ne jako ty dnešní maškary, zdravili starší, sprosté slovo z nás nevypadlo, pomáhali, kde se dalo. Kázeň byla pro nás zákonem.


Že bychom v tramvaji nepouštěli sednout babičky a dělali, že spíme? Že bychom naskakovali do tramvaje za jízdy, že bychom tajně pokuřovali v parku za školou a k tomu popíjeli odporné ovocné víno za 8 korun litr a přitom prohlíželi usmolené hanbaté fotky, jejichž nabídka byla tehdy mizerná? Že bychom lhali ostošest, doma, ve škole, kamarádům, vznikajícím a zanikajícím láskám? O tom nic nevím.


Fuj, jak se nám naši potomci podobají.


Naše děti vychovala doba, učitelé, televize, internet, na nás to, prosím, neházejte! Jsou mladí rozmazlení? Proč asi? Věčný spor mezi generacemi, všechno se opakuje, jen v jiných reáliích.


Dnešní mládež je zkažená, zatím co my jsme kdysi prováděli nevinné hloupůstky, byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit, vyrostli jsme z toho, dostali rozum, a jací z nás byli pašáci. Zestárli jsme a proto by nám měla být prokazována náležitá úcta.


Nechám stranou hříchy mládí. V dospělém věku jsem potkával lidi různých povah. Zloděje, lháře, kariéristy, podrazáky, podvodníky, komouše a to ještě nevím, jaké vlastnosti by napařili vrstevníci mojí osobě. Proti komunistické zvůli jsme většinou ani nepípli, když slyším historky, jak jsme jim dělali naschvály, mám pocit, že jsem žil v jiné zemi. Bože, to bylo hrdinů! Za dva obložené chlebíčky a pivo jsme se cpali u vchodu na slavnostní schůzi ROH, málem jsme zašlápli prťavou soudružku. Taky aby nás viděl starej (soudruh vedoucí), ten by měl kecy. Úctu bychom chtěli za svoje šediny a pleše, pupky, tlusté zadky?


Kam se poděli všichni ti lumpové? Zmoudřeli? Ale prdlajs, jsou mezi námi, mnohdy káží mladé generaci bludy, jak v osmašedesátým chtěli dát socialismu lidskou tvář, sami sobě věří, jsou uražení, že jsou mladým k smíchu. Ti jsou hodni úcty pro svůj věk? Nerad cituji Jana Wericha, protože polovinu známých chytrostí nikdy neřekl. Řekl ale něco v tom smyslu, že mladý pitomec bude jednou starým pitomcem. S tím se dá souhlasit, jen jsem trochu opatrný, než někoho označím za pitomce. Je totiž téměř jisté, že si on myslí totéž o mně. Tvrzení proti tvrzení. Na takových sporech advokáti často vydělávají majlant.


Jsem relativně zdravý, ale je mnoho stejně starých, kteří to štěstí nemají. Těm by se mělo pomáhat, ne proto, že jsou staří, ale proto, že jsou slabší, pomoc potřebují.


Bydlel v naší ulici soudruh, jeden z těch, kteří pozorovali, jestli jsou všechna okna řádně vyzdobená, jestli vedle našeho praporu nechybí prapor rudý. Na vysokou funkci, myslím, nedosáhl, lokaj věrně sloužící vrchnosti. Kdo mohl, raději se mu vyhnul. Takový mohl být i nebezpečný. Patřil jsem mezi kluky, kteří museli pořád něco provádět, špatného i dobrého. Blbli jsme s mičudou, občas dělali kravál, i okno někdy zařvalo, co všechno desetiletý kluk dokáže... Trestem bylo, že jsem nesměl ven s klukama řádit a musel se doma učit. V současnosti by byl asi největší trest holomka vyhnat ven, od počítače.


Dobře se pamatuju, jak na nás onen bolševíček řval, že jsme parchanti reakcionářský, bydleli jsme v domě, který kdysi postavilo družstvo knihtiskařů, a on považoval všechny typografy za nepřátelskou pakáž.


Byla to naprostá volovina, protože mezi zaměstnanci tiskáren bylo podobné procento těch, kteří se dali ke komunistům, jako v celé společnosti. Je mi trochu záhadou, že můj táta, bez maturity, jen vyučený, levičák, tak brzy po roce 1948 pochopil, o co jde. Jako puncovaný reakcionář pak doma glosoval jednání svých kolegů a poškleboval se jim, dokonce i před svými syny. Co dělali za první republiky, co za okupace, co dnes. Měl paměť, která nám často chybí. Škoda, že jsem se později často choval zcela jinak.


Ještě nedávno jsem toho soudruha vídal, zestárnul, zemřela mu žena, byl mírně zanedbaný, chodil po ulici bez zájmu. Kdyby někde upadl, bylo mu špatně, pomohl bych mu nebo zavolal pomoc. Cítil bych ale úctu? Protože je starej? Stáří není zásluha, stejně jako mládí. Pomůžu mladému klukovi s nohou v sádře, ženě v požehnaném stavu. Ne proto, abych ukázal, jak jsem lidskej, ale jsem v tom okamžiku silnější.


Léta mi trvalo, než jsem pochopil. Život nám byl dán a my ho tak často prohospodaříme. Nejen v hospodách.


Vadí mi dělení na staré a mladé. Cítím se být stále člověkem, který má své touhy, své prožitky, nechci být odložený do nějakého klubu seniorů a přiblble se koukat na debilní seriály, nebo poslouchat přednášky na téma, jak být nemocný a vědět o své nemoci úplně všechno. Mají-li takoví dobře informovaní dědkové či babky rýmu, dobře vědí, jaký vir to způsobil. Jak se mu ale vyhnout, hajzlovi, když není vidět? Osobně ho zaháním grogem, ale chytrý docent mě poučí, že alkohol není to pravé. Úplně člověku zkazí radost a chvíli váhám, než si uvědomím, že jsem často byl s poslušností na štíru, přece se nebudu na stará kolena polepšovat.


