pondělí 28. července 2008

Pohled mojí mámy

Termín Husákovy děti jsem zavrhl, ale Housata, to by snad šlo. Že s tím ještě otravuju? Přečetl jsem si mnoho názorů za pár posledních dnů, ale většinu psala právě Housata. Prosím o slovo já, který se v sedmdesátých letech aktivně zúčastnil takzvaného baby boomu na straně rodičovské. Ať jsou informace aspoň trochu vyvážené.



Děti jsou největším štěstí v životě, největší radostí. Ano, i starostí, ale bez starosti není radosti. Nerozumím lidem, kteří netouží po dětech. Někdo děti mít nemůže, i kdyby stokrát chtěl. Většina z nich tím vnitřně trpí, zvláště ženy. Každý takové případy zná, je to smutné. Já bych to aspoň za smutné ve svém případě považoval. Nepamatuju se, že by mě napadla taková blbost, nemít potomky. Ani hodně mladého. Spíš jsem situaci oddaloval. Ale programově se zříci rodičovství, není-li překážka? Nemusím rozumět všemu.


Děti jsou poklad, děti jsou zázrak, děti nejsou zboží. Děti bychom neměli zařazovat do seznamu věcí, které si chceme letos pořídit. Nemyslím si, že by člověk měl přivádět na svět potomky do bídy. Ale známe skutečnou bídu? Myslím, že ne. Ani dnes, ani za Husáka. U nás se často považuje za bídu, když mám 8 let staré auto a 3 roky už nemám na to, abych se jel v létě škvařit k moři.


Děti po nás přebírají štafetu života. V nich je naděje, že tu budeme existovat i po smrti. Přenášíme na ně svoje geny. Jsou nám podobné. Až nás někdy štve, jak jsou nám podobné. Dědí se nejen podoba, dědí se gesta, dědí se chůze, hlas. Nějaký čas po smrti otce jsem strašil příbuzné a známé. Prý mám v telefonu úplně stejný hlas.


Se synem bydlím v jednom bytě, s dcerami se vídám ne tak často. Víme o sobě a setkání je svátek. Myslím si, že se máme rádi. Když se na mne podívá starší dcera, vidím mámu. Má stejný pohled jako měla moje máma. I s potměšilostí v očích a chutí občas udělat nějakou drobnost, která se obecně nedělá. Trochu překvapit přihlížející. Znám to z vlastní zkušenosti. Jenom bych u svojí osoby vypustil slovo trochu. Vidím obrovskou chuť do života, holky nejsou otrávené, že nemají to a to. Vždycky po nich zbyde v bytě dobrá nálada, fňukat ke mně nechodí.


Dobře vím, že nemohou nemít v životě problémy. Když se zeptám, odpovědí je úsměv a mávnutí rukou. Mám z nich radost a ještě větší radost bych měl, kdyby už některá přijela na návštěvu s kočárkem.


Tyhle radosti by měly být výsledkem jakési propopulační politiky sedmdesátých let? Husákovy děti. Někomu přišlo vtipné téhle generaci dát nálepku. Budiž. Slova jsou jen slova. Popuzuje mne hlavně to, co se za nálepkou skrývá.


Připadá mi hrůzné, že se porodností zabývaly stranické sekretariáty, v nichž se určitě vyskytovali sociální inženýři, kteří se rozhodli, že nás zachrání před vymřením. Vždycky se takoví lidé najdou. Samozvaní spasitelé s malým s. Tak jsem si zvykl jim říkat. Poroučení větru, dešti nevyšlo, vrhli se na jinou oblast. Tito spasitelé se vyskytují v každé době, nemyslím, že by to byl výplod socialismu. Vždycky si najdou téma. Stačí se podívat dnes na některé návrhy zákonů, které vypadnou z našich zástupců v parlamentu a mám důvod k přemýšlení, jestli jsem náhodou nesnídal alkohol.


