sobota 29. listopadu 2008

Pane primátore...

Vím, že tohle moje psaní číst nebudete. Ani nemám takové ambice. Blog je skvělá záležitost. Připadám si jako přednosta stanice z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, který svoje výhrady k světu křičel do světlíku.



Stejně ale vrtá červíček. Co kdyby...


Aspoň by mne zajímalo, zda jste nezapomněl, že jste pražským primátorem. Občas to o Vás píšou. Hlavně však vystupujete jako místopředseda ODS. Funkcí Vám naložili, horolezec, ten něco vydržet musí.


Volil jsem Vás. Už dvakrát. Připadalo mi, že přicházíte z jiného světa, že jste konečně jeden z těch, kteří, sakra, už se musí objevit. Už jsem začal mít plné zuby politiků, které jsem vídal ve stále vybranějších oblecích, ale se stále stejnějšími kecy.


Myslím, že jsem ani jednou ve volbách do pražského zastupitelstva nevolil stranu jako takovou, protože ne všechna jména na kandidátce ODS mi voněla. Vás jsem zaškrtával s jistotou. S jistotou, že Vy jste jeden z těch nových.


Před volbami v roce 2006 jste na plakátech sliboval v tom smyslu, že se nám budete věnovat 4 roky, za tu chvilku, za kterou dojdeme do volební místnosti a dáme Vám hlas. Přesně si slogan nepamatuju, ale bylo to zhruba takhle. Předvolební sliby, kdo by na ně dal...? Pražskou radnici ODS ovládla úplně, mohli jste se pustit do všeho, co jste voličům slíbili. Bez všelijakých koalicí. Musel bych si teď vzít Váš program, který nemám a odškrtávat, možná už jste leccos splnili.


Vy však, pane primátore, se poslední dva roky věnujete úplně něčemu jinému než je Praha. Teď jste se zrovna rozhodl, že Topolánkova vláda, které jste svou účastí při jednáních pomohl na svět, stojí za starou belu. Snad je to i pravda. Nechci se cpát mezi politology profesionální i amatérské, kteří na 150% vědí, co je třeba. Jsem jen starý dědek, kterému už můžou myšlenky pochodovat bůhvíjak, často i pochodují.


Proč ale nepraštíte s funkcí primátora a nepustíte se do stranického boje naplno? Doufám, že máte slušný plat, nelíbilo by se mi, kdyby můj primátor musel přepočítávat v peněžence drobáky. Proč má ale Praha ze svého rozpočtu platit člověka, který se bije o místo v nejvyšší politice? Napadá mě, že by ODS měla Praze Vaši výplatu refundovat. To je ale blbý nápad, co? To může napadnout jenom uslintaného penzistu.


Dělají to přece všichni. Ale ano. Na české politické scéně vládne, jak bych to nazval, hezké české slovo mě napadlo. Švajneraj. Pan doktor Rath se stal hejtmanem, poslancem bude dále a aby měl pomocníka, vzal si k ruce doktora Kotta, známého opileckými scénami v parlamentu, za které ho z ODS vyrazili. A teď by mohl následovat dlouhý seznam dalších.


Osobně jsem spíš pro více svobody pro jednotlivce a tím pádem i pro větší zodpovědnost. A pro co největší odstup od komunistů. ODS pro mne znamená menší zlo.


Ale k Vaší osobě. Ještě při Vaší cestě do Himalájí jsem se Vás zastával. Bral jsem to jako splnění snu chlapa, který je v nějakém věku a dobře si uvědomuje, že za rok může být jinak. Přál jsem Vám tuhle cestu.


O trapných tanečcích kolem knihovny na Letné, kde jste z nadšení přešel do kroucení hlavou nad nesmyslem, se toho napsalo dost. Jak jste brilantně vyřešil požadavky divadelníků. Na všechny jste přistoupil a získal mezi nimi body. S Bémem se dá mluvit! Za blbce zůstal radní Richter. Ne, že bych se tohoto Vašeho úředníka chtěl zastávat, ale to jste dřív nevěděl, že navrhuje nesmysly? Tak se chová horolezec?


Snažite se vyšplhat co nejvýš. Na všechno jiné kašlete. Abyste zvýšil popularitu, chodíte do zábavných televizních pořadů. U Šípa jste se tolik pobavil vzpomínkou, jak chlapci na vojně onanovali. Ještě dnes musíte mít na stehnech modřiny, tak jste se do nich plácal. Čemupak se budeme smát teď? Vojnu nám zrušili, bída. Karel Šíp není na své hosty zlý, ale když se humor začal trochu dotýkat Vás, usmíval jste se jako kyselá okurka, která se na mne dívá z lednice ráno po flámu.


Spíš Vám připadala směšná částka 30 nebo 40 miliard, kterou by nás stálo pořadatelství olympijských her. Měli jste vůbec ve volebním programu, že se o pořádání olympiády Praha bude ucházet? Jestli jo, tak jsem blboun a neměl jsem Vás volit.


Semlelo Vás to.


Začíná mi být blázinec ve vedení ODS lhostejný. Pokud se stanete nebo nestanete předsedou, nevím, koho budu v příštích volbách volit, Vám už nevěřím a nevidím nikoho, kdo by mi stál za to, abych se oblékl, obul a šel k volbám.


Vám upřímně přeju hodně zdraví a hodně skal, na které vylezete, aniž si rozbijete hubu.


Sám sobě přeju, abych se necpal do témat, která se týkají dnešní politické elity. V závěru života bych se měl věnovat příjemnějšímu.




