neděle 30. března 2008

Žijeme jako silvestrovský divák



Jedu na kole, vychutnávám letos snad už třetí počátek jara. Prosluněný den, plno zlatého deště. Doma si udělám špagety. Dám do nich tuňáka, česnek, nivu, která je už určitě prošlá. Taková mazlavá, dobrá. Nehodí se to snad dohromady? Nesmysl. To bych se přece na jídlo tolik netěšil.
Příjemná cesta chatovou oblastí, hodně rozbitá, takže nehrozí setkání s autem, které by jelo přílišnou rychlostí. Před hospodou sedí lidi. A ve dveřích švarná šenkýřka. Tuhle krasavici neznám, ta tu loni nebyla. Dědek spadl z kola jako žok. Přece nepojedu dál bez zastavení. I židle jsou tu veselé. A už se nese pivo. Branická desítka za 14 korun. V první chvíli mě napadlo, že tu je seniorská sleva. Vinař, kam občas zajdu, tvrdí, že bych měl platit víc, protože žiju z jeho daní. Hodně drzej! Nebudu psát, kde ta hospoda stojí, mohly by se tam hrnout davy, poptávka zvyšuje cenu atd. Vedle u stolu tak skvěle voněla bramboračka, že určitě nemohla splňovat normy Evropské unie. Nedám si ji, kolo taky může pod tlusťochem kleknout. Za chvíli už se řítím ku Praze. Tedy řícení je dost relativní výraz.
Co to má společného se Silvestrem? Miroslav Horníček, kterého jsem obdivoval, kdysi řekl, že nemá rád silvestrovského diváka a ten že si nezaslouží žádný program. Prý je už od rána nervózní, jestli o něco nepřijde. Neví, co si má vybrat za zábavu. Štvanec.
Ano je to tak. Nakonec většinou ráno bolí hlava. Z pití, z jídla, z kraválu a člověk se skoro těší do práce. Mám pocit, že takhle nežijeme jen na Silvestra. Řítíme se životem a nemáme čas se zastavit. Používám první osobu množného čísla, tedy se mezi ty řítící počítám. Po roce 1990 se nás pár kolegů - kamarádů pokusilo živit se jako soukromníci. Začali jsme od nuly, kupodivu jsme se uživili. Bez půjček, bez velkého honění. Dohodli jsme se, že firmu nebudeme rozšiřovat, že je důležité uživit rodinu. Nebyly to žádné balíky a bylo to prima. Práce spíš přibývala a tak najednou snem začal být pětidenní pracovní týden, tři týdny dovolené v celku byl naprostý nesmysl. Přeskakovalo se z jednoho na druhého, neměli jsme se ani čas sejít. V neděli v poledne už jsem hlídal mobil s hrůzou, co zase bude zítra. Stoupají náklady a člověk se jenom řítí dopředu. Jestli tohle je ten slavný růst HDP, tak pěkně děkuji.
Při takovém tempu se stávají chyby, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale nutně mizí radost nebo aspoň dobrý pocit z práce, je to jen vydělávání peněz. Kvalita kapánek trpí. Naštěstí děti dostudovaly, nenapadlo je, že bych jim mohl na něco důležitého přidat. Důchod vyměřený, něco peněz schovaných, protože se mi je nechtělo utrácet za věci k životu nepotřebné. Z rychlíku jsem vystoupil za jízdy, hubu jsem si nerozbil. Ale trvalo mi snad rok než jsem začal žít normálně. Tedy normálně podle mne. Co nemám, nepotřebuji.
Všechno chceme v životě stihnout, nemáme čas ani na jídlo, v autě žvejkáme místo klidného oběda divnou bagetu, kterou nemusíme ani vybalovat, protože stejně chutná jako celofán, ve kterém je zabalená. Lžeme do mobilů, kde zrovna jsme, kolegům, partnerům. Abychom si zasportovali, navštěvujeme fitcentra, kde se týráme a máme pocit, jak jsme moderní.
V Praze v současnosti probíhá Febiofest. Tolik nádherných filmů. Snažil jsem se chodit každý rok, ale byly to mnohokrát návštěvy kina rovnou z práce, padaly oči, některé vstupenky i propadly, nestíhal jsem. Dnes si sednu k počítači a půl dne si vybírám, škrtám a hned první den předprodeje si dojdu pro lístky. Snažím se navštěvovat filmy, které se skoro určitě do distribuce u nás nedostanou. Za minulé dva roky jsem snad jenom dvakrát byl na filmu, který kdybych neviděl, nestalo by se nic. Jen musím dát bacha, abych se neuštval. Dva filmy za den a pak už klid, ani televizi nepustím. Letos jsem se ještě nespletl. Podívám-li se do šuplete, vidím, že se mám ještě na co těšit.
Jsou to díla, kdy se člověk musí soustředit. Bojím se dát si pivo, abych nemusel, dokonce i kafe. A najednou vidím, že lidi během promítání přijímají a posílají esemesky, dokonce nahlas telefonují. Prokristapána, vždyť z toho představení nemůžou mít nic. To jsou snad vyhozené peníze, ztracený čas. Já vím, že každého nemusí bavit totéž, tak vstanu a jdu pryč. Jsem starý, mozek mi pracuje pomaleji, ale to se přece nedá sledovat dohromady. Koukat na film, kde záleží na každém záběru, na uších sluchátka nebo číst anglické titulky a psát přitom někomu důležité zprávy. I doma u televize, pokud mě program baví, neberu telefony. Pokud mne nebaví, tak má televize vypínač. Četl jsem před časem na internetu hodnocení nějakého zábavného programu. V době jeho vysílání běžela na jiném kanále divadelní hra a dle autorky prý byla výborná. Dívat se na výborné divadlo a přepínat přitom na něco jiného? Vím, že existuje videorekordér, ale nevypadalo že by ho použila.
Máme v Praze výhodu, že existuje pár dobrých kin, kde je nižší vstupné a málokdy dávají volovinu. Takže ignoruji multikina. A nevoní mi popcorn. Skoro 30 let jsem nekuřák, ale byl bych raději, kdyby si v kině vedle mne někdo zapálil než čuchat praženou kukuřici. Ale to už je můj problém. Každému chutná něco jiného. Jak by to vypadalo, kdybychom všichni vypadali jako šnek. V malých kinech ale popcorn neprodávají.
Včera večer jsem viděl nádherný mexický film Modrá oční víčka. Byla tam nějaká děvčata mluvící španělsky. Reagovala vždy o něco dřív než jsem slyšel překlad ve sluchátkách. Příjemná atmosféra. Tak mě děj vcucnul, že jsem se ani nevšiml, že by tam někdo telefonoval. Pár lidí odešlo před koncem, ale většina zůstala až do konce včetně titulků. Mexickou kinematografii obdivuji. Takže proč vlastně nadávám? Mám vztek, že jsem starej.
Těstoviny mi chutnaly, ale stejně jsem si měl dát tu bramboračku. Příště. Ale příště ji třeba nebudou mít, nebo na ní nebudu mít chuť, nebo dokonce už bude uvařená přesně podle tabulek vydaných v Bruselu.