Ve skrytu duše věřím, že nikdy neskončím v zařízení, kde budou jen samí důchodci. Chtěl bych mít to štěstí, jako měli mí rodiče. Přání je jedna věc, skutečnost může být jiná. A tak, v rámci možností, žiju. Dokud to jde, musí se chodit mezi lidi, vzít si růžové brýle a kašlat na zbytečné debaty, jestli bylo dřív líp, jestli dnešní politici jsou větší svoloč, než byli komunisti. Stejně se nedohodnem. Osobně se mi na socialismu líbilo jedině to, že jsem byl mladej.


Na spoustu činností, které jsem provozoval, už nemám sílu, všechno mi tak strašně dlouho trvá, kde jsou doby, kdy jsem ráno za půl hodiny stihl hygienu i snídani. Je toho tolik krásného na světě. Neměl jsem za mlada čas na prkotiny, musel jsem živit rodinu, spousta povinností na mě hrozila prstem, kupoval jsem knížky, které jsem neměl čas přečíst, gramofonové desky, do jejichž přehrávání řvaly děti. Ty prkotiny bývají tak pěkné, je čas se pozastavit a trošku si je užít.


Vmísit se do davu lidí různých věkových kategorií a být jedním z nich, navštěvovat kina, divadla, usmívat se udiveným pohledům mladých, co ta vykopávka tu dělá? Že nesedí doma na zadku. Nechce se mi dřepět v bytě a koukat do blba (nemám na mysli zrcadlo). Ukazovat se, přestože pohled na mne není zrovna povzbudivý, lidi jsou zvyklí z akčních filmů a horrorů na horší zrůdy, přežijou i mě.


Jak je příjemný udivený pohled mladého děvčete, kterému přidržím dveře a dám mu přednost. Ženu prostě pouštím, mladou či starou, feministky prominou, ale tak mě vychovali. Někdy dám přednost i chlapovi, když to už jinak nejde. Ta udivená holka se na mě trochu nechápavě usměje a já chci věřit, že nevidí jen divného senila, ale že mně, či někomu podobnému, pomůže, povzbudí, až bude třeba.


Nedávno jsem viděl v televizi pořad s cestovatelem inženýrem Miroslavem Zikmundem. Překročil devadesátku, myšlenky v hlavě má srovnané, fyzicky není zchátralý. Tyhle věci jsou od Pána Boha, ať už na něj věříme, či ne. Já si toho pána nesmírně vážím, ne proto, že je starý, ale protože hodně dokázal. Neblafe o tom, jaký byli s Hanzelkou frajeři, uvědomuje si, že by mnoho věcí dělal úplně jinak a nestydí se o tom mluvit. Je nad věcí. A spolupracuje s mladými.


Nerad radím, šedesát mi sice bylo, v Rusku jsem nebyl, ale necítím se být moudrým rádcem. Pořád toho ještě tolik nevím a mám dojem, že už se to nestihnu dozvědět. Ne stáří, ale života si važte! Mějte úctu k lidem, kteří něco dokázali, ať je jim třicet nebo osmdesát. Nemyslím tím světový věhlas, mám na mysli drobnosti, ze kterých se život skládá, bez kterých se nedá žít.


Doba takovým názorům nepřeje? Důležité je, kolik kdo vydělá, kolik kdo utratí? Vykašleme se na to. Někdy je důležitější kytka za oknem, kterou bych měl zalít místo mlácení do klávesnice.


Mimochodem, všiml si někdo skutečnosti, kolik kytek přibylo v oknech bytů za uplynulých dvacet let? Hezké, co?






BLOG TÝDEN

čtvrtek 15. října 2009

Protektor

Tak jsem si právě přečetl jinde o tom, jak za našich mladých let kina vzkvétala, jak bylo na co chodit. Když si uvědomím, že tohle píšou lidé o generaci mladší než já, jsem vysloveně v rozpacích. O nás, důchodcích se traduje, že sedíme doma u bedny a čumíme na seriály. Na co se dívají tito třiceti - čtyřicetiletí, nevím.
Jsem z Prahy, tady je nabídka hodně velká. Upozorňuju, že nenavštěvuju multiplexy, protože jsou zbytečně drahé, smrdí tam popcorn. A všechny filmy, které bych chtěl shlédnout, nestihnu. Za mého mládí se promítalo hodně filmů, mezi nimiž samozřejmě bylo hodně kravin. Na ty se nevzpomíná, člověk si pamatuje hlavně dobré, blbosti v paměti někam zapadnou.
Včera jsem byl v biografu Světozor na novém českém filmu Protektor režiséra Najbrta. Hodina a tři čtvrtě utekla, že jsem se divil. Film mi připadal výborně natočený, nenudil jsem se ani chvilku. Teprve dnes jsem si přečetl recenze a taky debaty na blozích.
Na filmu mě vždy zajímá v první řadě příběh, v tomto případě příběh z doby protektorátu, kterou nepamatuju, jen jsem o ní slyšel. Nemůžu tedy soudit chování hrdinů, zažil jsem vládu komunistů a dost mi vadí odsudky třicetiletých, kteří se diví, jak srabácky jsme se za komunistů chovali. Soudí, aniž dobu poznali, přečetli si pár článků, něco slyšeli ve škole, něco od rodičů, kteří často neradi o té době mluví, protože se v skrytu duše stydí.
Je to vidět na filmech mladších tvůrců, kteří se dobou socialismu zabývají. Cítím, že jsem hodně věcí viděl jinak. To je ovšem doba, ve které jsem žil.
Příběh lidí za protektorátu mi připadal věrohodný, ale je to příběh několika lidí, nelze vzít celý film a říct, že to takhle prostě bylo. Jiní lidé prožili jiné příběhy. Je o čem přemýšlet, ale ty lidi odsuzovat - neodsuzovat? Jak bych se choval já v jejich kůži? Toť otázka. Nemám rád "kdyby".
Atmosféra doby protektorátu je zřejmě dost přesná. Viděl jsem film, jenž mě zaujal. Nikdy jsem nesnášel, když nás cepovali ve škole, jaký přesně význam umělecké dílo má. Už o Babičce Boženy Němcové jsme museli odříkávat u tabule nabiflované chytrosti o tom, co chtěla spisovatelka říci, sami jsme kolikrát nevěděli, co blekotáme. Nikdo nám neřekl, že je to báseň v próze, sen spisovatelky, která nebyla v životě úplně šťastná. Místo prožitku četby žvásty.
Hudbu posloucháme, na obrazy se díváme, líbí se nám, nelíbí, proč, sakra, musíme umělecká díla rozebírat? Prosím, ať to dělají odborníci, ale těch je pár, ostatní jsme čtenáři, posluchači, diváci. Kritik má právo z titulu své profese vyjádřit své mínění, my ostatní máme právo na kritika kašlat.
A tak nevím, jaký je význam filmu Protektor. Pro mne je to příběh zajímavě podaný, který ve mně zanechal stopu. Příběh z doby, o které jsem jen slyšel a můžu si představovat, jak by se asi chovali dnešní lidé, kteří se pohoršují nad chováním našich předků. Pěkná muzika, slušné herecké výkony. Film určitě patří mezi filmy, na které si často vzpomenu. To co psali kritici? Kam se to asi poděje?


