čtvrtek 30. října 2008

Nenadávejme si do hyen

a podívejme se do zrcadla... Hyena je krásné a užitečné zvíře.



Pan prezident mě ujistil, že se o své miliardy v bankách nemusím strachovat, na kole nechci v tomhle počasí jezdit ani já. Vzdělávám se..


Hyenismus je strašný výraz. Hnusem se třesu.


Hyena je lovec. Zvířata jsou už taková, že loví jenom kvůli obživě. Nasycená si lehnou a pospávají.


Lev je silnější než hyena a ta může lovit, pokud se někde hladový král zvířat nemotá. Ale lovit umí. Hyena uloví a musí konzumovat hodně rychle. Prý ze strachu, že se objeví lev a kořist hyeně sežere. Podívejme se!


Hyena, jak rychle žere, je pak celá špinavá od krve a vypadá neesteticky. Nám, lidem, se takový ukoptěnec nelíbí. Hnusí se nám.


Lev je nejsilnější, žrádlo uloví bez problémů. Vůbec neloví nejlepší kusy z utíkajících antilop, ale srazí tu nejslabší. Přece se nebude honit. V klidu, protože na něj si nikdo netroufne, se nažere. Nacpe si nácek, odvalí se od zbytků a spí. Jak to známe ze ZOO.


Hyenu příroda obdařila schopností sežrat všechny možné zbytky i s kostmi, třeba právě po lvech. Sežere i mršiny a nemusí se honit za čerstvým. Tak se stane, že uklidí i po králi zvířat a zbytky nezůstávají. Chytře vymyšleno. Příroda či stvořitel nejsou hloupí.


Nám se ekluje, že žere zbytky, ale sami velkými auty jezdíme do hypermarketů, kde kupujeme super levné drůbeží uzeniny, které se snad dělají ze zbytků po úklidu drůbežárny. Není velkým tajemstvím, že obchodní řetězce ze západní Evropy tu prodají všechen možný šunt, který by doma museli vyhodit. Spořivý český zákazník to koupí a pak si dobrotu připraví na zahradním grilu.


Hyena zabije i člověka. No, člověk je z masa a kostí a hyeně právě tohle chutná. Ostatně ani hladový lev nepohrdne člověkem a nic se neohlíží na skutečnost, že dotyčná potrava může být vysokoškolsky vzdělaná. Je rád, že se nemusí štvát za antilopou.


Hyena prý vydává příšerné zvuky. To ovšem říkají lidi. Zrovna oni mají co kecat!


Lev je krásný, lev je vzor statečnosti, bojovnosti. Lva si dáváme na prapory, na státní znaky (někdy ho dokonce zdobíme dvěma ocasy). Po lvech se jmenují sportovní kluby. Kdyby vydávala zvířata společenské časopisy, bude na křídových obálkách playboy lev. Místo našich blonďatých krásek, které jsou tak nádherné, že se oči raději stočí jinam a pohlédnou na normální živou ženskou.


Vím, že jsou jiné příklady. Přesvědčeni o někom, že je neskonalý hajzl, řekneme o něm, že je svině. Přitom svině je užitečná. A jak!


Nechme svini sviní, obhajuji hyenu.


Nadáváme si do hyen v situacích, které nemají s tímto tvorem nic společného. Co má společného s hyenou fotograf, který zvěční polonahou celebritu a vezme za to prachy? Vyfotí politika, který ráno odchází od milenky a ten má pochopiteně vztek. Fotky se dostanou na první stranu tiskoviny a my to kupujeme. Co s tím vším hyena?


Mají si dát známé osoby pozor? Mají. Ne, žádná velká lítost, ale chápu některé reakce. Být na jejich místě, s chutí bych takového ksindla kopnul do... no!


Politik ve vysoké funkci se těžko schová, ale je tolik vynikajících lidí z mnoha jiných oborů, o jejichž soukromí veřejnost nic neví. Čím to asi je?


Fotograf a jeho rodina taky chtějí jíst? Ale tohle se neprovozuje pro obživu, na tu není třeba tak velký balík peněz. Za tyhle peníze se kupují pitomosti. Co bychom čekali od člověka provozujícího takovou činnost.