BLOG TÝDEN

pondělí 24. listopadu 2008

Černice, Horní Jiřetín

ČERNICE
Místa, o kterých se občas mluví, píše, jedná. Mají smůlu. Je pod nimi uhlí. Tepelné elektrárny, které se nastavěly po druhé světové válce jsou nenasytné.



Koukám, že jsem začal jako bych psal text pro ekologické aktivisty. Ne, nejsem jejich odpůrce, je dobře, že jsou, upozorňují, výkonnou moc bych jim však do ruky nedal.


Ale... Píše se rok 1963, je květen a šéf mne a ještě jednoho podobně krásně mladého a blbého odvezl do Černic v okrese Most. Vesnice jako stovky jiných. Kancelář na MNV. V dnešní době označit tuhle místnost jako kancelář... je 21.století. Jeden stůl, nic pracovního se na něj nevešlo, byl plný nádobí, které se mylo jen proto, že jsme jiné neměli. Byly tam totiž i dvě postele a vařič. Za čas přibyla další postel pro dalšího kolegu a pak už se sem nevešlo nic. Kancelář, kuchyně, ložnice, ušetřili jsme tak 8 korun denně nocležného, nezdaněný příjem. Nějaký vodovod na chodbě byl, vodu nám nikdo neohříval.


Hygiena mi nějak ze vzpomínek vypadla. Měli jsme určitě důležitější starosti. Televize ještě nebyla běžným vybavením domácností, přišli jsme o krásné reklamy, kde nám nabízejí všechny možné kosmetické firmy vymoženosti, bez kterých se žít prostě nedá. Moje dcera v dětství někde zaslechla časový údaj, po který si má normální člověk čistit zuby. Možná, že slyšela špatně, ale dlouho jsem měl pocit, že si tohle vzorné dítě čistí zuby furt. Kupodivu se čistěním zubů neživí, je z ní učitelka. Včera u mne byla na návštěvě, vypadá, že je normální. I když učitelka? Nechám toho, je to hodná holka.


Nocležné zbývalo, něco se s ním stát muselo. Ve vesnici byla krásná hospoda. Venkovská, příjemná. Měli tam i závěsem oddělený kamrlík s nápisem "Kavárna". Tam jsem nikdy nebyl, připadalo mi to jako sympatický šmajchlkabinet. Možná památka po Němcích, žilo jich tu před válkou 90%.


Hostinská! Hospod, kde se říká "U kulaté báby" je v české kraji hodně. Tohle byl ale kousek. Vážit se mohla tak jedině na jézédácké váze, kam se vešel valník. Jinou by strhla. Byla veliká na všechny strany. Bohudík, i srdce měla přiměřeně narostlé. V hospodách se lidé kromě jiného také opíjejí. I když se to primáři Nešporovi nelíbí. Opít se U kulaté báby šlo. Nešlo přijít pod vlivem získaným jinde. Dotyčný ani nestačil za sebou zavřít dveře a letěl.


"Běž tam, kde si se vožral, dobytku!"


A jak se jí všichni báli! Konkurence ve vsi nebyla, do Albrechtic přes lesík nebo do Jiřetína byly dva kiláky. Sedával tam chlap, který se ze židle zvednul, jen když musel na záchod. Těžko se zvedal. Přišla pro něj holčička.


"Tati, maminka ti vzkazuje, že je hotová večeře, máš přijít domů."


Kulatá bába vzala dítě a dala jí čokolády, tatranky, všechno, co měla v polici.


"Běž domů a večeři snězte bez táty."


Na tátově lístku přibylo 60 korun.


"Co mi to sem píšeš, babo?"


"Prochlastáš tu celou vejplatu, ať z toho taky mají něco i děti."


60 korun bylo tehdy hodně. Pivo stálo korunu dvacet.. Ožrala zavřel hubu, baba měla páru, kam by pak chodil, dva kilometry je daleko.


Nás, nové, si zkušeným pohledem prohlédla a nosila. Když zjistila, že platíme, už nás brala jako své. Jan nám občas upíjela. Napila se z našeho piva a já se bál jen ceknout. Objednali jsme rumy, přinesla, z každého panáka upila a prohlásila:


"Ste moc mladý a byli byste vožralí."


Diskutovat se nedalo.


Mnoho štací jsem v životě měl a v takových hospodách nás brali velice brzy za své. Viděli, že jsme tam za prací, i když té naší málokdo rozuměl. Někdy ani my ne. Ještě víc hospod jsem navštívil jako turista, ale to už se místní štamgasti dívají jinak.. Flákač, který má volný čas, má zbytečnou energii, bacha na něj.


Brzy jsme se skamarádili s místní omladinou, nejdřív s kluky, co do hospody chodili. Holek tu bylo taky dost. Zase jsme prožívali hezké chvíle. Holky nám nadbíhaly. Ne, že bychom byli lepší než ti místní, ale je to tak vždycky. Ve třídě, v bydlišti, v hospodě. Objeví se nový kluk a všechny holky se začnou natřásat. Může to být ohavnej blbeček. Ale je novej. Vlastně co tu pomlouvám děvčata, vždyť u kluků je to stejné. Nakonec jsou všichni rádi, že se mají navzájem rádi. Pokud ovšem ten cizí hajzl neodtáhne naší krásku bůhvíkam.


