čtvrtek 28. května 2009

Loučení

"Dělej všechno, jako by to bylo naposledy, dej si záležet!"



Říkal mi kdysi dávno starej mazavka, pomalu cucal kdovíkolikátý pivo.


"Dědku, drž kušnu, mě nepumpneš", myslel jsem si a rychle do sebe zvrhnul svoje pivo na zalití rumu.


Život je dlouhej, všechno stihnu, otáčet se nebudu, ještě bych zakop.


A tak se stalo, že jsem poprvé v životě vyklusal na Kralický Sněžník, pěknej kopec, no prosím, je tu vidět do kraje, rozhlednu, kterou kdysi dávno postavili Němci, Poláci už zbourali, zbyla hromada šutrů, to jsou celí voni. Rychle jsem musel seběhnout do údolí, tam bude hospoda, napít se, než začnu lézt na další kopec. A v záznamech přibyla čárka. Hovory o této hoře jsem později sledoval pokrčením ramen a mávnutím rukou, pěkný, už jsem tam byl.


Nočním vlakem do Košic, stokilometrový pochod. Slovenské Rudohorie. Nahoru, dolů, jen tak nalehko v botaskách, bez batohu, v ruce síťovku, v ní dvě tatranky a mapa. Oběd v Gelnici. Chvíli sníh, chvíli slunce, byl duben. V cíli obdiv pořadatelů, dobrej Pražák, panáky mi nalili i jinak skvělí byli, krásnou knihu s věnováním dali, mám ji doma schovanou, skromnost a ledabylost jsem už musel předstírat. Hřeben, po kterém jsem sbíhal do města, byl krásný, minul jsem chatu, aniž jsem se podíval dovnitř. Ujel by mi vlak, zítra musím být jinde.


Tak to jelo týden co týden. Na zastávky, na rozhlížení nebyl čas. Byl by nesmysl tvrdit, že jsem nic neviděl. Viděl jsem toho moc, ale málo vychutnával. Tak jako národy jihoevropské si umí užít jídlo, pití a my do sebe naládujeme pět knedlíků, šestej neseme v ruce k autu, málem spolkneme klíčky, protože jsou taky od svíčkový a ještě přitom stihneme sedum věcí. A takhle jsem vedl nejen turistický život.


I socialismus jsme budovali, ten, pravda, volněji. Bolševik nám zakázal lézt přes plot, maximálně dovolil čuchnout a zpátky do boudy. Však jelenům v oborách taky nic nechybí. Skákali jsme podle možností a někam pospíchali. Bůhvíkam a nechtěli jsme slyšet, že někde v dáli čeká smrtka s kosou. Těch lidí, co je před námi, to je průvod, to je nějakejch funusů, než přijde řada zrovna na mne...


Dobře, že mě potkaly děti, moje vlastní. Nikdy jsem si neužil přírodních i jiných krás tolik jako v době, kdy jsme naše potomky tahali, kde jen to bylo možné i nemožné. Musel jsem na ně čekat, ukazovat jim, vysvětlovat a vychutnával jsem díky zastavení. Prožít okamžik, který se nikdy nevrátí.


I děti stárnou. Zdrhly s kamarády, nerozloučily se, sotva zamávaly. Jako já kdysi.


Blížila se šedesátka, vzpomněl jsem si na onoho opilce, který mi řekl moudro, jež se na vysokých školách nepřednáší.


Nohy už tolik nechtěly, tělo víc váží. Pochopil jsem, že všechno na světě už neuvidím. Nelze mít všechno. Mám zalézt a oblažovat své okolí z gauče? Osud mi nenadělil takovou povahu. Vylezu někam či vyjedu, už pomalu, rychlost je přece pro blázny!


Bože, jak rád bych byl bláznem! Nejde to a tak musím zastavit a podívat se.


"Vole, co když tohle už neuvidíš, nepospíchej!"


Jak jsem vděčný za tenhle hlas. V rámci možností se valím dostupnou krajinou a loučím se.


Mám toho hodně na loučení. Určitě všechno nestihnu. Ani cimrmanovský smrťák by se nedal tolik moc ukecat. Při loučení totiž potkávám hodně nového, zážitky přibývají, je to koloběh.


Tátovi bylo 86, když mi líčil, že včera šel do cukrárny pro dorty. Naštvali ho, to ať si sežerou sami. Takovej sajrajt. Nic neuměj, břídilové posraný.


Do cukrárny to je100 metrů.


"Byl pryč půldruhý hodiny", říkala máma. "Furt se zastavoval, votáčel, rozhlížel, dědek jeden zvědavej".


