středa 30. dubna 2008

O čem přemýšlejí projektanti divadel?


Chci něco málo napsat o věci, která mě jako notorického návštěvníka divadel léta vadí. Pochybuji, že existuje žena, která před návštěvou divadla nechce vypadat dobře. I středoškolačka, která si potrpí na ledabylé oblečení, si dá práci, aby byla co nejzajímavější. Přestávka je v divadle společenská záležitost a pro ženu, která se upravila do krásy, přichází chvíle se před ostatními trošku ukázat. Mnoho žen ale tyhle okamžiky stráví, s odpuštěním, ve frontě na hajzl.
To by stálo tolik prostředků, postavit o něco více jednoduchých kabinek? Zvlášť v divadlech, která jsou po rekontrukci, je to nepochopitelné. Přemýšlí vůbec páni investoři, architekti, projektanti? Takové Divadlo na Fidlovačce. Panu Töpferovi se hluboce ukláním, ubytovně pro stavební dělníky vrátil její původní smysl. Kolik to muselo stát peněz. Na pár kabinek pro ženy už nezbylo? Rád chodím do Divadla v Dlouhé. Bylo v roce 2002 krutě postiženo povodní. Vyrostlo znovu do krásy, představení jedno lepší než druhé. Včera jsem tam byl. Před představením fronta. Hra Experiment se hraje bez přestávky, ale po představení úprk a zase fronta.
To projektanti nechodí do divadla? Vždyť i jejich ženy určitě stráví delší čas, aby byly hezké. A rozumný chlap je rád, přece nechce jít do divadla s nějakou šmudlou. Zrovna tady je příležitost zahodit starosti všedního dne za hlavu, přestat přemýšlet o tom, co bude zítra v práci, popovídat u kafe nebo u vína. Představa, že by do divadla chodili jenom chlapi, je strašná. Vypadalo by to jako v hospodě Na růžku. Situace je spíš opačná, ženy mívají v divadlech převahu.
Dědek má starosti, co? Společnost vře aférami a on tady se záchodem. Že je to prkotina proti tomu, že ženy u nás dost často nemají rovnou příležitost v zaměstnání? Asi by každá žena vyjmenovala další problémy. Mávnout nad takovou maličkostí rukou? Ale možná v tu chvíli je zde zárodek běžného uvažování. No tak, chvíli postojí, o co jde. Příště se mávne rukou nad tím, že žena musí být daleko schopnější než muž, aby dostala stejnou příležitost v práci. Mně to prostě jako prkotina nepřipadá. Já bych raději viděl usměvavé nastrojené ženy se sklenkou vína a ne ve frontě na záchod. Bez nich by bylo přece hodně smutno.

Těžký život grafomana

V naší rodině se pořád něco čmáralo. Táta pracoval v tiskárně, nosil hodně novin a nosil i zbytky nepotištěného novinového papíru, jakýsi odpad. A my s bráchou čmárali a maminka to po nás pak pálila v kamínkách, které jsme měli uprostřed kuchyně a říkali jsme jim bubínek. Brácha, který je o pár roků starší, tvrdí ještě dnes, že mu máma spálila spoustu věcí, které by měly dnes svou cenu. No, nevím, ale co, on už má na sklerózu nárok. Fakt je, že touha psát do novin ho nikdy neopustila a externě psal hlavně do sportovních časopisů a leccos se mu povedlo.
Táta měl v bydlišti na starosti skříňku místního druhotřídního fotbalového klubu. V pondělí už byla ke čtení reportáž ze zápasu s tabulkou a ona skříňka na rohu u stanice tramvaje měla poměrně vysokou sledovanost, řečeno dnešním jazykem. Už je dávno rozflákaná, před lety jsem tam nalepil tátovo parte. Později, v důchodu, psal hlavně nějaké stížnosti na bytové družstvo. Tam údajně měli strach, s čím zase přijde. Pak se mu porouchal psací stroj, něco jsem mu i přepisoval, to bylo už smutné. Měl v tom chyby gramatické, logické. Byl zaměstnán jako strojní sazeč, což byla práce v rámusu, byl zde smrad z rozpuštěného olova. Když jsem se na něj byl podívat, strašně se mi tam nelíbilo, kupodivu bratr tátu navštěvoval často a rád. Přestože táta neměl ani maturitu, vždycky si zakládal na tom, že ví, jak má vypadat novinový sloupec, jak rozdělovat slova, co má být na konci řádku. Dnes tohle dělá počítač sám a někdy výsledek nevypadá nejlíp. Myslím, že to není jen vina počítače. Táta měl u mašiny pravidla českého pravopisu, vyznal se v nich, hádal se s korektory a strašně řádil, když byla nějaké změna. Když se rozhodli akademici a pravidla změnili. To pak psal i akademikům. Zbytečně, oni neposlechli.
Ale i já psal. V roce 1955 porazila v hokeji Kanada SSSR 5:0 a já z radosti počmáral celý notýsek výlevy, které by se daly nazvat kontrarevoluční. Naštěstí třídní učitelka, která mi výtvor zabavila, měla rozum, tátu zavolala do školy a táta měl pak těžkou práci vysvětlit dvanáctiletému syčákovi, že takhle nemůže. Myslím, že ani žádný trest nenásledoval. Tahle vzpomínka nekoresponduje s častým názorem, že nechuť k Sovětskému svazu vznikla až po roce 1968. To jsou řeči komunistů, kteří prohlédli, pochopili. Trochu později. Hodně lidí vědělo dávno před sovětskou okupací, že komunistický teror je hlavně dílem našeho přítele nejvěrnějšího. Nadávat Rusákům při sportu bylo nejméně nebezpečné.
Hned jak jsem přišel na průmyslovku, zabavil mi třídní profesor a matikář seznam nadávek. To bych už málem zapomněl, ale po letech mi onen profesor říkal, že má doma sbírku předmětů, které žákům sebral při vyučování. A tenhle seznam nadávek málo sprostých, hodně sprostých i těch nejsprostších byl prý napsán krasopisně a on ho měl na čestném místě. A taky, že se tu přestávku bavila celá sborovna. Škoda, že seznam nemám.
Na češtinu jsme měli výborného člověka, který mluvil vždy nádherným spisovným jazykem. Byl hodně přísný, ale spravedlivý. Při jeho hodinách byl klid, ani takoví jako já si netroufali. Taky jsem se nemusel tenhle předmět nijak učit, protože stačilo dávat při výkladu pozor. Moc si pamatuju jednu věc. Ošklivil nám slovo provádět. Říkal, že provádět můžeme tak holku v tanečních. Proč provádět měření, když můžeme měřit, proč provádět lumpárny, když můžeme zlobit atd. Myslím, že kdyby slyšel některé dnešní mluvčí, zešílel by. Bylo provedeno zaúkolování... A že se těch mluvčích urodilo. Obyvatelstvo by se mohlo rozdělit na dvojice, kde jeden by byl mluvčí. Pak by se za 4 roky mohli vystřídat. Z češtiny jsem měl slušné známky (z mého pohledu). Jenomže pan doktor P. byl zároveň zástupcem ředitele školy a moje chování mu nijak neimponovalo. Mé mamince na třídní schůzce dokonce radil přitáhnout otěže. A my koně neměli. Chodili jsme na obědy do školní jídelny v jiné škole a podle nařízení museli žáci chodit seřazeni a ne letět jak šílenci a cestou porážet náhodné chodce. Kdo by tohle poslouchal? Asi 2 týdny jsem jednou musel ještě z dvěma výtečníky před odchodem na oběd čekat u sborovny a pěkně spořádaně odejít v doprovodu profesora na oběd. Spolužáci se za rohem vychechtávali a pokuřovali. Potupa.
Zatrnulo nám, když jsme přišli první den do školy ve čtvrťáku a viselo na škole parte. Tenhle skvělý člověk se dožil jen 47 let. Maturitní třídu nemohl učit nějaký začátečník, tak jsme dostali posilu z jiné školy. Tlustá komunistka to byla. Jednou nám tklivě četla, myslím, závěr z Anny proletářky, slza jí vylítla a mně, blbcovi, to přišlo k smíchu. A hned byla z českého jazyka čtyřka. Do maturitní písemky se mi podařilo nějak nacpat výstřel z Aurory a češtinářka se do mne málem zamilovala. Říkala: "Soudruhu, tys nás překvapil". Naštěstí jsem Aurorou školu zdařile ukončil a ona mě nestačila zlanařit ke komunistům.
Během mého vegetu na střední škole jsem si určitě psal jakýsi deníček (jako zamilovaná holka) do notýsku. Bylo to v době, kdy jsem rozmýšlel, jestli pozvat dívku do kina nebo na Petřín. Kdo očekává erotiku z přelomu padesátých a šedesátých let, bude zklamán. Kina tehdy byla poloprázdná jen při sovětských filmech a na ty si nekoupili lístky ani milenci potřebující setmělý sál. A Petřín? V Praze jsou i jiné kopce. Třeba Letná. Odtud shlížel na Prahu velikánský Pepa Stalin. Moudře se díval na svou válečnou kořist a ruku raději měl na místě, kde muži často nosí peněženku. Ale vem ho ďas. Byl tam hlavně stadión Sparty A tam řádil náš Andrej Kvašňák. Fotbalista, klaun, herec. Jak ten uměl nafilmovat penaltu. Sotva se o něj soupeř otřel, padal. A padal jako by spolkl pravítko. I do bláta. Ležel jako mrtvola, tenkrát ještě nebyly žluté karty. Už běžela nosítka. Když sudí náhodou fouknul penaltu, Andrej vstal z mrtvých, popadl míč a už ho nikomu nepůjčil. A málokdy se mýlil. Vzpomíná se na něj jako na velkého fotbalového baviče a občas se zapomene na skutečnost, že taky hrál ve finále mistrovství světa v roce 1962. Měla snad naději nějaká dívka. Určitě ne. Dvě koruny stál lístek v kině do první brázdy, světák by za dámu jistě zaplatil. To jsou čtyři koruny. Dvě koruny stál studentský lístek na Spartu a zbyly dvě kačky a za ty se dalo koupit deset cigaret značky Lípa. Zase čtyři koruny. Pořád básním o holkách a taková je holá skutečnost.
Tak takhle jsem to asi do svých zápisků puberťáka nepsal. Škoda, že když se ze mne stal osmnáctiletý chlapák, jsem ten notýsek vyhodil. Skutečně s chutí bych si tehdejší pindy přečetl. Určitě bych je nikomu neukazoval, ale dost možná bych zjistil, že si nic nepamatuju a že dnes opravdu jenom pindám a že všechno bylo trochu jinak.
Vracím se k mému češtináři. On mi snad občas diktoval. Slovo prováděti jsem ze zásady nepoužíval, jenže jsem pracoval jako technik a technické zprávy, stavební deníky se jaksi obecně píší jinak. Mnohokrát jsem se nelíbil. A tak nějak automaticky jsem byl z psaní technických zpráv uvolněn.
Grafoman asi skutečně jsem. Přece ale nebudu tady na těchto stránkách vyprávět o tom, že člověka cosi nutí něco napsat. Asi je tu takových většina. Děti mám hodné, ale přece jenom ke mně nepřijdou, abych jim celé hodiny vyprávěl své vzpomínky, tak jsem jim chtěl napsat, třeba v budoucnosti se dozví, co jsem byl zač. Člověk si založí blog, napíše článek, je překvapený, že to někdo vůbec čte, pak přijde nějaká pochvala. A každý další text trvá déle, protože se začíná kontrolovat, aby nevypadal jako debil. Třikrát všechno zkontroluje a pak text nakopíruje, zveřejní a zjistí, že tu je překlep, tu je zmršený slovosled, tenhle odstavec sem nepatří a tady zase něco chybí. Pochopí, že novinařina je taky práce a možná občas i protivná, protože člověk, který se psaním živí, prostě musí a hlava třeba nechce zabrat. Přestane mít kritické připomínky k formě článků jiných, protože už ví, že se každý snaží psát co nejlíp. I pochvala mu může lézt na mozek. A taky si uvědomí, že je slušné za pochvalu poděkovat. Nějaké hodnocení ze začátku ignoruje, pak je začne sledovat, podvědomě se těší na vyšší známky. Místo aby malichernost přehlédl, reaguje stejně malicherně. A dobře mu tak.

