sobota 26. ledna 2008

Sváteční pátek Na Zábradlí




Mám rád Divadlo na zábradlí. Mám vůbec rád divadlo, ale tady se cítím nějak jinak. Byl jsem tu mnohokrát a zažil tu různé soubory. Zdá se mi tu všechno sympatické. Od prodeje vstupenek přes šatnu a obsluhu v kavárně, přes kterou se tady musí do sálu. Nikdy jsem tu neměl pocit, že by sem šli lidé jen proto, aby byli ve společnosti. Mládež jako vždy v převaze, ale jsou tu i starší. Dělám si z návštěvy divadel takový malý svátek. Chodím s půlhodinovou rezervou, co jsem důchodce, se mi to daří velmi úspěšně. Koupím program, dám si dvojku vína. Víno je dobré, popíjím, postávám, pokukuji. No, po děvčatech. Holky jsou pořád krásný, ale je to pro mne dnes už jenom pokukování. Aspoň jsem přinucený si pořádně čistit brejle.



V Divadle na zábradlí hrají již pátou sezónu hru Perfect days skotské dramatičky Liz Lochhead. Hrálo se to už víc jak stokrát, stále vyprodáno. A tak jsem považoval za úspěch, když jsem lístek dostal. Internet mi pomohl. Z pátku jsem si udělal svátek.
Nejsem recenzent, který je schopen rozebrat představení do detailů. Ani recenze nečtu, rád si dělám svůj názor. A pak si třeba recenzi doma přečtu až po představení. Hra o touze skoro čtyřicetileté ženy mít dítě. Je to hra plná nápadů, vtipu. Komedie? Spíš tragikomedie, tak jak je to ve skutečném životě. S dvacetiminutovou přestávkou to trvalo přes tři hodiny. Ani mi nepřišlo, že je hra dlouhá. Herecké výkony výborné. V hlavní roli paní Zuzana Bydžovská je jedinečná. Vůbec nesleze z jeviště. Role hodně náročná. Zuzana Bydžovská zraje každou rolí. Mám pocit, že její herectví spěje někam, kde kdysi byla paní Dana Medřická. Dovede rozesmát a hned na to dojmout. Trochu mě mrzí, že už asi nebudu u toho, až bude hrát starší dámy. Ale paní Kotrbová, Steinmasslová, pánové Zbrožek, Polášek, Liška jsou také výteční.
Z takových zážitků jsem někdy doslova roztřesený. Pokud jedu domů z Divadla na zábradlí, čekám na tramvaj na zastávce u Novotného lávky. Tady je asi nejhezčí pohled na osvětlený Pražský hrad. To je závěr. V pátek foukal studený vítr, byla pěkná viditelnost. A mně se chtělo křičet: "Život je krásný! Lidi, neblbněte, přestaňte shromažďovat majetek, kupovat věci, které k životu až tak nepotřebujete a kvůli tomu se nezastavit, nevychutnat krásu. Zapomeňte na paroubky, topolánky, čunky, nestojí za váš čas. Žijte! Život je krásný, a není zas tak dlouhý, jak se člověku zdá být v mládí.





BLOG TÝDEN

pátek 25. ledna 2008

Paměť profesora Jičínského



Moje představa: 26.2.1929 v Ostřešanech u Pardubic stály nad kolébkou tři sudičky. Jedna pravila: "Budeš mít schopnost učit se, učit se, učit se", druhá: "Staneš se vzdělaným právníkem, profesorem", třetí: "Budeš pracovat na ústavách, ať už je u moci kdokoli. Tvá slovutnost se přesune i do třetího tisíciletí". V té kolébce leželo nemluvně Zdeněk Jičínský. Komunisté sudičky asi zrušili, jestli jsou dnes, nevím. Spíš pracují tajně, aby je Kalousek nezdanil.
Nechci snižovat vědomosti pana profesora, jen mě tak napadlo, že profesor Zdeněk Nejedlý byl kdysi také velice vzdělaný pán. Pan profesor Jičínský podává stížnost k ústavnímu soudu. V ní se mimo jiné říká, že tu za socialismu žádná totalita nebyla. Proč tedy on sám podepisoval chartu 77? Bojoval proti režimu, který nebyl tak špatný? Vždyť byl pak dva roky bez práce. Nerozumím. Podle jeho komentářů tu bylo hodně dobrého. Třeba podniková rekreace. Mám jen maturitu, ale také si něco pamatuji.