středa 14. října 2009

Díky, Bohouši!

Milý dáreček přišel poštou. Papírová obálka, podle razítka podávaná na poště v Příbrami. Vypadl z ní disk, DVD. Spolužák Bohouš, který pro své spolužáky z průmyslovky, mezi které patřím i já, mi poslal (určitě nejen mně) skoro hodinový záznam našeho srazu, který pro nás právě on ve svém bydlišti uspořádal. Fotky, filmové záběry z příjezdu (jak jsou ty holky načesané!), z obou exkurzí, z hospod, doplněné muzikou. Hezká památka.
Dalo mu to, klukovi, asi dost práce nebo je tak vod přírody šikovnej. Určitě si zaslouží, že sobotní večer se ujal kamery Čenda a natočil i Bohouše, jak nás baví. Ten nemohl filmovat, protože seděl u Yamahy, hrál a zpíval k tanci i poslechu. Tance zas tolik nebylo, naštěstí cosi slavilo vedení hotelu, přece jenom byli trochu mladší než my. Ti nám předvedli jak "stáli sokolíci u strahovských bran" na stolech a barových židlích, nějak jsme si vzájemně nepřekáželi.
Kdysi dávno, v pražské noční vinárně, kde jsme měli některou ze slezin, Bohouš sliboval, že jednou přijedeme za ním do Příbrami. Roky běžely, každý z nás měl nějaké rodinné problémy, Bohouš k tomu i zdravotní, trochu se na tenhle plán zapomnělo. Srazy se pořádaly hlavně v severních Čechách. Letos na jaře přišel Bohouš s nabídkou a dotáhl to do konce. Klobouk dolů, byl na organizaci sám, povedlo se. Včetně tohoto dárečku.
Pustil jsem si DVD a chechtal se i smutnil. Vždyť smích a slzy jsou sourozenci. Ani bez jednoho by život nebyl to pravé.
BOHOUŠ
Škoda, že nebylo zachyceno, jak Bohouš hraje na moje přání legendární "Poupata". "... krásný úděl máme dnes..., ...když se podaří, co se zdařit má...", jak zpíval Michal David třináctiletým holkách ke cvičení na jakési spartakiádě. Chtěl jsem namíchnout Jirku Č., což se mi povedlo. Vrhal na mě zlé pohledy jazzového fanouška. Jinak, sám považuju píseň za pakárnu, aby snad někdo nemyslel, že jsem kór takovej vůl, v našem věku už máme právo na leccos.
Jirka stejně se mnou prohrál flašku, protože tvrdil, že text písně, kde se zpívá o červených šátečcích pionýrů a že mladý je každý komunista, napsal Pavel Kohout, když každý, kdo má maturitu z češtiny, ví, že to byl Vítězslav Nezval, kdo tento skvost napsal. Nevím, jak Jirka mohl z češtiny v roce 1961 projít. Teď rozšiřuje, že jsem znalec poezie padesátých let.
Bohouši, kdybys tohle náhodou četl, tak se Ti to povedlo, když to číst nebudeš, tak taky. Díky!