Neměl jsem tady u děvčat štěstí. Ta, co se mi zamlouvala nejvíc, mě za dva měsíce ani nezaregistrovala. Jedna potvůrka, pěkná, mě dokonce táhla do stodoly, ale byla to holka snad nejhodnějšího kluka ve vsi a to jsem mu nemohl udělat ani já. Raději jsem se vydával za úplného blba a zájem o mne všeobecně poklesl. A ještě jedna. Teď nevím jak bych se vyjádřil. Nerad při své postavě označuji někoho za tlustého. Ona byla... jako když dvě plnoštíhlé vlezou do jedné kůže. Tenkrát jsem byl blbej. Jestli je ženská tlustá nebo hubená, je vlastně fuk. Ona když přeskočí jiskérka, tak člověk stejně oslepne. A je to dobře. Škoda, že mě napadne taková moudrost těsně předtím než pro mne přijedou od Čady (branický pohřební ústav).


Můj kolega byl v tomhle směru úspěšnější. Ten se tak zaláskoval, že jednou přišel domů ráno, ale pitomec měl u sebe klíče od bydlení. Měli jsme jen jedny. Rozbil jsem okno, abych se dostal do postele a stálo mne to 40 korun. Prachy jsem z něj nikdy nedostal, říkal, že okno jsem rozbíjet nemusel. A po čase dokonce říkal, že se mu tam žádná holka nelíbila, že on vzdělaný člověk by se nezahodil s venkovskou nánou. Byl přesně to, pro co mám jediný výraz: idiot. Těm se vyhýbám. Naštěstí jsem šel na podzim na vojnu a potom jsem ho nikdy nepotkal.


Vypadá to teď, že jsem v Černicích jenom chlastal a utíkal před holkama. I práce byla. A krásná, s takovou už jsem se nikdy nepotkal. Chodil jsem s vojenskou topografickou mapou a kontroloval, co se kde změnilo. Zakreslil změnu a když toho bylo moc, načmáral jsem: "Zaměřit" a šel jsem na pivo. Měřil už jiný. Chodil jsem po těch nádherných lesích kolem zámku Jezeří, kterému dnes hrozí, že spadne do jámy, odkud už do elektráren odvezlí uhlí. Bývalé město Horní Jiřetín, pěkná vesnice Albrechtice s poštou, Dřínov, kde tehdy byla přehradní nádrž, kde byl kemp, hospoda, tam jsem se párkrát dobře najedl.


V mých vzpomínkách, 45 let starých, tedy možná nepřesných, se mi jeví Černice jako pěkná normální vesnice pod Krušnými horami a nad Mosteckem. Nad vsí byly třešňové sady, kam jsem občas zašel na večeři. Nacpal jsem se ovocem a cestou u Kulaté báby jsem to zapil. Mladý žaludek všechno vydržel. Dnes nám odborníci doporučují na vyčistění vnitřností vlákninu, my to řešili po svém. Letecká mapa na internetu ukazuje, že tu stále ten třešňový nebo jiný sad je.


Obyvatelé tu byli zvláštní. Trochu jiní. Zvláštní příjmení i křestní jména. Pamatuju se na na několik Vasilů. Prý se sem ti lidé nastěhovali po druhé světové válce Volynští Čechové a Ukrajinci, kteří přišli s Rudou armádou. Nevím, to jsem tehdy slyšel. Na pěkných stránkách Horního Jiřetína a Černic je něco o tom, že tu za války sloužili Němcům Ukrajinci. Vasilové tu skoro dvacet let poté byli.


Přes vesnici vedla železniční trať z Litvínova do Chomutova, zastávka tu nebyla, na vlak se muselo do Jiřetína. Dvacet minut. Jezdil sem autobus městské dopravy Mostu a Litvínova.


Hluboko dole bylo město Most, už tehdy určené k likvidaci. Večer všechno v dáli svítilo. Staliňák neboli Stalinovy závody, v tom třiašedesátém už se to jmenovalo jenom Chemické závody, ale Staliňák se pořád říkalo. A rypadla, která přetvářela krajinu, kdysi i zemědělskou. Neskutečný pohled z venkova na blázinec, ve kterém se už nevyznali ani místní obyvatelé.


Černice mi připadaly v klidu, že se jich tohle všechno netýká. Ani mne nenapadlo, že ta rypadla se přiblíží tak blízko. Albrechtice nejsou, Dřínov i s rekreační nádrží není, Dolní Jiřetín taky není.


Strana zelených, která se dostala až do parlamentu, je proti jaderným elektrárnám, jako náhradu nabízejí pár větrníků.


Jsem zvědavý, zda se dočkám momentu, kdy spadne zámek Jezeří a zároveň spadnou Černice, Horní Jiřetín, odtěží se nekvalitní hnědé uhlí, zůstane jen obrovská díra. A v díře zůstanou i moje vzpomínky na Kulatou bábu, na třešňový sad, na holky, které mě chtěly nebo spíš nechtěly, na rozbité okno, na květák, který jsme byli líní usmažit a snědli ho syrový, na Vasily, na dva hezké měsíce života.


Budu si za to moci koupit klimatizaci, kterou v našich podmínkách budu potřebovat tak čtyřikrát do roka. Proč bych si ji nekoupil, když na ni mám. To je jen jeden příklad, těch žroutů energie, bez kterých bychom zahynuli, je dlouhatánská řada..


Tak jsem se dostal od líčení bezstarostného života nezodpovědného fracka k téměř státotvorným otázkám. To mi nesedí, vím to. Tak bych měl co? Asi jít spát.




BLOG TÝDEN

sobota 15. listopadu 2008

Maličkosti

Nemůžu si stěžovat, že bych měl nudný život. Za pár let zmizím stejně jako další vrstevníci. O komunistické totalitě se bude jen číst, mladší generace se na tuhle hrůznou stránku dějin dívat asi tak jako já na rozpad Rakousko - Uherska. Jak je možné, že se mi vynořují z paměti střípky, které určitě historií nezahýbaly? Maličkosti, blbosti.