Zvědavej byl, málo už vycházel. Jakoby tušil, loučil se s ulicí, kde bydlel přes padesát let.


Vyprávěl mi to, rudý vzteky, v očích radost, že bez pomoci do cukrárny došel. O jedné holi. V životě už mě tam neuviděj. Blbou pravdu řek.


Přesně za týden, v neděli po obědě, čekal na mě, nesl jsem mu minerálky do nemocnice, kam narychlo musel na drobnou operaci. Usnul. Minerálky už musel vypít někdo jiný. Já šel na panáka, doktor mi chtěl cpát prášek.


Maminka naproti tomu usínala dva roky. Ztrácela paměť, někdy si vzpomněla, někdy na mne koukala, oči jí těkaly a bylo vidět, že přemýšlí jako mimino, co je tohle, co zas tohle? Už jedla jen smetanový jogurt, pila kafe a Prazdroj. Krmil jsem ji a běda, když byl jogurt obyčejný, pivo ne z Plzně. Prskala, plivala. O kafi řekla, že to je voda od nádobí. Měla přivřené oči, ale chuťové buňky fungovaly. Byla mlsná. Nakonec jsem do ní lil už jen pivo, měla při tom blažený úsměv. Možná se loučila s plzeňským.


Dostal jsem se do pěkný nostalgie, jak se z toho teď vyhrabu? Vlastně proč, kam bych se hrabal? Krizi středního věku jsem zapomněl prožít, o smyslu života nepřemýšlím, život mi byl dán, abych ho žil, nechal jiné žít. Svět se přede mnou nepodělá. Jíst můžu, pít můžu, snad nepuknu, občas i něco pochopím, pokud zrovna nejde o politiku.


Ještě bych se jednou chtěl vyštrachat na Kraličák. První pořádná hora, na kterou jsem kdy vylezl, vynesu si tam lahvový, slibuju, že si sednu a dvě hodiny se budu rozhlížet. I v mlze.


Musím se přece rozloučit!


Když budete hodný, děti, ukážu vám fotky.






Text byl zveřejněný na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2127 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 22.10.2010.














BLOG TÝDEN

pondělí 11. května 2009

Paní učitelka učila podle Makarenka

Ve čtyřiapadesátém naposled v Praze zamrzla Vltava. Díval jsem se a divil. Nákladní auto přejelo Vltavu po ledě ze Smíchova do Podolí. Netrvalo dlouho, nově postavená Slapská přehrada takové příhody definitivně uklidila do rubrik "Jak to bývalo".



Nevlezl jsem na led, pár let předtím jsem viděl prolomený led pod klouzající se dvojicí, zoufalý křik, volání o pomoc. Bylo tam hodně lidí, vytáhli je, nikdo se neutopil, ale já ten křik slyším pořád. Zbyl nepříjemný pocit, jenž jsem míval i v době, kdy jsem chodil se svými dětmi bruslit na rybník. Něco podobného jako závrať, dobře znám.


Byl jsem u zamrzlé řeky sám, bez kamarádů. Jedenáctiletý, obě páté třídy ze školy Na Pekařce odjely do školy v přírodě. Nesměl jsem s nimi pro nepříjemné zdravotní problémy. Měsíc v jiné škole, v jiné třídě, mezi neznámými dětmi, o zážitky jsem se mohl podělit jen s rodiči.


"Hlavně nikam nelez, pamatuješ tenkrát... " Tak jsem neříkal nic.


Se spolužákem jsem si kupoval noviny, o přestávkách, po vyučování i při něm, jsme spolu pročítali kdejaký sportovní výsledek, ba jsme si ty veledůležité opisovali do sešitů, které nám rodiče kupovali v domnění, že je to snad na počty nebo podobné hlouposti. Těžko nás mohl někdo přesvědčit, že je něco důležitějšího než běh Emila Zátopka nebo gól v brance soupeře. I v současnosti je takových fandů hodně, a bývá jim často i víc než 11 a skáčou...


V době mého měsíčního osamění jsem narazil na článek v novinách, celou stránku zabíral. A tam fotka rozesmátého sportumilovného kamaráda v kulichu. Školy v přírodě byla novinka, musely se zdůraznit výdobytky socialismu. Byla tam i jiná fotka. Paní učitelka, která vyučovala v sousední třídě. Rozhovor s ní o tom, že učí podle Makarenka. Nikdy jsem nestudoval metody tohoto sovětského pedagoga, ale otravovali nás s ním tolik, že jsme si ho zařadili mezi jiná esa jako byli třeba Mičurin, Lysenko, Jabločkov, Lydia Korabelniková, plejáda jmen, která nás, slušně řečeno, srala. Dětský rozum si vedle nich nespravedlivě zařadí třeba Puškina nebo Čajkovského. Taky Rusáci. Jediné mi utkvělo mi v paměti, že podle Makarenka se nemají děti fackovat, mí rodičové asi četli jinou literaturu.