Nebyli jsme bohatí, tedy pokud mluvím o penězích, o majetku. Ještě jsem nikdy neslyšel z úst svých dětí výčitku, že jsme byli chudí. Děti ledacos neměly, co měli jejich spolužáci. Ale všechny ty zážitky, společné vandrování po českých zemích, návštěvy dětské kultury, relativně skromné Vánoce, ty se nedají koupit. Tady trh nefunguje. Někdy mám pocit, že jsem si ani tolik štěstí nezasloužil. Nemám žádný majetek, tedy mám, byt, který jsem zdědil po rodičích. Vzpomínek mám tolik, že se ani do malého bytu nevejdou.


Když jsme děti přiváděli na svět, asi jsme o žádných propopulačních opatřeních nevěděli. Rodinné přídavky byly automaticky na výplatní pásce, něco navíc se bralo, ale aby tohle byl důvod k založení rodiny?


Z dětí bychom se měli snažit vychovat svobodná stvoření a ne už při jejich zrození jim nasazovat obojek tržních mechanismů.


V roce 1945 plus minus nějaký rok se rodilo hodně dětí. Radost z dětí, očekávání svobodného života. Ale taky bylo 26 let od konce první světové války. Byl tu kopec žen v letech, kdy si obvykle plní touhu po mateřství. Spočítal jsem si, že jsem byl počat v době hrozného krveprolití u Stalingradu. Ovšem, už tu byla naděje, nacisté vlastně poprvé skutečně narazili. Považuji se za člověka, kterému byl dán život z radosti, o nějakém blahobytu se ve čtyřicátých letech nedalo mluvit.


Bylo nás tehdy hodně narozených ke konci války a po ní. Do škol jsme se nevešli, měli jsme vyučování na směny. Jenom ignorant přehlédne skutečnost, že z těchto mimin bude v sedmdesátých letech zástup rodících žen. Ta spousta dětí by se narodila i bez zvyšování přídavků.


Spíš si myslím, že tehdy šlo o to, zavřít nám ústa. Po roce 1968 národ ztratil naděje, zbyla jen odporná kocovina a otázka, jestli se nám všechno jen nezdálo.


Tak jim, soudruzi, něco přidáme, aby nemrmlali. Ano, něco, co spadlo ze stolu, kde hodovali mocní.


Závěr? Manželka mi po letech napůl v legraci řekla, že jí kdysi kartářka předpověděla tři děti. Tak to chtěla mít za sebou. Blbina? Kartářka mi připadá lidštější než mít děti kvůli novomanželské půjčce.


Pro mne je důležité, že po mém odchodu ze světa tu zůstane pohled mé maminky.




Text byl zveřejněný 28.7.2008 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 2801 čtenářů, z nichž 38 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 13.10.2010




BLOG TÝDEN

úterý 22. července 2008

Nemůže se povést všechno

Těžko existuje někdo, kdo se netěší. Děti se umí pěkně těšit. Na všechno. Já se v dětství těšil, až budu velkej. Dospělost se mihla a teď už mne asi čeká jen návrat do dětství. Těším se, že ještě příští rok nebudu chodit o holi. Později, že aspoň budu chodit o holi. Těšíme se, že ráno vstaneme a bude nás bolet jenom něco. Díky za každé nové ráno, otřepané rčení.



My starší už se vlastně netěšíme moc dopředu, protože nás štve, že čas letí jako blázen. Stane se leccos. Od ledna se těším na cestu z Toskánska přes Umbrii k Jaderskému moři. A to jsem loni po příjezdu z Provence přísahal, že to bylo naposledy, abych v letním vedru jezdil na kole v jižní Evropě. Syn nade mnou mávnul rukou a no... měl pravdu Tolik jsem se těšil, že jsem se musel chlubit i tady na blogu.


Kolo je ideální na poznávání krajiny, vesnic, městeček. Účastníci těchto zájezdů mají asi stejnou krevní skupinu, zkráceně lze napsat, že se tu vyskytují povětšinou blázni. Nezáleží na věku, pohlaví, vzdělání. Je mi mezi nimi dobře. Z dovolené se vracejí domů utahaní, někdy i pomlácení. Šťastní, že se zase zbavili zbytečných peněz, které tak kazí lidi. Odpočinout si budou muset v práci.