neděle 11. října 2009

Tosca


Je to tak strašně dávno, začátkem sedmdesátých let (minulého století), kdy jsme měli s budoucí manželkou předplatné do Národního divadla. Každý měsíc představení. Vadilo jediné, program určuje divadlo a tak vedle dobrých věcí jsme někdy museli přežít i srágory, myslím, že jsme dokonce i nějaký bolševický skvost nechali propadnout.
Změnili jsme předplatné jen na operní program, kde zásahy komunistické moci nemohly tolik vadit. Jít na operu znamenalo vykoupat se, obléci čistou košili, vzít si kravatu a oblek. Už tohle znamenalo něco mimořádného. Zaměstnání zeměměřiče i turistický koníček mě navlékaly spíš do svetrů.
Dlouho jsme byli předplatiteli. Rodily se nám děti, které neměl kdo hlídat, a tak jsme měli už jen jednu legitimaci, v návštěvách jsme se střídali. V tehdejším Smetanově divadle jsme měli dlouhá léta sedadlo 25 na levém okraji druhé řady. Ani jsem se nedíval a sedl. Díky našemu předplatnému jsme například objevili Janáčka, který, podle mínění běžných konzumentů jako jsem já, je těžký. Směšné. Nepamatuju se přesně, kdy tohle, stejně jako mnohé, skončilo. Nejspíš v době odchodu komunistů do státotvorné opozice, jak oni říkají.
Na divadlo jsem v žádném případě nezanevřel, spíš naopak, nabídka je veliká, operu navštěvuji jen zřídka.
Vždy jsem poslouchal jazz, rock, folk. Operu považuju za svátek. Vlastním několik operních alb, nahraných vynikajícími orchestry, s výbornými pěvci, při poslechu mi chybí šlajfka u krku. Slyším námitku:
"Vem si kravatu, spusť gramofon a máš to zadarmo."
Slyšel jsem o starší manželské dvojici. Milovali operu, bydleli v zapadlé vísce, prostředky na to, aby si vyjeli do opery, jim chyběly. Občas rozhlasová stanice Vltava vysílá přenosy operních představení. Oblékli se jako do divadla, před přenosem vypili kávu či otevřeli sedmičku vína a udělali si slavnostní večer, zakončený dobrou večeří.
Udělat si večer. To nám většinou chybí. Spustím elpíčko, natáhnu si nohy v pantoflích a poslouchám, odskočím si na záchod, nedejbože, je-li někdo doma, domácnost žije po svém, vždycky se najde kecal s důležitou informací.
Metropolitní opera v New Yorku pořádá přímé přenosy vybraných představení pro operní fanoušky na celém světě. Naplní se kina, divadla a všichni sledují, co se právě děje v New Yorku. Sedím mezi lidmi a téměř zapomenu, že jsem jenom v pražském kinu Světozor.
Jsem rád, že existuje tenhle laskavý biograf, kde promítají trochu jiné filmy než v multiplexech, neprodávají popcorn a mladé holky, které trhají lístky, jsou tak příjemné.
V sobotu začínala nová sezóna přímých přenosů, na Pucciniho Toscu bylo dávno vyprodáno, v Praze promítají ještě v kině Aero na Žižkově. Diváci, no, vidět je, že to je operní publikum, ne že by byli úplně ve slavnostním, spíš slavnostně naladění. Hodně starších ročníků, které už do biografu nechodí. Skoro jsem se styděl, že jsem oblečený sice čistě a oholený, ale jako do kina. Trochu mě vyděsilo prvních asi deset minut přenosu, kdy přenos měl technické závady. Dělaly se na plátně kostičky jako v mé televizi (podle známých nejen v mé) po přechodu na digitální vysílání, zvuk zlobil. Naštěstí to netrvalo dlouho.
Určitě nezačnu recenzovat představení. V Metropolitní opeře většinou nevystupují nazdárkové. Jen základní. Toscu zpívala Karita Mattila z Finska, Cavaradossiho Marcelo Álvarez, narozený v Argentině, Scarpiu George Gagnidze z Gruzie, dirigoval Joseph Colaneri.
Spolu s milióny dalších diváků jsem byl v New Yorku, aspoň jsem se tak cítil, na to, abych tam byl skutečně, nemám. Přitom jsem se nemusel strkat s ostatními návštěvníky jako to bývá na různých mega koncertech, byl jsem v malém, poklidném sále, kde se o přestávce dalo koupit víno za únosnou cenu, uvědomím-li si, že jsem v centru Prahy.
Hned cestou z jeviště, o pauzách, jsou hlavní představitelé "chytáni" (jako na fotbale) hlavní protagonisté paní Renée Fleming, světovou operní pěvkyní, která rozhovory vtipně moderuje, se všemi se zná, je to dost bezprostřední. Jedna vada, řeči se vedou v angličtině, kterou já nevládnu. Moje chyba. Vyrostl jsem v době, kdy byla důležitá azbuka a učit se další řeč jsem byl líný. Jak jsem záviděl mnohým, zvláště mladším, že už jsou jinde, smáli se, bavili se a já jen čuměl a dohadoval se.
Jak vím, že rozhovory byly vtipné? Na jaře jsem byl dvakrát v kině Aero, to byly záznamy již dřívějších přenosů. Co povídala paní Fleming, bylo titulkované. Dnes byl skutečný přímý přenos.
Vstupné 480 korun. Je to dost, není? Určitě to nejsou vyhozené peníze. Hezký sobotní večer. Těším na leden, mám lístek na Carmen.

sobota 10. října 2009

Veteráni

Bydlím na rušné ulici. Na hukot aut jsem si zvykl, v sobotu a v neděli to bývá lepší. Dnes ne. Jakási muzika je slyšet. Nafukovací bránu postavili, policajti se tu motaj, čtyřproudou silnici šipkami a zábranami předělali, co to tu bude za bordel? Otevřu okna a slyším jazz, snad tu budou hrát. Ale ne, to je hlas Louise Armstronga. Ten už by nemohl zpívat u nás na ulici, ani kdyby to bylo jeho přání. Z Armstrongů snad jedině Lance, ten zas jezdí na kole, třeba ani zpívat neumí. Hudba je reprodukovaná.Podívám se, stejně musím pro chleba, brambory a pivo. Nejzákladnější potraviny.


Veteráni se řadí! Vyfešákované vozíčky z minulého století (pořád si nemůžu zvyknout říkat o dvacátém století minulé, brzy budu minulý i já). Hrdí majitelé, na hlavě kožené kukly sedí na smrdících a řvoucích strojích, které jsou o tolik sympatičtější než dnešní plechoví miláčci se všemi možnými filtry, kteří si jsou tolik podobní.

Sám jsem si za celý život ani nepořídil řidičský průkaz, ale na veterány se dívám rád. Vidím v nich rozmanitost, jejich tvůrci chtěli vytvořit věc nejen užitečnou, ale i hezkou. Dnešní auta jsou stejná jako doba, do které se tolik těšíme. Hlavně, aby byla konkurence, na dohled nad tím jsou vytvořené celé úřady, určitě sídlí ve skleněných barácích, které stavěly různé firmy, ale jsou na jedno brdo. Globální konkurence funguje. Všechno se řítí do stejna.

Nechám filozofie. Ani lahváče neuložím na místo, beru foťák a cvakám. Nadávám tu na globalizaci, ale nacvakal jsem přes 80 fotek, hodně jich vyhodím, stará výborná Praktica by sežrala 2 kinofilmy a neměla zoom, musel bych na ulici, tady mi překážely jen kytky na okně. Udělám jeden krok, připnu foťák ke kabelu a už vidím veterány na obrazovce. Jen v jedné chvíli mě mrzelo, že jsem nebyl dole, u aut. Tehdy, když řidič hodně starého auťáku držel u ucha mobil a hovořil. To by byla moc pěkná fotka.