Prázdniny jsem jako průmyslovák trávil na brigádách. Potřeboval jsem peníze. Nechci se rozepisovat, jak jsem je utratil, nakonec byly moje, tak co.


V srpnu 1960 jsem byl na brigádě, které se mi líbila nejméně ze všech. Strčili mne na Geodézii (dnes Katastrální úřad) do Chrudimi. Už se nepamatuju, co jsem tam dělal. Zřejmě podržtašku, museli to se mnou vydržet, když už mne jim přidělili. Vadilo mi, že jsem byl v kanceláři, nebavilo mě to. Ta instituce měla zvláštní vůni, pro mne spíš pach. Kdykoliv jsem v dalších letech navštívil takový úřad v kterémkoliv okrese, měl jsem okamžitou touhu odtud vypadnout.


Asi jsem často něco stříhal krásnými nůžkami, takové jsem dosud neviděl. Jak se vůbec říká té části nůžek, která slouží k uchopení? Tak ta část byla hezky zdobená. Tolik se mi nůžky líbily, že jsem je... no, ukrad jsem je! Osazenstvo je shánělo, kroutili hlavou, kam se poděly, i mne se ptali. V 17 letech jsem vypadal mladší a udělal jsem na ně jelimánkovský kukuč. Tenhle trouba je přece nesebral!


Co s nůžkami, v sedmnácti, zapomněl jsem na ně, tolik důležitých věcí jsem objevoval. Při různých přesunech sem a tam, stěhování, najednou vyplavaly odněkud navrch. Dal jsem si je do šití, které mi zůstalo po mámě. Kdykoliv je vezmu do ruky, přestanu mít chuť kohokoliv soudit.


Vrátit už je můžu těžko. Ti lidé tam byli o dost starší, asi už nejsou nebo jsou tak staří... Napadlo mne zajet do Chrudimi, zazvonit na katastrálním úřadě. Že jsem jim v roce 60 ukrad nůžky, že je vracím. Představuji si ty pohledy. Možná by mne sebrali a zavezli ne mezi zloděje, ale rovnou do cvokárny.


Řekněme maličkost.


V roce 1966 jsem přišel z vojny a mapovali jsme na Chomutovsku. Proč se tahle práce konala, nevím. Nedlouho potom se všechny ty změřené objekty zbouraly a ustoupily uhlí. Prunéřovská elektrárna se blížila otevření a potřebovala potravu. Samotná obec Prunéřov bývala zemědělská obec asi 3 km dlouhá, na jejím jižním konci bylo nádraží, kde stavěly rychlíky. V době, o které píšu už se na vlak chodilo přes rostoucí jámu. Severní konec ústil do krásného údolí v podhůří Krušných hor, na jehož konci byl hrad Hasištejn.


Vesnice se bourala, myslím, že kostel už nebyl, ale hospoda byla. Dobrá, s příjemným hostinským. V listopadu bylo tehdy hnusně, popadával mokrý sníh, v tom se ani moc měřit nemohlo. Na pracoviště nás rozváželi autem, šofér nás pravidelně nakládal právě u hospody. S kolegou jsme vždycky měli limit - 3 dvanáctky, prunéřovské. Pivovar byl u nádraží a vařil. Tehdy jsme platili za tři 8,40, s tuzerem devět.


Stalo se, že v den výplaty nebylo čím platit. Dali jsme si každý jedno.


"Pánové, tohle ne, počítám se třemi, to mi nemůžete dělat, zaplatíte zejtra."


Druhý den sníh s deštěm, vedení rozhodlo, že končíme v terénu, jede se do Ústí. Šel jsem zaplatit později, někdy v únoru jsem se tam dostal. Hospoda byla zbouraná. Kdoví, jestli ten dobrý člověk ještě někdy v životě někomu nalil na sekeru.


Asi se dalo něco dělat, existuje pošta, neudělal jsem to. Kolegu jsem po letech potkal, nepamatoval si, tvářil se jako, že žvaním. Hostinský určitě nezchudl. Proč zrovna tohle se mi najednou vynořilo?


Zase maličkost.


Moje máma neměla konec života zrovna příjemný. Poslední léta bez pomoci nechodila. Možná, že byl osud k ní trochu milosrdný, svůj konec si moc neuvědomovala. Přestávala poznávat lidi, mne si pletla s tátou, který už několik let nežil. Nevěděla čí je. Už si nedošla sama na záchod, uměla se svést zlehka z gauče na podlahu, tam si lebedila a hrabala se v lécích, které měla různě poschovávané.


Bydlel s ní můj syn, já jsem docházel pak už denně. Stále jsem odkládal možnost, že by šla do LDN, jak mi radila její lékařka. I když to byla troska, byla to máma. Rozpadalo se mi manželství (ne kvůli mámě), děti dospívaly, byl jsem spolumajitelem malé firmy. Zpětně trochu nechápu, jak jsem všechno stihl, dnes si dělám snídani a nestačí mi hodina.


Doprovázel jsem jí na různá vyšetření, ona nic moc nechápala. Jednou jsem tam uklízel nádobí po obědě. Začala křičet, proč jí pořád někam tahám, ať ji okamžitě odvezu domů. Vysvětlování bylo zbytečné. Křičela stále, napůl pro sebe jsem řekl: "Polib mi p...", řekl jsem to bez teček. Jednou, jedinkrát v životě. Byla napůl hluchá, nepochopím, jak to, že rozuměla.


"Už nikdy mi sem nechoď, napíšu do Vlasty, jak se mnou zacházíš".