Po hyenách zůstává v přírodě pořádek, hyena sežere na rozdíl od jiných šelem totiž všechno. Co zbyde po novinářích, fotografech živících se tímhle svinstvem? Nesmím zapomenout ani na čtenáře, bez nich by tenhle "hyenismus" nebyl. Stohy zbytečně potištěného papíru, se kterým se dnes pro jeho kvalitu nedá ani utřít zadek.


Neutrácím, šetřím. Chci si jednou koupit fotbalový klub. Bude se jmenovat FC Podolské Hyeny.










Text byl zveřejněný 30.10.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2258 čtenářů, z nichž 38 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.














BLOG TÝDEN

sobota 25. října 2008

Rámus na chmelnicích

Chmelové brigády. Kde je jim konec? Zůstává filmový muzikál Starci na chmelu. O filmy byly popsány stohy papíru. V hlavě, kdoví odkud, se vynořují vzpomínky, spíš útržky.



Jsou věrohodné? Vzpomínky padesát let staré? Samozřejmě! Přece nejsem blbej! Občas se do nich zamotá příběh úplně odjinud, objeví se jiný vrstevník, mávne rukou: "Kecá!" Chytrák.


Na přelomu srpna a září se každoročně hrnuly z Prahy na Rakovnicko zvláštní vlaky plné puberťáků ze středních škol. Dobrovolně povinně. Určitě se dalo brigádě vyhnout, předstírat nemoc. Měli jsme tenkrát za sebou první ročník průmyslovky, nebylo nejlepší si dělat škraloupek. Školy dostali befel, kolik dodají brigádníků a vedení škol nechtělo na sebe příliš upozorňovat.


A pak, byla tam sranda. Netančilo se tam jako ve filmu, Seneku nikdo nepřednášel. Sice jsme přišli o kousek prázdnin, ale taky o kus školního vyučování. Bylo nám 15 a rodiče se svými životními pravdami zůstali doma. Profesorský dohled nebyl zlý, pedagogům stačilo, nebyl-li vyslovený průser. Vysedávat v hospodě nám zakázali. Stejně si nebylo kam sednout. U výčepu nám nalili i pivo, dokonce jsem se vsadil, že vypiju dvě piva za sebou na ex. Vyhrál jsem, asi nějakou pitomost. Pět minut slávy.


Myslím, že v té vesnici byly dvě hospody. V jedné sedával stále na stejném místě pan profesor u piva s cigaretou, místo nosu měl roztomilou bambulku. Vypadal jakoby tu seděl odjakživa. Zlatý člověk, roztomilý jak ta bambulka. Franta jsme mu říkali, tedy jen mezi sebou. Když si žák, kterého znal, dával pivo, zvedl ruku a ukazováčkem zahrozil. Ty, ty, ty. A usmíval se. Dnes by ho možná v té hospodě sebrali policajti. V Kolešovicích, kde jsme zachraňovali úrodu, se občas konají koncerty, na kterých se scházejí náckové. Zvedat ruku by tedy Franta nemohl. Ale v takové společnosti by on nebyl. Mírumilovnější člověk se hledal těžko. Usmíval se a zřejmě vzpomínal na dobu, kdy byl v našem věku a chodil plavat do Svatojánských proudů na Vltavě, kam neměl ze svého bydliště v Novém Kníně daleko. Jednou nám to povídal s malinko smutným úsměvem. Snad tam nechodil sám nebo proto, že místo neexistuje. Místo romantického údolí je tu jezero Slapské přehrady.


Stravování bylo. Co víc chtít od povinnosti nasytit strašné davy nenasytů. Hygiena byla, no, nikdo nic nekontroloval, nebyli jsme žádní špindírové. Večer se chodilo po vesnici, po silnici až do Kněževsi, kluci sháněli holky, holky sháněly kluky. Kluci hulákali, holky ječely. A to jsme neměli vynálezy na výrobě hluku jako má dnešní mládež. Ptáci, kteří u nás zůstávají po celý rok, záviděli stěhovavým. Po odjezdu brigádnických nájezdníků si krajina určitě mocně odfoukla. Ubytování ve velkých místnostech na palandách, těžko pochopit, že se baráky rámusem nerozsypaly. Uložte do místnosti dvacet, třicet patnáctiletých. Kravál je hodně slabý výraz.


