pátek 26. prosince 2008

Amatér

Mám doma ve skříni balík pokreslených papírů. Vším možným. Pastelkami, vodovkami, tužkami, propisovačkami. Děti vždycky chytil umělecký amok, když byl důvod k obdarovávání. Dokázaly se zavřít v pokoji a čmárat a čmárat. Nepustily mě dovnitř. Prý překvapení.



Naštěstí zásoba čtvrtek nebyla nekonečná, manželce pak nešlo na rozum, co se všechno dá ušpinit v tvůrčím zaujetí. Furt to bylo lepší než kdyby mi k narozeninám nastudovaly sborovou píseň. Při hudebním talentu rodiny hrozilo násilné vystěhování, případně srocení uličního výboru.


Nevěřím tomu, že se některé dítě narodí lakomé, záleží jen na nás, jestli dokážou mít radost z toho, že někomu něco darují. Jako dítě jsem toužil mít takovou blbost. Krasohled se to jmenovalo? Rourka, v tom barevná sklíčka, čumělo se do toho a jak se s tím točilo, tvořily se uvnitř barevné obrazce. Máma byla spíš praktického ražení a tak já jenom toužil. Už jako dospělý otec jsem před dětmi tohle řekl a Ježíšek mi přinesl tři krasohledy. Tři děti, tři krasohledy. Litoval jsem, že lidé mívají maximálně dvě oči. Ty pohledy, které mě propichovaly, jestli ten který dárek není příliš dlouho odložený. V dnešním světě už je to věc do muzea. Jeden jsem nedávno našel, vrže, skřípe, pohled je nějak zakalený, přece to nevyhodím.


Výkresy zůstaly. U většiny nevím, kdo z mých dárců dílo vytvořil. Jedním jsem si jistý. Snahou, aby obrázek byl ten nejkrásnější. Srdíčkem. Napatláno, načmáráno, ale jen pro mne. Velcí malíři na mne kašlou. Jedna z dcer maluje i dnes pro zábavu, baví jí to. Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu? Není to jedno? Živí se jinak. Loni mi pro Ježíška namalovala obraz. Je hezký? Mně se líbí. Má hodnotu? Pro mne obrovskou a jsem rád, že ji nelze vyčíslit. Reprodukce van Gogha musela ze zdi, uvolnit místo. Beztak jsem při pohledu na Slunečnice dostával chuť na absint.


I dobří kamarádi někdy překvapí. Prý třeba bude jednou holka slavná a obraz bude mít velkou cenu. Myslel asi hodnotu. V dolarech. Do prdele jsem ho poslal opatrně. Přece jenom je to kamarád. Dceři přeju jen nejlepší, ale proč zrovna slávu? Měla z toho obrazu stejnou radost jako já. A o co jiného by asi mělo jít?


V životě jsem vlastně nic jiného neuměl než svoje povolání zeměměřiče. Jestli dobře? Odnikud mě kvůli práci nikdy nevyhodili. Dokonce mě to i někdy bavilo. Zkusit něco jiného, to ano, ale jen tak amatérsky. Nemyslím si, že amatérská činnost musí být odbytá.


Kolem čtyřicítky jsem pro zábavu běhal, pár maratónů jsem zdolal. Pro dobrý pocit. Svými výkony jsem odborníky neuchvátil. Poznal jsem lidi mého ražení, ale taky ješity, kteří byli ochotní si trať zkrátit nebo se kousek svést autem. Jen tak, aby si mohli tahat tričko. Jak jsou dobrý. Nerozuměl jsem jim. Kdyby nás aspoň v cíli líbaly krásné dívky. Houby. Spíš nás pořadatelé honili, abychom už zmizeli a oni mohli uklízet. Vítězové se v té době už váleli ve vaně. Možná i s hezkou holkou. Sportovní amatérskou hvězdou jsem se nestal. Byly to ale hezké zážitky.