Připadá mi, že mnohá auta ani mezi veterány nepatří, vždyť tohle jezdilo za mého mládí, tohle zas pamatuju jako kluk. Kolik nám mohlo být? Deset? Vsázeli jsme se, kdo přeběhne blíž před jedoucím autem. Povedlo se mi to tenkrát hodně blízko, řidič stačil zastavit, vyletět z auta, chytit mě a pořádně mi nafackovat. Ještě přihlížel známý mého táty, takže facky pokračovaly i doma. Myslím si dnes, že v takovém případě to byl naprosto adekvátní trest, ať si dnešní psychologové říkají, co chtějí.

Skoro šedesát let to je, vždyť jsem vlastně veterán. Můžu si čumět do zrcadla sebevíc, ta auta veteránská mi připadají větší fešáci než moje "maličkost".





















pátek 9. října 2009

U Berounky

Kouzelným proutkem někdo mávnul a je tu podzim. Ne kalendářní, opravdový. Předevčírem jsem na kole trpěl, všechno bolelo, už jsem se bál, že končím. Vzduch byl najednou jako na horách, jako v Jeseníkách, v Ramzové, když jsem vylezl před chatu. Chtěl jsem tam v září jet, je říjen a nepojedu nikam. Ještě, že mám Berounku. Vylezlo sluníčko, studenější než včera, prý o deset stupňů. Hrozně dobře se mi dýchalo. Dojel jsem na Jarov a ani mě nenapadlo se vrátit, jak jsem měl v plánu. Do Lipenců a k černošické lávce. Je to všechno barevný, kolem Berounky se práší. Sucho.

U radotínského přístavu jsem potkal Vladimíra..., no honem, jak se jmenuje dál? Už dvakrát jsem s ním byl na zájezdu. Loni v Toskánsku, letos v Provenci. Jel jsem kolem přístavu po chodníku, on jel po silnici, poznal mě, a počkal. Bylo to pár vět, pospíchal pracovat.

Ořechy na Chyňavě letos nenavštívím. Filip včera přitáhl z Karlštejna plnou tašku, musel bych je pak dávat snad i do polívky.

Cestou jsem dostal chuť na bramborák, doma jsem si ho hned udělal a přežral jsem se, vypil dva lahváče e nemohl jsem ani sedět, ani ležet. To je úroveň.








Dědek

BŘEZOVÉ HORY
Třiatřicet let jsou Kristova léta. Dvakrát třiatřicet je šestašedesát, to jsou léta dědkova. Báby nechám stranou, slušný člověk nemluví o jejich věku, třebaže si všimne.



Dědek, kterému jeho potomci nepřivedli žádná vnoučata, není dědou, dědečkem, je prostě jenom dědek. Mohl by být také seniorem, ale podle toho by se musel chovat.


Senior je seriózní starší pán, který se necítí být dědkem, dbá pokynů svých lékařů, zná svůj zdravotní stav, mnohdy i latinské názvy nemocí, které mu hrozí, ví, že ani malou virózu nelze podceňovat. I v pokročilém stavu se snaží vzdělávat, chodí na přednášky, navštěvuje Univerzitu třetího věku. Plánuje si 15 let dopředu, koho pozve na oslavu svých osmdesátin. Chodí na turistické vycházky do přírody se sobě rovnými, většinou má v ruce hůlky, aby celé tělo správně pracovalo. Chová se tak, aby prožil kvalitní staří.


Hezké stáří chce prožít i dědek. Ale zlobí. Doktory neposlouchá, má svoji hlavu, slovu viróza se pošklebuje, říká, že je nachcípanej a klidně jde v tomhle stavu do hospody, protože to slíbil a potom, na tu servírku se tak pěkně kouká. Pak je mu špatně a nemůže si ani postěžovat, protože jeho blízcí by mu vynadali. Trpí a nikdo ho nepolituje. Nerad chodí tam, kde jsou jenom jeho vrstevníci. Nic moc dopředu neplánuje, je rád, že se ráno probudí a je mu putna, jestli vstává levou či pravou nohou. Hlavně, že vstane. Nechce se chovat podle příruček. Na procházky žádné hole nenosí, protože by je hned první den někde zapomněl.


Dědek se chce v 66 letech předvádět a na sraz spolužáků 60 kilometrů od bydliště pojede na kole, protože je to kousek. Upřímné dotazy ostatních, nepojede-li s nimi autem, pohrdavě odmítá, přestože mu už týden je šoufl. Pár dnů před odjezdem, oslaví svůj svátek, na svůj věk zbytečně bujaře.


Nechce se mu na bicykl sedat, ale vypraví se, nějak tam dojedu, to budou čumět! Pár kilometrů a přední kolo je prázdné. Má rezervní duši, má lepení. Prázdná duše je nemocná příliš, ventilek napůl urvaný, potrava pro odpadkový koš, to je z toho, že jsi těžkej, dědku. Bez rezervy nemůže jet. Tak se vrací, když už další duši nechal doma. Idiot. Než vyjede znovu, dá si kafe, chce se mu natáhnout, ale přece se do Příbrami těší. Aspoň kousek se sveze vlakem, zbytek dojede.


Přijde esemeska, že ráno jeden spolužák zemřel. Trochu se to čekalo, byl hodně nemocný, ale mávnout rukou nejde. Znali se od roku 1957. Chudý kluk z Vysočiny, nenápadný, asi neměl ve třídě nepřátele. Nezúčastňoval se okázale středoškolských alotrií, nevymýšlel je. Neflámoval. Spíš byl hodný, učil se průměrně. Na chmelové brigádě všem vyrazil dech. Chmel se mu do koše hrnul jakoby sám. Místní se na něj chodili dívat, nechtěli věřit, že nikdy předtím neviděl chmelnici. Šikovný, pracovitý.