BLOG TÝDEN

pondělí 24. března 2008

Vzpomínka na Tonyho




Vlastně to zavinila Eva Olmerová. Jazzová zpěvačka od Pána Boha. Říkalo se o ní leccos. Něco pravdy, spousta "zaručených informací", spíš drbů. Její život se kapku vymykal běžnému průměru. Vídával jsem ji v Semaforu. Samostatný koncert jsem zažil jen jeden. V roce 1969 v tehdejším Divadle hudby v Praze zpívala písně z repertoáru gospelové královny Mahalie Jackson. Byly to tenkrát akce těch, kteří ještě směli a zvali se hosté, kteří již tak moc nesměli. Složité, ale bylo tomu tak. Už se ani nepamatuju, kdo tam byl, ale na hudební část nemůžu zapomenout. Možná i Mahalia Jackson by se divila a začala blednout. Od té doby jsem Evu naživo neslyšel, jen lid jazzový tvrdil, že slyšet ji třeba v klubu po divadelním představení, je zážitek.
O prázdninách jsme trávívali prázdniny s manželkou odděleně. Jeden měsíc jsem byl s dětmi já, druhý ona. Byl srpen 1986, rodina někde na horách, zbytek, tedy já, ve funkci slaměného vdovce. Najednou byl čas a co s ním? Už slyším: "co takhle nějakou prázdninovou babu?". Žil jsem celý rok se svou školkou v malém bytě a teď jsem si mohl vychutnat samotu. Na ulici jsem potkal plakátek. Jazzové podvečery se Steamboat Stompers a jejich hosty. Zasekl jsem zrak do řádku, kde byla avizována jako host právě Eva Olmerová. Tam musím.




Na letní scéně v takzvané Fučíkárně (dnes Výstaviště) se hrál v létě jednou týdně dixieland. Vzpomínka na mládí. Jazz byl do jisté míry režimem tolerován. A tak pamatuju, že přijel orchestr Gustava Broma z Brna a diváky se zaplnil hokejový stadión na Štvanici. Studio tradičního jazzu Pavla Smetáčka bylo skoro stejně populární jako začínající idol šestnáctiletých rokenrolový Miki Volek. Ani Steamboat Stompers nebyl pro mne neznámý pojem. Dokonce jsem měl i jejich elpíčko. Možná ještě mám nebo jsem si ho přehrál. Někde to prostě mám. Příjemná muzika. Jeden člen skupiny Original Indigo, která hraje podobnou hudbu, říká, že hrají pro vysoce náročné publikum, které si na jejich koncert přišlo odpočinout. Sice vtipné, někdy pravdivé, ale občas cosi člověku vyrazí dech. Ten den jsem byl takhle postižen. Eva Olmerová se nedostavila, nikdo z přítomných se tomu moc nedivil. Prý nebyla tak úplně spolehlivá. Hosté byli i jiní. Přišel jsem na Olmerovou a měl bych být otrávený. U basy stál mírně přihrbený sympatický člověk. Snad něco přes padesát. A zpíval. Hlavně scatoval. Nic takového jsem dosud neslyšel. Snad z nějakých amerických nahrávek, těch tu zase tolik neběhalo, ale tohle bylo stejně něco úplně jiného. Odborník by vysvětlil přesně. Já, který jsem ve škole měl zakázanou zpívat i hymnu, zvlášť sovětskou (učitelka se bála průseru), můžu říci, že jsem blahem slintal. Úplně jsem zapomněl, proč jsem tu. Antonín "Tony" Brych - moje nová hvězda. Bylo hezké počasí, vstupné za pětku, kelímkové pivo.
Za týden jsem tu byl znova. Tentokrát byla hostem Jitka Vrbová. Hlas příbuzný Olmerové, i repertoár. Na ní si vážím toho, že si na Olmerovou nikdy nehrála. Duety s Tony Brychem - to bylo něco neskutečného. Při skladbě Tiger Rag, česky Chyťte tygra, jsem se za břicho popadal. Mňoukali proti sobě, ale přitom skladbu neprznili. Měl jsem ten den místenku na rychlík z Holešovic na Slovensko. Jako zaměstnanec drážní organizace jsem měl vlak zadarmo a tak se mi vyplatilo jet přes noc na jeden den na procházku po Veľké Fatre. Málem jsem nejel nikam. Nádraží bylo kousek, ale nemohl jsem se utrhnout od závěrečného jamu. Běžel jsem jak trotl s batohem na zádech. Vlak se mi už už chtěl vyškubnout, ale vyhrál jsem. Možná, že jsem i otrávil průvodčího, který si třeba liboval, že prázdné místo výhodně střelí.
Stal jsem se příznivcem kapely Steamboat Stompers a Tonyho Brycha. Těžko bych vyjmenoval místa, kde jsem kapelu slyšel. Vynikající atmosféra byla v Malostranské besedě. Odtud jeden zážitek. Jako divačka se přišla podívat Zuzana Michnová, která s nimi v mládí i něco zazpívala. Na závěr první části si vystřihla blues, pak došlo k situaci, kdy se asi vteřinu, dvě netleská, lidi jsou v úžasu. A to léta každý dělal úplně jinou muziku. Když se sejdou dobří muzikanti...
S Toníkem jsme se po letech i občas zdravili, prohodili pár slov. On měl kolem sebe vždycky věnec příznivců. Hlavně - těch ženskejch, které se kolem něj točily. Snad by i hezoun vypěstovaný ve fit centrech zabalil krám a šel se věnovat četbě. Měl zvláštní chování. Míchanice hospodského kumpána s Oldřichem Novým. Jak on uměl líbat ženám ruku, uklonit se a svým nádherným hlasem říci lichotku. Bylo v něm něco starosvětského. Člověk, který snad nemohl mít nepřítele. Pupkatý strejda - to by neznalec řekl. A ten pupek léty narůstal.