Je na světě tolik činností, které se dají dělat pro zábavu. Třeba hrát šachy. Já můžu hrát tuhle královskou hru jedině s jezevčíkem, ale i ten musí být trochu dementní. Pro šachistu musí být strašná otrava s takovým hráčem hrát a dokonce myslím, že po první partii už se pak vymlouvá na cokoli a je ochotný snad i luxovat třikrát za sebou stejný koberec, než by s takovým diletantem k šachovnici sedl. Hrával jsem mariáš a vím, co to bylo za průser hrát s člověkem, kterému to nešlo. Takový člověk se dal možná obrat i o nějaký drobný, ale to není potěšení. Je ale třeba se posmívat člověku, který hraje sice šachy blbě, ale rád si zahraje s hráčem sobě rovným? Kdysi jsem poznal i nafoukance, pro kterého špatný šachista byl nula. Stále si myslím, že to byl vůl.


Zahrádka. Co lidí se už v únoru těší, jak se do toho letos pustí a tohle, co já vypěstuju, ještě nikdo široko daleko neviděl. Možná se potom sousedi ušklíbají. Ten mrťafa ke kytkám nalil nějakou srágoru a chcíply mu. Všeobecně se ale amatérské zahradničení uznává a většina přihlížejících uznale pokyvuje. Jen když se urodí moc dýní, co s tím? Kytky jsou ale hezký vždycky.


Divadlo, film, četba, muzika, už od dětství jsem tyhle věci potřeboval. Chtěl bych tyhle disciplíny veřejně provozovat? Určitě chtěl. Schopnosti dostali od sudiček úplně jiní. Ani jsem nedoklopýtal k nějakým ochotníkům. Bez muziky nemůžu být, poznám falešné tóny. Provozovat hudbu. Já?! Blbost! Malovat? S bídou vymaluju koupelnu. Léta jsem si psal jakýsi deník, který ovšem byl zaměřený na ryze praktické záležitosti. Vyházel jsem to, nemělo to cenu ani jako dokument mého žití. Něco napsat mě lákalo. Grafomanský gen se hlásil.


Uznal jsem, že blog je zajímavá věc. napíšu kravinu, nikdo to nečte, někdo mi vynadá, nikdo mě nezná, text zapadne do koše, do kterého spadne většina internetových skvostů.


Docela mě překvapilo, že se vždycky najde pár čtenářů. Skoro mě přechází humor, když mi někdo napíše, že jsem ho pohladil na duši. Někdo úplně neznámý si přečte můj text, líbí se mu a tu jsme na jedné vlně. Aspoň chvilku. Je slyšet, jak se mi chvěje hlas? Není to ironie, spíš mi jde mráz po zádech. Neznal jsem dosud tenhle pocit. Jsem vděčný za hlas, že se můj článek líbil. Ne pro nějakou karmu, pro žebříčky, pro pořadí blogerů, to je všechno pomíjivé. Mám radost.


Píšou zde blogeři, na jejichž články se těším, ti to prostě uměj, jmenovat nebudu, na někoho zapomenu a nepustěj mne na Slamník. V duchu se ukloním a jdu po svých. U takových textů nepřidávám žádné slovní hodnocení. Styděl bych se. Necítím se dost silný, abych mohl hodnotit. A zvlášť když diskuze ujedou někam, kde je autor ani nechtěl mít a třeba o ně vůbec nestojí.


S pár lidmi si rozumím aspoň virtuálně, chodí na blog z podobných důvodů jako já, dokonce teď znám některé i z hospody. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že můj článek je pitomý. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že v textu mám hrubé pravopisné chyby. To se hodně stydím. Fakt, Pavel Sikora našel takové hrubky, za které bych dostal pohlavek už ve třetí třídě. Chodil jsem do školy dávno, možná, že paní ministryně Džamila nebyla tehdy ještě na světě, to facky lítaly, třebaže Makarenko nebyl pro.


Dost jsem toho přečetl a nejsem tak blbej, abych si myslil, že moje psaní je nějaká literatura. Snad sdělení lidem, kteří vyznávají podobné životní hodnoty. Tak jako je to v hospodě. Taky si sednu raději s člověkem, se kterým si mám co říct a ne s někým, s kým se vždycky pohádám. Jsou ale takoví, kteří naopak střety vyhledávají. I takoví mají právo na život, třeba je ty střety obohacují. Zase už jsem v hospodě.


Tuším, co je třeba umět, abych se mohl prohlásit za autora. Přece se ale pětašedesátiletý ufuněný dědek nezačne zabývat stylistikou a dalším a dalším. To už ne! Český jazyk studuju, tak jak ho slyším na ulici, v obchodě, v hospodě, mezi lidmi, kteří nemají ani ponětí, co to je stylistika a mně je s nimi kupodivu dobře.