Určitě se nám tehdy leccos nelíbilo, ale vzpomínky jsou spíš pěkné. Ani fotka, která mi nedávno přišla do ruky, nesvědčí o tom, že bychom byli týraní.


Viděl jsem tenkrát poprvé chmelnici. Kupodivu mi práce docela šla od ruky. Dokonce tak, že nade mnou dohlížející profesoři kroutili hlavou. Ke konci prvního ročníku jsem totiž údajně překonal školní rekord. Za jeden den jsem dostal tři koule a tři poznámky. Už ho nikdo nepřekoná, žákovské knížky na poznámky nejsou. Vlastně jsem měl kliku, že škola neuvažovala: "Blbej, ale pracovitej, je zbytečný, aby zabíral místo chytřejším." Nechali si mne, později možná litovali. A rodiče mne ještě tři roky živili.

Zvláštní vlak nás odvezl zpátky do Prahy. Máma se málem zhroutila ze skutečnosti, že většinu oblečení, které mi s takovou péčí připravila na pobyt mimo domov, jsem nepoužil, jen jsem je zmuchlal dohromady se špínou.

"Ty, čuně, ty ses tam snad vůbec nepřevlíkal."


Bylo těžké vysvětlovat, že jsem měl důležitější starosti.

Z brigády jsme si odvezli i pár korun. Platili nám, ne moc, ale platili. Mám z té doby lísteček s přesnými údaji, kolik jsem načesal věrtelů, co za to. Tuhle úředničinu jsem zdědil po tátovi. Unavovat příliš čísly nebudu. Sklizeň byla tehdy mimořádná a trvala celé tři týdny. Dostal jsem 554 korun. To bylo pro mne v roce 1958 strašně moc peněz. Za to se pořídilo 461 piv nebo 3463 cigaret značky Partyzánka. Frajeři kouřili Lípy, těch by bylo 2770.

Koupil jsem si hodinky. Sovětské, Sportivnije se jmenovaly. Měl jsem je rád, byla to první věc, kterou jsem si koupil za svoje vydělané peníze. Co ty vydržely! Šlapat se po nich dalo. Vypadalo to, že mne přežijí. Byly bytelné, stejně jako režim, který nám tu zavedli sovětští bratři. Komunismus se sesypal jako karty při hře "záchod". Sovětské hodinky dopadly podobně. Nosil jsem je dlouhá léta. Zničeho nic, ručičkám už se nechtělo. Odnesl jsem je k hodináři.

"Ty už nikdy nepůjdou. Dotikaly."

"Mají tady napsáno, že je v nich 17 kamenů"

"Ještě dva chybí, velké, jeden zespodu, jeden shora."

Urazil jsem se, najdu si odborníka, který něco umí. Pak jsem nějak pozapomněl, hodinky zůstaly na památku v krabičce. Jenže, kam se krabička ztratila?

Chmel dnes sklízejí stroje, co je v těch ubytovnách, nevím. Měl bych se tam ještě podívat. Dělá mi dobře ticho, stále víc, ale mám strach, že v Kolešovicích bych se ticha bál. Tady přece býval rámus!








Text byl zveřejněný 25.10.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2007 čtenářů, z nichž 19 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.








BLOG TÝDEN

sobota 18. října 2008

Skřítkové na cyklostezce

Cyklostezky se budují, nám cyklistům se to zdá málo, připouštím však, že všechno nejde najednou a hned. Něco to stojí, jsou důležitější oblasti. Ale...
Právě o rozhazování peněz mi jde. Nejsem dědek, kterému se pořád něco nelíbí a kdyby mě k tomu pustili, ti by koukali...
Dost keců. Tady je můj mail z loňského roku:

Od: Václav Víšek

Komu: posta@cityofprague.cz;
Datum: 19.11.2007 18:08:54


Vážený magistráte!


Před půl rokem se s velkou slávou otvíral asi dvaapůlkilometrový úsek cyklostezky mezi Komořany a Zbraslaví. Je to příjemné, jezdil jsem tu i dříve a dokonce si tu zlomil ruku.