BLOG TÝDEN




neděle 27. dubna 2008

Miluji Vilmu Cibulkovou


Vím, že dotyčné herečce je to putna, ale já jsem se dnes večer v Divadle Ungelt do ní beznadějně zamiloval. Viděl jsem představení Picasso. Paní Cibulková za roli slečny Fischerové dostala Thálii za rok 2006. Takže jdu s křížkem po funuse? Já myslím, že ne, radost jsem si udělal dnes, tohle není módní záležitost a nakonec je to můj blog.
Dostat lístek do Ungeltu není zase taková sranda. V hledišti je zhruba 80 míst, takže cena za vstupenku 380 korun je vlastně milosrdná. Vůbec mi není jasné, jak tenhle skvost mezi pražskými divadly funguje. Repertoár, kde mizernou hru ještě za 13 let nedávali, hostují tu špičkoví herci. Divadlo je soukromé a existuje. A když se udělují divadelní ceny, často se o Ungeltu hovoří. Kdo divadlo navštíví poprvé, má dojem, že vstoupil do příjemné stylové vinárny. Rád sem chodím brzy, abych si v klidu dal skleničku vína. Samotný sálek má 7 řad a sedí se pohodlně. Při úrovni her bych vydržel i stát. Majitel Milan Hein má být na co pyšný.
Vůbec se nechci pouštět do kritického hodnocení představení. Myslím, že před dvěma roky kritici rozebírali a rozebírali. Jde mi o neskutečné herectví Vilmy Cibulkové. Ta ženská se v roli pohybuje tak, že laik jako já, jenom žasne. To je přesně to, proč mám rád divadlo. A protože se mi líbí i jako žena, je tu láska. Pochopitelně, že platonická, aby si snad někdo nemyslel, že budu dělat nějaké vylomeniny. Plesnivý důchodce. Ale dnes jsem tleskal hodně.
Tleskal jsem i Milanu Kňažkovi v roli Picassa. Jeho krásné, pečlivé češtině. Vyslovuje tak pěkně měkce, jak to umí jen Slováci. Poradce prezidenta Havla, Mečiarův blízký spoupracovník, poté oponent, slovenský ministr zahraničních věcí, mimistr kultury a kdoví jaké funkce ještě vykonával. Kdo si ještě vzpomene, že v polovině roku 1989 vrátil titul zasloužilého umělce? Škoda ho byla pro politiku. Pro mne zůstane velkým hercem a dnes večer mě o tom znovu přesvědčil.
Ke štěstí a dobré náladě stačí zdánlivě málo.



Text byl zveřejněn 27.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1159 čtenářů. Líbil se 11 čtenářům. Na blog Týdne byl přesunut 4.10.2010

Fotky



BLOG TÝDEN

úterý 22. dubna 2008

Arnošte, známkuj!

21.duben 2008 - ten den se mi vydařil. Asi jsem únavný. Pořád jen píšu o hezkých dnech. Já schválně. Když se den nezdaří, raději zapomenout. Kdysi mi starší člověk říkal, že od určitého věku musíme počítat při každé činnosti, že to může být naposled. A to co zrovna dělám, si užít. To nejsou řeči hypochondra, který si denně oprašuje šaty do truhly, dokonce je tomu naopak. Mít radost z každého rána, kdy vstanu, třeba i z toho, že prší a nemusím se jít opalovat.
Těším se, že se oteplí, že vyrazím na pár dnů dále od Prahy, pojezdím nebo pochodím po kopcích. Třeba na Kokořínsko, to mám moc rád. Ale i Berounka od soutoku s Vltavou je pěkná a teď kvetou stromy, každý den je jinak. Jenom ta hospoda, kde čepují Granát, je pořád na stejném místě. Hostinská snad má spojení s Radotínem a ví, že se blížím. Vlezl jsem dovnitř, Granát v půllitru, ruka připravená na inkasování peněz, na můj dotaz, co by dělala, kdybych hospodu jen tak objel a ujel jinam, paní za výčepem prohlásila, že to bych jí neudělal, že mi to vidí na očích. Až se jednou rozčílím a začnu jezdit někudy jinudy, to bude koukat.
U piva jsem číhnul do novin, podle řeky jsem pak dýchal čistý vzdoušek. Po víkendovém dešti přímo skvostný. Na moje průdušky úplná lázeň. Kdysi jsem před 30 lety jsem kvůli průduškám přestal kouřit, ale kašlu furt. Ale dobře, cigarety něco stojí a dnes se nemusím rozčilovat nad nějakým protikuřáckým zákonem.
Při návratu domů jsem se blízko bydliště zastavil na víno. Chodím raději než na pivo. Spíš proto, že je zde víc ženských. Je na co koukat. Ty chlapi jsou tak vošklivý, nevím, co na nich ženský maj. Dobrá společnost tam dnes byla, měl jsem kliku, že jsem měl na večer lístek do divadla. Hrozilo, že bych se zasekl.
V Divadle Bez zábradlí hostovalo Radošinské naivné divadlo s představením Stvorenie sveta. Už jsem je viděl dvakrát. A pořád skvělá zábava. Stanislav Štepka založil divadlo v roce 1963, to jsem byl na vojně. Docela mu závidím, celý život má naplněný pěknou prací, která je určitě i koníčkem. A odměnou jsou mu vyprodané sály. Tady hraje postavu Boha, je to krásný text, který určitě nemůže urazit věřící a je zde vidět odvaha, s jakou se autor pouští do témat, která by se mohla zdát někomu tabu. Představení plné hravého humoru, nádherné muziky. Je to všechno hodně příbuzné české Ypsilonce.
Doma jsem pak dojedl labužnická kuřecí stehna. Na noc se nacpat, takhle určitě nezhubnu. Po jídle jsem se podíval na svůj blog. A co vidím, nejen já jsem si dělal tenhle den radost. Někdo se vrhl na moje články a všem přidělil, co jim patří. Samé jedničky. Tolik jsem jich ve škole nikdy za jeden den nedostal. Zřejmě dotyčnému lezu na nervy, to se stává. Taky jsem si vědom, že ty moje články nejsou žádná veledíla. Celý život jsem se živil jako zeměměřič a těžko můžu umět psát jako profesionální novinář. Postavit novináře na stavbě k dálkoměru, taky by to byla hlína. Píšu pro sebe, mám takovou ideu, že by si to jednou mohli přečíst i moji potomci. Jedna dcera se češtinou živí, skoro bych se styděl jí ty svoje výplody dát přečíst. Systém blogu je ideální, vyzkouším, jestli to může někoho zaujmout. Není na mém blogu velký nával, ale zase tu vlastně mám klid, nikdo mi nenadává, nikdo se v diskusích nehádá, jestli jsou pitomější ódeesáci nebo socani. A cítím, že někomu, kdo je naladěn na stejnou tóninu, někdy udělám i radost. Snad je to tím, že se necítím být někým, na koho svět čeká jako na Spasitele. Spasitelů s malým "es" jsem si v životě užil, cítil bych se jako debil, kdybych si na někoho takového v 65 letech hrál.
Jiný člověk, jiný názor, to je dobře, za komunistů jsme chodili jednotně k volbám a všichni znají konec. Nejstarší moje články tu visí už přes tři měsíce, že už dotyčný nehodnotil dříve? Anebo někdo narazil nahodile na tyhle stránky a hned si řekl "Takhle to dál nepůjde"? Možná nějaký bývalý známý, se kterým jsme se pohádali? O holku? O fotbal? Nebo se někomu nelíbil můj ksicht, který je oproti některým bloggerům skutečně můj, stejně jako moje občanské jméno. Vím, není to příjemný pohled. Jenom bych chtěl vzkázat, že mi je mi šumafuk, jestli moje jméno je někde napsané.
Kdo to je? Já už mám pro něj jméno. Je to Arnošt. Omlouvám je skutečným nositelům toho jména. Vysvětlím. Když mi bylo málo po padesátce, s manželkou jsme se fakticky rozešli. Bydleli jsme v jednom malém bytě s třemi dospívajícími dětmi. Nikdo z nás neměl kam jít. Takovou situaci nepřeju ani největšímu nepříteli. Nebyly tam hádky nebo, probůh, rvačky, spíš jsme kolem sebe jenom tak chodili, existovali jsme vedle sebe. Nebyl jsem doma rád a začal jsem navštěvovat v tomhle pokročilém věku dnes už zaniklý rockový klub U Samsona na Vinohradech. Zvykl jsem si na hlučné prostředí, muziku tu nehráli zlou, obsluha mě měla ráda, protože se mnou nebyly potíže s placením, ani na mně nechtěli platit hned jak to v těchto zařízeních bývá. Největší výtržnost z mé strany byla, že jsem občas u stolu usnul. Ráno mě vzbudili a já šel rovnou do práce. Spadl jsem do chlastu hodně tvrdě. Začal jsem se stydět i za své jméno a představoval jsem se jako Arnošt. Už mi to v té společnosti zůstalo. Moje děti patří spíš mezi slušné a zvlášť dcery ze mne byly zřejmě nešťastné. Snad by si se mnou i chtěly povídat, ale já když byl doma, většinou jsem chrápal. V práci kamarádi nic neříkali, ale viděl jsem, že to takhle moc dlouho nepůjde. Zabil jsem dva roky života.
Asi jsem měl velké štěstí. Mám snad v sobě někde zakódovánu schopnost se ze srágor vyhrabat. Dokonce jsem dnes schopný chodit do společnosti, popíjet pro radost, prostě jako dobytek. Ten totiž ví, kdy má dost. Nerad radím, ale pokud by to někoho zajímalo, tak to chce mít stále nějakou činnost. A nemusí to nutně být jenom výdělečná práce. A dost. Začínám se chválit.
Já vidím sedět u počítače mého Arnošta. Nalistuje nenáviděný blog a už to mydlí. Taky činnost. Já dal za lístek do divadla skoro pět stovek, něco stálo i víno, něco program v divadle, on si udělá radost levněji. Třeba má nějaký mindrák, třeba na něj nebyli rodiče v dětství hodní, nevím. Původně jsem přemýšlel o nějaké málo sprosté nadávce. Ale proč? Každý máme právo si naplnit svůj život po svém. Arnošte, zdravím Tě a kdyby to šlo, pošlu Ti mailem panáka. Přežil jsem komunisty, Samsona, snad přežiju i Tvoje nájezdy. Napadla mě jedna věc, mám dost známých, kteří by byli schopní, kdybych je požádal, oznámkovat mé články samými desítkami. Oni ale většinou o mém blogu nevědí, musel bych se přiznat a potom, možná jsem blbej, ale takhle snad ne.
Mne čeká tenhle týden povinnost konečně umýt okna, protože budu vystavovat truhlíky s muškáty. Sousedky mají vztek, že je mám hezčí než ony. Mužskej! Musím si pro ně dojet do Řevnic, tam mají nádherné a ne drahé, v sobotu mám lístek do divadla. Mám toho hodně. A ještě musím napsat nějaký článek. Aby měl Arnošt za co dávat jedničky.