Teoreticky se všechno, co musí mít autor literárních pokladů, naučím. Skoro volovina, ale dejme tomu. Náhoda je blbec, proletí kolem mne myšlenka, nápad, který je určen někomu jinému, narazí na mne. Začnu psát geniální povídky, Hemingway spokojeně prohlásí: "Dobře, že jsem se zastřelil." Vezmu batoh a začnu obsah své knihovny nosit do kontejneru. Napíšu si lepší. Knížky nebyly zadarmo, knihovnu jsem si dělal sám. To bylo práce. Co dám teď do polic, než zaplním prázdnotu svými díly?


Flašky s vínem, flašky s alkoholem. Taková nenačatá flaška se v polici kroutí, natřásá, pitvoří se, dělá úplný pitomosti, abych si ji všiml. Kukuč na mě dělá. Je schopná začít zpívat, tančit. I schovaná ve skříni si hraje na myš, škrábe tam, píská. Flaška je rodu ženskýho, je zbytečný bojovat.


A pak se válí v koutě, mrcha jedna vypitá.


Zůstanu amatérem, je mi v té kůži dobře.






Text byl zveřejněný 26.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2500 čtenářů, z nichž 34 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.














BLOG TÝDEN

středa 10. prosince 2008

Mikuláš ztratil plášť,

Mikuláška sukni, zavřeli se do záchoda, byli oba smutni. Nekřičte, vím, že je to jinak. Nám se to tak ale tenkrát líbilo. Kdy tenkrát? Ve věku, kdy jsme s úlevou objevili, že Mikuláš a hlavně čert je jen jako a honem si začali dělat z Mikuláše srandu, nacpali jsme ho na záchod. Čerta jsme zatím pro jistotu nechali na pokoji.



Možná to byla jen místní úprava, manželka byla z Karlína a tenhle text neznala. Ale popuzovalo ji, že našim dětem se moje verze líbila víc. Snažila se, vysvětlovala, ale po celém bytě bylo slyšet hlavně zdůrazňované slovo záchod. Děti už odrostly, stali se z nich třicátníci a stejně si pamatujou říkanku, jak jsem je učil já. Snad to budou mít komu předat.


Mimochodem, na internetu jsem našel jinou verzi, která se mi líbí ještě víc.


Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška tašku, honili se po světnici, až rozbili flašku.


Když moji rodiče usoudili, že by mne bylo třeba trochu vystrašit čertem, objednali nadílkovou partu. Ztropil jsem prý takový kravál, že už k nám nikdy nepřišli. Tolik jsem se toho černýho chlupatýho bál. Psychologové někdy varují, že by děti mohly dostat šok a nést si i trvalé následky. Jako snaživý flamendr jsem jednou řekl své mámě, které vadilo, že často trávím noci bůhvíkde, že si léčím psychickou újmu, která vznikla návštěvou čerta v mém dětství. Co mi na to řekla? Máma byla hodná, někdy i sprostá.


Svým dětem jsme objednávali Mikuláše. Pár řečí, které ani objednaní, ani my, dokonce ani děti, nebrali vážně. Dětičky naslibovaly, že se budou učit, že se budou mejt, vždyť jsem to taky slibovával. Dostaly kupu čokoládových nesmyslů, zase jsme si odškrtli něco, co se má. Mikulášům se dala dvacka, fakt tenkrát jenom tolik. Modrá bankovka. Stalo se, manželka objednala, když přišli, byl jsem doma sám. Mladší dceru na ruce, starší dostala z pohledu na čerta takový záchvat, že odmítla jakékoliv sladkost. Její brácha se bál taky, ale hrdě vzal nadílku i pro sestřičku. Stejně jí potom užíral.


Od té doby jsem přestal děti strašit. Když tak jen malinko a aby všechno dobře dopadlo. Toho ošklivého si užijeme časem až běda.


Vlastně jsem se chtěl tímhle článkem vychechtat předvánočnímu šílenství. Přečet jsem si článek od Ivana Derera, zastyděl se za svoje pindy a už jsem mazal. Kdybych psal na psacím stroji, zmuchlal bych papír, elegantně ho hodil do koše. Třeba bych se trefil. Dneska stačí poznat klávesu "Delete" a moudrost zmizí ze světa.


