sobota 27. června 2009

Úředník budiž pozdraven...

Nikdy jsem nebyl úředníkem, proto mám jistotu. Za všechno můžou právě oni (ony). Představím si pěknou čtyřicátnici. Rád a s chutí. Dceru ráno odvedla k autobusu odjíždějícímu do školy v přírodě. Tři týdny. Těší, že si trochu odfrkne. Odpoledne přiběhne domů s myšlenkou, jaký hezký večer si s manželem udělají. Sami. Dobroty nakoupí, víno nakoupí. Manžel se zpozdí, po osmi pivech zachrápe na gauči. Při snídani vypráví veselé příhody z výčepu.



Ať už drží hubu, sud! Dneska je středa, od osmi do kanceláře polezou ty hnusný lidi se svejma pitomejma žádostma, těší se na konec návštěvních hodin.


Lidé chodící na úřad mají samosebou právo, aby s nimi bylo zacházeno slušně, aby se úředník ochotou umlátil, protože je placený i z daní onoho klienta, který dost často bývá spíš prosebníkem, případně vzteklounem hledícím, co by rozkopnul.


Takový člověk vtrhne na úřad s razancí nadrženého chlapa, dorazivšího domů, cestou od dveří sotva stačí vyzout jednu holinku a vrhne se na manželku, protože má právo.


Tenhle týpek v úřadě narazí na onu čtyřicátnici. Třaskavá směs může vzniknout i bez střelného prachu.


Nemusí být vždycky nejhůř.


Před 15 lety jsem začínal jako živnostník, chtěl jsem mít všechno v pořádku, úřadu jsem se bál. Dostal jsem předvolání na sociálku. Tam vůbec neseděla babizna s hrozivým pohledem, pod nímž se začnu kontrolovat, jestli nejsem ještě v pyžamu a mám-li čistý boty. Stvoření s krásnýma očima. Předložil jsem papíry, ona se nějakou dobu dívala do počítače, dnes bychom tomu počítač neříkali.


Začala být smutná a špitla:


"Já vás pozvala zbytečně, co mám dělat?"


Omluvila se slovně i očima. Začátečnice. Nestačila se zatím naučit, že za všechno může trouba, kterej tu mává papírama, ničemu rozumí a proč sem vlastně leze?


"Až mi budete vyměřovat nějaké penále, tak mi ho odpustíte."


Neřekl jsem jí, že si v jiné kanceláři zároveň vyřizuji přídavky na děti, její psí oči byly kouzelný. Ona začátečnice, já začátečník, kde jí asi je konec. Zůstala jí slušnost nebo se změnila? Tenkrát chápala, že pokazím-li něco, je dobré se omluvit.


Přišel čas, kdy maminka přestávala slyšet, už ani neotevřela, když zvonila listonoška přinášející důchod. Zařizoval jsem jí bankovní účet na poště, kam budou peníze putovat, já je budu pro ni vybírat. Vedoucí pošty to vzal jako prestižní záležitost a poštovní úřednice přišla ráno ještě před otevřením pošty za mámou domů, podepsali jsme všechno před ní a bylo vyřízeno. Děkoval jsem jí i vedoucímu, odpovědí bylo pokrčení ramen, to je přece samozřejmost.


Máma prolezla se svými nemocnými klouby za 20, možná 25 let všechny možné nemocnice, lázně. Měla neustále sbalenou tašku, v ní připravené čisté věci.


V roce 1999 mi její lékařka doporučila léčebný ústav, kde mámu nechají tři měsíce, určitě ji tam dají trochu dohromady, pak bude zase doma. Vyřizoval jsem nástup.


"Dejte pozor, aby měla platnou občanku, ti staří lidé je mají často propadlé, jsou pak potíže, některým sem chodí důchod."


"Mami, kde máš občanku? Musím se podívat."


"Co ty mě budeš kontrolovat? Já mám všechno v pořádku!"


Měla ji ve vždy připravené tašce. Občanka, červená knížečka, ještě v plátěných destičkách, v polokoženém futrálku, v pořádku, fotka z doby, kdy máma ještě zdaleka nebyla babičkou. Měla malou vadu, občanka, byla 28 let propadlá. Nevím, kolik je rekord, ale tohle je dost. Ve všech nemocnicích ji určitě musela předložit a nikdo se nevšimnul.