Omluvu už neslyšela, vyhnala mne, mému synovi si hned stěžovala. Do druhého dne příhodu zapomněla, měla radost, že jsem přišel, snad mě i poznala. Možná, že jsem ta sprostá slova trochu odčinil, snažil jsem se o ni starat, chtěl jsem, aby byla mezi svými. Její vytřeštěné oči ale do smrti nezapomenu. Omluvit se není komu, jen v duchu. Mámě se tohle neříká.


Vlastně se tolik nestalo. Maličkost? Nezdá se mi to, ani po letech.


Socialismus nedával velké možnosti uplatnit se nám, kteří by nesnesli, aby je v kapse pálila rudá knížka. Nebyl jsem bojovníkem, věnoval jsem se rodině. Dětem jsem nemohl materiálně dát to, co je dnes běžné. Byl jsem s nimi. Paradox. V nesvobodném prostředí jsem měl víc času na děti než bych možná měl dnes. Kdo ví, moje děti už jsou dospělé.


Léta byl můj večerní úkol jasný, četl jsem svým potomkům pohádku. Přiznávám, že jsem u ní někdy usínal dříve než ony.


Syn už byl ve věku, kdy začal přemýšlet, jestli táta je pitomej málo nebo úplně. Snad 11 nebo 12 let? Nad pohádkami se ofrňoval, ale poslouchal. Musel mít nějakou výhodu, že je starší než jeho sestry. Kromě toho, že jim za naší nepřítomnosti ubližoval. Vždyť to známe, já byl taky mladší sourozenec. A tak po pohádce holky zalehly a my, muži, jsme hráli člověče, nezlob se. Byla to vždy nesmiřitelná bitva, nikdy jsem ho nenechal vyhrát, on to cítil a svá vítězství si užíval. Asi tak půlhodinu jsme hrávali, měl radost, že do toho nekecají sestry. Hrála-li celá rodina, pohádali jsme se.


Jednou jsem byl utahaný a odbyl jsem ho s tím, že zlobil, takže nebude nic. Zlobil..., vždycky se něco našlo. Stál přede mnou v ošoupaném pyžamu, které měl oblečené tak, jak se kluci v jeho věku oblékají. Vypadal trochu jako polní strašák. V ruce měl člověče nezlob se a asi třikrát žebronil. Nakonec udělal otrávené gesto a odešel. Už nikdy nepřišel. Ne, že bychom se tolik na sebe zlobili, ale potom byly nějaké prázdniny nebo tábor a možná, že zjistil, že táta je pitomej úplně. Jak se to stává dětem v určitém věku. Naštěstí to nebývá napořád.


Hru už jsme spolu nikdy nehráli, ale vidím syna stále. V pyžamu, s prosebným výrazem.


Bydlím s ním v jednom bytě, mohl bych se mu tedy omluvit. Když ale tlusťochovi, starému mládenci, kterému je přes třicet, řeknu, že mě mrzí, co se tenkrát stalo, asi poputuju k Chocholouškovi.


Nerad někomu radím, tolik másla na hlavě mám, jedno si dovolím. Dětství našich potomků uplyne strašným fofrem. Každý okamžik, který se můžeme dětem věnovat a promeškáme ho, se už nikdy nevrátí. Odložme všechno důležité, tohle je důležitější! Užijme si to!


V životě jsem určitě udělal spoustu špatného, zachoval jsem se blbě, leckomu ublížil. Doufám, že jsem udělal i dobré věci, to nemůžu posoudit sám. Za mého života se stalo tolik převratného a zásadního...


a já vytahuji ploché historky okresního formátu, jak říkali Šimek s Grossmannem v jedné ze svých povídek. Třeba už jsem skutečně senilní. Připadá mi dobré si vzpomenout na tyhle drobné příhody. Trošku mě i mrazí.


Jsou to ale jen maličkosti.






Text byl zveřejněný 15.11.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2275 čtenářů, z nichž 55 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 17.10.2010.






BLOG TÝDEN

sobota 8. listopadu 2008

Zase chvíli spolu

JETŘICHOVICE
Železniční trať z Prahy do Děčína. Snad mi ji sudičky přičarovaly. V 18 letech umístěnka do Ústí nad Labem. Někdo nahoře musel zařizovat, abych se sem stále vracel. Spočítat, kolikrát jsem tuhle trať použil, nikdo nedokáže.



Už od Prahy krásné údolí Vltavy vlak profrčí Podřipskem a je tu další údolí, teď už řeky Labe. Hodně jsem na této trati pracoval. Měli jsme ve firmě mladého kluka z Posázaví, který byl úplně vyvalený, když pozoroval údolí mezi Lovosicemi a Ústím. Málem ho z údivu přejel vlak. V Ústí má být hlavně špína.


Říjnový den, v Praze je mlha, ale je hlášené babí léto. Už to není cesta za prací, jedu na sraz spolužáků. Teď nevím, komu kradu ze vzpomínek. Četl jsem kdysi povídání kohosi o cestách po Skandinávii. Dotyčný seděl ve vlaku a dal se do řeči s velice starým pánem, který vyprávěl, že každý rok v tuto dobu jezdí na setkání spolužáků. Pisateli to nedalo a opatrně se zeptal, kolik že jich na ty srazy jezdí.


"Poslední tři roky jsem tam byl sám."


Když jsem to před časem četl, zasmál jsem se. Je mi pětašedesát a při té vzpomínce už se nesměju, jen se opatrně usmívám. Ne, ještě to není ten případ. Bude nás víc. Těším se na lidi, které znám od svých 14 let. Tolik nám tenkrát bylo, když jsme se octli v roce 1957 na průmyslovce.