Po maturitě zmizel na Karlovarsku, na první srazy spolužáků příliš nechodíval. Když přicestoval, nekončil pod stolem. Po roce 1989 se stal podnikatelem, nerad tohle pojmenování používám. Lidé jsou přesvědčení, že podnikatel rovná se zloděj. Tak tedy živnostník. Dařilo se mu, úspěšnost z něj byla cítit, nevytahoval se. Na srazech objednával vizoury, aby si mohl s ostatními připít, spíš přes den, večer se mírnil, aby mohl ráno v klidu odjet. Za prací. Asi pracoval moc, panuje názor, že se uštval. Srdíčko nápor nevydrželo. Třeba nemohl být jiný. Jsme lidé různí.


Dědek, možná jenom podvědomě, dostane strach. Raději pojede vlakem. Udělá si něco k jídlu, trochu zdřímne. Je mu blbý někoho teď otravovat, jestli ho sveze, když to dříve odmítal.


Proč šel na vlak na poslední chvíli? Proč České dráhy mají potřebu během roční platnosti jízdního řádu ho třikrát měnit? Proč zrovna vlaky směrem na Beroun jezdí najednou všechny o pět minut dřív? Proč je dědek mamlas?


Spolužáci si o něm myslí svoje, ale starost mají. Shánějí ho telefonem. Ty mobily, kdyby nebyly! Jedou pro něj na nádraží, aby nezabloudil, dědek jim za to vynadá, že se chtěl projít, to už naoko. Na místě srazu dostane vynadáno skoro od všech, jen se nezblázněte, vždyť dávno víte, že je praštěný. Kdo v tomhle věku není?


Vůbec nenapíšu nesmysl, řeknu-li, že ti, co pravidelně jezdí na srazy, se mají rádi. Lidsky, je jim spolu dobře a protože tenhle věk je nebezpečnej, mají o sebe strach.


Semele se toho hodně, historky nezapomenutelné, které se vyprávějí každý rok, naštěstí polovina přítomných si je nepamatuje, takže jsou pro ně novinkou, někdo povídá o tom, co se mu stalo v jiné společnosti, někdo si něco úplně vymyslí, všechno většinou končí smíchem, vrtěním hlavy nad spolužáky i nad sebou samým..


Bože, to to uteklo...


Každý z přítomných má svůj soukromý život s radostmi i starostmi, od kterého rád na jeden víkend vypadne a prožije něco jiného.


Exkurze do příbramského podzemí, procházka po Svaté hoře, babí léto podle předpisů. Večeře, snídaně, oběd, večeře, snídaně. Kaloricky hodnotné. Navíc výrobky spolužaček, které se chtějí pochlubit. A všichni svorně se těší, jak neztloustnou.


Dědek si uvědomuje, že patří ten den spíš do pelechu, kdyby se choval jako ukázněný senior, určitě by ležel. A byl by otrávený, že zůstal doma. Pouštěl by si muziku, pospával, četl by si knížku a nevnímal by, co poslouchá, co čte, měl by vztek, že zas tak marodný není, že je jenom línej a že o něco přichází.


V sobotu večer vyndá pořádající spolužák Bohouš Yamahu a předvádí, jak dlouhá léta hraje ve všech možných hospodách na Příbramsku. Hraje hospodské lidovky, které se dají krásně hulákat, ba i tančit. I takoví se našli. Na setkání spolužáků vzít kytaru a hrát Kryla nebo Navarovou, nemá smysl. Chci si povídat se spolužáky, nemůžu poslouchat jako kulisu muziku, kde tolik záleží na textu. To je spíš neslušnost.


SVĚTÁK
Sobotní večer byl hodně hlučný a veselý, natáhl se přes půlnoc. Snad to bylo rozloučení se zemřelým spolužákem, tak jak bývá tradicí na vesnici. Tak se sice chováme až cestou z pohřbu, ale myslím, že se na nás Jirka nezlobil.


Na nás... Snažím se vyprávět o dědkovi, abych si z něj mohl tropit legrácky, zatím jsem to já sám. Člověk se sice má umět sobě smát, ale mohl bych vypadat jako masochista, použil jsem tedy bezejmenného dědka, který ve skutečnosti nese moje jméno.


Při nedělní snídani se mluví jen o tom, kam za rok. Nikomu se nechce vstávat od stolu, loučení je dlouhé. Do auta mě vezme spolužačka, vyloží mě na Zbraslavi u autobusu, ten jede až za chvíli, moc dobře vím, že u cyklostezky už budou mít ve stánku točený. Sedím u piva a prodlužuju si dál pěkný víkend. Nechce se mi domů. Projdu se kolem Vltavy. Jakmile přijdu domů, bude konec a budu říkat, že to BYLO pěkný.


Jsem rád, že tato setkání, v současnosti už každoroční, si pořádáme sami bez pomoci různých organizací, klubů seniorů. Chceme se vidět a vždycky se najde někdo z nás, kdo setkání připraví. Nečekáme na nikoho, je to přece náš život. Tak by to asi mělo být ve všem. Možná proto jsou setkání spíš radostná.


Začínám přemýšlet, na co se příští rok musím vymluvit, abych vyjel někam na kole, aby mě vůbec nechali, aby si na mě někde nepočkali, nesvázali, kolo mi nerozšlapali, abych konečně přestal blbnout. To bude moc těžký, ale možná bych spolužáky zklamal, kdybych se choval normálně. Mám celý rok na to, abych něco vyšpekuloval.






poděkování




PS
Nechci, aby to vypadalo, že si utahuju z lidí, kteří se snaží starým lidem zpříjemnit poslední roky života, snaží se upřímně pomoci. Někdo prožije svůj život tak, že stále někomu pomáhá, o někoho se stará a trochu zapomene sám na sebe. Než se naděje, je starý, rodina má jiné starosti, najednou má pocit zbytečnosti. Tady je pomoc důležitá.