"Vidíš, jak na mě kašlete, vůbec se o mě nestaráte, napíšu to do Vlasty."


Do Vlasty psala pořád, hlavně tím vyhrožovala, v časopise byla rubrika, kde si stařenky stěžovaly, že jsou na ně mladí zlí.


"Když propadla legitimace, bylo ti osmapadesát."


"Zase jsem to zavinila já, všechno na mě svádíte. Jsem váš votloukánek."


Tenkrát občanky měla na starosti policie. Úřednice byla slušná, takové občanské průkazy už se nesmí prodlužovat, maminka musí mít nový. Fotky, atd., atd. Podat žádost můžete vy, ale na vydání si bude muset přijít sama.


Nechci provokovat řečmi, že to půjde těžko, hlavně, aby občanka byla hotová a pak uvidíme. Doma bylo focení. Máma se chystala od rána, vypulírovaná, učesaná. Udělal jsem několik fotek, nechal vyvolat, vybral jsem tu pravou a donesl odborníkům, kteří udělali nádherné fotky ve formátu tehdy předepsaném. Všechno stálo pět stovek, ale byl jsem pyšný a odešel hrdě na policii. Byla tam jiná úřednice než minule. Listovala ve staré občance, kroutila hlavou, zavolala chlapíka, zřejmě šéfa:


"Podívej se na datum narození."


"1913, no to je blbost, tu pani sem tahat nebudeme."


"Prodloužit to ale už dnes nesmíme. Paní nemá ani potvrzené české občanství."


To byla nutnost po dělení Československa.


"Tak tam napíšeme jiný datum, vždyť to po nás nikdo kontrolovat nebude. V šuplíku mám ještě to starý razítko."


A už se falšovalo.


"Podepište maminku, vy víte jak."


"Já jak začnu psát její jméno, napíšu to svým rukopisem a bude to k poznání."


Zavolala na kolegyni u vedlejšího stolu:


"Podepiš to. Pokud možno roztřesenou rukou."


Doklady byly vyrobeny, občanka opět po letech platná.


"Ty maminčiny fotky si nechte na památku, jsou hezký."


"Děkuju."


"Neděkujte, hlavně nás nepráskněte."


Maminka mě hned sprdla:


"Ty neumíš ani nic vyřídit, proč by mi dávali novou občanku, když mám tuhle v pořádku. Blbneš tu s fotografováním, to si vem nebo to vyhoď, mně se ty fotky nelíběj, nejsem na nich učesaná. Kdybys mi radši obstaral pořádnou kadeřnici. Škoda, že už táta umřel, ten vždycky zařídil všechno. Ty seš k ničemu."


Zkazit náladu mi nemohla. Můžu jednou být daleko horší. Dostavil se dobrý pocit z lidí, kteří klidně spáchali určitě přestupky, možná trestné činy. Jenom proto, že mají v hlavě mozek, snad i srdce na svém místě.


Dobrý právník by určitě vytvořil žalobu na ty policejní úředníky, nějaké překročení pravomoci, falšování úředních listin.


Tak. Teď jsem tomu dal. Chtěl jsem psát o tom, jak mě který úředník, učitelka, průvodčí, prodavačka naštvali. Naštvali. Mnohokrát. Kolikrát jsem se jenom kde pohádal...


Jak se k sobě chováme na ulici, řidiči na silnicích, cyklisti na cyklostezkách, houbaři v lese, pejskaři k nepejskařům a naopak, proč by měli být jiní právě úředníci? Máme úředníky, jaké si zasloužíme. A taky číšníky, prodavače, poslance...


Vytrhni si chlup z dlaně, když ho najdeš!


Nedávno jsem narazil na obálku, kde jsou tenkrát nepoužité fotky. Stačila troška dobré vůle, policajt, který nemá v hlavě nasraný jenom předpisy, aby zůstaly nepoužité, tenkrát.


Traduje se, že lidi mají ze všech tvorů nejvyvinutější mozek.