BLOG TÝDEN

neděle 20. dubna 2008

Komunisti na brigádu!



Vím, že komunisté asi Respekt zrovna nemilují a asi ani nečtou. Když už tu mám založený blog, chci ho využít. Všechno bylo napsáno už mnohokrát, ale táta, který mě až do své smrti varoval, abych nikdy nevěřil komunistům, mi vede ruku. Vlastně by bylo srabácké se na něj vymlouvat, ale cítím se povinen jeho památce.
Komunisté uspořádali demonstraci proti radaru na Brdech. Každý máme nárok vyjádřit svůj názor. Já tomu nerozumím. Nejsem vojenský odborník. K armádě mám negativní poměr a myslím, že na tom určitě má velký podíl skutečnost, že jsem základní vojenskou službu vykonával za komunistů. Vojenský prostor byl na Brdech už před druhou světovou válkou, ale za komunistů byl dost rozšířen. Mám turistický průvodce, kde je ještě uváděna zřícenina hradu Valdek jako přístupná. Ale o to ani nejde. Tenhle prostor je určen pro armádní účely. Jestli se mi to líbí nebo ne, je jiná věc.
Kde byli tihle demonstrující, když se stavěla sovětská raketová základna nad Dobříší? Tam se zničilo území o rozměrech zhruba 1,5 km x 0,8 km. Tolik měří objekt, kolik se zničilo při výstavbě, těžko vyčíslit. Byla přerušena přirozená spojnice Řevnic a Dobříše. Ta stará cesta tu zřejmě byla ještě v době, kdy pradědeček Volodi Uljanova očůrával rohy. Ještě na počátku sedmdesátých let tu vedla turistická stezka, v zimě se tu dalo běhat na běžkách. Najednou byl prostor přerušen, nikde žádná upozornění, jenom "Vstup zakázán" a ploty. Ani se o tom nesmělo psát. Samozřejmě, že obyvatelé z Dobříše a okolí o tom věděli, ale mluvit raději ne.
Objekt je opuštěný, jde z něj strach, kdoví co tu může být. Před časem jsem myslel, že ho nějak objedu na kole a prodíral jsem se jako blbec asi dvě hodiny kolem plotu. Pravda, moje chyba, ale aspoň znám situaci. Kde byli tihle komunističtí starostové? Nedávno se přihlásili ústy svého předsedy k "vítěznému únoru". Jsou ochotní nést tím pádem zodpovědnost za to, co se tu všechno vybudovalo? Hrdinové, kteří vědí, že je nikdo nebude zavírat, řvou jako zběsilí. Co by se asi dělo, kdyby tenkrát někdo protestoval proti sovětské raketové základně? Neskutečně drzí bolševici straší obyvatelé vesnic, které jsou kolem vojenského prostoru, že tu nebudou sbírat houby. Za jejich vlády se sem na houby nesmělo.
K únoru 1948 se přihlásili, takže by měli nést i následky. Navrhl bych jim, aby si udělali brigádu. 1.května by to bylo vhodné a mohli by pomalu začít odstraňovat tuny betonu, které jsou v lese nad Dobříší. Od Dobříše i od Řevnic se sem dá dojet po hezké lesní silnici. Z Řevnic po ní jezdívám na kole. Auta sem nesmí, ale určitě by se mohla dohodnout s lesy výjimka. Soudruh Filip je advokát, určitě by si věděl rady. Co se jen natahali lidí na nesmyslné brigády, sám jsem na ně asi dvakrát dobrovolně musel. Úředníci jezdili pomáhat zemědělcům a protože ta práce jim nebyla vlastní a udělali víc škody než užitku. A mohli by si tam dovést i Jiřinku Švorcovou, která by jim ráda udělala po práci kulturní program. A nakonec si společně zazpívat "Teď už máme, co jsme chtěli". Ten prostor je tak veliký, že by jim to vystačilo na mnoho let a neotravovali jinde. Konečně by byli k něčemu dobří.
To je prostor něco přes čtvereční kilometr, ale jakou spoušť nechala komunistická armáda na Šumavě, v oblasti Ralska, Milovic. Byla zničena kulturní krajina v oblasti Doupovských hor.
Mně bylo roku 1989 46 let. Do té doby jsem vyrostl v komunistické lži, byli jsme tu zadrátovaní jako nebezpečná zvířata. Celé mojí generaci pokřivili povahy, dodnes nevíme, čí vlastně jsme. Už jenom proto, že komunisté proti radaru protestují, mě varuje. Nevěřím jim. Ta brigáda, to by mohla být aspoň malá omluva za to, co tu vyváděli. Dobře vím, že k ničemu takovému nedojde. Jim není dáno a zázraky se nedějí.

Text byl zveřejněný na Respept blogu 20.4.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo si ho 2478 čtenářů. Zalíbil se 21 z nich. 30.9.2010 byl přesunut na blog Týdne.