Proč ten článek úplně pozměněný nakonec dopisuji? V den mikulášského nadělování jsem procházel pasáží pražského biografu Světozor. Chodila tam známá trojice s košíkem a rozdávala malým bonbóny, jen tak za básničku, za písničku. Pro radost. Kostýmy měli nádherné, ani Knížák by lepší nevymyslel. Čert byl opravdu hnusnej. Holčička nebo chlapeček nebo co to bylo, se bálo stejně jako před lety moje dcerka. Hodně drsný byl pekelníkův pytel, ze kterého koukaly nožičky, obuté do dětských botiček. V kožichu byla ženská. Podle příjemného hlasu. A vůbec to člověk přece ucítí. I já. Mělo to dobrý konec, dítě bonbónek dostalo.


Úplná drobnost a mně bylo najednou příjemně. Ono to jde vypláznout jazyk na všechnu nakašírovanou výzdobu, která je nám blahosklonně vnucována jako bůhvíjaký dar a kterou stejně zaplatíme ze svého.


Čert je rodu mužského, ale tolik čertic dětem naděluje. Kdybych chtěl být vtipný, napsal bych, že ženská dokáže udělat peklo. My to stejně sežereme i s navijákem. A dobrovolně a rádi.


Mladší dceru si vybrali na základce dva spolužáci, ale udělali z ní anděla. Andělský kukuč uměla ze sebe dostat. I dnes jí to jde. Ti kluci byli z kategorie "chytrej, ale lump" Koukalo jim z očí, kam patří. Nadíleli na sídlišti za peníze. Docela jsem měl radost, když dcera po dvou letech si s nimi přestala přivydělávat. Ne kvůli spolužákům, byli to sympaťáci, ale musí se vydělávat vždycky a úplně na všem?






Text byl zveřejněný 10.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2130 čtenářů, z nichž se 18 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.














BLOG TÝDEN

sobota 29. listopadu 2008

Pane primátore...

Vím, že tohle moje psaní číst nebudete. Ani nemám takové ambice. Blog je skvělá záležitost. Připadám si jako přednosta stanice z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, který svoje výhrady k světu křičel do světlíku.



Stejně ale vrtá červíček. Co kdyby...


Aspoň by mne zajímalo, zda jste nezapomněl, že jste pražským primátorem. Občas to o Vás píšou. Hlavně však vystupujete jako místopředseda ODS. Funkcí Vám naložili, horolezec, ten něco vydržet musí.


Volil jsem Vás. Už dvakrát. Připadalo mi, že přicházíte z jiného světa, že jste konečně jeden z těch, kteří, sakra, už se musí objevit. Už jsem začal mít plné zuby politiků, které jsem vídal ve stále vybranějších oblecích, ale se stále stejnějšími kecy.


Myslím, že jsem ani jednou ve volbách do pražského zastupitelstva nevolil stranu jako takovou, protože ne všechna jména na kandidátce ODS mi voněla. Vás jsem zaškrtával s jistotou. S jistotou, že Vy jste jeden z těch nových.


Před volbami v roce 2006 jste na plakátech sliboval v tom smyslu, že se nám budete věnovat 4 roky, za tu chvilku, za kterou dojdeme do volební místnosti a dáme Vám hlas. Přesně si slogan nepamatuju, ale bylo to zhruba takhle. Předvolební sliby, kdo by na ně dal...? Pražskou radnici ODS ovládla úplně, mohli jste se pustit do všeho, co jste voličům slíbili. Bez všelijakých koalicí. Musel bych si teď vzít Váš program, který nemám a odškrtávat, možná už jste leccos splnili.


Vy však, pane primátore, se poslední dva roky věnujete úplně něčemu jinému než je Praha. Teď jste se zrovna rozhodl, že Topolánkova vláda, které jste svou účastí při jednáních pomohl na svět, stojí za starou belu. Snad je to i pravda. Nechci se cpát mezi politology profesionální i amatérské, kteří na 150% vědí, co je třeba. Jsem jen starý dědek, kterému už můžou myšlenky pochodovat bůhvíjak, často i pochodují.