Text byl zveřejněn 27.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1700 čtenářů, z nichž se 45 líbil. Sem byl přesunut 25.10.2010.






BLOG TÝDEN

středa 10. června 2009

Deset dnů o bolševické zrůdnosti

Obžalovaní
Ano, deset dnů jsem bedlivě sledoval televizní dokument o procesu s Miladou Horákovou a dalšími.



Bylo mi sedm, když tenhle proces probíhal a psal jsem už o tom, psal jsem i o jiných zážitcích obyčejného člověka z budovatelských let. Tátovi jsem slíbil, když už měl přes osmdesát let, že budu říkat pravdu o padesátých letech, co jsem zažil a já to hned v prvním článku na blogu slíbil. Těžká věc, leccos přikryl čas, zapomíná se.


Televizní dokument se mi líbil, blbý výraz pro hnusárnu, o které pojednává, tedy zaujal mne.


V roce 1948 mi bylo pět, na žádné lidové milice se nepamatuju, ale vím, že táta přišel domů a říkal, že Masaryk spáchal sebevraždu. Jistě, šlo o Jana. Máma hned říkala, že ho zavraždili Rusové, že přijel do Prahy Zorin (sovětský diplomat) a ten, když někam přijede, vždycky se něco stane.


V papírech po tátovi jsem našel posudek na jednoho jeho kolegu, předválečného komunistu, který druhý den po smrti Jana Masaryka přinesl na komunistický výbor přeškrtanou a roztrženou členskou legitimaci, že vystupuje a žádal o této skutečnosti potvrzení. Nikdy z něj nic víc nedostali.


Tátu převedli ze sociální demokracie ke komunistům, ale tohle už jsem tu taky psal. Máma, bývalá služka, mu říkala:


"Komundíro, nezapomeň si vzít placku!"


Placka byl odznak KSČ, který byli po roce 1948 povinni členové nosit. Netrvalo to dlouho, oni sami se styděli být označkovaní jako dobytek. Škoda, že to postupně zaniklo. Bylo hodně členů, kteří v bydlišti dělali, jakože u nich nejsou a v práci by bez placky přišli o židli, tak ji vyndali z kapsy.


Sranda byla po pár letech, kdy už táta měl komunistickou epizodu dávno za sebou, ta placka odněkud vypadla a máma zase:


"Komundíro, vem si placku!"


Von byl táta někdy chudák.


Upozorňuju, že mluvím o svém dětství, tedy o první polovině padesátých let, kdy údajně mělo existovat budovatelské nadšení. Tedy ne o době normalizace, po druhém osvobození Rudou armádou. Skutečně poctivě o té době přemýšlím, setkám-li se s vrstevníky, občas je pumpnu o nějaký rozum. Když někdo byl věřící bolševik, tak už si nepamatuje.


Venkov byl zmrzačený násilným vytvářením JZD, ve fabrikách dostali slovo mluvkové, kteří plnili plán aspoň na 158%. Ti už pak nepracovali vůbec, ti chodili o práci přednášet a přebírat vyznamenání. Hrdinové socialistické práce. Já prostě ty zapálené komunisty potkával málo a navzájem jsme se upozorňovali:


"Bacha na něj, komouš!"


Bylo zvykem se těmhle lidem vyhýbat, rodiče bydleli v domě, který postavilo v roce 1932 družstvo typografů. Bylo tam kolem 60 bytů, táta se se všemi znal, tykal si s nimi a občas jsem slyšel poznámky typu:


"Blbec, za první republiky byl u agrárníků, umí hovno, teď je komunista."


Mámu lámala jedna soudružka ke vstupu do KSČ slovy:


"Že se nestydíte, vy nejste máma, vy nechcete bojovat za mír?"


Máminy průpovídky nemůžu zapomenout. Gottwald měl ve zvyku v projevech hodně protahovat slovo "aby". Říkal "Ááááby". A máma na to: "Ááááby si se neposral!"


Když ve čtyřiapadesátém porazili poprvé Rusové Kanadu, řval radostí akorát rozhlasový reportér, protože jinak by už příští rok řval jiný reportér. A když o rok později zase vyhrála Kanada, to bylo nadšení, mezi lidem prostým.