Šel jsem jednou na koncert se známou. Tony prošel kolem našeho stolu, uklonil se, pozdravil, tedy hlavně dámu. Říkám: "hlavní hvězda večera". "Nedělej si ze mě srandu nebo půjdu pryč!" Po koncertě málem začala shánět Tonyho telefon. Jo, byla na chlapy.
Těžko vybrat nejlepší koncert. Ale ano, už to mám. V roce 1998 se konaly v létě koncerty v zahradě u hospody U rozvědčíka. Přesně o té psal Ota Pavel ve svých nezapomenutelných povídkách. Přišel jsem pěšky z Rakovníka se spacákem na zádech. Koncert to byla pohádka. Nevím, jestli to dělala Berounka, která byla na dohled, hezké počasí, atmosféra nebo správný počet panáků, které Tonda vypil. Nebo mi mimořádně chutnalo pivo? Spíš všechno dohromady. Tondovy scatové lahůdky omráčily obecenstvo. Přece jenom tu byli posluchači trochu jiní než v Praze. Diváci řádili a netušili, že Tonda skladbu opakovat nemůže. Nepamatuje si, co zpíval. Každé jeho vystoupení byla premiéra a zároveň derniéra. Kamarádi z kapely vždycky přestali hrát a koukali, co z Tondy vypadne. On to asi předem taky nevěděl. Tam jsem se s ním sešel na záchodě a říkal jsem mu, že jsme si spolu ještě nikdy nedali panáka. Poděkoval a říkal, že toho má tak akorát a až někdy jindy. To jsem pochopil, že se sice napije, že to možná i ke svému vystoupení trošku potřebuje, ale že to není ožrala. Byl to moc pěkný den, skončil jsem v lese pod širákem. A když jsem ráno došel do Zbečna na snídani, bylo mi moc dobře.
Měl svoje koncerty v klubu Metropolitan. Jednou si sedl o pauze k mému stolu. Vlastně to byl jemný člověk, který si trochu hraje na syčáka a trochu syčák je. Svůj neskutečný scat odůvodňoval tím, že nemá palici na jazyky, že se mu nechce učit texty a tak scatuje. Pracoval celý život v ČKD. Ano, on se zpěvem neuživil. Občas někdo připomněl, že v ČKD se vyučil i Karel Gott. To jsou paradoxy. Slavíci lítali někudy jinudy než byl zrovna Tonda. Povaha, režim, ale z něj by takzvanou celebritu neudělala ani špičková firma na vytváření image.
Chodil jsem dál na koncerty kapely, jejíž byl zakládajícím členem. V posledních letech často chyběl. Nemoci, operace. Loni v únoru si zazpíval na pravidelném koncertě na Opatově, zdálo se mi, že je zase ve svém živlu. Pak jsem měl jiné starosti a najednou jsem se na www stránkách Steamboat Stompers dozvěděl, že Tonda už není. Teď nám odborníci vysvětlují, že první jarní den bude asi 100 let už 20.března a pak zas bude jinak. Kvůli pitomým 100 rokům přece nebudu měnit zvyklosti. První jarní den je pro mne 21.březen a basta! Loni v tento den skončil se scatováním Tony Brych. To jaro začalo hodně blbě.
Přesně o rok později, tedy v pátek před Velikonocemi byla v Divadle u hasičů vzpomínka na Tondu. Kromě kapely přišlo hodně hostů, kamarádů. Ve vyprodaném sále bylo dost šedivých makovic. Stárneme. Ale bylo to veselé setkání. Tonda by určitě nechtěl bandu ufňukanců.
Steamboat Stompers jsou velkou měrou dílem kapelníka Jiřího Kadluse, který kromě toho, že je výborným hráčem na kornet, je hlavním organizátorem většiny akcí. Klobouček před ním dolů. Tady byl rozněžněný, trochu upovídaný jako vždycky. Vyprávěl historku o dárku, který kdysi dostal od Tonyho k padesátinám. Kazetu nahranou na kazeťáku, který by dnes nevzali v bazaru ani zadarmo. Říkal, že to je nejlepší dárek, jaký kdy dostal. Tonda pořídil nahrávku někde v kuchyni, scatuje, blbne. Kadlus něco z těch technicky méně kvalitních nahrávek dostal na CD ve formě vizitky. Taky jsem si jednu koupil na památku. Kdysi jsem přemýšlel, že bych si někdy vzal do Malostranské besedy nějaký přístroj a načerno si nahrál nějakou tu Tonyho kreaci. Nedošlo k tomu. Cédéčka jsou technicky dokonalá, ale atmosféru na ně nedostanete. Dvě písničky na vizitce atmosféru mají. Krásná památka.
Diváci se v pátek rozcházeli a už se těšili, že zase za rok. Akce má i název "Memoriál Tony Brycha".
Zatím Toník sedí v nebeském baru s Evou Olmerovou. Dají si spolu panáka, Eva spustí gospel, ten se v nebi smí. A Tonda ji do toho bude pobreptávat, podmalovávat svým scatem. A já ten jejich duet zase neuslyším. Že i na mne dojde? Ale, jistě. Jenže oni dva do nebe patří, ale proč by tam svatý Petr pouštěl zrovna mne?