Proč ale nepraštíte s funkcí primátora a nepustíte se do stranického boje naplno? Doufám, že máte slušný plat, nelíbilo by se mi, kdyby můj primátor musel přepočítávat v peněžence drobáky. Proč má ale Praha ze svého rozpočtu platit člověka, který se bije o místo v nejvyšší politice? Napadá mě, že by ODS měla Praze Vaši výplatu refundovat. To je ale blbý nápad, co? To může napadnout jenom uslintaného penzistu.


Dělají to přece všichni. Ale ano. Na české politické scéně vládne, jak bych to nazval, hezké české slovo mě napadlo. Švajneraj. Pan doktor Rath se stal hejtmanem, poslancem bude dále a aby měl pomocníka, vzal si k ruce doktora Kotta, známého opileckými scénami v parlamentu, za které ho z ODS vyrazili. A teď by mohl následovat dlouhý seznam dalších.


Osobně jsem spíš pro více svobody pro jednotlivce a tím pádem i pro větší zodpovědnost. A pro co největší odstup od komunistů. ODS pro mne znamená menší zlo.


Ale k Vaší osobě. Ještě při Vaší cestě do Himalájí jsem se Vás zastával. Bral jsem to jako splnění snu chlapa, který je v nějakém věku a dobře si uvědomuje, že za rok může být jinak. Přál jsem Vám tuhle cestu.


O trapných tanečcích kolem knihovny na Letné, kde jste z nadšení přešel do kroucení hlavou nad nesmyslem, se toho napsalo dost. Jak jste brilantně vyřešil požadavky divadelníků. Na všechny jste přistoupil a získal mezi nimi body. S Bémem se dá mluvit! Za blbce zůstal radní Richter. Ne, že bych se tohoto Vašeho úředníka chtěl zastávat, ale to jste dřív nevěděl, že navrhuje nesmysly? Tak se chová horolezec?


Snažite se vyšplhat co nejvýš. Na všechno jiné kašlete. Abyste zvýšil popularitu, chodíte do zábavných televizních pořadů. U Šípa jste se tolik pobavil vzpomínkou, jak chlapci na vojně onanovali. Ještě dnes musíte mít na stehnech modřiny, tak jste se do nich plácal. Čemupak se budeme smát teď? Vojnu nám zrušili, bída. Karel Šíp není na své hosty zlý, ale když se humor začal trochu dotýkat Vás, usmíval jste se jako kyselá okurka, která se na mne dívá z lednice ráno po flámu.


Spíš Vám připadala směšná částka 30 nebo 40 miliard, kterou by nás stálo pořadatelství olympijských her. Měli jste vůbec ve volebním programu, že se o pořádání olympiády Praha bude ucházet? Jestli jo, tak jsem blboun a neměl jsem Vás volit.


Semlelo Vás to.


Začíná mi být blázinec ve vedení ODS lhostejný. Pokud se stanete nebo nestanete předsedou, nevím, koho budu v příštích volbách volit, Vám už nevěřím a nevidím nikoho, kdo by mi stál za to, abych se oblékl, obul a šel k volbám.


Vám upřímně přeju hodně zdraví a hodně skal, na které vylezete, aniž si rozbijete hubu.


Sám sobě přeju, abych se necpal do témat, která se týkají dnešní politické elity. V závěru života bych se měl věnovat příjemnějšímu.




BLOG TÝDEN

pondělí 24. listopadu 2008

Černice, Horní Jiřetín

ČERNICE
Místa, o kterých se občas mluví, píše, jedná. Mají smůlu. Je pod nimi uhlí. Tepelné elektrárny, které se nastavěly po druhé světové válce jsou nenasytné.



Koukám, že jsem začal jako bych psal text pro ekologické aktivisty. Ne, nejsem jejich odpůrce, je dobře, že jsou, upozorňují, výkonnou moc bych jim však do ruky nedal.


Ale... Píše se rok 1963, je květen a šéf mne a ještě jednoho podobně krásně mladého a blbého odvezl do Černic v okrese Most. Vesnice jako stovky jiných. Kancelář na MNV. V dnešní době označit tuhle místnost jako kancelář... je 21.století. Jeden stůl, nic pracovního se na něj nevešlo, byl plný nádobí, které se mylo jen proto, že jsme jiné neměli. Byly tam totiž i dvě postele a vařič. Za čas přibyla další postel pro dalšího kolegu a pak už se sem nevešlo nic. Kancelář, kuchyně, ložnice, ušetřili jsme tak 8 korun denně nocležného, nezdaněný příjem. Nějaký vodovod na chodbě byl, vodu nám nikdo neohříval.