Naložíme kola do vleku, v Brně se nalodí zbytek cyklistů. Dvojice řidičů se představí jako Karel a Karel, to je prý dnes v módě. Ale veselí pomalu končilo.


Jsou rána, kdy člověk při vstávání hned šlápne na budíka, na mobil, na brejle, na hrnek se zbytkem kafe, to je bordel, co dělá kafe na podlaze? Kdo může, má hned zalézt zpět do postele. Určitě prdne zip u kalhot nebo tkanička u bot, řemínek od hodinek, peněženku někdo schoval, tašku taky, tričko je natržený, košile bez knoflíku. Každý zná den - blbec. Většina lidí ovšem do peřin nemůže. Už aby byl večer, stejně zapomenu koupit chleba, no co, na noc se necpi, tlusťochu!


Takhle nějak začal zájezd, na který se těším půl roku. Ve Vídni na Brünner Strasse 177 zavrčí autobus jako sbíječka a šmitec. V devět večer. Cestovní kancelář nebudu jmenovat, měl jsem s ní v minulosti několik krásných zážitků, nebylo by to spravedlivé, stává se jim to prý maximálně jednou za deset let. Dopravce zřejmě poslal na zájezd křáp. Většina se pokoušela ve stojícím autobuse spát. Jiní...na blízké pumpě jsme objevili italské víno, když jedeme do Itálie... Brňáci se pochlubili se slivkou. Někteří se přiopili, já zapomněl, že starej dědek už tolik nevydrží.


Něco v dílně opravili, 10 hodin zpoždění. Kdyby to skončilo, bylo by dobře. Neskončilo. Ten autobus snad neměl v pořádku nic. Ke konci zájezdu odešly i stěrače. V Itálii v kempu pracovali na opravách mechanici dva dny. Vedoucího zájezdu mi bylo líto, protože za kvalitu dopravního prostředku nemohl. Snažil se. Všelijak měnil program, ale když se nevede... Prostě jako ten den - blbec. Nakonec jsme většinu, co bylo na programu, viděli, ale pohoda zůstala někde v noční Vídni. Trest za to, že jsem se všude vytahoval předem.


Jel jsem z domova mírně nachlazený s tím, že slunce všechno vyřeší. Bylo vedro, pil jsem studené pivo a to průdušky protestují. Utahaný, málem jsem se znovu těšil, tentokrát do Prahy.


Že bych neměl kladné zážitky? Ale určitě. Třeba autobus se ani jednou nepřevrátil. No, tak vážně:


MONTE ARGENTÁRIO
Ostrov Monte Argentário. Cesta nahoru dolů s výhledy na moře (ale nikde občerstvení a v batohu zteplalá voda).

Moře Tyrhénské i Jaderské. Appenniny.

Krásná městečka, krásné vesničky, líbezná krajina, příjemní lidé. Nemám moc rád profláknutá turistická místa. Už jsem byl na Karlově mostě i na Karlštejně. Turistický blázinec. Stánky se suvenýry. Je všechno tak zoufale podobné.


Sovana, Pitigliano, Bevagna, Montefalco, Gualdo Cattaneo, San Constanzo, Cerana a další. Neznámé? Ano, ale je příjemné si zde dát kafe, víno, pivo, něco na zub a pokoukat. Tohle miluju. Takový druh turistiky se dá dělat jenom na kole.
PITIGLIANO


Bydlím v Praze. Jdu po ulici, málokdo se usmívá, všichni někam pospíchají, telefonují zbytečnosti. Když na dotaz "Jak se máš?" odpovím "Výborně!", vypadám jako provokatér nebo jako prosťáček. Nemyslím si, že by Italové byli o moc bohatší. Určitě jsou veselejší, dokonce i chlap se usměje, když si od něj koupím pohled za 40 centů. Kšeft jako hrom. Italky? Nejsou hezčí než Češky, ale čiší z nich zase ta dobrá nálada a radost ze života. U nás je-li žena o trochu silnější než vyleštěné krásky z obálek společenských časopisů, má z toho mindrák. Omlouvám se všem, které ho nemají. V Itálii mi připadají nejveselejší právě ty silnější. Život je krátký, ale krásný, proč si ho kazit kvůli nějakému kilu navíc?