V padesátých letech jsem byl dítě. Tehdy ještě nevyráběly pečivo mamutí pekárny. Rohlík vypadal tak jak dnes takzvaný pivní rohlík. Kdo přišel na tento název, nevím. Nakonec k pivu se dá jíst leccos, proč ne rohlík. Housky byly ještě ručně pletené, určitě lepší než dnešní jakési divné žemle. Z toho by plynul závěr, že v padesátých letech bylo dobře. Byly dobré rohlíky.
Podniková rekreace? Jak pro koho. Můj táta pracoval ještě za první republiky v sociálnědemokratických odborech. Po "vítězném únoru" se nechal schlamstnout komunistickou mocí. Ta ho naštěstí brzy vyplivla ven. Jeho nejlepší kamarád v něm objevil zarytého sociálního demokrata. A hned ho také nahradil na nepříliš placeném, ale přece jenom vedoucím místě. Možná měl pod sebou 10 lidí. Budiž mu země lehká. Táta byl malá ryba, nešel do kriminálu. On i máma pocházeli z venkovské chudiny, přišli kdysi do Prahy za prací. Nešlo mu tedy narazit buržoazní původ. Tak jsem se stal synem reakcionáře. Pro takové lidi ale podnikové rekreace nebyly.
Reakcionář se dvacet let před všeobecným chalupářským boomem zakopal na chalupě v severních Čechách. Koupil zde bouračku po odsunutých Němcích a budoval. Pracoval dále v Praze, ale zde trávil většinu volného času včetně dovolených. Jezdil sem vlakem, jakási chaloupka vznikla, pěstoval tu jablka a nějaká rekreace mu asi byla ukradená. Trávili jsme tu s bratrem prázdniny. Táta byl poměrně slušný člověk, jen když mluvil o komunistech, začal být vulgární. Zřejmě měl v sobě zakódováno, že by měl nějak pracovat pro jiné. Někdy tuto chuť realizoval jako fotbalový funkcionář na úrovni pražské druhé třídy. Ale chalupa měla vždycky přednost. Když se podívám zpátky, jsem rád. Trávit volný čas jako odboráři ve filmu Anděl na horách? Ještě teď mi vyráží pupínky po těle.
Přeskočím do let sedmdesátých. Založil jsem rodinu a plodil Husákovy děti. Trochu mi tenhle termín vadí. Chtěli jsme ty děti mít, neměli jsme je kvůli zvýšeným přídavkům. Až teprve v současnosti jsem si uvědomil, že moje tři děti do té generace patří. Chalupaření jsem nepropadl, nebavilo mě to. Dovolené jsem trávil s dětmi různě, někdy i na podnikové chatě. Byla to chata bez stravování. Když bylo zrovna volno, místo jsem dostal. Byly i chaty s plnou penzí, ale tady jsem byl druhý. Vždy měli přednost lidé z vedení podniku, jejich příbuzní, kamarádi, kamarádi kamarádů, vedoucí brigád socialistické práce, prostě partičky, jaké se asi všude tvořily. Nepatřil jsem mezi ně a ani jsem patřit nechtěl. Termíny jako byl třeba Silvestr? Tam jezdili chlastat vyvolení. Pokud přišly na podnik poukazy na odborářskou rekreaci, než se nabídka vyvěsila na nástěnku, byla prostudována a probrána. Kým? No, pořád těmi stejnými. Někdy i něco spadlo pod stůl. Pro plebs.
Letní podnikový tábor pro děti? Jen pro některé. Neměl jsem v zaměstnání pracovní problémy, ale neangažoval jsem se. Volil jsem poctivě ve "volbách" kandidáty Národní fronty, ale vyhýbal jsem se schůzím, oslavám MDŽ. Vymlouval jsem se, že mám moc dětí. Každý rok jsme pro děti sháněli různé tábory. Jednou jsem se dozvěděl, že nedostanu tábor, protože naše skupina neplatí fond solidarity. Pro ty co už si toto nemohou pamatovat: Vybíraly se peníze, ty se shromažďovaly v nějakém fondu. A z peněz se dávaly prostředky na národně-osvobozenecká hnutí různě ve světě. Rozhodovali komunisti na co peníze půjdou. A tak se prý z toho platil i výcvik bojovníků za svobodu (teroristů?). Pokud jsme nic nesehnali, museli jsme prázdniny s manželkou pokrýt celé a vlastně jsme rodina byla málokdy pohromadě. Pak jsme objevili skauty. Ti sice oficiálně neexistovali, ale byli ukrytí v turistických oddílech mládeže. V tělovýchově. Tam sice občas museli dělat akce k různým výročím, ke Spartakiádě. Ale mohli za to aspoň trochu dávat dětem něco jiného než byla oficiální ideologie. Tábory byly skvělé, skutečně v přírodě. Možná, že se paradoxně pořádaly snadněji než dnes. Nebyly tolik svázány hygienickými předpisy. Ale to už je jiná otázka.
Pan profesor Jičínský je možná tak zahleděný do své práce, že leccos neviděl a nevidí. Ústavní právo je veliký obor. A on pracoval již na ústavě z roku 1960. Tehdy se rozhodl soudruh Novotný a jeho parta, že jsme už u nás vybudovali socialismus a mimo jiné jsme se z ČSR stali ČSSR. Dnes se ústavním právem zabývá v úplně jiných podmínkách. Ať se zabývá, když je sociální demokracie přesvědčená o jeho nenahraditelnosti a on je řádně zvolen. Ale ať nekáže nesmysly o výhodách, které měli normální lidé.