BLOG TÝDEN

sobota 19. dubna 2008

Jenom pěkná holka je lepší než rádio





Rozhlas je moje médium. Kolik mi to bylo, když táta přitáhl domů bednu s fungl novým rádiem? Asi čtyři. To si človíček moc nezapamatuje, ale pro naši rodinu to událost byla obrovská. Velká bedna. Táta říkal, že je to pětilampovka - Kongres a to že jsou prostě nejlepší rádia. O tom se nediskutuje. Tvrdil to ještě asi po třiceti letech, pak jsme ho přesvědčili, že na malinkou krabičku a dvě tužkové baterie se toho chytne víc. Stejně si myslil svoje, spíš se nechtěl hádat. Vzal si rádio na chalupu, že ho dá do pucu. Myslím, že už nikdy nehrálo, dalo se na něm dobře sedět.
Rádio mělo krásné zelené, magické oko. Občas mu vyskakoval hlas a to uměl nejlíp spravit brácha. Ze strany do něj praštil pěstí. Táta ale u toho nesměl být, protože údery vracel. Bráchovi. A to ještě nevěděl, že bratr se pokoušel přístroj spravit kopáním. Ale nohu tak vysoko nezvedl. Hlava rodiny tenkrát přidělávala dva obrovské držáky na zeď. A to tehdy znamenalo vysekat díry do zdi, zasádrovat dřevěné špalíky a kovové držáky přišroubovat na špalíky. Byla to kvalitní práce, přežila rok 2000. Před 5 lety se zeď rušila a já pak viděl ty háky mezi sutí a bylo mi docela smutno.
Proč tak složitá činnost. V malém bytě se honem nenašlo místo. A pod rádiem byl otoman. Takový pravý otoman, místo střev měl péra. Drátěná. Žádná zdravotní matrace. Pravidelně každou neděli si v jednu hodinu po obědě táta pustil pohádku a odpočíval po obědě. Takže rádio nesmělo spadnout na živitele. Zvlášť když tatínek po chvíli už spal nahlas. A já mohl utíkat ven blbnout s kamarády. Drak stejně na Honzu neměl. A princezna ať si trhne nohou.
Rozhlas mě chytil pod krkem a nepustil do dnešních dnů. Televizi jsme kupovali až v roce 1968, ale obrázkové rádio mě nikdy úplně nedostalo. Ne, že bych televizi úplně ignoroval, to se prostě nedá, ale rádio je rádio. Snad první zážitek byl poslech hokejového mistrovství světa v roce 1949. To mi bylo 6 a nemohl jsem pochopit, proč si nikdo z rodiny nepřeje, aby vyhrála Kanada. To jméno se mi líbilo. Stále se připomíná legendární sportovní redaktor Josef Laufer, mně se líbil Mašlonka, Slovák, který mluvil hrozně rychle, já tomu moc nerozuměl, ale to mi bylo jedno, protože jsem stejně pořádně nevěděl, co je hokej. Bolševici tyhle hrdiny, mistry světa, poslali za odměnu do kriminálu a našemu hokeji trvalo dost dlouho než se vzpamatoval.
Svobodná Evropa, Volá Londýn, to poslouchali rodiče hodně tiše s uchem na rádiu. Báli se. Bylo brzy po válce, za Němců poslouchat zahraniční rozhlas byl často i hrdelní zločin, ani za komunistů se s tím nikdo nechlubil. Zavíralo se často i za nic. V rádiu díky rušičkám škrkalo, táta pak dával komunistům ošklivá jména a máma zase, aby se krotil, protože ten kluk by někde mohl kecat. Stejně jsme se s kluky dohodli, naše rodina nebyla sama. Hodně lidí čekalo, až to praskne. Dlouho, dlouho to trvalo, hodně se jich nedočkalo. Nejvíc se nám líbila znělka vysílání z Londýna, to byly bubny na začátku a pak Volá Londýn.
Oblíbený pořad byly reportáže z cesta Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Máma vždycky letěla k rádiu, že bude Hanzelka. Dlouho jsem nemohl pochopit, kde je jaká Hanzelka, když pořád mluví dva chlapi. Ano, Jaromír Spal a Bohumil Švarc četli tahle povídání. Kupovali jsme časopis Náš rozhlas a podle toho se rádio pouštělo. Rodiče byli spořiví a aby hrálo rádio, když tam nic není? Jiná doba. Dnes rádio hraje jenom proto, že hraje. A někdy je vedle puštěná televize, zvuk se přebíjí a nikdo neposlouchá nic.
Když jsem byl nemocný či jsem si na nemocného hrál, maminka mi ustlala pod rádiem a já mohl poslouchat do sytosti. Moravské lidové zpívala Jarmila Šuláková, to je skoro k neuvěření, jako malý jsem se budil při jejím zpěvu a teď zpívá s Fleretem, z kterého by dostal v padesátých letech leckdo psotník, poskakuje jak mladice a já občas ani nemůžu na nohy. Navštívil jsem pár jejich koncertů. Předloni jsem se nachomýtl náhodně k vinobraní v Bzenci. Zpívala na náměstí s muzikanty o generaci (nebo o dvě?) mladšími, byla skvělá. Po vystoupení jsem ji viděl popíjet v hospodě burčák, dokonce jsem ji chtěl oslovit, ale byla na ní zjevná únava. Jako u člověka, který dá do své práce všechno. Při živém vysílání nedávno v Noci s Andělem byla kouzelná, těch jejích 39 bych jí nehádal. Baba jedna.
Taky Miroslav Horníček míval svoje pořady. Někdy jsem mu nerozuměl, jeho humor nebyl zrovna pro děti, ale mámě jsem to říci nemohl, ona by hned rádio vypnula. 15.2.2003 jsem ztrnul. V jeden den zemřeli Jiří Hanzelka a Miroslav Horníček. Dva lidé různých oborů a různých osudů, ale pro mne vždycky budou spojeni s rádiem mého dětství.
Nedělní dopoledne. Pravidelná byla nedělní četba. Četlo se leccos, ale nikdy nemůžu zapomenout na Malostranské povídky Jana Nerudy v podání Zdeňka Štěpánka. Některé mám porůznu nahrané na páscích, protože byly v pozdějších dobách občas opakovány. Mám v tom bordel, měl bych si to dát dohromady, třeba by se to mohlo někdy líbit některým mým potomkům. Štěpánkův krásně "vychlastaný" hlas. Na to nemá nikdo. Vím, že jsou i jiní výteční herci, i oni jsou však nenahraditelní. Stejně jako Štěpánek. Byl jsem školák, ale tahle četba na mne udělala takový dojem, že mi Malostranské povídky nezhnusila ani škola. Myslím, že to byla povinná četba. Mám v knihovně ilustrované vydání z roku 1956. Je to vydání pro účely školství, jsou tu samozřejmě vysvětlivky, někdy dost přiblblé, doslov, kde připínají Nerudovi pěticípou hvězdu jako to dělali třeba u Němcové nebo u Havlíčka. Povídky ale zůstávají a patří mezi knížky, ve kterých si občas čtu. Vedle Salingera, Thurbera, Haškova Švejka. Jo a někdo mi ukrad Steinbeckovy Toulky s Charliem.
Jé, já začal číst a mám poslouchat rádio. V neděli po léta byl také půlhodinový pořad, už si nemůžu vzpomenout jeho název. Tato půlhodinka byla zadána profesoru Zdeňku Nejedlému. Táta se při tom pořadu úžasně bavil, zapomněl, že to je oslava komunistického řádu. Chechtal se jak blázen a říkal, že ten dědek je tak blbej, že to člověka pobaví. Přece někde v archivech musí být nějaké zbytky tohoto pořadu. Ale je docela možné, že v současné společenské situaci by to už nikomu směšné nepřipadlo.
Jinak pořady, které měly být zábavné už při natáčení, tedy spíš estrády, byly dvakrát do roka. Na Silvestra a na Apríla. Uváděl geniální Jiří Štuchal. Konferanciér (dnes moderátor), který dokázal slepit více či méně vtipné nebo přiblblé scénky do pořadu, který se dal poslouchat. Často bylo jeho průvodní slovo lepší než to, co uváděl. Mám na kazetách silvestrovský pořad z roku 1966, možná, že by se poučili i dnešní moderátoři. 5 hodin pořad trval. Já se ještě vždycky těšil na Jardu Štercla. Silvestr, to bylo jasné, poslouchala celá rodina. Ale na apríla mi jednou maminka vypnula rádio za trest. Asi nějaká poznámka ze školy, nějaký pedagog si na mne zasedl. Nepomohly ani prosby. Máma měla asi jiné starosti než poslech Štercla a zdálo se jí, že to je ten pravý trest. Myslím, že by z jejích výchovné lekce měla radost i ministryně Džamila. Ale já bych se tenkrát nechal raději profackovat, jen abych Jardu slyšel.
Muzika, tak tady byl generační problém. Jako vždycky. Rodiče byli dechovkáři, tenkrát jim vadil i Karel Vlach a pořad tohoto orchestru, uváděný Horníčkem, později Vladimírem Dvořákem, jsem si musel vybojovat. Pak jsem se od kamarádů dozvěděl, že kdo neposlouchá "Laxík", je vůl. Tedy jako, že není "in". Ovšem Radio Luxembourg jsem mohl poslouchat jen, když rodiče nebyli doma. Táta by po mně střílel, i když žádnou zbraň v životě neměl. Rokenrol, ten ho tedy budí asi ještě dnes. V šedesátých letech vysílala Svobodná Evropa od 15 do 17 hodin každý den písničky na přání. Nevím, jestli si ta přání trochu nevymýšleli, ale faktem je, že jsme poslouchali. Myslím, že by mu poslechovost záviděly i Televizní noviny na Nově a doktor Železný svého času by zahodil své koláče a šel by rybařit. Bolševici Svobodnou Evropu rušili, ale přece jenom to nějaký prachy stálo a tak se rušily hlavně zprávy a muziku nechali. A my poslouchali a poslouchali. Byli i v rozhlase chytří lidé, kterým se pak podařilo vytvořit pořad Mikrofórum. Vysílal se v ten jistý čas a hrál tutéž muziku. Ale to už skutečně byla šedesátá léta a všechno bylo trochu jinak.
O mém vztahu k rádiu v dnešní době bych toho mohl napsat dost. Ale došla mi inspirace a ať v lednici hledám a hledám, žádná jiná tam není. Třeba ještě neumřu.






BLOG TÝDEN

čtvrtek 17. dubna 2008

Jan Švejnar vycouval



Jan Švejnar oznámil, že nepůjde do volebního boje o senátorské křeslo. Zklamání? Dalo se čekat?
Nepatřím do řady lidí, kteří z principu nenávidí Václava Klause, ale ani do řady jeho fanatických obdivovatelů. Snažím se v každém vidět člověka z masa a kostí. Nijak mi nevadila myšlenka, že by se mělo na Hradě střídat. Jméno Jana Švejnara jsem od roku 1990 slýchal v různých souvislostech. Ekonomický poradce prezidenta Havla, uvažovaný kandidát na předsedu vlády, působil v řadě dozorčích bank, častý oponent Václava Klause. Srovnávat ekonomickou fundovanost Jan Švejnar oznámil, že nepůjde do volebního boje o senátorské křeslo. Zklamání? Dalo se čekat?

Nepatřím do řady lidí, kteří z principu nenávidí Václava Klause, ale ani do řady jeho fanatických obdivovatelů. Snažím se v každém vidět člověka z masa a kostí. Nijak mi nevadila myšlenka, že by se mělo na Hradě střídat. Jméno Jana Švejnara jsem od roku 1990 slýchal v různých souvislostech. Ekonomický poradce prezidenta Havla, uvažovaný kandidát na předsedu vlády, působil v řadě dozorčích bank, častý oponent Václava Klause. Srovnávat ekonomickou fundovanost obou pánů by ode mne byla drzost, s velkými potížemi řídím ekonomiku své jednočlenné domácnosti.

Trochu mě ale zamrazilo, když jsem slyšel a četl předvolební vystoupení profesora Švejnara. Slyšel jsem fráze. Většinu života jsem poslouchal od politiků fráze a nic než fráze a tak mi hned vyráží kopřivka. Najednou mi bylo skoro jedno, kdo bude skládat prezidentský slib. Přímé setkání obou kandidátů se zvrhlo v debatu, kdo je větší ekonomický nýmand. Podle české ústavy přitom prezident nemá s ekonomickým fungováním státu mnoho společného. Mně by seděl spíš filosof.

V časopisu Reflex jsem viděl fotografii Jana Švejnara s jeho úzkým volebním týmem. Nepřirozené úsměvy, slyším fotografa, jak říká: "Řekněte sýr!". A pánové ochotně ukazují, že navštěvují zubaře. Mám z fotky hodně nepříjemný pocit. Vím, že právě to může být záměr fotografa či toho, kdo fotku zveřejnil. Nevěřím, že Jan Švejnar uvažoval o kandidatuře do Senátu. Myslím, že spíš přemýšlel, jak z toho ven. Vůbec nechci soudit, jestli je znechucený českou politickou scénou nebo zklamaný, že se mu cosi nepodařilo. Od prezidentské volby je zřetelné jeho couvání, nevěřil jsem hned, že by se stal normálním senátorem. Možná je to dobře, třeba bude takhle prospěšnější. Nevím.

Nevěřím, že by se za 5 let mohl stát prezidentem. Antiklause už nebude třeba, protože česká pravice nenajde nového Klause a levice by se musela hodně změnit. Přímá volba? Jenom kecy. Vždycky někdo populisticky nadhodí tohle téma a pak se všechno hodí do kouta na hromadu, kde už se léta valí třeba omezení poslanecké imunity. Složení poslanců bude po volbách jiné, ale zase to bude někde kolem 100:100.

Zase se budou ze zoufalství oslovovat špičkoví vědci, kterých je do politiky škoda, budou vylézat figurky, kterým by člověk nesvěřil ani dozor v parku. Možná, že už tu nebudu, ale někdy přemýšlím, že bych se přihlásil k Adolfu Bornovi. Monarchie mají vyřešené, koho na známku. Ve Velké Británii jejich Alžběta při svém zdraví je schopná přežít i svého nástupce. Angličané si z ní dokáží utahovat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl ponížit.

V roce 2013 mi bude 70 (doufám), budu mít právo už být dostatečně senilní a jmenuju se Václav! Já vím, že mě zase nevyberou, ale raději skočím k holiči.