Hygiena mi nějak ze vzpomínek vypadla. Měli jsme určitě důležitější starosti. Televize ještě nebyla běžným vybavením domácností, přišli jsme o krásné reklamy, kde nám nabízejí všechny možné kosmetické firmy vymoženosti, bez kterých se žít prostě nedá. Moje dcera v dětství někde zaslechla časový údaj, po který si má normální člověk čistit zuby. Možná, že slyšela špatně, ale dlouho jsem měl pocit, že si tohle vzorné dítě čistí zuby furt. Kupodivu se čistěním zubů neživí, je z ní učitelka. Včera u mne byla na návštěvě, vypadá, že je normální. I když učitelka? Nechám toho, je to hodná holka.


Nocležné zbývalo, něco se s ním stát muselo. Ve vesnici byla krásná hospoda. Venkovská, příjemná. Měli tam i závěsem oddělený kamrlík s nápisem "Kavárna". Tam jsem nikdy nebyl, připadalo mi to jako sympatický šmajchlkabinet. Možná památka po Němcích, žilo jich tu před válkou 90%.


Hostinská! Hospod, kde se říká "U kulaté báby" je v české kraji hodně. Tohle byl ale kousek. Vážit se mohla tak jedině na jézédácké váze, kam se vešel valník. Jinou by strhla. Byla veliká na všechny strany. Bohudík, i srdce měla přiměřeně narostlé. V hospodách se lidé kromě jiného také opíjejí. I když se to primáři Nešporovi nelíbí. Opít se U kulaté báby šlo. Nešlo přijít pod vlivem získaným jinde. Dotyčný ani nestačil za sebou zavřít dveře a letěl.


"Běž tam, kde si se vožral, dobytku!"


A jak se jí všichni báli! Konkurence ve vsi nebyla, do Albrechtic přes lesík nebo do Jiřetína byly dva kiláky. Sedával tam chlap, který se ze židle zvednul, jen když musel na záchod. Těžko se zvedal. Přišla pro něj holčička.


"Tati, maminka ti vzkazuje, že je hotová večeře, máš přijít domů."


Kulatá bába vzala dítě a dala jí čokolády, tatranky, všechno, co měla v polici.


"Běž domů a večeři snězte bez táty."


Na tátově lístku přibylo 60 korun.


"Co mi to sem píšeš, babo?"


"Prochlastáš tu celou vejplatu, ať z toho taky mají něco i děti."


60 korun bylo tehdy hodně. Pivo stálo korunu dvacet.. Ožrala zavřel hubu, baba měla páru, kam by pak chodil, dva kilometry je daleko.


Nás, nové, si zkušeným pohledem prohlédla a nosila. Když zjistila, že platíme, už nás brala jako své. Jan nám občas upíjela. Napila se z našeho piva a já se bál jen ceknout. Objednali jsme rumy, přinesla, z každého panáka upila a prohlásila:


"Ste moc mladý a byli byste vožralí."


Diskutovat se nedalo.


Mnoho štací jsem v životě měl a v takových hospodách nás brali velice brzy za své. Viděli, že jsme tam za prací, i když té naší málokdo rozuměl. Někdy ani my ne. Ještě víc hospod jsem navštívil jako turista, ale to už se místní štamgasti dívají jinak.. Flákač, který má volný čas, má zbytečnou energii, bacha na něj.


Brzy jsme se skamarádili s místní omladinou, nejdřív s kluky, co do hospody chodili. Holek tu bylo taky dost. Zase jsme prožívali hezké chvíle. Holky nám nadbíhaly. Ne, že bychom byli lepší než ti místní, ale je to tak vždycky. Ve třídě, v bydlišti, v hospodě. Objeví se nový kluk a všechny holky se začnou natřásat. Může to být ohavnej blbeček. Ale je novej. Vlastně co tu pomlouvám děvčata, vždyť u kluků je to stejné. Nakonec jsou všichni rádi, že se mají navzájem rádi. Pokud ovšem ten cizí hajzl neodtáhne naší krásku bůhvíkam.