BLOG TÝDEN

pátek 21. března 2008

Mluvit pravdu je úleva



Král Šumavy. V době jeho premiéry jsem chodil do třetího ročníku průmyslovky. Vyprodaná představení. Možností zábavy nebylo podle dnešních měřítek mnoho. Televize v plenkách, kromě kina fotbal, hokej, pivo. Pak také holky, ale to už je jiná. Se spolužáky jsem film viděl a líbil se nám. Jen jsem se po představení nemohl dohodnout s kamarádem, kdo vlastně byl padouch. Nějak nám nedocvaklo. Třetí nás označil za pitomce a že s námi už nikam nepůjde.

Podívám-li se na databázi československého filmu z padesátých let minulého století, vidím, že to byla hrůza. Filmy, které se bolševici snad ani neodvážili později opakovat v televizi. Obsazení? Tehdejší špičkoví herci. Vedle Lukavského jen namátkou lze najít jména Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, lidí, kteří se určitě nedají ani na chvíli podezřívat ze sympatií k tehdejšímu režimu. I oni se museli nějak živit. Kdo si dovolil v té době odmítnout roli v nějaké slabomyslné agitce? Myslím, že seznam hrdinů by byl velice krátký. Herci žijí divadlem, filmem a dost často bývají nepraktičtí. A hlavně tu byl strach. Komunisti už dobře ukázali, co umějí. Vyhazovalo se z práce za zdánlivé drobnosti. Hokejisté v roce 1949 získali titul mistrů světa už pro komunistický režim a přesto skončili v kriminále. Soudruzi posílali na popraviště i svoje bývalé kamarády. Rudolf Slánský měl osobní zájem na likvidaci doktorky Horákové a nepřežil jí ani o dva roky. Kdo si mohl být jistý, že na něj někdo neukáže? Třeba ze závisti.
Král Šumavy byl po filmařské stránce velmi dobrý film. Karel Kachyňa už tenkrát uměl. Bylo vlastně neštěstím, že film nebyl vyslovený škvár. Takhle se z něj stala oslava zrůdného systému. Oslava příslušníků pohraniční stráže. Oslava zbytečnosti.
Nepamatuji se, že by třeba mým rodičům vadila zadrátovaná republika. Ale táta měl velikou radost, když strojvůdce Konvalinka (to jméno si fakt pamatuju) projel do západního Německa s celým rychlíkem. Němečtí nacisté za 6 let udělali hodně zlého. Po roce 1945 se přejmenovávala města, i lidi, kteří měli příjmení německého původu, si někdy měnili jména. Nechuť k Němcům obrovská. A propaganda pracovala. Co jsme jenom slyšeli ve škole. Táta se sice vyjadřoval s opovržením o tak zvaných vlastencích, kteří se po válce vyrovnávali s Němci po svém, ale Němce prostě nemiloval. A za těmi dráty bylo Německo. Oficiálně se zábrany stavěly na ochranu naší republiky. V době natáčení filmu už byl Stalin 6 let po smrti, leccos se malinko měnilo. Tenhle film komunisti potřebovali. Ukázat, že dráty jsou nutné. Po letech jsem se na film podíval v televizi, nedokoukal jsem. O dost mladší kolegyně mi tvrdila, že se jí nejvíc líbilo, když se utopila Švorcová. Proti pozdějším seriálům o majoru Zemanovi to stejně bylo veledílo.
Je škoda, že většina mých vrstevníků nerada mluví o téhle době. Zapomínají, nebo spíš si neradi pamatují. Maturoval jsem v roce 1961. Tenkrát nám dali vybrat, jestli chceme dělat zkoušku ve svazáckých košilích nebo v občanském oděvu. Možnost výběru jsme tedy měli, to tedy ano... Nerozhodovali se jednotlivci, ale celý kolektiv. Nešlo, aby jeden přišel v modré košili a druhý v saku. Atmosféra strachu existovala stále, takže jsme se svobodně rozhodli pro svazáckou uniformu. Problém ale nastal. Ne každý košili vlastnil. Bylo nás ve třídě 30, košil byla tak asi polovina. Takže jsme si je půjčovali. Ovšem nejdřív byl slavnostní nástup celé třídy a tam jsme přišli ve společenském oděvu. U zkoušky jsme seděli v modrém. Poslední den - pro vysvědčení jsme už zase byli pohromadě olepení jako do tanečních. Moje maminka odmítala nákup modré košile, nemá prý peníze na voloviny. Oblékali jsme se až ráno těsně před zkouškou. Maturitu jsem udělal, ale zrovna ten den jsem byl poprvé chycen ve škole při kouření. Svazák a hulí na školním záchodě! V roce 1991 jsme měli třídní sraz a mě napadlo tuhle záležitost předhodit jako srandu. Neuspěl jsem, většina si nepamatovala. Dokonce jsem dostal vynadáno, co to tahám ven za blbosti.
Stydíme se, že jsme měli strach. Generace, které nepoznaly komunistický režim, těžko chápou, proč jsme tomu všemu jen přikyvovali. Myslím, že je naše povinnost o tom mluvit.
V roce 1970 jsme se v práci opili, to byla tehdy poměrně běžná záležitost. S jedním kolegou jsme ještě neměli dost a skončili ve vinárně v Celetné ulici. Pak jsme měli dobrý nápad. Strhnout rudou vlajku na Staroměstském náměstí. Byl den před 1.květnem. Praha byla plná esenbáků, posílených vojáky základní služby. Ani jsem si nepamatoval, kdo ten hadr strhnul, ale označili mne. To nebyl odboj, to pracoval chlast. Bylo nás takových pitomců víc a tak než na mne došlo, pomalu alkohol mizel. Pamatuju na dvě facky. Snad proto, že jsem se blbě ptal. Následovala záchytka, hezká mladá lékařka, vtipkovalo se. Vlastně tam bylo dobře, největší zábava byla ráno, když si probuzení opilci začali sdělovat včerejší zážitky. No a pak mě odvezli do vazby do Ruzyně. Na tři týdny. Vlastně na to dnes hledím jako na zajímavou zkušenost. Dostal jsem se do společenství lidí, kteří mi dávali najevo, že jsem debil. Nechat se zavřít kvůli vlajce! Říkali mi vlajkonoš. Měl jsem štěstí, že prapor neměl srp a kladivo, to by bylo hanobení spojence. Takhle jenom výtržnictví. Podnik, jehož jsem byl zaměstnancem, mi dal takzvanou společenskou záruku. Závodní výbor ROH byl ještě ve složení, v jakém byl zvolený v roce 1968, kdy se razilo heslo "Odbory bez komunistů". Předseda závodního výboru, sportovec, pro kterého alkohol byl sprosté slovo, se za mne hodně vzal. Za dva měsíce už předsedou nebyl, kvůli mně to nebylo. Museli jsme si "zvolit" nový závodní výbor, kde byla komunistů nadpoloviční většina. Takže jsem měl kliku podruhé. Do kriminálu jsem nešel, spravila to jen tehdy poměrně značná pokuta. Strhávali mi něco z platu. Vlastně se mi tolik nestalo. Po převratu v listopadu 1989 mi kdosi zcela vážně radil, abych požádal o rehabilitaci, že bych mohl i dostat nějaké odškodnění. Skutečně jsou mezi námi lidi, kteří přemýšlejí takhle tržně. Jak bych žádost formuloval, nevím. Snad bych mohl napsat, že jsem chtěl bojovat proti komunistům a proto jsem se vožral.
Vlastně se mi moc nestalo, ale podvědomě jsem se začal bát. Zapomněl jsem na předsevzetí, že nikdy nepůjdu ke komunistickým "volbám". Choval jsem se tak, aby na mě nemohli. Švejkoval jsem a spadl do šedé zóny. Moje děti nebyly trestány za špatný prospěch, za nějaké dětské lumpárničky, trestal jsem je jenom za lež. Občas mi myšlenky pochodovaly. Děti nesmí lhát, já můžu? Nebyl jsem nikdy u bolševiků, dokonce jsem pyšný na skutečnost, že mě ke vstupu do strany nikdo nelámal. Snad jsem byl pro ně nezajímavý objekt. Ale uvnitř byl strach. Prolhal jsem se až k sametové revoluci. Hned v prosinci se do mne pustila nejmladší ratolest, tehdy devítiletá. Ta si moji výchovu k pravdě vždycky brala nejvíc k srdci. Proč jsem jí nikdy neřekl, že Husák byl darebák? Kroutil jsem se, přece jsem ho nikdy nechválil. Bylo na ní vidět, co si myslí. Že kecám.
Často přemýšlím o tom, zda jsem nemohl být aspoň trochu odvážnější. Měli jsme v podniku chartistu, dokonce zakládajícího. Pracoval jako pomocná síla. Nosil nám k přečtení mnoho materiálů, které charta vydávala, časopisy, knížky. Měl rodinu, ve vězení, myslím, nebyl. Záviděl jsem mu. On se nebál.
Dnes moji vrstevníci používají termín: "Taková byla doba" a tím je to pro ně vyřízené. Myslím si, že bychom měli o té době upřímně mluvit. Bude to jen mžik a my tu nebudeme. O lidech, kteří byli na vysokých postech, o tom se další generace dozví od historiků. O tom, jak žil prostý sedlák na husitských válek, toho mnoho nevíme. Ti lidé neměli možnost nechat po sobě stopu. Neuměli psát. Nechci dopadnout stejně. Vůbec si nechci sypat popel na hlavu, stalo se. Čas se nedá vrátit. Aspoň svým dětem, vnoučatům, budou-li jaká, chci říkat pravdu. Dokud si ještě něco pamatuju. Je to strašně dobrý pocit - nelhat. A nelhat ani sám sobě.