úterý 15. dubna 2008

Krásná prababička



Kde se v člověku najednou vezme touha toulat se? Dnes se najde všude odborníků na všechno, určitě by poradili. Nebo poslali chytrou knihu i s obrázky. Za 999 Kč + balné. A kdo objedná do deseti minut, dostane dárek. Pilulky proti plochým nohám nebo zvukovou pohlednici "Už nám není ani 35" s vlastnoručním podpisem Jiřího Zmožka. Jak se znám, knihu bych stále odkládal až bych ji odložil někam, kde bych ji nenašel a zase bych se nedozvěděl nic. Když nikdo nepomůže, pomůžu si sám. Vlastně pomůže mi prababička, krásná prababička.
Moje prababička byla krasavice. Jak to vím? Když už si ji vysním, přece to nebude pometlo, kvůli kterému se z okresu vystěhovaly i polednice s klekánicí. Za vesnicí se usalašili potulní komedianti. Jídla mnoho neměli, v hrnci nebylo co vařit. A pán maringotky musel na lov. Podívat se, jestli se někomu ve vsi slípka nezaběhla. Nechtělo se mu, ale to by bylo k nevydržení, co by mu jeho metrnice dělala. Blížil se k vesnici a u potoka, co to je? Taková krása. Tenkrát se nemohla ani krasavice jen tak válet u potoka. Určitě měla sebou aspoň hrábě. A do uzlíčku vložme spící nemluvně. Byl slunečný den, prababička hadérků na sobě měla míň než trošku. A tulák zapomněl na slepičí polévku. Jak dopadl on, je nezajímavé. Jen pradědeček se časem nemohl dopočítat potomků. Zleva doprava, zprava doleva, pořád vycházelo jiné číslo, ty haranti zlobili, pořád přebíhali, poskakovali, nejlíp je zpráskat. Práce ve stavení fůra a tak pradědeček mávnul rukou a přestal si lámat hlavu.
Ale v jednom capartovi se usídlil malý gen. Spíš to byl geník. Geník - tuláček. Byl zticha, aby ho nevyštípali jiné geny. Třeba takový gen pracovitosti, gen pravdomluvnosti a vůbec spousta vznešených genů. Geník se držel pořekadla, že na každého jednou dojde. Stěhoval se pomalu na další generace a čekal. V mém těle si padl do oka s genem - rošťákem a neštěstí bylo na světě. Odnesli to rodiče, učitelé na všech stupních, všichni co se snažili mě převychovat, možná i manželka a bůhví kdo ještě. To jsem se z problému hezky vymotal. A nechávám na odbornících, aby mi dokázali, že plácám nesmysly.
Maminka na mne byla hodná, bála se o mne, ale takové maminky většinou bývají. Chtěla mne mít u sebe a tak mě rodiče strašili, co všechno by se mi mohlo stát, kdybych se zatoulal. Asi ve mně určitý sklon vycítili. Se strašením to trochu přehnali, protože já se bál jít sám do lesa ještě po vojně. Tedy, bál jsem se, ale chodil. Musel jsem. Skoro bych to přirovnal k situaci, kdy jsem se rozhodl, že jsem chlap a začnu kouřit. Nechutnalo mi to. Snad měsíc jsem se o prázdninách snažil. Pevná vůle zvítězila a začátkem září už jsem nonšalantně bánil Partyzánky. Aby všichni viděli. Přestat kouřit mi po letech trvalo snad 2 roky.
Hodně jsem záviděl čundrákům, kteří jezdili v sobotu po poledni na vlak do Braníka. Byly jich plné tramvaje. Rodiče by mi dali čundr! Na kole jsem jezdit směl, to byl sport. Snažil jsem se jezdit co nejdál od Prahy. Prázdniny se konaly na chaloupce v pohraničí. Nestěžuji si, užil jsem si tam hodně pěkného, ale často mi v kebuli vrtal červíček. Ve 14 letech jsem byl s rodiči naposled. Snad osud to zařídil (že by prababička?), vzali mě na zeměměřickou průmyslovku. I s dvojkou z mravů. Všechny prázdniny jsem trávil na brigádách. Celé, komplet, ne jen na měsíc a podobně jako většina spolužáků. Vždycky to byla práce někde v přírodě, určitě se tu našli vrstevníci. Vzal jsem si sebou kolo, vydělal nějakou korunu (a pak jsem je utrácel za cigára, blbec). Po práci se o můj volný čas nikdo nestaral. V rodině se o mně tradovalo, že jsem pracovitý. Chalupaření mne nikdy nebralo, rodiče by mi na nějaké vandrování peníze nedali a na chalupě bych stejně musel pracovat. Tam se pracuje furt. A zadarmo. Táta na mne teď hrozí z obláčku: "Syčáku, ten plot jsi tenkrát nenatřel celý a nic moc!" Po prázdninách se ve škole přebíraly zážitky, moje nikoho moc nezajímaly, možná, že si o mně spolužáci mysleli leccos. Ale co. Hlavně, že jsem se naučil kouřit. Do hospody jsem byl použitelný, tedy v kolektivu oblíbený.
Divím se po letech sám sobě, že jsem v roce 1968 nevyužil relativní svobody a nešel se toulat někam za dráty. Ono to všechno tenkrát skončilo příliš rychle. Cykloturisté v té době, to byla skupina, nad kterou se povážlivě kývalo hlavou. Dát spacák na kolo a jet... Když člověk při toulkách potkal někoho podobného, byl to málem důvod k oslavě. Holku taky člověk těžko sehnal. Kdybych měl aspoň malou motorku, nějaký křáp, ale kolo? Dnes je mladých cyklodvojic tolik, že není ani kudy chodit pěšky. A je mi těch křehounkých stvoření někdy líto. Jak je ti jejich kluci tahají po Brdech a lžou jim, že už jenom kousek do kopce a pak už pořád jen z kopce. Ale i opak může být pravdou. Někdy zase kluk proklíná cyklistiku. Dobře jim tak. V sedmdesátých letech se stala kola podpultovým artiklem (dá se vůbec bicykl schovat pod pult?), opravny zmizely, náhradní díly se sháněly spíš špatně.
Objevil jsem dálkové pochody. Většina populace zná Praha - Prčice. To je pouťák a slušný dálkař se skoro styděl, když se někdy zúčastnil. Potkal jsem se s lidmi, kteří byli ochotní si zadarmo huntovat tělo, ničit si zdraví nesmyslnými dávkami v jakémkoliv počasí. To byla úžasná společnost. Možná byla úžasná jen tím, že jsme byli mladí. Bydliště jsme měli po celé republice, těšili jsme se na víkend jako jiný na chatu. Spalo se po tělocvičnách bez velkého hygienického zázemí. Akce se musely pořádat pod nějakou hlavičkou. Pořadatel musel být zařaditelný do nějaké organizace spadající pod Národní frontu. Uzavírala se přátelství, která trvají dodnes. Uzavírala se manželství, jako třeba to moje, které bohužel netrvá dodnes. Na pochodech se objevovaly pochodnické děti a člověk doufal, že to je na vždycky.
Svoboda, která přišla v roce 1989, dala naději, že teď se to teprve rozjede. Houby se rozjelo, spíš se to všechno zadrhlo. Najednou chyběla mladá krev. Ne, že by nebyli mladí, kteří mají podobnou krevní skupinu jako jsme měli my. Těch určitě neubylo, ale rozlítli se po světě, možností mají neuvěřitelně mnoho. A my zůstali se svými vzpomínkami, s nostalgií. Už se někdy i na pohřbu sejdeme. A naříkáme, že nás bolí tohle a tohle. Ale zase nás nesmí poslouchat lidé, kteří k tomu tuláctví nemají vztah. Poslouchat šedesátiletého a metrákového dědka, jak si stěžuje: "Ty, vole, já tuhle ušel 40 kiláků a tři dny jsem nemoh na nohy a ještě na mne vrčela žena, že už si mám dát pokoj, že pak nejsem schopný dojít ani pro chleba", to chce dost nadhledu. My si stejně pokoj nedáme. Já si věčným chozením i běháním zničil kolena, že jsem ani nemohl stát na nohou v práci. Nějaký chytrák mi poradil kolo. Tak jsem si kolo koupil a už v tom zase lítám. Kolena jsou v cajku. Samosebou, zase se řídím tím, že je volovina umírat zdravý. Tělo musí být zhuntované. Spacáček na nosiči, v lese už se dávno nebojím ani v noci. Jenom nesmím chodit mezi stejně staré penzisty. Oni mi nevěří, říkají, že žvaním nebo nemám tolik chlastat. Neznám televizní seriály, někdy ani fotbal nestihnu. Párkrát jsem byl na zájezdech v zahraničí, vyjel i pár kopců v horách.
Pohyb je prý zdravý a jak to přijde, že jsem pořád tlustej. Vlastně kdo ví, jak vypadal ten komediant - svůdce mé prababičky? Hned na začátek jsem ho odsunul z děje a přitom to třeba byl zapálený komediant. A proto mám asi tak rád divadlo.
Na internetu se dá hodně toulat, pracuje i fantazie, v dešti je to dobrá náhražka, ale vyleze sluníčko, všechno vykvete a sbohem, počítači, musím jet. U Berounky na mne v sobotu volala hostinská snad na 30 metrů: "Dáte si Granáta!" Opravdu měla v hlase vykřičník, nebyl to otazník. Zase mě ukecala, přece musí být z něčeho živa. Tak jsem to pivo vypil a bylo mi dobře. U Berounky. Udělal jsem dobrý skutek, dal jsem vydělat hostinské.
Moje děti? Už jsou ve věku, kdy by bylo záhodno, aby mi představily svoje potomky a chovaly se trošku dospěle. Prdlajs. Přijedou rozevláté na kole s batohem, s fotkami, kde všude byly a kam ještě pojedou. Kouska rozumu dnes mladá generace nemá. A za to všechno může prababička od potoka. Že jí pradědeček líp nehlídal!

Text byl zveřejněn 15.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 přečtený 2899x, 11 čtenářům se text líbil. 28.9.2010 byl přesunutý na blog Týdne.





BLOG TÝDEN

sobota 12. dubna 2008

Čtenář bratr Paroubek



Letos nás zřejmě čeká záplava hodnocení roku 1968. Bylo mi 25, mám svoje vzpomínky. Jsem rád, když o tomhle roce mluví a píší mladí historici, kteří třeba ještě nebyli na světě. To, prosím, myslím naprosto bez ironie. Oni mají k dispozici veškeré materiály, které v klidu prostudují a nejsou zatíženi vzpomínkami. Viděl jsem nedávno v televizi mluvit Josefa Smrkovského, miláčka lidu. Působil jako jeden z nás, všichni jsme mu věřili. Po 40 letech jsem byl téměř v šoku. Jak ten člověk žvanil. Socialismus byl dvakrát v každé větě. Nevím, jestli bych dnes tyhle jeho výlevy zveřejnil, kdybych já vybíral. Měl jsem toho dědka rád a objektivita by šla do háje.
Glorifikovaní jsou tehdejší novináři. Minulý týden měl přednášku na Vysoké škole v Českých Budějovicích Jiří Paroubek. Lidé prý v roce 1968 poslouchali či četli až s nábožnou úctou komentáře Slávy Volného, Karla Kyncla či Jiřího Dienstbiera. Tohle Paroubkovi ale musel někdo říct. Nedovedu si nějak představit patnáctiletého Jirku Paroubka, jak čeká na vysílání pro zemědělce a hltá slova Slávy Volného, který v tomhle vysílání působil a před rokem 1968 si dovolil ve svých proslovech poměrně dost. Zemědělské vysílání asi nebylo tolik sledováno. Jsem rozhlasovým posluchačem celý život, televize mě nikdy tolik nevzala. Pamatuju hodně, ale přece jenom jsem měl ve svém věku i jinou, tehdy důležitější činnost. Jakou? Raději pomlčím.