středa 23. ledna 2008

Tolerance...

Dost mě zajímá otázka domácího násilí. Proč vlastně tato záležitost existuje? Nerozumím tomu.
Časopis Týden měl tento problém nedávno jako téma. Pročetl jsem si názory čtenářů a měl jsem v hlavě maglajz. Připadalo mi, že jsem někde ve výčepu, kde se opilí fanoušci hádají jestli jsou blbější Sparťani nebo Slávisti. Někteří diskutující byli doslova opilí svou pravdou. Najednou se problém domácího násilí vytratil. Ženské jsou slepice, chlapi darebáci. Odešel jsem s holým zadkem. Manželka mě okradla. Soudkyně byla nespravedlivá. Ty jsi blbá. Manžel byl celý tchán. Takové argumenty padaly. Pokud někdo napsal jakýsi pokus o objektivní názor, byl v lepším případě ignorován, v horším překřičen. Jeden z diskutujících byl strašně přesvědčen o své pravdě. Jestli se takhle choval v manželství, nedivím se, že mu žena zahnula. Najednou jde i o majetek. Někdo si sám sobě dělá alibi, že je právě on ten lepší. Mně osobně se zdánlivě pěkné manželství najednou po letech také rozpadlo. A vím, že málokdy je vina jen na jedné straně.


Vadí mi hlavně absence tolerance. Navzájem se neposloucháme. Přečteme si jiný názor než máme my a hned vyletíme jak čertík z krabičky. Pisatel je vůl a já mu to teď vytmavím. Možná bychom si měli uvědomit, že jestli se něco chceme dozvědět, měli bychom číst, poslouchat právě jiné názory. Než označíme názorového protivníka za pitomce, zamysleme se a reagujme třeba druhý den.
Nedostatek tolerance. Narazíme na ni všude. Pochybuji, že by se to netýkalo třeba mne. Nežiju ve vzduchoprázdnu. Možná si to uvědomuji, ale určitě by se našlo dost lidí, kteří by mi řekli: "Vždyť jsi stejný".
Tak si tu sypu popel na hlavu, kritizuji obyčejné lidi, kteří se dostanou do určité životní situace a těžko ji zvládají. Kolik je v televizích diskusních pořadů, kde se předvádějí lidé, kteří mají moc zákonodárnou. Určují pravidla, kterými bychom se měli řídit. Tam už tolerance je pojem úplně neznámý. Na základní škole jsme někteří syčáci na záchodě závodili, kdo dočůrá výš. Občas jsme se u toho pohádali či dokonce poprali. Nakonec nás chytli a dostali jsme dvojku z chování. Snad jsme z toho vyrostli. Když vidím naši politickou elitu, mám dojem, že jich je hodně ještě na tom záchodku. Před kamerami se vytahují, čekají na sebemenší zaváhání soupeře. A pak ho zesměšní, zašlápnou a kdyby dotyčný upadl, ještě do něj kopnou. Vysoká škola ne-tolerance. Jako odporné považuji, že s tím televize otravuje v době nedělního oběda. Dávám přednost řízku, vepřové, svíčkové atd. Mohlo by se mi z těch keců udělat špatně. Vím, že předvolební boj v USA je ještě horší. A stejné je to prakticky po celém světě. Nedá se s tím nic dělat? Možná ne, ale přesto se mi to nemusí líbit.
Chtěl jsem se věnovat domácímu násilí a skončil jsem na školním záchodku. Takhle se často ubírá diskuse u piva. Ale já sedím doma u počítače, nikdo mi do psaní nemluví, pivo otevřené nemám. Pokud někdo z mladších by náhodou dočetl až sem, dejte pozor! Takhle vám můžou pochodovat myšlenky, až se překulíte přes šedesátku.