Článek byl zveřejněný 21.3.2008 na blogu Respektu. Do 1.9.2010 přečteno 2874x. Líbilo se 29 čtenářům.




BLOG TÝDEN

neděle 16. března 2008

Nedělní ráno s Větvičkou



Vstávat v neděli v pět hodin ráno je pro většinu populace důvod, aby vstávajícího poslali na vyšetření do Bohnic. Je ale hodně lidí, kteří chtějí-li udělat práci, musí vstávat v takovou a někdy i dřívější hodinu. Není o nich slyšet. Jsou raději zticha, ti rozumní ho stejně překřičí a rozumný člověk přece nevstává před desátou.
Nejsem vyhraněný typ. Chodit na flámy, vstávat v pět hodin a dělat něco užitečného, sice mladí někdy zvládnou, ale nic nejde do nekonečna. Těžká rada, na flám se musí, tam je sranda, do práce se musí, flámy něco stojí. Přece jenom, když jsem nutně musel udělat důležitou práci, raději jsem vstával brzy. Krev venkovana ve mně někde v hloubi koluje. Je třeba nakrmit dobytek, dát drůbeži, prostě vstávat se slepicemi. Ráno je krásně, zvlášť když tak pěkně prší jako dneska.

V Českém rozhlase 2, stanici Praha, kdysi jsme tomu říkávali Praha 1, je pořad Dobré ráno. Průvodci nedělních rán se střídají, nebývají to profesionální rozhlasáci. Pořad trvá od pěti do osmi. Představuji si, kolik času musí dotyčný věnovat přípravě pořadu, aby jenom neplkal. Ale zase je, kromě skutečnosti, že dostanou honorář, zřejmě přitahuje prostor tří hodin, kdy se mohou hodně rozmáchnout a téma nemusí opouštět s neustálým strachem, že už není čas. Stejně mám pocit, že před osmou se pořad trochu zrychluje a moderující by byl ve studiu klidně ještě hodinu a zadarmo.
Nebudu si tu tahat tričko, že poslouchám pravidelně celé pořady. Jednou, ano, jednou jsem si nařídil budíka. To jsem mailem reagoval na povídání pana Rudolfa Křesťana, jednoho z pravidelných průvodců, a on mi vzkázal, že mě pozdraví tu a tu neděli hned v pět hodin. Pár milých vět o dětství, pan Křesťan je stejně mladý jako já. Dokonce jsem si tenhle krátký vstup natočil, ale nevím kam. Hezké potěšení a pořad jsem už doposlouchal. Co takhle vstávat každou neděli, to bylo předsevzetí. V sobotu půjdu brzy spát. Ovšem, nejsem hrdina, od té doby jsem v pět nevstal.
Včera jsem využil přechodného vylepšení počasí a celý den jsem strávil na kole. Večer jsem byl tak unavený, že jsem usnul u knížky. Ráno jsem se vzbudil ne v pět, ale v půl sedmé. Nedělním ránem prováděl pan doktor Václav Větvička. Dnes už je tento sedmdesátiletý mladík v důchodu, dlouhá léta pracoval jako ředitel Botanické zahrady. Z jeho mluvy je cítit, že je skutečným odborníkem. Jeho projev není prošpikován latinskými výrazy, aby blbec posluchač věděl, že hovoří vzdělanec. Úplný opak toho, co tak často slyšíme z úst lidí, kteří, s odpuštěním, znají prd. Jeho povídání je pohlazení na duši. Vůbec se nerozpakuji konstatovat, že to je renesanční osobnost. Chodí po světě, dívá se. Doslova proleze všechno, dnes mluvil o tom, že navštěvuje venkovské hřbitovy, čte si náhrobní nápisy, představuje si. Jsem celoživotní turista, není mi o tolik méně než panu doktoru Větvičkovi. Díky tomu, že nám komunisti léta nedovolili putovat po světě, putoval jsem po Československu a občas si domýšlivě myslím, že znám tuhle zemi dost dobře. Poslouchám pana doktora Větvičku a padám doslova na prdel. Vždyť vlastně neznám nic. On si vybere vždy nějakou oblast o té celé tři hodiny povídá. Věci, které se nedají naštudovat z průvodců. V té krajině skutečně byl. Podle vyprávění nezavrhuje cestování autem, ale umí auto odstavit, prolézt kdejakou mez, zná místa, odkud je krásný výhled a není líný na ta místa dojít pěšky. Zřejmě je pro něho zážitek chodit i po smetišti.
Posledně vyprávěl o Českém Švýcarsku, vypadá to, že vylezl na kdejakou skálu. Dnes byl na pořadu kraj v jižních Čechách, v okolí zámku Červená Lhota. Byl jsem v téhle nádherné krajině několikrát pěšky. Jiný Václav, Koubek, blízko bydlí a před pár lety pořádal o prázdninách koncerty na Červené Lhotě. A nevystupovali tu žádné nuly. Českomoravská hudební společnost, dnes slavný Čechomor, Iva Bittová. Nádherné atmosféra, jíst a pít bylo co. Spal jsem ve spacáku jen tak v lese. Neujížděl jsem pak honem do Prahy, pochodil jsem po krajině. Viděl jsem hodně, ale zdaleka si nevšiml všeho, o čem vyprávěl dnes pan doktor Větvička. Někomu je prostě dáno. A všechno to povídání doprovází obrovské znalosti z historie, znalosti souvislostí.
Pořad ubíhá poklidně, v celou hodinu jsou pětiminutové zprávy, každý potřebuje jít na záchod. Muzika je vybraná tak, aby urazila co nejméně posluchačů. A najednou je konec a já mám vztek, že jsem nevstal v pět. Přestalo mi vadit, že prší, tak velký idiot zase nejsem, že bych vzal kolo a hrál si venku na sportovce. Dám si kafe. Je mi dobře, pan Větvička mě pohladil po duši. Bude dobrý oběd. Jedno nepochopím, že je tolik populární pořad, který je v poledne v televizi. Otázky Václava (zase jmenovec) Moravce, kde se budou předvádět zase nějací chytráci a žvanit a žvanit a žvanit. A je co rozebírat. Lidi pak celé pondělí nadávají, kterej moula tam co pitomýho řekl. Tolik promarněného drahocenného času. Co by si člověk mohl přečíst, poslechnout. Vědí pak diváci vůbec, co měli k nedělnímu obědu? Snad kdybych chtěl držet hodně drastickou dietu na zhubnutí, pořad bych si pustil. Aby mi nechutnalo. Pouštím si muziku. Je jedno jakou, hlavně aby mi chutnala.
Pan doktor Větvička končí vždy svým heslem: "Žít a nechat žít" a k tomu zazní stejnojmenná píseň zpívaná Hanou Hegerovou.