Právě vzpomínky mě na setkání táhnou. Nechodím totiž příliš do společnosti svých vrstevníků. Sejde se osum jako já podobně užvaněných dědků a bab a nadávají a fňukají. Každý jede po své lajně a druhé neposlouchá. Mají vztek, že jsou staří a kazí si tak poslední léta, která se dají ještě v rámci možností trochu užít. Nadávají na mladé a zapomínají, co vyváděli sami v jejich letech.


Nedávno jsem četl názor, na internetu pochopitelně, tady se člověk tak lehce schová za anonymitu. Senilové, v závorce ještě uvedeno "důchodci", aby bylo jasno, zabírají místa v čekárnách u lékařů, smrdí v tramvajích, protože ji mají zadarmo. Zabírají místo nám, kteří musíme makat. No, už když o sobě někdo musí neustále hovořit, jak se nadře, jak musí makat, mám podezření. Bývá to tak, že dotyčný se v práci nepřetrhne. Kdo skutečně pracuje, nemá moc času o tom kecat. Mladých s podobnými názory byla spousta i za mého mládí, tvrdím dokonce, že stejné procento jako dnes. Lidstvo se tolik moc nemění. A z těch jsou dnes ti vzteklí a nasraní penzisti, kteří nebudou spokojení ani když je budete nosit na rukou. A stejně protivný bude ten mladý pracant, který se s odporem zmiňuje o senilech, až zestárne. Bohužel, už tu nebudu, abych se mohl přesvědčit, ale vím to. My, co jsme překročili šedesátku, máme už na menší či větší dávku senility právo. Patří to k věku. Smutné je, když je někdo senilní už ve dvaceti.


Sedím ve vlaku a jedu za senily. V Ústí slunce konečně vylezlo, mám na město hezké vzpomínky. Byl jsem mladý a pak... Tohle je jiné téma, o Ústí musím napsat. Jindy. Dnes jenom zahlédnu budovu hotelu Palace, který byl v roce 1961 jednou ze dvou hospod, kde čepovali plzeňský Prazdroj. Jo, a ještě jedna na Střekově.


Co je hotový železniční koridor, cesta je kratší než tenkrát. Tedy časově. A tak v Děčíně vlak končí za dobu o pár minut přes hodinu a půl. Sraz je v krásné obci Jetřichovice. Jedu o den dříve, abych si nádherné krajiny užil. A tak vedle mé zchátralé tělesné schránky přicestoval vlakem i bicykl.


Mohl bych se svést s někým, kdo cestuje autem. Snad se chci trochu vytahovat, jaký jsem jura. Hlavně zatím můžu, kdo ví, co bude zítra. Do Hřenska jsem po hlavní silnici nechtěl, bál jsem se provozu. Zvědavost mi nedala, kouknul jsem se a ono to není tak strašné. Čtvrtek a ještě mimo hlavní sezónu, tak jsem si Labe vychutnal až do Hřenska. A proč vlastně ne dál. Hranice s Německem se už dnes pozná jen podle toho, kde končí stánky vietnamských prodejců trpaslíků, které sem jezdí kupovat právě bývalí enderáci. Proč se ten sajrajt neprodává i v NDR, to mi asi nikdo nevysvětlí.


Nebudu se ale otírat o naše sousedy. Tady je totiž na první pohled větší pořádek. A trasa pro cyklisty je tu pěkná. Jen závidím. Hezké lázně Bad Schandau a odtud se vydávám po silničce, v jejímž okraji vedou koleje. Jezdí tudy hezký žlutý vláček. Dokonce se praštím přes kapsu, zajdu na oběd a platím Eury. Jídelníček byl i v češtině, jídlo i pivo dobré, příjemná obsluha. Vyšlo to dráž než doma, ale nějak se ty ceny u nich a u nás zlehka přibližují, což nelze řící o kvalitě služeb. Rozdíl vidí i slepec.

Hinterhermsdorf. Dosud jsem netušil, že místo s takovým krkolomným názvem existuje. Na kopci ho postavili. Vyfuněl jsem tam v mlze a měl se zorientovat, jak k nám. Ani nevím, je-li to městečko či větší vesnice, ale to je vlastně fuk. Asi je tu hezky když je hezky. A rozkopané ulice! V Německu! Mám radost. Cestu jsem trefil. Nádherné partie přímo na hranicích, které vlastně už ani hranicemi nejsou. Kdo vůbec vymyslel hranice? Skály, stromy, všechno je na obou stranách stejné. Jen u nás je cesta víc rozflákaná.


Do Jetřichovic jsem dojel, už se stmívalo. Utahaný. Zase jsem to přehnal. Jako všechno. Na začátku mám pocit, že mi rostou křídla a zapomínám na datum narození. Není to holt jako dřív. Zapomínám, že jsem senil.


Penzion Vlk je příjemný už na pohled. Mám radost, že jsou na světě lidi, kteří se živí tím, co je i baví. Nemusí hlásit do světa, jak dřou. První noc tu spím sám, zbytek přijede zítra.


Zítra je po husté ranní mlze sluníčko už brzy. Vydávám se do skal a lesů. Tedy tam, kam můžu s kolem. Jenže ouha. Všechno mě bolí, já jsem takovej blbec starej, utahanej, jsem rád, že z kola nesletím. V hospodě na Tokáni ceny jako v Německu. Zrušil jsem plán na tenhle den a jen tak popojíždím krásnou přírodou. Ono to tak má být, ale... Já za to nemůžu, už jsem takovej blázen.