Nedávno jsem se tu kasal, že jedu hledat vílu. Ve vedrech byla asi zalezlá. Ale ne, takhle neskončím. Vždyť přece mám jeden zážitek.


Urbino - rodiště malíře Raffaela, to už je turistický byznys, ale ještě v přijatelných mezích. Prošel jsem se, prohlédl, co se dalo. Pizza na ulici za pár šupů byla tak skvělá, že se budu nějaký čas zdráhat kazit si chuť "pravou italskou" pizzou v Praze. Odtud vyjedu do kopců asi 600 metrů nad mořem. Úžasné výhledy, pohádková krajina. Najednou lesní hospoda. Proč jsem nezastavil? Snad se mi zdálo, že je tu plno, snad se mi zdálo, že je plná dědků a bab. Ještě do toho já. Nebo jsem někam pospíchal? Prudkým klesáním jsem sjel do města Fossombrone. Brzdy skřípaly. Zahrádka na ulici, koupil jsem si pivo. Flaškové italské 0,66 litru, něco přes 2 Eura a dobré. Výborné. No, v tom vedru...


Hezké bylo děvče, které mi pivo podalo, i razítko do vandrbuchu dalo. Vypil jsem a jak se tak dívala z okénka, podal jsem jí sklenici, to tu hosté běžně nepodávají, poděkovala, cosi se mne italsky ptala. Krásně se smála. Profesionální úsměv? Možná, ale nevypadalo to tak. Dělala, že nerozumí češtině, akorát oukej z ní vypadlo. Stejně se na konec prozradila. Tak hezky česky pozdravila "Čau".


A já, blbec, jsem si ji nevyfotografoval. To mohla být pěkná fotka k článku. Anebo, byla-li by to skutečná víla, fotka by byla prázdná. Vílu nevyfotíte.






Text byl zveřejněný 22.7.2008 na Respekt blogu, kdy si ho do 1.9.2010 otevřelo 2206 čtenářů, z nichž 29 označilo článek jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunutý 12.10.2010.

Mnoho dalších fotek




BLOG TÝDEN

pondělí 7. července 2008

Najdu vílu v Toskánsku?

Vtrhly do vagónu jako povodeň. Těsně před odjezdem vlaku. Příjemně narušily ospalý klid. Vagón se proměnil, zkrásněl. Tři dívky. Asi bych měl napsat - ženy. Urazí se ale ženská v krásném věku mezi dvacítkou a třicítkou, když o ní promluvím jako o dívce?



Myslím, že jim tolik bylo. Je to poměrně dlouho a paměť slouží jenom někdy a bez záruky. To by jim dnes bylo kolem padesátky, vlastně kočky. Ano, je tomu 26 let, na to můžu přísahat, to mám doma napsané, kdy jsem poprvé byl delší dobu v tomhle kraji. Ramzová je osada v Jeseníkách pod Šerákem. Tam měl můj zaměstnavatel skromnou chatu. V červnu tam bývalo místo i bez protekce a bez členství v brigádě socialistické práce.


Vyvezl jsem tam svého synka, měl pět a půl roku, v tomhle věku jsou ještě půlky důležité. Ramzovou jsme později navštěvovali častěji, ale tenhle první pobyt se nedá zapomenout. Kluk byl doslova vykulený. Dítě z pražského sídliště vidělo poprvé hory. Nejen vidělo, ono po nich i chodilo. Za dva týdny jsme vylezli na kdejaký kopec v okolí. Syn byl šťastný, všechno byla pro něj novinka. Včetně obědů a večeří v hospodách a chatách. Místo čaje limonády. Zmrzlina. A taky jsem se věnoval jenom jemu. Doma jsme zanechali kromě maminky, která by mu pořád otírala prý špinavé ruce, dvě malé sestřičky. Každý, kdo má více dětí, dobře zná, jak trpí starší sourozenci. Mladší prostě potřebují více péče a starší žárlí. A tak si to se mnou užíval. Já vlastně taky.