BLOG TÝDEN

čtvrtek 13. března 2008

Chtěl bych být tulákem




















Asi není na světě nikdo, kdo nemá sny. Samozřejmě, že nemyslím sny, které přicházejí ve spánku, ať chceme nebo nechceme. Každý něco v životě chce. Jsou lidé, kteří tomu vznešeně říkají životní cíl. Cíl je pro mne konec a proto se mi tenhle výraz nelíbí. Budu-li cynický, můžu prohlásit, že cílem je krematorium. Cesta k cíli je důležitější a čím má více zákrut, zastávek, bloudění, tím je zajímavější. Co všechno jsem na životní cestě dokázal, koho jsem kdy podrazil, komu pomohl, jestli po mně zůstane někdo, kdo si na mne vzpomene, komu budu jednou chybět - to je podstatné.
Sny jsou různé. Vila s bazénem, krásné auto, fantastické dovolené, postavení v zaměstnání, ve společenském žebříčku. Vůbec se neposmívám, mne tyhle sny minuly. Většinou jsem byl v situaci, kdy jsem měl jiné starosti. Po roce 1989 se mi podařilo, že jsem se začal živit prací a ne jen předstíráním práce. Podle mého názoru jsem slušně uživil své potomky a hodně se mi zvedlo sebevědomí. Ani mě nenapadlo chtít víc. Tedy v záležitostech materiálních. Jinak člověk by měl chtít víc. Tolik krásného je na světě a stárnoucí člověk pochopí, že všechno mít nemůže. Leccos se dá získat. Jsou to sny splnitelné. Ovšem musí mít člověk chuť, schopnost nebo drzost, sebevědomí, určitě štěstí, kterého si však musí všimnout a osedlat si ho. Jsou lidi, kteří si tyhle sny splnili a zachovali si přitom svědomí. Upřímně každému takovému přeji, aby si věděl rady, co se všemi vymoženostmi a hlavně sám se sebou. Děti mají sny. My žili v době, kdy moc blahobytu nebylo, tak jsem snil třeba o míči (gumovém), o kole. S bráchou jsme měli jedno dohromady, dnes si myslím, že mi skoro jedno nestačí. Můj syn měl ohromný sen - autodráhu. Nelíbila se mi tahle hračka, připadala mi hodně pasivní. Nakonec jsem pět stovek (tenkrát to bylo hodně) dal na dárek k Vánocům. Za necelý měsíc byla autíčka rozebrána a už je nikdo nikdy nedal dohromady. Bylo po autodráze. Takhle se ale chová spousta dospělých. Štěstí je v tom, že věc koupím. A netrvá dlouho, odložím a pokukuji po lepším.

Leckdo nebude souhlasit, ale já považuji za nejkrásnější sny věčné a málokdy uskutečnitelné. O těch moc nemluvíme, neradi si necháme nahlížet do soukromí. Řekne-li mi kdosi, že nikdy neměl sny erotické, neuvěřím. Když jsem pomalu přestával být školákem, měl jsem sen. O mojí dívce, která bude mít veliké poprsí. A k tomu představy co s tím. Prázdninová brigáda v Krkonoších a stal se zázrak. Ona se objevila. Sbalila mě s drzostí svých 15 (kdoví jestli) let. No, mne tahle nečekaná situace tak vyvedla z míry, že jsem byl vedle se svými představami. Představy se nekonaly a já se stal ve věcech sexu poprvé troubou. Pochybuji, že by si na mne vzpomněla, po letech jsem jí pomáhal z autobusu s kočárkem. Poděkovala, jinak si mě nevšimla, měla oči jen pro obsah kočárku. "Aby ten moula kočárek neupustil, je nějaký nešikovný", jo, to ji mohlo napadnout. Sen se mi splnil, nesplnil. Ale v 17 letech jsem byl chudší o iluzi, že muž (?) je dobyvatel a žena čeká, že bude dobývána. Chvíle pro smích.
Jsem milovníkem divadla. Mám rád pocit, že ti komedianti na jevišti hrají jen pro pár desítek či stovek lidí v sále. Oni večer věří, že jsou králi, chudáky, boháči, zloději a záleží jen na nich, jestli také divák uvěří. Kdyby se divadlo dělalo jen pro peníze, neexistovalo by. Za jeden vtip v televizi herec dostane víc peněz než za večer na jevišti. V roce 1975 měla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem premiéra hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Jako autor se uváděl Evald Schorm, skutečný autor se nesměl. V hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška. Představení se stalo legendou. Mně se nějak vyhýbalo. Neviděl jsem ho. Herci byli mladí kluci a hráli za gáži, která prý Bartoškovi s bídou stačila na cigára. Časem začali být známí, už nehráli v Ústí, ale tohle představení žilo až do roku 1989. Nedalo jim to. Představení obnovili v roce 1993, pak neměli čas a v roce 2005 byla další premiéra. V Divadle Bez zábradlí, kde je Karel Heřmánek ředitelem. Na stará kolena jsem konečně vstupenku získal. Bylo by jen opakování tvrdit, že jsem zase prožil svátek. Já mám svátek furt. Oba hlavní představitelé se loni převalili přes šedesátku a představení je pro ně zjevný zážitek. Ředitel úspěšného divadla a prezident karlovarského filmového festivalu, kteří určitě dnes nejsou chudí, se převlékli do hadrů a přes dvě hodiny si hrají na mluvky, otrapy, opilce, děvkaře a tuláky. Dovedu si představit jejich pocity. Každý nemá štěstí, aby se jim takhle aspoň na chvíli vrátilo mládí. Nevím, jestli existuje nějaký záznam původního představení. Bylo by zajímavé srovnávat. Dnes je cítit obrovský nadhled, optimismus ovlivněný životními zkušenostmi. Básnický text Milana Kundery je naprosto nadčasový. Napsáno v roce 1972. Velký spisovatel zůstává velkým spisovatelem a vůbec nezáleží na tom, že se občas najde šťoura, který na Kunderovi najde to, jiný zase ono. Nakonec každý může vzít do ruky některou jeho knížku a pozorně číst. To není módní záležitost, to je velká literatura. To i chudák blogger má chuť rozšlapat klávesnici. Natřískané hlediště se bavilo, potlesk byl i během představení, ovace na konci samozřejmé. Jak to ti staří pardálové snášeli fyzicky, bůhví. Ale Bartoška Heřmánka unesl, když si tento na něj vyskočil jako na koně. Třeba to jednou budou hrát "Ještě po dvaceti letech". Tuláci odcházejí. Nevědí kam, nevědí kudy. Ale vždycky dopředu.
Téma tuláctví mě vždycky strašně přitahovalo. To je ten můj nesplnitelný sen. Trochu mě mrzí, že lidé dávají rovnítko mezi tuláka a flákače. Flákač se fláká a ještě často žádá, aby ho ostatní litovali, jaký je chudák. Tulák žije. Já vím, někdo mě okřikne, že blbě žvaním, že to je totéž. Není a jestli má někdo jiný názor, prosím, nechte mi můj.
Kde se ve mně touha toulat se vzala? Narozen v rodině, která si zakládala na jiných hodnotách. Neznám nikoho z okruhu svých příbuzných, kdo by měl takové choutky, Anebo to zatlouká. Třeba některá má prababička se zapomněla s nějakým hezkým vandrákem. V té době, na venkově, to bylo hnedle. A geny byly už tenkrát, jenom se o nich nevědělo.
Občas přemýšlím, co by se mnou bylo, kdyby nás bolševici nezadrátovali. Na zkušenou se nechodilo. Tiše závidím, když dostanu od své dcery mail tu z USA, tu z Káthmandú. Druhá zas píše ze Skotska, dokonce i z Ugandy. A nenatahují ruce, že bych mohl přispět, berou jako samozřejmost, že si na cesty vydělají. Asi jsou moje, když mají takové nápady. Ale co. Všechno se nedá v tom krutě krátkém životě poznat. Nuceně jsem se zaměřil na Československo a prolezl pěšky i na kole kdeco. A čím víc se toulám, vím, že toho znám tak málo. Po pádu komunistů jsem si trochu užil cest po Evropě. Chození po horách miluji, ale doprčic, jde to stále hůř. Vždycky jsem obdivoval cyklisty při Tour de France, jak šlapou v Alpách, v Pyrenejích. A splnil jsem si jeden svůj sen, vyjel jsem v Pyrenejích na kole jeden takový průsmyk.
Sen toulat se je stále živý. Ale je to opravdu jen sen, ten z kategorie nesplnitelných. Dát se na tuláctví znamená vzdát se jiného velkého štěstí. Štěstí z rodiny, z krásných let s dětmi a nakonec i z toho, že z nich vyrůstají lidé, kteří jsou se o sebe dovedou postarat. Jen vnoučata mi nedělají, tři děti a žádné vnouče. Vyhrožoval jsem, že si začnu dělat vnoučata sám. Pošklebují se mi. Já bych se přece rád vydal na cestu s capartem v horách. Někde v hospodě bych ho polil pivem, nacpal něčím, co by mu rodiče nedovolili a bylo by mu špatně! Pořád je naděje, že se dočkám, ale čas se krátí.
Ještě se vrátím k divadlu. Scéna na jevišti byla ze dřeva a pořád mi nějak připomínala stodolu. A ve stodole je seno. Sen a seno jsou podobná slova. Šel jsem z divadla v úterý na tramvaj a napadlo mě, že jsem nikdy nebyl s holkou ve stodole na seně. Co si dát podmínku, že mě ze světa nedostanou, jestli se mi tenhle sen nesplní. Rozesmála mě představa, co by to muselo být za ženskou, která by si mě prohlédla a přesto by se mnou vlezla na seno.