Podle Paroubka měli tehdejší novináři téměř "peroutkovský" rozměr. Zase budu škodolibý a představuju si onoho patnáctiletého mladého muže, jak ve škole pod lavicí louská Peroutku a porovnává. Já četl při vyučování a v 15 letech asi ještě rodokapsy. Dnešní mladá generace si nedovede představit, jak takový "roďák" šel doslova z kapsy do kapsy. Umazané, potrhané výtisky. Kdo nějaký vlastnil, byl na společenském žebříčku stejně vysoko jako ten, který dokázal sehnat pravou americkou žvýkačku. Majitelé rodokapsů ale neměli rádi, když se četly pod lavicí. Vyučující mohl poklad zabavit a ten se už s velkou jistotou nevracel. Mně se to jednou stalo, majitel mě nechválil, dokonce mě i chtěl bít. Abych četl něco kvalitního, četl jsem Dekameron od Bocaccia. Fakt je, že téhle knize nemůže školák bez určitých zkušeností dost dobře rozumět. Takže zatím roďáky. Nemůžu ale porovnávat sebe a Jiřího Paroubka. Každý člověk je originál a já třeba nikdy nebyl předsedou vlády, dokonce ani stínovým.
Nevím, pořád mám dojem, že se o tehdejších novinářích trochu básní. Když vyjmu Karla Kyncla, který byl asi výjimečný. Nebýt jeho nádherné češtiny, klidně bych ho posadil v Británii mezi lordy. Jinak to byli vesměs výborní novináři, kteří skutečně byli ve správnou dobu na správném místě. Byli zvyklí psát a přitom se neustále kontrolovat, aby nezlobili vrchnost. Najednou přišla doba, kdy si mohli dovolit stále víc, měli prostor v rozhlase, který byl tehdy hlavním médiem. Myslím, že někdo měl Paroubkovi poradit, aby jmenoval Milana Weinera, který jako zkušený rozhlasák tuhle partu dal dohromady. Brzy po bratrské pomoci sovětské armády umřel a nějak se na něj zapomnělo. I když nedávno Jaroslav Jírů, další z toho spolku, na něj nedávno v rádiu hezky vzpomínal. Byli dobří, ale hlavně jim přála doba. Vždyť také v roce 1969 byli mezi prvními, kteří z rozhlasu zmizeli. Někteří do Svobodné Evropy jako právě Sláva Volný nebo Karel Jezdinský, někteří do dělnických profesí, ba i do kriminálu.
Abych já, cintající blogger, hodnotil tyhle zručné profíky, tak senilní ještě nejsem. Mám vzpomínky posluchačské a v té době jsem já a mně podobní preferovali obsah před formou. Tolik informací jsem nedokázal ani vstřebat. Snad skutečnost, že doba téměř úplné svobody slova, byla tak kraťounká, nás vede k tomu, že si tu dobu trochu idealizujeme. Hodně brzy nastala doba komunistické nudy a šedi a zmizela i naděje, že to "praskne".
Poprvé jsem někdy na jaře 1968 slyšel publicistický pořad v živém vysílání. Písničky s telefonem, trval ten pořad snad dvě hodiny, myslím, že i dvakrát týdně. Telefonáty posluchačů šly přímo do vysílání, byly tam skutečné diskuse běžných posluchačů, někdy padala hodně ostrá slova. Pro mne to byl zázrak. Když se Písničky vysílaly, občas jsem zapomněl i jít do hospody. Ale jenom občas, abych se neprezentoval jako idiot sedící celé dny u rádia.
V písničkách s telefonem mě tenkrát dost zaujal redaktor, který měl podobný hlas jako legendární Oldřich Ortinský ze Spirituál kvintetu. Patřil mezi mladší, později jsem zjistil, že jsme narození v jednom roce. Jmenoval se Jeroným Janíček. Vím, že se už několik let pohybuje v médiích člověk stejného jména, pravděpodobně potomek nebo příbuzný, nevím. Uvádím to jenom proto, že ten z osmašedesátého už nežije. Vždycky jsem měl pocit, že je nad věcí, že se i při vážném tématu dokáže bavit, takový příjemný smysl pro humor z něj sálal. Strávil jsem s ním v roce 1971 měsíc na vojenském cvičení na letišti v Bechyni. Byl jsem jediný z té bandy záložáků, který ho poznal. Po hlasu, podle méně obvyklého jména. Nechtěl o tom mluvit, jen se při nějaké mé poznámce začal smát, ale bylo to jen mezi námi. To cvičení bylo vůbec nějak podivné, celé dny včetně nedělí jsme trávili s krumpáčem a lopatou. Vyráběli jsme rýhy pro kabely. Postupně se člověk dozvěděl, že tam jsou lidé vyloučení z KSČ, prostě lidé s menšími či většími vroubky. I já jsem něco menšího měl. Snad to měla být jakási odveta dělnické třídy, bůhví. Ale byla tam sranda. Vůbec jsme nedostali vycházkové hadry, ven se nechodilo. Záklaďák, který nás měl na povel, byl hodný kluk, ale trochu se bál, že někdo zjistí, že vlastně nepracujeme. Kluk dostal cigára a vydržel. Udělal se oheň a kecalo se. Veškerá činnost se skládala z kouření cigaret a z pití piva. Pivo se v kasárnách nesmělo prodávat, ale byla tam kantýna pro civilní zaměstnance, tam chodili i piloti, prostě šlechta. Tam byly lahváče i pro záložáky. Tahali jsme obrovské tašky plné piva. Spravedlivě jsme se střídali. A zrovna Jeronýma chytili. Pochybuju, že to byla náhoda. Samozřejmě jsme mezi sebou měli i fízly. O jednom jsem se to zjistil velice brzy. Jeroným dostal tři dny vězení, měl výřečnost, slíbil, že to bylo naposled, dostal podmínku. Pak se ale už flákal a pil pivo, které přinesli druzí. Říkal: "Přece mě nepřivedete do kriminálu". Vojenské historky fakt nemám rád, ale tohle je vzpomínka na člověka, který mi utkvěl v paměti. A on do společnosti, o které píšu, patřil. Při loučení jsem mu slíbil, že si ho poslechnu, až budou zase Písničky s telefonem. Docela jsme se vychechtali, kdyby Leonid Brežněv tolik nezprofanoval slovanské objetí, snad bychom se i objali. Už jsme se nikdy nesetkali. Nedávno jsem slyšel, že nějaký čas žil v Torontu, myslím, že po převratu měl i nějaké rozhlasové pořady. Pak už se mi to pletlo s tím druhým Jeronýmem. Zhruba před 5 lety, jsem se dočetl, že tenhle dobrý člověk odešel navěky. Jeho jméno se v různých materiálech o roku 1968 tak často nevyskytuje, tak jsem cítil jakousi povinnost si na něj vzpomenout.
Pan Paroubek ještě jmenuje Jiřího Dienstbiera. Mládežnická generace. O tom jsem slyšel od své bývalé manželky, že ho měla za vedoucího na pionýrském táboře. Všechny dvanáctileté pionýrky do něj byly zoufale zabouchnuté. Naštěstí neměl podobné zájmy jako katarský princ blahé paměti. A tak šel do kriminálu až později. Když se přestal komunistům líbit. Jsou na něj různé názory, ale pokud jsem dobře informován, v roce 1969 byl uklizen do USA jako zahraniční dopisovatel Československého rozhlasu. Aby mohl případně emigrovat. Neemigroval, i když by se se svými schopnostmi a jazykovým vybavením určitě neztratil. Jak dopadl tady, je známé. Možná mi je i trochu líto, že to není ten správný typ na praktickou politiku. Aspoň u nás ne. Každý, komu nesedí a chtěl by po něm plivnout, by mohl i přemýšlet. Třeba by bylo dobré si vzpomenout, že v roce 1992, kdy dostal jako Klausův protivník v parlamentních volbách hodně za uši, ukázal, jak se prohrává. Před televizními kamerami gratuloval vítězi voleb způsobem, jaký dokáže jenom frajer.
Třeba by se tohle v archívu televize našlo. A čtenář Jiří Paroubek by mohl zvednout oči od studia díla Ferdinanda Peroutky a podívat se. A srovnat se záběry po volbách z roku 2006. Mimochodem, já bych se na jeho místě bál brát do huby Peroutkovo jméno. Aby ho v noci duch Peroutky nezačal strašit. Když je člověk Peroutkovým obdivovatelem a pak napíše v roce oslavný článek o vítězném únoru, no fuj. V roce 1978 bylo bratru Paroubkovi 25. Mladý. Hormony sice pracují, holek všude jako máku, ale puberta už je pryč. Těch pár vět, které jsem si z onoho článku přečetl, jsou psány češtinou, kterou bych nazval funkcionářština. Vyrostl jsem v době, kdy byla všude. Ve škole, v novinách, v rádiu, v televizi, na schůzích ROH, na povinných cvičeních civilní obrany. Sám jsem tímhle jazykem napsal svou maturitní práci z češtiny a byl jsem za ní pochválen. Naučili jsme se jí pouštět do ucha a hned vypouštět uchem druhým. Jiří Paroubek zřejmě píše rád, rychle, jednoduše, ale tímhle ošklivým jazykem. Já už jsem starý, tolik krásného bylo napsáno, nevím jak kdo, ale já tohle číst nebudu.
Tak tohle jsou moje vzpomínky, útržky. Na závěr jen moje osobní vyznání. Nemám nic proti sociálnědemokratickému smýšlení, sám ho nemám, můj táta ho vyznával. Ale Jiřímu Paroubkovi prostě nevěřím. Nic, co řekne. Vidím jen touhu po moci. Kecy. A vůbec... Sympatický by mi snad mohl být jen proto, že má větší pupek než já. Ale mám tendenci mu ani ten pupek nevěřit.