Teď v půli listopadu nevěřícně hledím: Asfalt už praská. Vyfotografoval jsem vozovku na dvou místech, kde je evidentní, že nejde o nějakou kosmetickou drobnost. Nová cyklostezka pomalu ujíždí směrem k Vltavě. Jsem zvědavý, jaký bude stav na jaře. Sníh, mráz můžou učinit ledacos. Nejsem příliš náročný, dokonce jsem bez problémů jezdil po kočičích hlavách na vltavské náplavce. I tady se dá jezdit.


Nechci být špatným prorokem, ale tady problémy nastanou. A potom: je to vlastně novostavba, která stála nějaké peníze.


A skoro mě pobavilo, že už se toho nějaký Potěmkin všiml a snažil se praskliny zamazat. Je to stejně účinné jako když praskající zeď nově vymalujete.


Přikládám pár fotografií.


S pozdravem

Václav Víšek


V zimě bývá stavební činnost tlumena, i když loňská zima nebyla strašlivá. Vím, že to nejde, aby na popud nějakého důchodce okamžitě nastoupila stavební firma. Na jaře jsem si dovolil napsat další mail:





Od: Víšek Václav
Komu: posta@cityofprague.cz;
Datum: 22.3.2008 18:59:48


Vážený magistráte!


19.11.2007 jsem Vám posílal mail s fotkami, kde je vidět, že cyklostezka je v některých místech nekvalitní. To, že jste mi ani nedali zprávu, že jste mail obdrželi (to dnes dělají hodně malé firmy), to mě ani nepřekvapuje a skákat z Nuselskýho mostu nebudu.


11.3.2008 jsem zase něco vyfotil. Pozdravujte Potěmkina, který závady "odstraňuje". Doufám, že mu zadáte větší zakázky. Výstavba olympijských sportovišť čeká.


Zdraví Václav Víšek


Tentokrát už asi někdo řekl: "Napište tomu bláznivýmu dědkovi, aby ho netrefil šlak."


Cyklostezka na Zbraslav
Od: Platz Martin (MHMP)
Komu: venca.bue@atlas.cz;
Kopie: Drtina Pavel (MHMP; ŘED SMT); GUP; Primátor - Bém Pavel (MHMP);
Datum: 28.3.2008 7:50:57


Vážený pane Víšku,


mnohokrát děkujeme za Vaše upozornění o nekvalitním povrchu cyklostezky na Zbraslav. Tohoto Vašeho přístupu si ceníme zvláště proto, že byť provádíme monitoring stavu sportovišť a míst vhodných k aktivnímu trávení volného času, nedají se postihnout všechny věci, které nás trápí, v jednotném časovém horizontu. Problém, o kterém píšete, se budeme snažit vyřešit co nejdříve to bude možné.


S pozdravem


Mgr. Martin Platz, Dipl.ek.
vedoucí oddělení sportu a volného času MHMP








Už někdy v červnu se objevily stavební stroje a začala oprava. Dokonce v místech, kde praskliny byly nepatrné a já jsem je předtím ani moc neregistroval. Vzali to pěkně zgruntu. Chodil jsem jako páv a stejně se natřásal před zrcadlem. Přitom oprava nemusela s mou osobou mít nic společného.


Pane! To jsem s nima zahejbal.


Velký kulový..


Opravili asi 30 metrů a do míst, o která mi šlo, se ani nedostali. Asi šli za lepším. Třeba to byli jen skřítkové. Trpaslíci? Permoníci?


Asfaltový povrch cyklostezky začal praskat na dalších místech. Blíží se zima, která může být jiná než minulé dvě. Bude-li více sněhu, větší mrazy, můžou se stát zajímavé věci. My, zarputilí cyklisti, jsme na ledacos zvyklí, zase tudy nějak projedeme. Hlavní asi je, že kdosi může napsat, že plán vybudování cyklostezek v délce X km byl splněn.


Magistrát je organizace, která finanční prostředky nevlastní, ale hospodaří s nimi a my máme právo se ptát, co se s nimi děje. Je mi jasné, že je mnoho důležitých oblastí, dokonce si myslím, že je klika, že primátor taky jezdí na kole a tak se něco spadne i pro cyklisty. Určitě ale každý pražský cyklista by mohl vyjmenovat hodně míst, kde situace není vyřešena anebo blbě.