V naší třídě jsme se téhle učitelce pošklebovali, neměli jsme v lásce ani její žáky. Byli moc slušní, žádná sranda s nimi nebyla, fotbal neuměli, lézt do cizích zahrad na ovoce taky ne, snad se jenom učili a poslouchali.


Ta učitelka je začala učit sedmileté ve druhé třídě, v páté s nimi neskončila, přešla, dnešní terminologií, na druhý stupeň, dovedla je jako třídní až do osmičky, kdy měla před sebou bandu čtrnáctiletých. Neslyšel jsem nikdy o takovém případu. Celou svou třídu převedla do jiné školy, některé děti jí zmizely jinam, přesunovalo se a já se s několika dalšími octl mezi vzornými z áčka. Nevím, jestli si mě paní učitelka vybrala nebo to byla náhoda. S prospěchem jsem problémy neměl, s chováním...


Hned mě posadila vedle šprta, který nikdy neměl na vysvědčení jinou známku než jedničku, nadaný houslista, podle svých rodičů měl před sebou velkou kariéru muzikanta. Asi měl mít na mne vliv. S tímhle "změkčilým" hochem jsem se brzy spřátelil, užasl jsem, co v něm vězí. Dotáhl to na dvojku z chování dřív než já. Od sedmé třídy už jsme byli každý v jiné třídě, kupodivu přeložili jeho. Když později hrál v orchestru Národního divadla, párkrát jsme se spolu opili.


Nijak jsem třídní učitelku nemiloval, vlastně nevím proč. Byla přísná, ale patrně spravedlivá. V jejích hodinách byl klid, blbosti se nekonaly. Dvojky z chování by mi určitě dával každý jiný. Chválila mě za diktáty, ty mi šly, od přírody. Vsadil jsem se jednou, že příště dostanu kouli. Co jsem vyhrál, si už nepamatuju. Asi šumák nebo mejdlíčko, eskymo, prostě hovadinu. Paní učitelka se jen smutně zeptala, jestli jsem to udělal schválně. Samosebou že ne. Skoro mávla rukou, věděla. Některé moje činy, jako třeba nadávky Sovětskému Svazu řešila přímo s tátou, na ředitelství školy s tím nemohla.


Neuměl jsem se prát, byl ve třídě kluk, který toho využíval a pořád mě fyzicky týral, říká se tomu dnes šikana, ne? Bál jsem se ho, jednou strach někam zmizel a já mu jí fláknul. Šikovně. Rozbil jsem mu jednou ranou nos a ještě oko. Krvácel, mě bylo na blití jako pokaždé, vidím-li krev. Paní učitelka vešla do třídy.


"Co se ti stalo?"


"Spadl jsem na roh lavice."


Obrátila se do třídy:


"Kdo mu to udělal?"


Zvednul jsem ruku, stejně by to někdo vyslepičil. Znala své žáky, věděla asi, jak to bylo, výtky typu "vždyť jsi ho mohl zmrzačit" šly na adresu nás obou. Ošetřila mu zranění a poslala ho domů. Už o tom nikdy nemluvila. Jak se někdy stává, s oním "mučitelem", jsem se skamarádil, hodně později jezdil jako řidič autobusu a když mě viděl, troubil na mne a smál se. Měl nádherně svítivé zrzavé vlasy, jako sluničko. Už nikdy jsem nikoho pěstí do obličeje neuhodil.


Za tři roky v téhle třídě jsem zapomněl, co jsem si o svých nynějších spolužácích dříve myslel. Ony to byly normální děti. Pionýrskou vedoucí nám dělala dcera paní učitelky, která tím získala plus do kádrových materiálů a paní učitelka měla jistotu, že jí do práce s dětmi nebude krafat svazácká kráva odjinud. Pionýrské schůzky jsem v té době měl rád. Podolí bylo sice součástí Prahy, ale dost se podobalo vesnici. Spousta prostoru pro lítání v přírodě. Vedoucí, jen o kousek starší, blbla s námi. Koulování asi nebylo ve stanovách pionýrské organizace, ale i to se dělo.


V osmé třídě nám paní učitelka při třídní hodině, kdy nás měla seznamovat s úspěchy socialismu, vysvětlovala zásady společenského chování. Představování, podávání ruky, kdy kdo má vstávat, na které straně má jít žena, smáli jsme se tomu, ale právě z té hodiny si dost pamatuju. Jdu-li se svou dcerou, cpu ji od sebe napravo. Později, v tanečních, mě už na holkách zajímaly jiné věci.