Odpoledne přijedu do penzionu a už pár lidí přijelo, další se valí. Je hezky, vítáme se na zahrádce, opravdu to tady je jako u někoho na návštěvě. Večer dostaneme guláš, co guláš, pohádku jménem guláš. A k němu knedlíky, domácí houskové knedlíky, ani u Reinerů v Písku nemůžou mít lepší. A kecáme a kecáme. Vzpomínáme, občas se hádáme, protože si leccos pamatujeme každý jinak. Rozumný se nehádá, jenom mávne nad spolužákem rukou, hovno si pamatuješ a tak postupně nad sebou navzájem máváme všichni. Pomlouváme ty, kteří nepřijeli. Kamarád, se kterým jsem to táhnul na průmce celé 4 roky a nikdy na žádném srazu nechyběl, si nechal udělat umělý koleno a proto vynechal. Varoval jsem jeho manželku, aby mu to nedovolila.


"Dědek se ten kousek k řece na ryby došourá a až bude mít nový koleno, začne ti lítat za holkama."


Neposlechli mne.


O tak důležitých věcech jako je politika nepadne slovo a když se někdo pokusí mít poznámku, jenom hned ucítí v pohledech ostatních to sem netahej, ty vole. Moc se nepije. Jeden bere prášky na to, druhý na něco jinýho, třetí si nepamatuje proč je bere. Je moc hezké, když z někoho vypadne vzpomínka na událost z mládí, se kterou by se kdysi nechlubil. Najednou chápeme, že jsme nejen teď, v našich letech směšní. Byli jsme k smíchu celý život, jenom ješitnost nám to nedovolovala přiznat. A o půlnoci se jde spát. Žádný ponocování jako na srazech, které se před mnoha a mnoha lety konaly v Praze v nějakém nočním podniku. Doprovázeli jsme tenkrát mimopražské na první ranní autobus či vlak.


V sobotu ráno nejdřív snídaně. Oni tu pečou sami pečivo! Dobré, křehoučké žemličky, ještě byly vlažné, neuvěřitelná dobrota. Být tu déle, zkazil bych se a normální stravu bych už nejedl.


Nejen se válet a žrát. Taky výlet, někdo šel jen kousek na oběd a zpátky, skupinka vyrazila na pěkné vyhlídky, kterých je v okolí pár. Znám je z dávného dřívějška, dnes se povedla mlha jako mlíko, ale v lese je hezky. Nahoru dolů. Vůbec jsem si předem nepřipouštěl, že bych téhle skupině bývalých spolužáků nestačil. Co jsem v životě nachodil, naběhal. Jestli se dneska na někoho čekalo, byl jsem to já. Nohy jsem si zprasil předevčírem na kole, na výlet jsem si vzal nové boty, aspoň si je vyšlápnu na té malé procházce. Tlačily mne a nikomu jsem se s tím nepochlubil, určitě by mne nelitovali. V duchu by si říkali, že jsem pitomec a mne by štvalo, že mají pravdu.


Dopajdal jsem s ostatními do Rynartic, krásné vesnice na kopci. Slunce už řádilo naplno, kopce, zalesněné většinou listnáči, jsou nádherně barevné. V nóbl se tvařící restauraci jsme pojedli svíčkovou s knedlíkem. Ano, s tím knedlíkem, který musel připravit někdo, kdo nemá právo se nazývat kuchařem. Stejně jako lidé i knedlíky se liší. Výlet jsem nedokončil, zůstal jsem pozadu a došoural se do penzionu po silnici. Bolelo mne všechno. Prášek jsem sebou neměl žádný, musel jsem se spokojit s rumem. Pro abstinenty a moralisty: Funguje to!


Další večer se sedělo, spolužačky se pochlubily se svými pečenými výtvory, které přivezly z domova. Pane, to by se to tloustlo. Bohouš z Příbrami přivezl pro každého CD s nahrávkami toho, co zpívá. Všichni jsme věděli, že celý život hraje s kapelou po zábavách, ale nikdo ho nikdy neslyšel. Technika dohnala už i nás. Můžu si náladovou muziku od Bohouše pustit i doma. Mobil má každý z nás v kapse, internetových adres přibývá.


V neděli ráno jsme se pomalu balili a loučili. Vypadalo to, že nám je dobře. Moc dobrý nápad prožít takhle víkend. Na nikom nebylo vidět, že se snad na to příště vykašle. Určitě se zase někde sejdem.


Musím na vlak do Děčína. Kopec, který musím z Jetřichovic vyšlapat, ať jedu kamkoliv, mě strašil. Utahaný jsem byl, ale nohy poslechly. Na kopci mě předjíždělo poslední auto se známými tvářemi. Troubení, mávání. Ještě nesvítí sluníčko, ale je nádherný vzduch.


Jedna ze spolužaček tvrdí, že se při našich setkáních nabije energií. Když to říká ona, jejíž životní osudy by nevymyslel ani Shakespeare ve svých krkolomných tragédiích, tak to asi bude pravda. Když jedu do dalšího kopce, to cítím i já. Není mi jasné, kde se bere ona energie ve spolku, v kterém je králem ten, kdo šmaťchá jen na jednu nohu. Je tady!


Potřebujeme ji. Na odhánění té zubaté s kosou. Furt otravuje. Je jako včela, která tak dlouho útočí, až to pigáro dá. Anebo dostane ránu a přestane. Tady příměr končí. Včelu buď zabijeme nebo žihadlo dostaneme, ale ona to nepřežije. Smrt si počká, ví, že se dočká. Nesmí to ale mít zadarmo, bestie. Nejraději si ji představuji jako smrťáka v jedné z cimrmanských her.