BLOG TÝDEN

středa 16. ledna 2008

Holky byly krásný, uměly se smát

Holky byly krásný a uměly se smát.
O šedesátých letech se dnes píše jako by byla démonická. Historici, odborníci na všechny možné obory perfektně znají osudy všech možných politiků, umělců. Jsem pamětník a připadá mi, že se někam vytratil normální občan. Jako vždycky.
Vypůjčil jsem si slova z písničky, kterou zpíval Waldemar Matuška. Holky byly krásný, uměly se smát (ale my kluci jsme taky nebyli k zahození). Dnes se taky umějí smát, ale jsou daleko sebevědomější. Vůbec se mládež chová jinak. My jsme byli zakřiknutí, podvědomě jsme se báli. Moje rodiče nenáviděli komunistický režim, ale říkali: "Moc nikde nekecej nebo budeš mít malér". V tom jsme vyrostli a podle toho jsme se chovali. Propagandy bylo všude tolik, že jsme ji přestali vnímat. Svazácká schůze se nějak přežila, i nějaká ta brigáda. Hlavně jsme měli srandu.


A holky byly krásný...


V jedenašedesátém jsem maturoval. Písemná práce z češtiny na téma 40 let KSČ v naší literatuře. To se to psalo. Všechny ty bláboly, které jsme léta poslouchali v rádiu, ve škole, se tak nějak napatlaly dohromady. Mně se to tenkrát asi dost povedlo. Komunistická češtinářka, která mě jinak neměla ráda, mi řekla, že to bylo ideologicky výborné, jen pár gramatických chyb. Dnes bych si docela rád ten svůj tehdejší slint přečetl. Kde je mu konec? Slavně jsem odmaturoval a vypustili mě do života. Před nástupem na průmyslovku museli rodiče podepsat, že počítají s tím, že budu pracovat mimo Prahu. Umístěnka: Ústí nad Labem.
Moc rád na tohle období vzpomínám. 300 záloha, 500 dobírka. Zase ale pivo stálo korunu dvacet. No, máslo pětku, tak jsme ho nekupovali. Většina nás tam byla věkem kolem dvaceti let. Nemohli nás vyhodit, ani když jsme špatně budovali socialismus. A měli jsme srandu.


A holky byly krásný...


Byli jsme bez jakékoliv zodpovědnosti. Tu za nás nesla strana a vláda, dobře jim tak. O vojně psát nechci, veselé historky o přiblblých lampasácích nemám zrovna v lásce.
V kinech se po letech, kdy bylo plno sovětských filmů (jen pár jich stálo za řeč) se vedle výborných italských a francouzských filmech objevily jako zjevení filmy české. Najednou se vylíhlo tolik dobrých tvůrců. Na Formanovy Lásky jedné plavovlásky se stála fronta na vstupenky. Divadlo: výborná byla Městská divadla pražská, objevilo se Zábradlí, Činoherní klub, Divadlo Za branou. V rozhlase se hrál Suchý a Šlitr. Chodili jsme na fotbal. Tam se stal naší hvězdou Andrej Kvašňák. A politika nám byla šumafuk.


A holky byly krásný...


Najednou 1968 a "obrodný proces". V podstatě titíž lidé začali říkat něco jiného než dřív. My ukážeme světu, jak se buduje socialismus. Polednová politika, všichni se stavěli za dubčekovské vedení KSČ. Kdejaký trouba ze stranických buněk začal vykřikovat do světa nové fráze. Táta mi říkal, abych jim nevěřil, že jsou to zase jen bolševici. Nevěřil jsem mu. Myslel jsem si o něm ošklivé věci. Byl skoro ve věku, v kterém jsem dnes já. Chodil jsem na různé mítinky. Jeden se konal v nacpané Fučíkárně, končil nad ránem. Ti účinkující měli později různé osudy. Někteří skončili v kotelnách, jiní ve vězení, pár jich emigrovalo. Jeden se stal na dlouhá léta československým prezidentem.
V srpnu to přišlo. Sovětský svaz nám všem dal jasně najevo, že naše území je jeho válečnou kořistí. Říkali jsme si, že se z toho nějak vyšvejkujem. Dokonce i naši milovaní představitelé nás v tomhle bludu chvíli nechávali.


Ale holky byly pořád krásný...