Ten den jsme jeli k večeru z výletu. Nasedli jsme do vlaku v Jeseníku. Do Ramzové supí vláček do kopce přes půl hodiny. Nádherným údolím. Moc cestujících si ve vlaku nečte, je na co se dívat. Kluk pořád na něco ukazuje, ptá se, mezitím se musí třikrát napít, protože ve vlaku se pije, musí kousnout do tatranky, protože má hlad a nevydržel by to. Příjemná změna proti každodennímu životu v Praze.


Dnes jsem synka ošidil. Děvčata nastoupila, i podíval jsem se. Protože mám oči. Ty se ovšem neustále vracely na jednu z nich. Nerad čumím na ženské tak, aby to viděli všichni v okruhu dvaceti metrů. Jenom tak pokradmu. Ona viděla. Přesedla si tak, že jsme na sebe museli koukat. Bavila se přitom s kamarádkami, já zase se synem. Naše oči přitom o sebe zavadily snad tisíckrát. Syn do toho, že se tamhle pase kráva a proč se nepase tamhle. Sakra, ať se pase, kde chce. Kráva.


Nikdy jsem takový pocit nezažil, ani dřív, ani později. Klepal jsem se jak po týdenním flámu. Třas, který znají snad jen notorici, možná i husí kůže byla.


RAMZOVÁ kaple
Myslím, že byla o dost mladší, já měl na krku málem čtyřicítku. V manželství jsem právě prožíval nejhezčí roky. Co bych udělal, kdybych jel v tom vlaku sám? Kdyby se nepočítá. Nejel jsem sám. Vystoupili jsme v Ramzovském sedle, kluk musel čůrat, protože by to nevydržel. Čůral přímo proti vlaku. Ona byla v okně, usmála se na mne, pokynula a zmizela. Navždycky.


Kdybych s ní promluvil, třeba by kouzlo zmizelo. Těžko spočítat, kolikrát jsem na ni vzpomněl. Postupně jsem příhodu v mysli převedl mezi sny. Zhoupla-li se houpačka mého života do minusu, dělalo mi dobře na tu neznámou myslet.


Přešel jsem mezi seniory, ne to slovo se mi nelíbí. Jenom se tváří, že je k nám ohleduplnější. Slovíčkaření. Beru důchod, jsem důchodce. Není za co se stydět. Mám více času na vymýšlení. Kdo byla ona žena? To je jasné, byla to víla. A ty, jak známo, nestárnou. Můžu na ní myslet a přemýšlet, jak by vlastně dnes vypadala. Jestli by sešla léty jako já... Ale ne, to je blbost.


A začal jsem tu vílu hledat. Jezdím na kole a pátrám. Zatím nic. V Evropě mizí hranice a ona si cestuje bůhvíkde. Co když je mimo české území. Co když se potuluje po Toskánsku. Kraj nabitý historií, umělců tu bylo jako šišek v lese. Toužil jsem se tam někdy podívat. Za komunistů to byl jen sen, po roce 1989 jsem tam málem už jel. Chtěl jsem kraj prochodit pěšky. Kolena protestovala. Ta víla tam na mne určitě čeká. Za dva dny mám do Toskánska namířeno. 10 dnů tam budu bloudit na kole. To by bylo, abych ji nenašel.


Víla z chladivých Jeseníků ve žhavé Itálii? Proč by se vydala právě sem? Co já vím. Víla, nevíla, furt je to ženská a my, kluci, si jenom bláhově myslíme, že ženským rozumíme. Vždyť, kdo mi vysvětlí, proč zrovna se mnou tenkrát flirtovala. Prosím, možná, že jsem vypadal o chlup lépe než dnes, ale stejně.