Text byl zveřejněn 12.4.2008 na respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečtený 2626x, líbil se 30 čtenářům. Sem přesunut 27.9.2010




BLOG TÝDEN

neděle 6. dubna 2008

Bojovali jsme s mandelinkou



Takový hezký brouček! Připletl se mi do cesty při hledání úplně něčeho jiného. Hmyz jsem dnes večer skutečně nehledal. Internet je boží. Vždycky si napíšu, co chci hledat, na papírek. Pokud se papírek někam neztratí, stejně zhruba za hodinu zjistím, že jsem našel věci, o kterých jsem do té doby nevěděl, že jsou. To je ovšem nemoc stáří, to se mladýmu stát nemůže. Ale o mandelince něco vím.
Fakt je, že jsem do dnešního dne myslil, že mandelinka bramborová má ty pruhy červené. Jako vlajka USA. Kreslený humor z let mého dětství ukazoval amerického brouka trochu jinak. Ještě mu nasazovali cylindr a do huby dali doutník. Zřejmě dotyčný kreslíř viděl kdesi fotografii Winstona Churchilla a imperialista jako imperialista. Kdo to tenkrát kreslil? Vlastně je to jedno.

V té době se děly hrozné věci. A někde seděli lidé, kteří vymýšleli tyhle neuvěřitelné pitomosti. Já si pořád představuju, že někde byla nějaká chlast parta, která soutěžila o to, kdo vymyslí větší kravinu. Fakt je, že tentýž dojem mám, když vidím dnes všelijaké reklamy. Je těch blbostí hodně. Dělí je padesát let, ale mají zjevně stejnou krevní skupinu. Jenže tehdy byla trochu jiná společenská situace. Dnes jde jen o prachy, tehdy často i o krk.
Kdyby neexistovaly dobové dokumenty, plakáty, snad by tomu mladší generace nemohla ani věřit. Američani chtěli, aby tu nebylo co žrát a tak nám sem toho zlého brouka cpali, snad shazovali z letadel. Naštěstí Leninovo a Stalinovo učení nám pomohlo a my přežili.
Na hubení mandelinky se vydávaly brigády. Proč by úředník, student, pionýr nemohl pomoci našim JZD. I já byl na takové výpravě. Bylo to tak někdy v letech 1951 až 1953. Odvezli nás kamsi za Prahu a vyvrhli na pole. Určitě nám mandelinku i ukázali, abychom snad neničili naše hodné české broučky. Nepamatuju se, že bych nějakou mandelinku objevil. Byl jsem takový ten typ žáka, kterého pedagogové moc nemilovali a myslím, že ani dnes nemilují. Kdyby nám dali za úkol házet po sobě hroudami, možná, že by se nějaký brouk i zničil. Takhle jsme se bombardovali rodnou hroudou a byli rádi, že nemusíme trčet ve škole.
Na starost nás dostal takový správný jézédák. Snad to byla jeho kvalifikace. Někdo delegace přijímat musel, práce se nedala úplně zastavit. Asi ale nečetl příliš pečlivě stranicý tisk. Rozpovídal se a vyprávěl, jak sbíral jako malý kluk mandelinku s dědečkem, když se jeden rok tento přirozený škůdce bramborové nati přemnožil. Naše paní učitelka prožila nepříjemnou chvíli. Den před tím nás informovala o hrůzné činnosti amerických imperialistů a teď tady ten dědek vykládá nesmysly. My, děti jsme ale byli dost otrlí. Když jsem se na nějakou tu nesrovnalost zeptal táty, tak mávl rukou a začal dělat něco jiného, aby nemusel být sprostý. Už nevím, kolik jsme mandelinek zničili, určitě byli šplhouni, kteří byli schopní přemalovat na mandelinku i žížalu. Jen vím, že jsem přišel domů strašně špinavý a máma soptila, že si dojde do školy a vynadá jim. Neměli jsme ani obyčejnou pračku. Ale nešla si stěžovat. Jen by mi uškodila.
A tak jsem si tím pádem vzpomněl na naší paní učitelku. Skutečně jsme jí takhle říkali, soudružky se objevily až později. Jak to dopadlo, asi si dobře pamatujeme. Začalo se říkat soudružko učitelko, to bylo pro děti dlouhé, tak se říkalo jenom soudružko a nakonec z toho zbyla jen ta souška. V roce 1990 najednou soušky zmizely a vyučující se konečně dočkaly toho, že je někdo oslovoval paní učitelko. Říkat češtinářce jenom paní, je dost blbé.
Tuhle učitelku jsme měli od třetí do páté třídy. Byla hodná. Ale byla to svazácká generace. Ta která snad i chtěla zrušit meteorology, počasí bude řídit strana a vláda po vzoru Sovětského svazu. Přece jenom jsme od rodičů něco zaslechli i povídalo se, že tahle paní má jen nějaký rychlokurs, pedagogické vzdělání neměla. Děti měla podle mne určitě ráda. To není ani dnes u pedagogů úplně samozřejmé. Jestli nás naučila hodně nebo málo, tak to určitě nemůže posoudit tehdy devítiletý rošťák. Vzpomínku mám. Bylo nás dětí narozených koncem války a po válce jako smetí. A nebylo je kde učit. Měli jsme střídavé vyučování. Některé dny jsme chodívali domů až večer, v zimě potmě. Cestou domů jsme vyváděli jako, no, jako děti toho věku. Lítali jsme, prali jsme se, hulákali, zvonili na zvonky, koulovali se, pokud bylo čím. O tom si děti, pro které dnes jezdí maminka do školy autem, můžou nechat jenom zdát. A přitom jsme měli poslední vyučovací hodinu skoro pravidelně takovou poklidnou. Paní učitelka nám četla knihu o Zoje Kosmoděmjanské. Byla to tklivé vyprávění matky, jejíž děti bojovaly proti nacistům za druhé světové války. Pochopitelně položily své životy. Bylo to určitě hrozně tendenční, ale nechci se tomu vysmívat. Zvěrstva, která okupanti dělali, lze těžko ospravedlnit. A mládež dokáže všude na světě více riskovat. Nelíbí se mi, že jsou tato skutečná hrdinství zneužívána politiky, kteří dřepí někde v bunkrech a zrovna moc neriskují.
I my přece měli svého Fučíka. Tenhle komunistický novinář určitě bojoval proti okupantům a přišel o to nejcennější, o život. Vedení jeho strany bylo zalezlé v Moskvě a čekalo, jak to dopadne. Pak se vrátili a udělali z Fučíka modlu. Tolik lidí za druhé světové války přišlo o život. Ale zrovna jeho vyzvedli. Nesmělo se o něm ani napsat, že to byl společenský člověk, který se rád napil, který nenechal žádnou ženskou na pokoji, vždyť ta jeho Gusta ho uhnala až po desetileté známosti. Všechno to, co bylo na něm lidské, mu sebrali. Prostě mramorový Fučík. Kdoví co by s ním bylo, kdyby válku přežil. V padesátých letech mohl být ministrem nebo taky skončit ve vězení, na popravišti.
V Divadle Járy Cimrmana hrají hru - sklerotikon Švestka, která pojednává o tom, že někteří starší lidé nedokáží udržet téma. Zrovna momentálně můj případ. Tak se vracím k naší paní učitelce. My ji vždycky přemluvili, že chceme, aby četla "Zoju". Trochu vždycky jako váhala, ale četla. Ve třídě byl klid a na cestě ze školy pak byl binec.
Paní učitelka byla přesvědčená komunistka, skutečně jí v obličeji plálo nadšení podobné dobovým plakátům. Ale nikdy jsem necítil, že bych byl nějaký vyvržený. Dlouho jsem nebyl pionýrem, táta reakcionář a ještě ke všemu jsem hrozně zlobil. Dnes by se řeklo, že bych potřeboval psychiatra nebo psychologa nebo oba. Já jsem v tomto směru dost nemoderní, myslím si, že jsem spíš potřeboval pár facek. Možná mě litovala, že moji rodiče ještě nepochopili dějinný význam budování socialismu. Před koncem páté třídy odešla na mateřskou dovolenou. Její nástupkyně byla veselá, dovolila nám všechno, snad si myslila, že ty dva měsíce vydrží i pod vodou. Vydržela, ale nevím, jestli pak ještě dál pracovala ve školství. Jednou mě při vyučování vyhodila ze třídy. Lepší než poslouchat kecy uvnitř. Tam mě zastihla, teď už bývalá naše učitelka. Měla veliké břicho a pohladila mě. Myslím, že jsem ji pak ještě jednou potkal a že byla s kočárkem a chovala se ke mně, jako bych byl nejlepší žák na světě. A pak už nevím.
Možná žije, už by měla přes osmdesát. Možná chodí na prvomájové veselice a tleská veršům, které přednáší Jiřina Švorcová. Možná, že ji rok 1968 nasměroval někam jinam jako mnoho jiných mládežníků. Ani bych nechtěl její osud znát. Třeba to byla zlá komunistka, která měla ráda děti tak jako většina žen bez ohledu na nějaké politické přesvědčení. Třeba to byla taky jen oběť mocných gaunerů.
Její udivený obličej, když se dozvěděla, že mandelinka bramborová existovala už za císaře pána, tak ten si pamatuju.