BLOG TÝDEN

čtvrtek 8. října 2009

Říjnová vedra

Prý padly teplotní rekordy, no ti chytří to určitě vědí nejlíp.

Jakpak bylo teplo nebo zima před 102 lety, v roce 1907. Tehdy se v dědince Chlístov, který patří ke Konopišti na Benešovsku, narodil můj táta. Zdá se mi, že tu před chvílí byl a už je to bude 16 let, co jsem odcházel z nemocnice Na Františku se sklopenou hlavou. Čas strašně ubíhá, než se naděju, půjdu za ním.

Včera jsem byl s Pepou na pivu. Je to vůbec možný, že jsem vypil osm nebo devět (?) desítek budvárků a nic mi není. Pak nemám mít pupek. Takhle jsme sami spolu nebyli několik let. Semleli jsme zase kdeco.

Loučili jsme se před hospodou v 11 večer, byl jsem v kraťasech a s krátkým rukávem. Byl letní večer.

pátek 2. října 2009

Pecka

PECKA
Krásné české slovo. Tolik významů má. Já vím, o češtině sem píše skutečný odborník. Ale proč si trošku nezafušovat?



Sedí jako pecka! To o mně říkávali v dětství. Nemohl jsem jinak. Jakmile jsem přestal být peckou, přicházel průšvih.


"Neseď jako pecka!"


za chvíli:


"Kruci, už si dřepni na prdel."


Rodičům se človíček nezavděčí.


Bydlím v Podolí, v bytě, v němž jsem se narodil. Tehdy, hrozně dávno, nebyly ještě Žluté lázně "OUTŮ". Určitě se v nich nestřílely ohňostroje. Dnes, to jsou ale rány, vlastně, pecky. Zřejmě je třeba vystřílet všechno střelivo, všechny rachejtle, aby konečně nastala krize a bylo na co nadávat. Anebo jsem už trapně starej? Jak rád jsem kdysi ohňostroje sledoval, těšili jsem se na ně dlouho předem.


Spadnu z kola, praštím se, to je pecka. Fotbalista málem přerazí tyč, to byla pecka. Dobrej film je pecka, knížka, divadlo taky, holka by zase pecku mohla mít. Jistě, kluk rovněž, to mi tolik nevadí, je fajn, má-li někdo větší pecku než já.


Peckovitého ovoce roste fůra druhů, komunisti si jedno dali dokonce jako svůj symbol. Vyměnili nářadí dělníků a rolníků za třešně. Švestky má někdo ve znaku? Letos byla tak skvělá úroda švestek. V alejích mi chvílemi připadalo, že jsem na kongresu ODS.


Bude hodně slivovice! A bude dražší. Protože, je-li něčeho málo, tak se cena zvedá, je-li něčeho moc, tak taky, aby nenastal v hlavách občanů zmatek.


Za dob hlubokého komunistického blaha bylo snazší sehnat meruňky (bacha, oranžové ovoce!) než mandle. Meruňkové pecky se nechaly uschnout, doma po večerech, místo draní peří, jsme na prkýnkách pecky rozbíjeli, ty pecičky uvnitř byly prý jedovaté, ale my to používali místo mandlí. Mám strach, jestli se tohle nepodepsalo na mém intelektu.


Městečko a hrad Pecka leží v nádherné krajině v Podkrkonoší. Líp se mi vyslovuje Český ráj, ale škatulkáři, kteří musí mít v životě všechno přesně zařazené, mi vysvětlí, že mi ke znalostem České země mnoho chybí. Záleží na tom?


Tropím si šprťouchlata z pořádkumilovných a sám mám všechny svoje výlety za půlstoletí, přesně zdokumentované, samozřejmě převedené do digitálního tvaru, to jsem se v roce 1995 učil zvládat svůj první computer. A computer všechno sám vyhledá.


Přes Pecku jsem cestoval pětkrát. Pracovní cesty naopak vedené nikde nemám, tak jsem tudy někdy mohl cestovat i za prací. Srdce se zastaví, vidíme-li místo s impozantním hradem, z kopce za Vidonicemi. Uvidět odtud Pecku je pecka! Neapol bledne.


Ve výběru míst, kam chci cestovat, nemám žádný systém. Prdne mi v kouli, tam prostě musím. Někde něco zaslechnu, vzpomenu si na blbost a zjišťuji možnosti ubytování, pod širákem spávám už jen zřídka.


Začátkem sedmdesátých let existoval dálkový pochod Za ctnostmi a neřestmi. Z Lomnice nad Popelkou do Kuksu. Ne, že bychom hledali své ctnosti, kdesi poztrácené. Po padesáti kilometrech pěšího putování jsme shlédli známé sochy Matyáše Brauna. Přiznávám po letech, že při těchto vytrvaleckých akcích byla poznávací činnost silně potlačována na úkor sportovního výkonu. Peckou jsme obvykle jen proletěli. Ne, že bych byl úplný kulturní barbar, ale nedá se vidět všechno. Krajina, hospody, památky, teď už na nohy nemůžu, tak jsem chytrej.


Sochy v Kuksu jsme tenkrát prohlídli, názvy ctností a neřestí jsme si museli přečíst, nepoznali jsme je, hned na ně zapomněli. Jak typické pro mou paměť, že si na místo cíle vzpomenu. U malé, přikrčené hospody.


Do Jaroměře mi kolo z Prahy dovezou vlakem, do Pecky se dostanu. Jedu přes Kuks. Naposledy jsem tu byl před 36 lety. Na hospodu jsem si vzpomněl, třeba už není, nebo je předělaná. Někdy zůstávají věci na svém místě. Zázrak. Sjíždím dolů kolem hospitalu a vidím ji, je tam... Ještě víc přikrčená, jakoby měla strach, otlučená. Pivo za 15 a tlačenka s cibulí a octem, výborný chleba k tomu. Jak krátká může být cesta od Matyáše Brauna k tlačence.