Třeba ji nepotkám. Mohla by se sama trochu snažit, musí jí být přece jasné, že mne najde někde u dobrého jídla a u dobrého vína. Nepamatuje se na mne? Pitomost! Pohádková bytost nemůže být sklerotická. Najde si mne. Určitě.




Text byl zveřejněný 7.7.2008 na Respekt blogu, kde ho do 1.9.2010 otevřelo 2916 čtenářů, z nichž 31 označilo článek jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 11.10.2010.




BLOG TÝDEN

čtvrtek 3. července 2008

Slovník technika

Je mi jasné, že jsou práce vědců i jiných profesí, kde záleží na každém slovíčku, na slovosledu, aby byl text srozumitelný a jednoznačný. A nelze ho psát jako povídání. V žádném případě se nevysmívám těmto lidem, bylo by to hloupé. Spíš obdivuji kázeň, se kterou je nutné takový text psát.



Jestli si z něčeho utahuju, tak jsou to almary plné zbytečných papírů v době možnosti vše ukládat v elektronické formě, a jistě, i sám ze sebe. Každý nemůže dělat všechno.


V roce 1976 jsem se stal budovatelem pražského metra. Náš podnik tam pokládal koleje a pak, peníze byly větší. Práce v kraválu, ve špíně, jednotvárná. Bavil jsem se jen při konečných betonážích, kde o dost šlo. Kolej musela být na svém místě než beton zatvrdnul. Jinak průser. Snad jsem si právě tady vyplavoval svůj adrenalin, ale určitě jsem tenkrát nevěděl, že nějaký adrenalin existuje.


Šéfoval jsem tam malé 3 až 4 členné skupince. No, šéf, spíš parťák. Bylo tam také dost vaty, kdy se sedělo v buňce a nebylo do čeho píchnout. Ale platili nás za to. Vedl jsem stavební deník. Průpisový sešit, 4 kopíráky.


Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko. Moje jméno je pravé, další jsem si vymyslel. Připadá mi lákavé dirigovat celou kočičí rodinu.


Takový záznam se vešel maximálně na dvě řádky. Jednou týdně přišel nadřízený, listy vytrhl a odevzdal vyšším papalášům. Tvářil se vždycky zasmušile. Na listě A4 se krčilo jen malinko textu za týden. On by si představoval jiný nářez. Vzal si mě stranou a mluvil mi do duše, což dělal jako rozený pedagog, který se živil celý život jinak, rád.


Nedá se říci, že bychom my dva spolu nějak moc kamarádili. Měl jsem rád při práci srandu, jemu dlouho trvalo, než pochopil, že to není na úkor kvality. Bylo většinou všechno v pořádku, takže skousnul i moje občasné vtípky, které se ani nepokoušel pochopit. Pomlouvat ho nebudu, byli jsme každý úplně jinak založení. Vážil jsem si ho v tom, že vstup do KSČ považoval za překročení svého osobního limitu, kam až lze jít, aby se jeden necítil jako příliš kolaborující s bolševickou mocí. Měl za to svůj kádrový strop.


"Víš, Václave, chybí mi v tom deníku detailnější popis práce"


"Vždyť to znáš, furt stejný."


"Dobře, zkus to."


Byl jsem línej dělat, podle mého názoru, voloviny. Třeba zapomene a dá pokoj. Nedal. Dvakrát netrpělivě kroutil hlavou. Když to chceš, budeš to mít. Jeden z té kočičí rodinky mi pomáhal vymýšlet nesmysly. Psali jsme tam snad i to, že jsme si udělali flek na vaťácích. Vrátili jsme se duchem mezi středoškoláky. Kolega měl určitě ještě blbější nápady než já. Já to psal a podepisoval. Náš šéfík papíry vytrhával s radostí, pak si to přečetl, úsměv pohasnul, říkal mi, že píšu vyprávění.


"My, technici, máme svůj jazyk". Dodnes si pamatuju tenhle výrok.