Nezapomenutelný školní výlet do Beskyd. Nočním rychlíkem do Ostravy. Ne lehátka, jen jsme polehávali v kupíčkách. Spolužák spal v síťce na kufry. Dvě třídy, dvě učitelky, tři dny chození pěšky po horách s batůžky i v mlze, noclehy v horské chatě, večeře, posezení, tenkrát jsme skutečně, ale skutečně ještě nepili alkohol. Dnešní rozmazlená doba a asi ani předpisy by těžko něco takového umožnily a rodiče by možná výlet považovali za nesmysl. Paní učitelka i sama sobě udělala radost, loučila se se "svými" dětmi.


Závěrečné zkoušky. Byli jsme poslední ročník, který tuto "maturitu" na základní škole, absolvoval. Uměl jsem, známky byly výtečné, ale paní učitelku jsem naštval. Ne proto, že jsem neměl pionýrský šátek, to přehlížela celé tři roky, ale přišel jsem v krátkých kalhotech. Společensky jsem propadl.


Pořád píšu "paní učitelka". V padesátých letech. Říkali jsme jí tak. Učitelé, kteří studovali ještě za první republiky, nebyli na soudruhování zvyklí, nestáli o něj. Rychlokvašené svazačky, které ovšem zatím řídit školu nemohly, už leckde prudily, děti z komunistických nebo připosraných rodin, oslovení občas používaly. Velká generace soušek seděla zatím ve školních lavicích a již brzy měla ovládnout poměry ve školství.


V pozdějších letech jsem byl vyděšený, když jsem slyšel, že děti oslovují učitelky jenom "soudružko" a s dětskou samozřejmostí z toho vznikly ty hrozné soušky. Možná, že i tohle bylo jednou z příčin poklesu vážnosti učitelského povolání.


Paní učitelka bydlela blízko nás, občas jsem ji potkával. Vždycky se zastavila, podala mi ruku, patnáctiletému či šestnáctiletému uličníkovi, který jí tři roky ničil nervy, chvíli povídala, ptala se na rodiče, na moje studium na průmce jen tak mimochodem, prostě ji zajímalo, jak žiju.


Naposledy jsem ji potkal v roce 1969 v Semaforu na představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad. Měla ze setkání zjevnou radost, celou přestávku si se mnou povídala, přestože tam byla s dcerou. Chlubila se, že má vnoučata a že je strašně rozmazluje, protože je v důchodu, už má neustálé výchovy dost, ať se starají rodiče. Babičky mají rozmazlovat!


Skončila snad jako zástupkyně ředitele ve škole, kterou postavili kousíček od domu, kde bydlela. Slyšel jsem o ní, že byla komunistka, proto se dostala nahoru, slyšel jsem i to, že naopak nebyla komunistka, ředitel v partaji být musel a potřeboval schopnou zástupkyni. Slyšel jsem i třetí důvod, že s ředitelem spala a on si ji tam vzal. Tipoval bych na důvod druhý, ale ten třetí bych jí přál taky. I proto, že spolužačka, která mi o milostné aféře referovala a zároveň mi sdělovala, že jiná spolužačka porodila v 18 letech, měla divný pohled a já si nebyl jistý, jestli je to pohoršení nebo závist. Takové Hujerovic děvče to ve škole bývalo, dávno před Marečkem. Jak se dívám na školní fotky, vidím, že paní učitelka určitě nebyla ošklivá, usmívala se, asi měla ráda život. Snad tehdejší móda byla zvláštní, chudá, poválečná.


Nesnáším hymnu všech kolaborantů. Kdybych ve funkci nebyl já, byl by tam někdo horší. Můžu se jen dohadovat, v čem by ten horší byl horší. Kariéra, peníze, strach, to se, třeba s obtížemi, dá nějak pochopit, ale vylhané mesiášství je mi odporné.


S výchovou dětí je to vachrlaté. Děti rostou a nepočkají, až se ten proklatý režim zhroutí. Je dobře, že existovali lidé, kteří předávali dětem i něco jiného než nařízenou komunistickou propagandu.


To je moje vzpomínka na učitelku, která učila podle Makarenka.


Snad spíš podle svědomí, citu, rozumu. Rád bych se jí na to zeptal. Už to nejde.














Text byl zveřejněný 11.5.2010 na respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2262 čtenářů, z nichž 65 se líbil. Na blog Týdne byl pčesunut 22.10.2010.


