BLOG TÝDEN

pátek 4. dubna 2008

Ivana Mládka mám rád



Dáša Nováková a Stáňa Poláková, řekly si, že půjdou dnes po obědě navštívit kamarádku Procházkovou. Totiž Lída Horáková, říkala, že Procházková si včera zakoupila fantastickou halenku, která není k sehnání... atd.
V první polovině sedmdesátých let se objevila písnička Ivana Mládka s tímto textem. Tenkrát už bylo vymalováno. Takzvaná pop-music sjížděla z poměrně vysoké úrovně konce šedesátých let do zoufalého balastu. Spousta rockerů vzala místa v orchestrech, kde hráli věci, kterým se ještě nedávno skoro posmívali. Živit se potřebovali a nic jiného neuměli. Textaři začali s autocenzurou. Samozřejmě, že se našly výjimky, ale ty byly pod těžkou kontrolou komunistické moci. Mně bylo v té době kolem 30 let, těžko jsem se situací smiřoval, i když populární hudba je vlastně jen okrajová záležitost. Byly horší věci.Dášu Novákovou jsme si citovali a řvali jsme smíchy. Mravenci v kredenci, Dáša jedla cukroví, Včera večer u sila - to jen namátkou pár ptákovin. Bylo jich dost. Proti tomu se nedalo dělat nic. Já vím, soudruzi mohli zakázat všechno, ale přece jenom v textech se nenašlo nic proti ničemu. Dokonce s trochou drzosti se dalo prohlásit, že Dáša Nováková je kritikou maloměšťáctví. Ovšem Mládkův Banjo band asi nebyl zván na různé festivaly politické písně v Sokolově i jinde. Nedovedu si představit, že by před potentáty SSM přišel člověk v kostkovaném saku s úsměvem koblížka a zpíval svoje perly. Dělá si z nás tenhle člověk srandu nebo ne? Lépe bude, když tu nebude. Slyšel jsem historku z doby, kdy byl Mládek ještě členem skupiny Mustangové. Na počátku sedmdesátých let se musely přejmenovat všechny ty The Rangers, The Greenhorns, prostě všechny The. Mustangové sice je výraz počeštěný, ale přece jenom to má cosi společného s americkou armádou a to by nemělo být. Mládek prý navrhl chytré komisi několik nových, českých jmen pro skupinu. Tak blbých, že to dokonce poznala i ona komise a Mustangové přežili.
Určitě i on má nějaké to máslo na hlavě, pochybuji, že by snad nepodepsal prohlášení proti chartě 77, hrdinů byla skutečně jen hrstka a to ve všech oblastech společnosti.
Hudebně to byl výborný dixieland. Rádobyexperti nad tímhle stylem ohrnují svoje fajnové nosánky. Je to hudba pro pobavení, pro dobrou náladu a to je dost.
Mládkovi se vyčítá, že napsal oslavnou básničku na Václava Klause k šedesátinám. Taky si myslím, že to bylo pitomé, pořád v duchu váhám, jestli si trochu ze svého spolužáka neutahoval. A i tak, kdo nedělá pitomosti, ať zvedne ruku. Jeho televizní estrády po roce 1990 měly všelijakou úroveň. On to všechno psal sám a nepřebíral formáty od zahraničních televizí.
Měl jsem radost, že se parodie na Mládkovy Zkratky objevila v hře Divadla v Dlouhé Oněgin byl Rusák. Autoři inscenace tak dali najevo, že Mládka neřadí mezi Kotvaldy a jiné "umělce".
Teď ho objevili trochu nepochopitelně v Polsku. Hlavně kvůli asi nejvlezlejší melodii z jeho repertoáru. Proti Jožinovi nic nemám, ale preferuji jiné písničky. A už se objevily tu trochu ironické, tu skoro nenávistné komentáře. A bylo by nenormální, kdyby se neobjevil názor, že Mládek zase rejžuje. Kdo by si nenechal zaplatit? Tolik lidí vyznává náboženství, že důležité je vydělávat a ne něco umět.
Ivan Mládek si vytvořil postavu Ivana Mládka a to umí dobře. Svými písničkami plnými humoru bavil a baví pořád. Pohádka O Smolíčkovi, O Sněhurce, O šípkové Růžence. Vždyť to je přece úžasná sranda. Tolik blízké Felixu Holzmannovi. O tom jsem dokonce před pár lety slyšel komentář, že tenhle přitroublý človíček je docela vtipný. Komentující byl asi znalec a objevitel Holzmanna. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale i Cimrman je trochu ze stejné stáje.
Mohli se ti lidé chovat statečněji? Nevím, sám jsem mezi statečné nepatřil a proto nemůžu hodnotit. Ti lidé nám aspoň na chviličku zpříjemňovali život v komunistickém ráji. A proto mám rád Ivana Mládka.



Text byl zveřejněn 4.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečten 2815x, 21 čtenářů ho označilo jako dobrý. Přesunul jsem článek na Blog Týden 26.9.2010.









BLOG TÝDEN

čtvrtek 3. dubna 2008

Venku krásně leje

Tohle že je jaro? Už 9.února jsem si fotil rozkvetlé kočičky, třikrát to začalo, všude to kvete a voní a pak přijde paní Táňa Míková či jiný z toho týmu a ohlásí ochlazení. A ještě jsou ochotní s úsměvem tvrdit, že to je průměrný duben. Tím by se měl zabývat Václav Moravec, Čunek je už prodrbaný ze všech stran. Vždyť ti meteorologové nám ukazují mapy s jakýmisi frontami, snad aby se nám nestýskalo po frontách na toaletní papír. A já než tu mapu pochopím, už přejí hezký polojasný večer.
Ale blbost. Nechme to tak, jak to je. Už vidím, že se tvoří parlamentní komise, které se budou zabývat počasím, odměna předsedy takové komise na úrovni minimálního platu poslance. Stejně by u kulatého diskusního neseděli meteorologové, ale... Nebudu jmenovat, mám počítač již postarší, mohl by se z těch jmen zaseknout. Nechme rosničkáře na pokoji, stejně máme doma na nějakém tajném místě (aby to neviděli sousedi) flašku od okurek s žebříčkem a krásným zeleným stvořením. Babičky na to věřili a proč bychom si měli hrát na chytřejší. Vezměme povidla. Ta od babičky, to byla pohádka. A co dnes koupíme v jakémsi hypersuper? Mezi povidly a počasím zas tak velký rozdíl není. Všechno souvisí se vším.

Měl jsem ale psát úplně něco jiného. Chtěl jsem se dnes ráno projet na kole tak jako skoro každý den. V dešti jezdí jenom blázen. Asi bych měl, spíš než za hezkého počasí. Když prší, nikdo mě nevidí. Svítí slunce a tlustý dědek na věčně nevyčistěném kole kazí estetickou hodnotu pražské cyklostezky. Odpoledne nemůžu, musím jako filmový fanatik na Febiofest.
Dopoledne se někdy oko a duši penzisty potěší Archivními návraty, které Česká televize uvádí. Určitě si za týden jeden z pořadů vyberu. Nejsem televizní divák a dávám přednost třeba té projížďce. Pořídil jsem si kvůli tomu asi před 3 lety videorekordér. Trochu pozdě? Tato vymoženost už míří do historie. Když já byl vždycky trochu zpožděný. Svým dětem jsem sehnal céčka až v době, kdy už spíš koukali po holkách (klucích). Nemám čas být doma u televize a tudíž pořad natočím. Jak techniku zvládnu, je skoro vyhráno. Chce to ale nezapomenout, co jsem nahrál a kam jsem to nahrál. Primitivní záležitost, jenže já mám kvartýr plný trpaslíků. Jak se nedívám, už přenášejí věci z místa na místo a chytit se nedají. Brejle, klíče, tužky, knížky, kazety, papírky, nelze se divit, že raději vezmu kolo a jedu na pivo, pardon, zvyšovat si kondici.
Včera vysílali záznam pořadu z roku 1961 Zuzana je zase sama doma. Nastala ideální situace, šamani z Komořan přivolali déšť, nahraná kazeta, na kterou už jsem pomalu zapomínal, ještě v přístroji a já si to užil. Ty tehdejší hity (snad se tomu ještě ani tak neříkalo, spíš šlágry) jsou dodnes notoricky známé. Většinou známe o něco pozdější nahrávky, pořízené asi lepší televizní technikou. Ale tohle je ten Semafor, na který jsem chodil do divadla. Pilarová, Hegerová, Matuška, tak krásně mladí a jak jim to zpívalo, herecky zvládnuté bez větších závad. Černobílé. Režírovala Eva Sadková, není co kritizovat. Snad by nebylo od věci, kdyby se podívali začínající zpěváčci a potom do zrcadla a porovnali. Ideální to tehdy nebylo. I tenkrát bylo v rádiu tolik srágor, až uši bolely. A vládli bolšáni. Dnes jsou moderní různé průzkumy. Spočítal by někdo, kolik je v našem národě žen, které jsou na prahu padesátky a nesou jméno Zuzana? Snad jejich maminky milovaly Waldu?
Možná to byla tehdy souhra náhod, Suchého texty jsou psány zpěvákům přímo do pusy. Spojovací text této televizní nahrávky napsal Jiří Suchý a je v něm tolik nenásilného vtipu, že by s tím některý současný bavič (nebo nasrávač, jak říkal pan Horníček) vydržel půl roku. Šlitrova muzika je vlastně co? Hlásí se k jazzu, Ferdinand Havlík je výborný jazzman dodnes. Jsou to písničky. Ještě, že nejsem hudební teoretik, schopný nacpat žánry do škatulek. Při mé schopnosti udělat všude bordel, bych stejně ty škatule pomotal. Jen si někdy říkám, kam by asi směřovala spolupráce Suchého a Šlitra, jejich poslední společné věci jsou tak silné, mne osobně jde mráz po zádech.
Ale zpět. Na jaře 1961 jsem maturoval. Den na přelomu května a června. Někteří kamarádi už byli za vodou, mne to čekalo zítra. Táhli do Vojanových sadů na Malé Straně, kde také občas Semafor se Zuzanou vystupoval. Šel jsem s nimi tenkrát až na místo, ale pak domů. Měl jsem bolení z příštího dne. Teď mě mrzí, že jsem s nimi nešel. Prý byla báječná atmosféra. To představení jsem samozřejmě později viděl. A asi ne jednou. Už se mi to plete. Zajímavé je, že si pamatuju, že Eva Pilarová čekala potomka a zpívala Lásku nebeskou s pěkným bříškem. Maturitní vysvědčení jsem dostal, komise byla asi zděšená z možnosti, že bych snad měl nějakou opravnou zkoušku a mí profesoři z toho, že bych dokonce mohl opakovat ročník. Raději mu to dáme. Ať trpí jiní. Socialismus už máme a jeden takový se ztratí.
Mluví ze mne staromilec? Myslím, že ne. Mám doma tolik různé muziky i mluveného slova, že nejsem závislý na různých blanících, impulsech, radiožurnálech atd. Jen vždycky najít to správné CD, LP, MC. To by chtělo vyhubit trpaslíky. Rádio je moje celoživotní médium, nedám na ně dopustit ani dnes. Jen si trochu pečlivěji vybírám. Nemám už čas poslouchat neposlouchatelné. Jazz je moje srdeční záležitost. Blues poslouchám nejraději. To je hodně široký pojem a vejde se sem Bessie Smith a třeba i Stouni. A snesou se! Již po své padesátce jsem se octl v rockovém klubu na Vinohradech a jakýsi moderní mladík nesnesl pomyšlení, že tu sedí starý dědek a posílal mě na Vlachovku. Říkal jsem, ty vole, já jsem o 4 měsíce starší než Mick Jagger a všechnu tuhle muziku v jiné formě hrál Chuck Berry v době kdy jsem možná hrál s tvým tátou kuličky. Tohle ale byla spíš výjimka. Mládež, která chodí na koncerty opravdu kvůli muzice (a je jich většina), se na mojí personu nedívá skrz prsty a moje děti mají radost, že nedřepím doma u seriálů. Muzika je radost.
Ale to je zase jiné téma. Ono venku totiž, jak by řekl Josef Kemr, prší a prší. A co má chudák grafoman dělat? Že bych poslal děkovný dopis na Hydrometeorologický ústav? Za počasí. Tak hezké dopoledne. Jak se znám, půjdu spíš kontrolovat, jestli se něco nekazí v lednici.