Jde mi o to, že když už se něco postaví, mělo by mít nějakou kvalitu. Propojení Zbraslavi s Modřany je dobrý počin, jezdilo se tu špatně, po deštích se tu dalo dobře utopit v blátě. I zlomit ruku, jak se stalo mně. Nebo objíždět horem po té protivně úzké a stále plné silnici.


Nevím, kde je chyba. Možná v projektu, měla se v některých místech postavit malá opěrná zídka. Možná mizerné hutnění spodních vrstev, které některé stavební firmy s oblibou šidí.


Ve stavebnictví jsem hodně let pracoval. Vím, že projekt musí schvalovat také investor. Vím, že existuje něco jako stavební dozor investora, který by měl průběžně dohlížet po celou dobu trvání stavby dohlížet na kvalitu prací. Vím, že někdo musí hotovou stavbu převzít. Kdo? Přece investor. Někdo musí podepsat fakturu a dodavateli zaplatit. Zase investor. Investorem na této stavbě byl zřejmě magistrát, tedy správce veřejných finančních prostředků. Také známe něco jako je záruční doba.


Mne jako příležitostného uživatele cyklostezky vůbec nezajímá, která firma způsobila, že v některých místech má novostavba charakter zmetku. Stavební dozor tu jistě byl a práci nedělal za hubičky. Za stavbu se určitě zaplatilo v miliónech, pod milión dnes žádná firma nepostaví ani středně velkou stodolu.


Léta jsem dělal na přestavbě železniční stanice v Kralupech nad Vltavou. Pamatuju se na takzvané stranické kontrolní dny. Sjeli se tam komunisti ze všech zúčastněných firem, z okresu, tedy stranická šlechta, která většinou neměla znalosti v oboru. Prý se řešily hlavně termíny. Hlavní stavbyvedoucí tam před nimi stál jako blbeček a poslouchal s úžasem, co ti volové vymyslí. Třeba v dubnu nebo v říjnu to byl malér. Blížila se významná výročí a to se vždycky muselo něco otevřít. Aspoň formálně.


Kralupy byly velká a dlouhá stavba, musel tu tedy být i zodpovědný straník. Pro vadu zraku se mu říkalo šilhavej Tonda. Ten dohlížel, aby se plnily stranické termíny. Řval tam na stavbyvedoucí, která měla na starosti osvětlení, že lampy budou patnáctého stát i kdyby měly šestnáctého spadnout. Naštěstí tahle tichá a nenápadná paní se nepodělala. Chtěla tenhle příkaz písemně a lampy patnáctého nestály.


Byl termín, kdy bude jedna kolej v Kralupech definitivně průjezdná. I když Tonda si vzal dokonce gumáky a lítal po stavbě jak šus, nezdařilo se. Kolej se namarkýrovala tak, aby byla průjezdná rychlostí 10 km v hodině. Den, kdy měl projet stanicí vlak s ministrem a jeho dvořany, byl dávno určený. Dělníky vyhnali ze stavby, aby si někdo nemyslel, že snad něco hotové není. Ti se v hospodě určitě nezlobili. Zvláštní vlak byl vypravený z Prahy, hosté dostali hned před odjezdem občerstvení, hlavně alkohol na přípitky. V Kralupech už většině bylo fuk, jestli jedou vlakem nebo je táhnou koně. Díval jsem se na vlak jedoucí krokem. Z oken na nás mávali soudruzi, někteří dokonce skleničkami. Paráda skončila, vlak se vrátil do Prahy a kolej se zprůjezdnila za dva měsíce. Termín byl splněný.


Proč cpu povídání o stavbě v Kralupech před čvrtstoletím do článku o chybách na nové cyklostezce? Bojím se, že tenhle systém pokračuje v jiné formě dál. Vyhlásí se termín a ten se splnit musí. Za každou cenu. Média čekají na potravu.


Prosím, ať si nikdo nemyslí, že tvrdím, že se v našem státě nic nezměnilo. Takový slepec zase nejsem. Jen jsme tu zůstali pořád titíž lidé a máme občas tendenci dělat totéž co kdysi.