"Jsem asi nějakej nepovedenej technik"


Hrdinně mou "beletrii" nosil náměstkům a co já vím, komu. Ti bolšáni to dokonce začali číst. Asi po měsíci se ředitel závodu namíchl, vzkázal mi telefonicky, že jsem blbec a idiot, i nějací nižší dostali vynadáno, že to nezatrhli. Nedostatky v práci se nenašly, zůstali jsme na stejném a pracovišti a já vedl dále stavební deník.


Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko.


Náš vedoucí vytrhával listy z deníku a vypadal daleko zasmušilejší.
Byla to ode mne lumpárnička, ale měl jsem být osudem potrestán. Jazyk technika jsem si neosvojil, psal jsem technické zprávy a jiné zbytečnosti stylem "Jak mi zobák narost"


Pomalu 20 let uplynulo. Byl jsem společníkem soukromé firmy. Dohodli jsme s jinou firmou na zakázce, která vypadala dost zajímavě. Museli jsme vykonat poměrně náročné přípravné práce. Výsledky ovšem musel schválit státní orgán, který přezkoumal odbornou stránku. Samozřejmě, že mne ani nenapadlo dělat si nějaké srandičky. Měl jsem svůj první počítač, učil jsem se s ním zacházet. Dnes bych tehdejší elaborát zvládnul za půlden. Tehdy jsem seděl u práce celý víkend a ještě jsem se den před osudným dnem nevyspal. Prvně v životě jsem kreslil na počítači. A na závěr jsem si dal práci s technickou zprávou, kterou pan docent zřejmě bude číst. Z hlavy už mi dávno vypadlo, že technici mají svůj jazyk.


Opravdu nám záleželo, abychom dostali souhlas. Pokud by nás vyrazil, dělali jsme složitou přípravu zadarmo. Těm, kteří jsou na volné noze, nemusím asi vysvětlovat, co to je, dát úsilí do nějaké činnosti a výsledek pro nezájem skončí v šuplíku. Snad jsem si i vyčistil boty a oholil se. Nesl jsem papíry v destičkách, ani růžek nesměl být ohnutý. Šel jsem tam s kolegyní, které se moje výtvory líbily.


Pan docent byl nejdřív udivený, že ani jeden z nás není inženýr.


"Jak to, že nepřišel inženýr, který bude potvrzovat?"


"Má jinou práci a tohle jsem dělal celé já."


Docent se díval nevrle a začal technickou zprávou. Snad přečetl jeden řádek a hned, že tohle je nějaké vyprávění.


"No, nic, budu posuzovat věcnou stránku"


Text ho zjevně nervoval. Začal si prohlížet obrázky. Našel tam nesrovnalosti, ale bylo jasné, že nebude proti, když dáme věc do pořádku. Na úplné vyhození to nevypadalo. Znovu si vzal mou povídku. Nevydržel sedět, pořád vstával, bál jsem se, že začne skákat jako poručík Dub ve Švejkovi.


"Psal jste už někdy v životě technickou zprávu? Na to je dokonce předpis, že technická zpráva se má psát ve třetí osobě!"


"Já to ale psal sám"


Vylítlo ze mne, aniž jsem chtěl..


Chvilku to vypadalo, že docent exploduje, pak se uklidnil. Celý život přednášel na vysoké škole a od studentů toho asi zkusil hodně. Smutně se podíval, vrátil mi papíry s tím, že se to musí opravit, ale že všechno vysvětlí až inženýrovi, který je oprávněný dávat kulatýho berana.


Moje kolegyně, chudák, po celou dobu v sobě zadržovala smích, vybuchla až o patro níž. Málem dostala psotník. Zakázku jsme dostali, oprávněný kolega se s docentem na opravách dohodl. A mne už nikdy nepouštěli na technické zprávy, po padesátce bych se asi těžko učil slovník technika.








Text byl zveřejněný 3.7.2008 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 1189 čtenářů, z nichž se líbil 18. Na blog Týdne byl přesunut 10.10.2010.








BLOG TÝDEN