BLOG TÝDEN

čtvrtek 6. března 2008

Komunisté se stydí za Stalina!



5.března uplynulo 55 let od smrti jednoho z největších vrahů lidské historie. Není to výročí tak úplně kulaté, ale že jsem nenašel zmínku ani v internetových Haló novinách, mě překvapilo.
Je to pár dnů co se naši komunisté přihlásili k únoru 1948. Nemůže tedy být pro ně urážkou, nazvu-li je Gottwaldovými pohrobky. Ovšem všichni ti soudruzi, všichni ti ozbrojení "zástupci lidu" v ulicích během únorových událostí, ale i sám Klement Gottwald byli jen loutkami Kremlu. V podstatě všechno řídil Josef Vissarionovič Stalin. Kdyby nevyšel únor, on a jeho nohsledové už by si našli jinou příležitost.
Nevím proč, ale tohle datum si pamatuju. Nedokázal bych vyjmenovat, co jsem obědval minulý týden, ale pamatuju si některá data. Bylo mi tenkrát 10. Všechno se tenkrát zahalilo do černého, v novinách nebylo prakticky nic jiného. V rádiu se hrála jen smuteční hudba. Chodil jsem do čtvrté třídy, na chodbě byla busta velkého Stalina a u ní stáli pionýři. Já jsem nestál, sice jsem do pionýra chodil, ale nebyl jsem ještě šátkovaný. To bylo jen několik nejlepších. A to nejlepší se neurčovalo snad podle prospěchu, ale podle toho, z které rodiny pionýr pocházel. A ti byli vyfešákovaní. Tenkrát byla součástí kroje bílá košile a samozřejmě rudý šátek. Vlastně jsem jim zrovna nezáviděl, oni tam stáli, myslím, v pozoru. A museli být čistí.
Měl jsem ve třídě dost dobrého kamaráda, byl šátkovaný, protože rodiče byli komunisti. Nepamatuju se, že by nám to nijak vadilo, kamarádili jsme až do osmé třídy, hodně později jsme byli spolu párkrát na pivu, on měl ke komunistům daleko, pak jsme se ztratili a on už nežije. Kamarádství vzniklo dost zajímavě, tuším, že v druhé třídě mi rozbil kamenem hlavu. Ale opravdu to nebyl třídní boj, jen jsme byli každý na jiné straně při klukovské pranici. Měli jsme to tenkrát zábavu! Kdepak počítač, mobily. Šutráky! On z toho měl docela malér, učitelka ho donutila, aby se mi omluvil a kupodivu jsme k sobě našli vztah. Jizvu na čele jsem měl dlouho v dospělosti, asi je tam dodnes, ale na mém ksichtě dnes už vypadá jako jizva skoro všechno.
14.března šel za Stalinem Gottwald. Také toto datum si pamatuju. Dokonce vím, že byla sobota. Byl jsem v ten den naposled u svaté zpovědi. Asi to zní divně, ale můj táta, který byl sám bez vyznání, mě na náboženství posílal. V padesátých letech byli pronásledováni, zavíráni, ba i popravováni příslušníci církví a přitom až do třetí třídy jsem měl na vysvědčení známku z náboženství. V sobotu se tehdy chodilo dopoledne do školy a odpoledne jsme šli od zpovědi z podolského kostela a znovu se objevily černé prapory, které se po smutku nad Stalinem ještě nestačily uklidit. Logické by bylo, že nastane úleva. Ani náhodou. Republika byla v černém a jako dítě jsem cítil strach. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Lidé byli za 5 let už dost zpacifikovaní. Když se ještě vezme, že s tříletou přestávkou to trvalo už od roku 1939. Máma dala dokonce za okno fotografii Gottwalda, přestože ho nesnášela. U zpovědi jsem pak už nikdy nebyl, nehodilo se, aby pionýr chodil do kostela. Aspoň v Praze ne.
Je to tedy 55 let. Komunisti prohlásili, že únor 1948 byl naprosto ústavní. Z Moskvy byl řízený neskutečnou stvůrou. Naši komunisti se za něj stydí? Sedí si v parlamentu za slušné peníze. Těch zhruba 15% hlasů dostávají celkem pravidelně, jsou tedy řádně zvoleni. Předseda Filip je zámožným advokátem. V poslanecké sněmovně dělá místopředsedu. Když je třeba, lezou jim příslušníci jiných stran do zadku. I nedávná volba prezidenta s nimi musela počítat. Je zván do televize, určitě bude přítomen v pátek na Hradě při inauguraci prezidenta. Soudruh Filip se musí hodně cítit silný, když se přihlašuje k únorovým událostem z roku 1948. Režiséra nezná? Ne, on není blbý. Říká, to co chtějí slyšet jeho voliči. Ví, že se poměry nevrátí před rok 1989. Mezinárodní situace to nedovolí. A on si může užívat krásných příjmů až do penze. Má to bez rizika, že by musel na kobereček do Moskvy. Tak jak jezdili Gottwalda až po Husáka všichni naši nejvyšší komunisti. Třeba se ještě dočkám, že Stalina veřejně vzpomene v kladném smyslu. V těchto dvou letech bude mít někdy 130.výročí narození. Skutečně jsem nenašel na internetových stránkách přesné datum narození. Má to být někdy v prosinci a to v roce 1878 nebo 1879. Mně došel rozum, nepamatuju si. Mohl by mi někdo poradit?