Přece jsem si tohle všechno nevymyslel, chodil jsem do normální školy, byl jsem pionýr, šátkovaný. Sice později než ostatní, ale vlastnil jsem ten hadr. Podívám se na fotku z páté třídy, kde jsou někteří v pionýrských krojích, poznávám v něm třeba kamaráda, který každou neděli chodil kolem nás s rodiči do kostela.


To nebylo žádné nadšení, to byl strach, normální lidský strach, často vyčůranost, ale báli jsme se. Máma taky chodila volit kandidáty Národní fronty, zřejmě ve volební místnosti zavřela pusu, jinak by ji sebrali. Lidé se báli a podle mne to začalo právě popravou doktorky Horákové.


Mnoho lidí mi říkalo, že ten dokument je zdlouhavý, že se to nedá vydržet. Jak se chci ale jinak dozvědět o té době? Pokud mě to tedy zajímá. Natočit půlhodinový film, kde bude pár známých frází?


Paní Kleinerová
Záběr Milady Horákové, notoricky známý, mi těžko poví víc. Mne zajímali i další odsouzení. Docela mě mrzí, že jsem si celý pořad nenahrál. Chtěl jsem vidět a slyšet, jak se ti lidé chovali, někteří zlomení, byli ochotní přiznat, že zapálili Národní divadlo nebo že Janu Žižkovi vyrazili to druhý voko. To nezesměšňuju. Slyšel jsem paní Kleinerovou, jak dvakrát poděkovala vyšetřovatelům, že s ní zacházeli dobře a omlouvala se, že tak dlouho zapírala a lhala. Přežila a mohla v roce 1968 mluvit o tom, co s ní dělali. Tři měsíce ji nutili podepsat něco, co nikdy neudělala, bití, sadistické vrážení jehel pod nehty, pak podepsala. Nedalo se vydržet.


Někteří, jako třeba Kalandra, se ke všemu přiznali, ale říkali to takovým způsobem, že bylo jasno. Prý věděl, že provazu neujde. Jeho mírně ironické chování bylo označeno zpupnost.


Závěrečné řeči obžalovaných, z nichž čišel normální lidský strach o život. Pan Přeučil, který také přežil, po letech říkal, jak se bál, dostanu špagát nebo ne?


Obecenstvo
Nedivím se soudruhu Filipovi, že mu vysílání pořadu vadilo. Těžko se dají zpochybnit zde vysílané záběry. Jen tak mimochodem, režii filmových záběrů měli Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. To nepíšu, abych je skandalizoval, dostali to asi jako práci.


Všichni obžalovaní a poté odsouzení určitě nemilovali komunistický režim, asi i činili něco proti. Ovšem za to se vraždí jen v totalitním režimu a ten, doufám, nikdo nechce, já určitě ne.


Nemám problémy se spaním, ale včera jsem usínal špatně. Možná hůř než paní Brožová - Polednová v kriminále, kam patřila už dávno.


Text byl zveřejněný 10.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1940 čtenářů, z nichž 60 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 25.10.2010.














BLOG TÝDEN

pondělí 8. června 2009

Penzistova cesta do Evropy

Kterej chlap miluje, když ho jeho manželka, družka, přítelkyně vezme a tahá ho po obchodech za účelem nákupu, ať zvedne ruku.



Koukám, že výsledek je nula.


Máma si mi jednou stěžovala, že s tátou se nakupovat nedá.


"Vlezem do jednoho krámu a dědek už začne, že by byla dobrá svačinka, už mě táhne na gulášek, na pivíčko a všechno mu tak chutná, že snad doma přestanu vařit. Ať si chodí na gulášek, na pivíčko do hospody, já budu bez práce."


Fakt je, že to má své výhody být sám, žádná ženská mě po kšeftech netahá, ale časem objevím skutečnost, že mi chybí ponožky, kapesníky, zdánlivě prkotiny, ale je smutné, když chybí.


Jak si ženy někdy u kafíčka navzájem stěžují:


"Ten můj pacholek, ten by beze mne shnil! Ten by se snad nepřevlíkal nikdy."