Píšu tento text v době, kdy ve světě krachují banky, u nás fabriky, volí se, střílí se, řádí požáry, odhalují se udavači a já přicházím s takovou volovinou. Jsem totiž přesvědčený, že opravdový život se skládá z velkého množství drobností.


Štve mě, když jedu na kole a musím dávat bacha, abych nevjel do nějaké škvíry, která tam nemá co dělat. Raději bych se díval na protijedoucí cyklistky. Je jich a sluší jim to! Nebo se tu bude vznášet víla a já ji přehlídnu. U Vltavy by to mohla být vodní víla. Rusalka? Ty mají raději jezírko v lese.






PS. Adresu svého blogu pošlu samozřejmě panu Platzovi, když už se v textu vyskytuje jeho jméno..








Text byl zveřejněný 18.10.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2045 čtenářů, z nichž se líbil 22. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.






BLOG TÝDEN

úterý 7. října 2008

Místo vořechů bigbít

Vořechy a houby. Loni jsem z nich málem zešílel. Že jich bylo. Zásob jsem si nadělal jak veverka.



Nějak se mi příčí psát slovo ořech. Spisovná čeština žádá svoje, ale tohle je jen blog. Pražák, pokud nepochází z Moravy (prý je jich možná většina), řekne vořech. Představa, že bych měl pejskovi s rasovým původem "podvraťák" říkat oříšek, je hrozná. Špatný příklad? Asi jo. A co kapitán sparťanských fotbalistů? Oříšek? Budu psát vořech.


Vlašský vořech je hajzl. Kdyby spadly všechny najednou jeden den, ale to ne. Jeden vořech spadne v úterý, jiný v sobotu. Doma, na zahradě, je to fuk. Každý den posbírám, co se dá. Na zahradu jsem se v životě nezmohl, musím na cizí. Cizí? Komu vlastně patří vořešáky kolem silnic? Ve středních Čechách je jich síla! Podle vzhledu byly sázeny za socialismu. Tehdy patřilo všechno všem. Taky mně! Pokud by se objevil majitel skutečně oprávněný, jsem už v letech, kdy by mi asi nebil, jen by mě poslal někam. Vždyť už jdu.


Měl jsem loni nějak štěstí nebo jich bylo víc? Sešlo se mi jich nakonec tolik, škoda, že se do kafe nedávají. Kdybych tak spočítal, kolik kilometrů jsem musel na kole ujet kvůli jednomu vořechu. To by bylo číslíček k ničemu. Inu, statistika.


Taky hub bylo jako máku. Na kole se běžně na houby nejezdí, ale byla by nuda dělat jen to, co se dělá běžně. Spíš je problém, abych si v lese pamatoval ten správný strom, o který je kolo opřeno. Loni jsem sotva třikrát přeparkoval a brašny byly plné. Houby se trochu drncáním pomuchlaly. Nejsem malíř, který by vytvářel díla typu zátiší s hřiby. Houby většinou sním. Taky suším. Minulý podzim jsem si s touhle činností zaflákal celý kumbálek, kde žiju. A to si uklízím sám! Letošní podzim je pro houbaře, aspoň v okolí Prahy, smuteční.


Vořechy byly a ještě jsou. Poslední zářijovou sobotu jsem vyrazil na svá rýžoviště. Mám to přes 50 kiláků a ještě nakonec do kopce. Jsem už nějaký líný a nedojel jsem. Tedy dojel, jenom do Zadní Třebaně do hospody. Kam jsem měl namířeno, nenapíšu, ještě bych mohl mít malér. Až se jim tam ztratí nějakej vořech.


Potřebuju vlastně zrovna dnes sbírat vořechy? Když je tak hezky. A jel jsem pomalu zpátky domů. Okolí řeky už bylo krásně barevné. Ke všemu se konalo v Karlštejně vinobraní a já bych tudy musel. Mířilo tam hodně aut, motorek i cyklistů. Tam bude blázinec. V Hlásné Třebani inzerovali dvě deci Karlštejnského burčáku za 32 Kč. Nekup to... Kolik v něm asi bylo jabčáku? Od předloňska, kdy jsem se shodou okolností přicmrdnul k vinobraní v Bzenci, jsem si nikde burčák nedal. Tam totiž byl tak skvělý, jaký jsem ještě nikdy nepil. A cena? Raději nesrovnávat.