BLOG TÝDEN

neděle 2. března 2008

Může být magor ředitelem?



Už tu bylo minulý týden jaro. Že je teprve únor, objevil jsem při pětikilometrovém sjezdu do Řevnic. Byl jsem rád, že mám v batohu svetr. Stejně jsem byl docela promrzlý. Bylo to na grog. Bez něho se mi dělaly mžitky před očima. Na náměstí jsem si musel oči hodně promnout. Jihočeské máslo za 19,90. Za čtvrtku. Ještě jsem se praštil do hlavy a skutečně, nezdálo se mi to. V lahůdkářství prodávají dobrý chleba. Když je štěstí, bývá skoro ještě teploučký. A měkounký. A k tomu dnes přibalím do báglu i kostku másla. Má sice trvanlivost do 5.března, ale to je ještě týden, co bych neudělal pro zdraví a pro pěknou figuru. Chyběl mi nůž a tak jsem se musel smířit se skutečností, že až doma.
Jel jsem směrem na Prahu a přemýšlel (hlavou). Na podzim a hlavně před Vánocemi značně šplhala cena másla. Média milují, když je něco špatně. Proč psát o pěkných věcech? Lépe se prodávají zprávy negativní. Vůbec nechci zlehčovat značné zdražení energie, potravin. Jsem důchodce a že bych z toho byl nadšený, to tedy nejsem. Čas před Vánocemi je na zvedání cen ideální. Lidé to nějak překousnou. Zemědělci, výrobci, obchodníci, každý chceme nějakou korunu navíc. Média nás bombardují seznamy toho, co bude od Nového roku dražší. Blbá nálada.

Přesně teď vystoupí ředitel jihočeské Madety. Od 1.1.2008 budou oni prodávat máslo za 50 korun a nějaké drobné za čtvrtku. Tedy cena od výrobce. To by znamenalo, že v obchodech se cena vyšplhala až na 70 korun. Zpětně vidím, že by se tohle prohlášení dalo hodnotit jako poplašná zpráva. Skoro trestný čin. Může někdo takhle beztrestně blábolit. Copak nemá informace o cenách v Německu, v Rakousku? Nenajde se novinář, který by si tyhle skutečnosti zjistil a panu řediteli oponoval. Máslo bude přece nutně neprodejné. Ale noviny se prodají, je vyšší sledovanost a jede se dál. Kecy se zpeněžily a po dvou měsících už nikdo nenapíše, že to byla kravina.
Za bolševika bylo Jihočeské máslo značkou kvality. Bylo nejlepší a cena určená Cenovým úřadem stejná jako u výrobků z jiných mlékáren. Dnes je jenom nejdražší. Platí se za značku, protože kvalita se dost vyrovnala. Pan ředitel byl prý bolševikem, tedy spíš majitelem rudé knížky, bez které byly některé funkce nedostupné. Někdo má v genech budovat si kariéru, nemusí to vždycky být jen negativní záležitost. Dnes si schopný manažer i slušně vydělá a nemusí chodit na kobereček před stranický výbor. Je odpovědný jenom majiteli. Majiteli Madety ale zřejmě nevadí, když ředitel takhle nehorázně žvaní. Automaticky bych předpokládal, že na nejvyšších místech budou ti nejschopnější. Co vedlo ředitele k takovým prohlášením? Postrašit lidi a pak vypadat jako dobrák, když nebude úplně nejhůř? Pak mě napadá, že zrovna ochutnával kořalku, kterou ještě neznal. Ale tak vožralej snad bejt nemoh. Ještě nápad! Ale ne, to nemůže být pravda. Přece není možné, že by mohl být ředitelem významné firmy magor. To není parlament.
Možná, že někomu svitne, že neprodejné zboží se hromadí ve skladech. A musí se prodávat možná dokonce pod tržní cenou. Toho využíváme my důchodci, kteří máme čas se poflakovat po kraji. Docházím k závěru, že penzistů je moc.
Na kole vymyslím často dost blbostí, ale pak to hned zapomenu. Konečně mě napadla myšlenka! Ušetřil jsem. To nesmím zapomenout. Zastavil jsem se v pěkné knajpě. Za ušetřené peníze jsem si dal rum. Říkávali jsme této lahůdce Rozumně Uložená Měna. Vlastně teď už bych měl pít tuzemák. Ale mě už kluci z Bruselu nedostanou.
Kdyby tohle náhodou četl policajt (asi těžko, ti mají důležitější starosti), z toho výčepu jsem až domů jel mimo silniční provoz. Možná, že by se mělo povolit jezdit důchodcům na kole pod vlivem. Pokud dědek někam spadne, úředník na sociálce vydá jen příkaz. Ode dneška neposílat důchod. A státní kasa bude o kousek blíž k záchraně.




BLOG TÝDEN