V Kuksu je vše na svém místě

Jak tak jedu sám po kraji, rád si popovídám s lidmi. Hostinský tady obsluhuje hosty právě 36 let. Je možné, že mi tenkrát natočil pivo tenhle mladý kluk. V místnosti tehdy asi nebyla televize, výherní automat, chlaďák s kofolou. Příjemná přestávka. Mým cílem je ale Pecka.


Milý, čisťounký kempík za městečkem, spojený s koupalištěm. Pěkné chatičky, mám stan, dostal jsem ho před lety od kolegů k šedesátinám. Často se takovým tatíkům dává sekačka na trávu, aby se v důchodu neflákali a připravili pěkný anglický trávník. O mé osobě usoudili, že bude lepší, když zalezu do stanu a nebude na mě vidět. V malém, skoro příručním, kempu nebývá v září narváno, ani v hezkém počasí. Smutný na nedostatku hostů je to, že se zavírá hospoda moc brzy a já si čtu pod lampou, skoro jako Gottwald, který takhle četl a čím on se pak stal?


Mám čas i na přemítání. Pecku kdysi zvelebil český cestovatel, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, kterému v roce 1621 kat Mydlář uťal na Staromáku hlavu a Pecku zdědil Valdštejn. Nenechal si ji dlouho, rok, možná se bál ducha popraveného. Jiná doba, jiný mrav. Jeden z našich dělnických prezidentů, Antonín Novotný už tak háklivý nebyl. Porcelánový servis, který byl k mání poté, co se ze spolubojovníka Slánského stal ničema, se v rodině Novotných používal, dokonce byl vystavený, aby návštěvy viděly. Se servisem se svezlo i povlečení, představa že prezident v noci leží v... Vtip? Drb? Prý pravda, pravdoucí.


Novotného nikdo asi dávat za vzor nebude. Označit ho za lumpa nebude nijak přehnané. Jen mě zarazilo, že po nuceném odchodu z politiky vrátil do stranické pokladny několik desítek tisíc korun. Představuju si dnešní pány poslance, rudé, oranžové, modré, žluté s fialovýma puntíčkama, jak vrací, co jim zbylo z cestovních náhrad. Lidi sveřepě trvající na bezplatném používání MHD, přestože v ní nejezdí.


Tři noci považuji za ideální dobu, pobýt v pěkném místě. Dá se v klidu projet okolí. Nádherné babí léto, jak už takové letos je. Borovnice, Hostinné, Horka u Staré Paky, Nová Paka s výborným obědem (U Stránských), Kalná Horní i Dolní, výhledy na krkonošskou Černou horu. Hrad Kumburk, výletní hostinec Na Klepandě, kdykoliv jsem tu byl, bylo zavřeno. I letos. Jak rád bych o nich napsal něco pěkného.


Hora (kopec?) Tábor. K rozhledně přibyl další stožár, postavený, abychom si mohli posílat důležité zvěsti, legrační fotografie. Svět je daleko veselejší než za mého mládí. Vyfotím se sám v lese, u hezké borovice, a sebe sama usměvavého, pošlu milované osobě, způsobím jí potěšení.


Sedlem mezi Táborem a Kumburkem vede hlavní silnice, dokonce i železniční trať, tu by tu nikdo nehledal.. Ploužnice se obec jmenuje. Ta krásná hospoda tu určitě nebývala. Byl jsem najedený z Nové Paky, blížila se bouřka, pivem se nic nezkazí. Krásná roubená chalupa a v ní dobroty. Kynuté borůvkové knedlíky, kdo je dnes uvaří?
PLOUŽNICE

Pingl zřejmě odhadl, že jsem typ, který by se dal ukecat, mával jídelníčkem, jestli jsem si přece jenom nerozmyslel... Chtěl jsem mu udělat radost, aspoň kafe si poručil. Zaplatil jsem, zvedl se a on přiběhl rozzářený, že začíná pršet. Jen pár kapek, tak jsem ho zklamal, ale jestli se sem ještě někdy dostanu, určitě si našetřím hlad a udělám mu radost.


Do Lomnice nad Popelkou jsem rád jezdil, měli jsme tu pár kamarádů, kde je jim konec? Táta tady za první republiky býval, vzpomínal, měl doma fotky s holkama, ne nahatýma, aby si někdo nemyslil... Mámu jsem na nich nenašel, ona ty fotky nemilovala, neničila mu je, to ne, ale lezly jí na nervy. Brali se v jiné Lomnici, nad Lužnicí, tam jsou spíš rybníky než kopce.


Svatba, nemůžu pominout. Kemp byl prázdný, jednu noc jsem byl jediný host. Ale na sobotu, kdy jsem odjížděl domů, byla plánavaná svatba. Už v pátek rozvěšovala mládež balónky, pokřikovala, popíjela, starší hosté přišli asi až v den svatební. Sedl jsem si do hospody a pozoroval je. Trochu lítosti, že mezi ně nepatřím. Jim bylo fuk, proč tu jsem, jak z jiného světa. Mladé holky už se pár let na mě usmívají, snad už ve mně vidí dědečka, přiblble se usmívajího, který nemůže ublížit, ani kdyby chtěl. Jsou na mne milé.


Bývám po výletech dost unavený, usnu i s cirkulárkou, drnčící mi u hlavy. Takže hluční mladí mi dělali při usínání kulisu, jako by hrály jemné smyčce na dobrou noc. Jsem starej, nedokážu ve stanu spát celou noc, aniž bych musel za potřebou. Napadlo mě, co si v noci dát s tou společností panáka? Pustil jsem myšlenku z hlavy, patřím už jinam a kdyby se jim manželství nevyvedlo, mohlo by je napadnout, že za to může ten starej volezlej pupkáč, kterýho nikdo nezval a přesto se tam motal. Nosičem smůly bych být nechtěl.


Déšť prý naopak přináší štěstí. Nepršelo jim, ale určitě je to jen pověra. Snad se jim bude dařit. Prožil jsem pár pár hezkých dnů, na mizinu jsem nepřišel. Ten kraj je pro našince cenově příjemnější. Snad zase někdy...


Další fotky zde






BLOG TÝDEN