V Karlštejně musel asi být blázinec. Stánky plné nesmyslů, víno jinak neprodejné. Muzika řvala jako na Matějské. Mohl jsem si poslechnout třeba nastydlýho Hurikána. Málem jsem napsal Hurykán, plete se mi to se slovem mohykán. Jo, to byly časy, kdy do naší pop music vplul Dalibor Janda. Aby se umělci nepletli, říkalo se mu nastydlej Janda, zatímco Olympiku táta byl pojmenován jako Janda plešatej. Třeba to v Karlštejně tak nevypadalo, třeba to bylo jiný, ale riskovat se mi nechtělo. Raději domů.


U Berounky za Radotínem směrem na Černošice bývaly Radotínské lázně. Objekt vlastní člověk, který si říká Pigi, podle informací na internetu býval jeho dědeček hoteliérem. A vnuk polehounku buduje tenhle příjemný areál, který je jak vystřižený z jiné doby. Dřevěné stoly, dřevěné lavice. Padá tu na mne přirozená lenost. Dát si pivo, jen tak počumovat a vůbec nikam nepospíchat.


I v zimě fungují s omezenou kapacitou uvnitř v teple. Venku je ohrádka s malým dětským hřištěm. A taky menší dřevěné pódium. Občas se tu konají fesťáčky, hlavně bigbítové. A to bylo právě dnes. Už kilák předem jsem slyšel bigboš. Takový ten krásný dřevní rokenrol.


Nepočítal jsem s tím, ale tohle jenom minout bez povšimnutí, proč potom na kole jezdit. To bych mohl jít blbnout do fitka. Padal chládek, došel jsem si k výčepu pro rum. Od té doby, co jsem si nedávno rozbil hubu střízlivý, si říkám, že s rumem v těle budu aspoň vědět, proč jsem spadnul. Pokud by to četl nějaký ostražitý dohližitel na zákony, tak odtud až domů nejedu vůbec mezi auty.


Snad hodinku jsem se díval a poslouchal. To vlastně ze mne jeden panák vyprchal. Kapela s názvem, který jsem si chtěl zapamatovat a zapomněl ho. Mladí lidé, hráli pro radost. Tak, jak to mám rád. Pochybuji, že byl honorář, byli asi rádi, že mají prostor pro hraní. Však ani vstupné nebylo. Pigi si s nimi fouknul sólo na saxofon.


Jak jsem tam tak stál, už se mi v hlavě motaly věty, které napíšu na blog. Jak legračně vypadali, jak se zpěvačka legračně kroutila a jak byla ustrojená. Většinou tyhle vtipnosti zapomenu. Naštěstí. Teď, po více jak týdnu si říkám "blbečku!" Oni tam hráli pro radost, pro zábavu a legraci si můžu dělat sám ze sebe. A to jde těžko, většinou se spíš rozbrečím. Tlustej dědek v odřené větrovce. Doma pak mlátí do klávesnice nesmysly.


Vystupovalo víc kapel, litoval jsem, že jsem o akci nevěděl, byl bych přišel pěšky. Příště.


Dával jsem na pult vypitého panáka a všiml si u dveří velké šachovnice s rozehranou partií. Nebo si tam někdo přehrával starou partii. Už jsem to tu viděl častěji. Měl jsem strašné nutkání sebrat jim koně, šachový odborník by řekl jezdce. Pro mne je to kůň. Vím o něm jen to, že táhne za roh. Prý existuje hranice mezi šachistou a šachovou nulou či debilem. Když někdo sebere v nestřeženém okamžiku z šachovnice figurku nebo je zpřehází, šachista to pozná. Já ne.


Koně jsem samozřejmě neukradl, z toho už jsem vyrost. Ale jak snadno jsem se mohl stát zlodějem koní. A mohl se houpat ve větru na topole u Berounky. V současnosti by mě tam nenechali viset dlouho. Dávali by jen bacha, abych se neuškrtil. Určitě by mě ale vyfotili a pověsili na web. Než bych přijel domů, už by lidstvo vědělo, co jsem za gaunera. Možná bych mohl pak i kandidovat ve volbách.






BLOG TÝDEN