BLOG TÝDEN

sobota 2. května 2009

Magická noc

Palčivé slunce, velký vítr plný nádherných vůní, koldokola rozkvetlé šeříky, mrholení, déšť, slejvák, blesky. Hrom nebyl slyšet, na Steamboat Stompers si nějaký živel nepřijde. Chyběl snad jenom sníh. Jestli se snažil Svatý Petr z dlouhé chvíle diváky Na Staré štaci u Neratovic naštvat, musí si do notýsku poznamenat hodně velké minus. Nezdařilo se.



Pořadatelé tvrdili, že otevírání jazzové zahrady 30.dubna má každoročně velkou návštěvnost. Nevím, nepočítal jsem, ale při mé už třetí či čtvrté návštěvě se mi zdálo, že diváků přibývá. A to je co? To je dobře!


Hodně lidí. Skoro nebylo kam upadnout, nálada skvělá, steaky a pivo akorát, víno jak z vinotéky, místní kořalka zvaná jazzovice, kterou neznám, protože na kole se chlastat nemá, grilované klobásy, nazdobené chlebíčky, všechno přichystané pro nás, co chceme zhubnout. Frontu na dobroty stojí diváci i muzikanti. Ale přece se tu jen nežralo. Potrava bývá i duševní.


Muzikanty jejich činnost vysloveně bavila, nepochválit vynikající Evu Emingerovou by bylo trestuhodné. Že takové pěvecké eso prakticky nezná televize, rádio, o slavičích anketách nemluvě, je sice smutné, ale v opačném případě bych měl skoro strach. Šoubyznys se už podepsal na mnoha talentech. Přemýšlivci, kteří si lámou hlavu, jakým Čákům či Kájům esemeskou poslat svůj hlas a tak podpořit nehorázný kšeft, Na Staré štaci nepotkáte. Sem chodí lidé, odmítající konzumovat zábavu, kterou se nám snaží servírovat ti... No, vždyť je známe.


Nedílnou součástí odpoledne a večera je rej čarodějnic. Místní dámy, které se nestydí navléci se do slušivých kostýmků spíchnutých podle své bujné fantazie. Počet děvčat s košťaty proti loňsku určitě stoupl, mladistvý vzhled jedné z nich ve mně vyvolal podezření, že utekla rovnou od maturitní písemky. Potěší na duši, když vidí, jak se pohádkové živly zodpovědně starají o dorost. Mám podezření, že by mohly založit politickou stranu a dostat se do parlamentu. Když ne nic jiného, byla by aspoň sranda. Třeba by prosadily šrotovné na košťata.


Ony ženy byly tentokrát bujaré, však v místech, kde seděly, tekl i šampus, na závěr tančily, dokonce jsem jednu z nich urazil. Vyzvala mě totiž k tanci a já odmítl. Zle se dívala. Když se někdo podívá na fotku, která je vedle mého článku, musí se podivit nad nápadem, že bych byl schopný tančit. Skutečnost je horší než fotografie, i když je fakt, že mi nehrozí pád na zem. Životem už se jenom kutálím.


Déšť při závěrečném tanci čarodějnic ukázal, že ženská se prozradí, ať se přestrojí za cokoliv. Hned se začaly bát, že jim splihne make-up, honem rozdaly divákům papírové dárečky a pokorně se vrátily k flašce.


Pozoroval jsem po ukončení programu lidi odcházející do deštivé filipojakubské noci. Otrávený ksicht jsem nezahlédl.


Na promoklém terénu se mi nechtělo spacák rozbalovat a tak jsem odjel po vedlejších silničkách směrem do Prahy. Proti loňskému roku hořelo méně ohňů. Déšť, v televizi hokejový debakl s Kanadou. Přijížděl jsem do obce Horňátky. Tam oheň hořel, byla slyšet hudba, zpěv, veselý křik.


"Pojďte si dát pívo!"


Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.


"Dobrý večer! Pivo bych si dal."


Vyndavám peněženku.


"To byste mě urazil, pozval jsem vás."


Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.


"Strejdo, pojďte si zatancovat!"


To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.


Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.


Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.


"Ahóóój!"


"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."


Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.


"Jasný. Za rok."


Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.


Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.


Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv. Bohatý právník bude na Výstavišti slibovat dělnické třídě, že vláda bohatých brzy skončí a právě on je toho zárukou. Jinde jiní blbci, kteří nemají jistotu, jaké písmeno se píše ve slově "národ", budou vyřvávat, jací jsou správní Češi. Možná někdo slíbí, že poplatky budou platit lékaři pacientům. Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.


Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.


Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.








BLOG TÝDEN