"Holka, horší než ten můj nikdo bejt nemůže."


Musím přiznat, že z děvčat netrčí nenávist, ony jsou rády, že ten jejich neshnije a že to bude hlavně jejich zásluha.


Tak aby si nikdo o mně nemyslel, že zahnívám, oholím se a obleču vše čisté, když už jdu mezi lidi. Stejně jsem hajzl, protože dnes jsou taky volby, vezmu to jedním vrzem, přece se nebudu fešákovat každý den.


Náhoda mě vehnala do obchoďáku, do kterého chodím stále, ani nevím, kam bych mohl chodit jinam. Mám kliku, výprodej, slevy 30%. Čím víc nakoupím, tím víc ušetřím. Geniální. Batoh mi pomalu nestačí. Kapesníky jsou české a tím evropské zboží končí. Ponožky z Turecka, to je jen kousek Evropy, Bangladéš a Čína už určitě v Evropě nejsou, na zeměpis jsem byl dobrej.


Mám takovou radost, že jsem ušetřil, skončím ve vinárně, jenom chvilku, nemůžu tu zatvrdnout, musím volit!


Doma se pochlubím nákupem synovi, který si něco mrmlal pod fousy, nevím, který z nás měl štěstí, že jsem mu nerozuměl.


Hrdě odcházím do volební místnosti. Po tom vínu, co jsem vypil, se cítím jako Evropan. Čistý, učesaný, vyčůraný.


Ve škole, kde volby probíhají od té doby, kdy ji v roce 1957 postavili, mě nevítá pionýrka jako kdysi, jenom šipka. Symbol, který pochopí i vůl. Sakra, mívali tu na dveřích seznam ulic, které do té třídy patřím. To tu chybí. Zeptám se. Ve třídě je snad osum lidí, já jsem devátý, jediný nejsem členem volební komise.


"Patřím sem?"


"Jaké máte číslo obvodu?"


Osobně si těžko pamatuju číslo svých bot.


"Nevím"


"Přece je to na té obálce."


"Já už ji vyhodil."


"Před volbami?"


"Vím, přece, koho chci volit, zbytek šel do kontejneru. Sběr třídím."


Byli tam v tý obálce i komunisti, ještě by se mi mohli doma rozmnožit a táta by mě ve snu nadával, co jsem to provedl v bytě, který si kdysi tak těžko pořizoval. Mravenci se taky množí.


Takhle jsem prolezl tři třídy, ještě dnes mám strach, že se ozve učitelka:


"Už zase jdeš pozdě!"


Na dědka jako já se všechny ženské usmívají, vidí, že obtěžovat asi nebude, fešák dlouho po sezóně, teď už spíš srandovní. Dnes mi připadalo, že se usmívají víc a všichni. Dokonce i ten kluk u notebooku. Nevím, k čemu mu byl, protože tam hledal moje jméno poměrně dlouho, snad bych ho našel dřív v papírovém telefonním seznamu. Nenašel nic. A přitom by najít měl, protože i já jsem ve třetí místnosti objevil, že právě sem patřím. Jiný volič tu nebyl, ani jsem nikoho jiného nepotkal. Za krásných úsměvů jsem hrdě určil směr, kterým by se podle mne Evropa měla dál ubírat.


Proč se ti blbci všichni tak smáli? To ze mne měli takovou radost? Prohlížel jsem se, už před školou.


Pokud někdo tipuje, že jsem měl rozepnutý poklopec, tak uhodl.


O chvíli později jsem potkal sousedku s dcerou. Teprve šla volit. Moc hezká paní a má dvě dcery, které vypadají, že budou zrovna tak hezké. Chudák manžel a táta. On ale vypadá, že to zvládne. Tváří se tak... říká se tomu "Být nad věcí"


Ještě, že už jsem byl společensky upravený, volební komise je mi ukradená, ale sousedku přece jenom vidím častěji. To jsem si odfouk.


Jsem rád, že hlas neupraveného Evropana je rovnoprávný s ostatními. Jsem pyšný!


Každý musí uznat, že si teď zasloužím delší dovolenou.