V lednu 1969 se upálil Jan Palach. Byl to strašný šok. Nedokázal jsem to pochopit a úplně jsem to nepochopil dodnes. Kecy o hrdinství, poselství spoluobčanům, o tom, že oběť měla svůj význam, se hezky říkají, když jsem v teple a nic mi nehrozí. Hrozně si vážím života. Byl to můj vrstevník, tak bych mu chtěl vzkázat, pokud je to možné: "Honzo, asi jsi to musel udělat, já bych to nedokázal. Ale moc tu chybíš, i když jsem Tě neznal. I pro Tebe mohly být holky krásný. Určitě na Tebe spousta lidí vzpomíná s upřímnou úctou. Nejhorší je, že v souvislosti s výročím Tvé smrti budou s drzostí sobě vlastní žvanit o hrdinství i lidé, kteří mají jen strach o koryta a bojí se trochu omezit třeba svou poslaneckou imunitu".
Pak už to šlo ráz naráz. Většinu nás srovnali do latě, nechali jsme se. Šedesátá léta skončila.



BLOG TÝDEN

úterý 15. ledna 2008

Rumuni dobyli Žižkov

V poslední době mě začaly pronásledovat moje grafomanské sklony a naváděly - založ si blog. Tak to zkouším. V neděli jsem si dal práci s textem, který se mi zdál dobrý. Byl trochu smutný, dost nostalgický. Přiměřeně k mému věku. V pondělí to založím a vložím.
Jenže informace z tisku mě v pondělí zavedly do Paláce Akropolis. Hrála zde balkánská dechovka Fanfare Ciocarlia. Zhruba jsem věděl, na co jdu. Očekávání bylo překonáno, jak se někdy stává. Nejdřív mě překvapilo 500 korun za vstup. Nu, co se dá dělat, sedmnáctkrát nepůjdu k doktorovi a ještě mi pětka zbyde. 45 minut čekání na začátek mi také moc milé nebylo. Muzika mi velice brzy dala zapomenout na předešlé. Banda strejců hrála věci, které vyrážely dech. Aspoň mně, podle reakcí publika nejen mně. Reklama "Ďábelská dechovka" není ani trochu přehnaná. Ocitl jsem se někde, kde jsem ještě nebyl. Koncert měl gradaci, pořád mě něco překvapovalo. Byly to zvuky od Apennin až po Turecko. Zajímavá úprava Ellingtonovy Karavany. Zpěvák předvedl v jedné skladbě rumunského Armstronga. Vše v úžasném tempu. Jestli skutečně soubor pochází z jedné rumunské vesnice, pak tam musí být hnízdo muzikantů. Po saxofonistovi či trumpetistovi by sáhla kdejaká jazzová formace. V sále bylo nerváno a bylo vedro, diváci i účinkující zpocení. Tohle se ale nedá poslouchat na nóbl sedačkách v klimatizovaném sále. Chvílemi mi šel mráz po zádech. Podobné pocity jsem měl kdysi v Lucerně na koncertě Johna Mayalla. Přídavek byl. I druhý. Ten byl zvláštní, muzikanti slezli mezi publikum. Hráli a snad dva z nich s nalepenými padesátikorunami na čele vybírali do klobouku. K nim to prostě patřilo. Za pětikilo ten večer stál.
Diváci. Úžasní. 99% mládež. Snažili se tančit, to nešlo, tak aspoň poskakovali. Záviděl jsem jim. Ve svém věku, při svých kilech bych si mohl ublížit. Anebo někomu jinému, nevinnému. Po každé skladbě nebyl potlesk, ale výbuch nadšení. Kdyby tam zakřičel Robert Záruba "góóól", byl by za tichošlápka. Jásot, smích, dupání, hvízdání. Rád chodím na podobné koncerty. Někdy si připadám jako ukázka z minulého století, ale zvykl jsem si. Před začátkem jsem viděl pár pohledů, které mi snad chtěly naznačit, že tahle rumunská dechovka není Eva a Vašek. Nevadí mi to. Pro sebe si říkám: "Jen počkejte, i na vás dojde" .
Měl jsem pocit, že jsem se znovu narodil. Vylezl jsem na čerstvý vzduch a dost jsem se divil, že po tom nářezu je žižkovský vysílač na svém místě. Kvalitní stavba. To je dobře, je to televizní vysílač a při něčem se usínat musí.
Po příchodu domů jsem hned zavrhl v neděli napsaný text. Takový pesimismus. Fuj. Ale chtělo se mi spát, tak jsem psaní nechal na ráno, srovnám si to trochu v makovici.
Omládlý jsem ráno vstal. Omyl. Ze zrcadla na mě hleděl ksicht zase o chloupek zmuchlanější než včera. Už jsem začal šetřit na nové zrcadlo.