Jsem na kopci. Hluboko pode mnou je labské údolí a město Děčín. Čeká mne úchvatný sjezd. Vždycky si říkám, že cestu z kopce by si člověk měl vychutnat, jet pomalu a rozhlížet se. Rozum to našeptává, ale kdo by dal na rozum, na kole sedí idiot, který zapomněl na svůj věk. Ne, hubu jsem si nerozbil! Heč! Padesátkou jsem jel!


V trošku zaplivaném nádražním bufetu ještě dostanu na talíř nečekaně výborný kousek masa s rýží, naložím kolo, posadím se do vlaku a ujíždím po "mé" trati domů.

Kdyby tahle parta byla spolu týden, možná bychom si začali lézt na nervy. Tohle bylo akorát, už se těším na příští rok.















BLOG TÝDEN

Další fotky

úterý 4. listopadu 2008

Hospoda

Mám rád hospody. Když říkám hospoda, nemyslím restauraci. Abych nebyl za zvrhlíka, vymluvím se na geny. Táta rád chodil do hospody. Jako kluk z vesnice to považoval za společenskou záležitost.



Ještě v osmdesáti letech chodil každý čtvrtek odpoledne. Už od devíti hodin se chystal, vykoupal se, oholil se. Sako, kravata byla naprostá samozřejmost, čtvrtek byl pro něj svátek. A to chodil do pivnice, kde měli nejvýš tak tlačenku nebo opečenou sekanou. Opilého jsem ho viděl dvakrát v životě a nebylo to na krupici. Byl samá sranda, jenom se okolí omlouval.

A tak, když jednou na stará kolena přišel domů s věncem buřtů kolem krku, máma jenom : "Ty starej blboune, děláš vostudu"


Kupodivu to bylo o poznání mírnější než když na něj vrčela jindy.


Po roce 1989 nastala situace, kdy jsem se těšil, že bude všude krásných hospod jako máku. Jak kde. Za komunistů spravoval všechno RaJ, na vesnici Jednota. Vývěsní štíty totožné, bez fantazie. Záleženo na hostinském jestli vytvoří atmosféru. Byli takoví i tenkrát. Jsou i dnes. Těch nápadů, co bylo v devadesátých letech a najednou se mi zdá, jakoby se to všechno nějak sjednocovalo, interiéry se začínají podobat jeden druhému. Pivovary hostinským dávají stejné ubrusy a jiná zařízení, která mají tolik fantazie jako... no co byste chtěli od věcí, které jsou zadarmo.


Kdo hledá, najde. Objeví se hospůdka, která je jiná. Asi neexistuje recept, jak pěkné atmosféry dosáhnout. Nejspíš to bude v hostinském. Hosté přijdou. Přijdou za prostředím, kde nehuláká oblbující televize, kde necinkají prohrávací automaty. Ti lidé se začnou vracet, stávají se štamgasty. Začnou chodit také proto, aby někoho viděli, aby s ním promluvili, poslechli si ho. Vznikne jakási komunita lidí stejné krevní skupiny, někdy se přijde jen na skok, na jedno, na frťana, na dvě deci.


Zařízení trochu omlácené, dveře by vrzat nemusely, vymalovat by to potřebovalo. Majitel je majitel, pryč je doba, zaplaťpánbu, kdy bylo všechno všech. Majitel musí rozhodnout, jestli se ty dveře namažou, opraví nebo vyhodí. Jestli se židne natře nebo spálí. Majitel rozhodne, že vymalovat nestačí, že se bude konat generální přestavba. To budete všichni čumět, tady bude prostředí!
Po čase se najednou objeví nový podnik. Otevře se. Štamgast se ve vchodu třikrát otočí, jestli se nespletl. Sedne si, jo pěkný, ten dlouhý stůl je pryč, to budeme po sobě muset křičet. Nebo srážet stoly. Jak to bude? Přijdou další. Stejní lidé a najednou sedíme sice ve stejném baráku, ale v jiném lokále. Všechno nové, naleštěné, muselo to stát peněz! Kdo to navrhnul? Někdy je lepší se vykašlat se na architekty. Výborný stojí hodně, to co umí podprůměrný šmírák, dokážu sám.


Někteří štamgasti začnou chodit méně, někdo přestane úplně. Někdo přijde na chvíli jen ze zvědavosti.


"Je tu Pepík?"


"Pepík už se neobjevil měsíc."


"Pepík začal chodit k Horkejm, to je dvě stanice odtud tramvají."


Nelíbí se mi ta zmodernizovaná hospoda. Stýská se mi po staré putyčce. Býval tu smrádek, teploučko. Stačilo přece jenom pořádně vygruntovat. Je mi líto, když je nová věc hned ošklivá. Krása a ošklivost jsou ovšem subjektivní pojmy. Ale když se mi někde nelíbí...nutně se vkradá otázka: "Není čas změnit lokál?"


Vlastně proč ne? Poznávat jiné. Je to dobrodružství. Trochu se porozhlédnout kolem sebe. Má to tak být.


Společnost, která v nové hospodě zůstane, se doplní o jiné a velice rychle zapomene na toho "vtipálka", který občas plácnul nějakou kravinu. Snadno se bez něj obejdou.


"Von to byl stejně vůl!"


Za rok si sednu do té kdysi "své" hospody a po půlhodině uslyším:


"Ty vole, ty si sem dřív chodil, že jo? A co je s tebou? ... Aha! Tak zase někdy přijď!" Život už je takový. Vítání, loučení, poznávání. Starý člověk, který ztratí chuť aspoň v rámci svých možností poznávat, už jen živoří. A to se mi ještě nechce.






BLOG  RESPEKT