Neměl jsem tady u děvčat štěstí. Ta, co se mi zamlouvala nejvíc, mě za dva měsíce ani nezaregistrovala. Jedna potvůrka, pěkná, mě dokonce táhla do stodoly, ale byla to holka snad nejhodnějšího kluka ve vsi a to jsem mu nemohl udělat ani já. Raději jsem se vydával za úplného blba a zájem o mne všeobecně poklesl. A ještě jedna. Teď nevím jak bych se vyjádřil. Nerad při své postavě označuji někoho za tlustého. Ona byla... jako když dvě plnoštíhlé vlezou do jedné kůže. Tenkrát jsem byl blbej. Jestli je ženská tlustá nebo hubená, je vlastně fuk. Ona když přeskočí jiskérka, tak člověk stejně oslepne. A je to dobře. Škoda, že mě napadne taková moudrost těsně předtím než pro mne přijedou od Čady (branický pohřební ústav).


Můj kolega byl v tomhle směru úspěšnější. Ten se tak zaláskoval, že jednou přišel domů ráno, ale pitomec měl u sebe klíče od bydlení. Měli jsme jen jedny. Rozbil jsem okno, abych se dostal do postele a stálo mne to 40 korun. Prachy jsem z něj nikdy nedostal, říkal, že okno jsem rozbíjet nemusel. A po čase dokonce říkal, že se mu tam žádná holka nelíbila, že on vzdělaný člověk by se nezahodil s venkovskou nánou. Byl přesně to, pro co mám jediný výraz: idiot. Těm se vyhýbám. Naštěstí jsem šel na podzim na vojnu a potom jsem ho nikdy nepotkal.


Vypadá to teď, že jsem v Černicích jenom chlastal a utíkal před holkama. I práce byla. A krásná, s takovou už jsem se nikdy nepotkal. Chodil jsem s vojenskou topografickou mapou a kontroloval, co se kde změnilo. Zakreslil změnu a když toho bylo moc, načmáral jsem: "Zaměřit" a šel jsem na pivo. Měřil už jiný. Chodil jsem po těch nádherných lesích kolem zámku Jezeří, kterému dnes hrozí, že spadne do jámy, odkud už do elektráren odvezlí uhlí. Bývalé město Horní Jiřetín, pěkná vesnice Albrechtice s poštou, Dřínov, kde tehdy byla přehradní nádrž, kde byl kemp, hospoda, tam jsem se párkrát dobře najedl.


V mých vzpomínkách, 45 let starých, tedy možná nepřesných, se mi jeví Černice jako pěkná normální vesnice pod Krušnými horami a nad Mosteckem. Nad vsí byly třešňové sady, kam jsem občas zašel na večeři. Nacpal jsem se ovocem a cestou u Kulaté báby jsem to zapil. Mladý žaludek všechno vydržel. Dnes nám odborníci doporučují na vyčistění vnitřností vlákninu, my to řešili po svém. Letecká mapa na internetu ukazuje, že tu stále ten třešňový nebo jiný sad je.


Obyvatelé tu byli zvláštní. Trochu jiní. Zvláštní příjmení i křestní jména. Pamatuju se na na několik Vasilů. Prý se sem ti lidé nastěhovali po druhé světové válce Volynští Čechové a Ukrajinci, kteří přišli s Rudou armádou. Nevím, to jsem tehdy slyšel. Na pěkných stránkách Horního Jiřetína a Černic je něco o tom, že tu za války sloužili Němcům Ukrajinci. Vasilové tu skoro dvacet let poté byli.


Přes vesnici vedla železniční trať z Litvínova do Chomutova, zastávka tu nebyla, na vlak se muselo do Jiřetína. Dvacet minut. Jezdil sem autobus městské dopravy Mostu a Litvínova.


Hluboko dole bylo město Most, už tehdy určené k likvidaci. Večer všechno v dáli svítilo. Staliňák neboli Stalinovy závody, v tom třiašedesátém už se to jmenovalo jenom Chemické závody, ale Staliňák se pořád říkalo. A rypadla, která přetvářela krajinu, kdysi i zemědělskou. Neskutečný pohled z venkova na blázinec, ve kterém se už nevyznali ani místní obyvatelé.


Černice mi připadaly v klidu, že se jich tohle všechno netýká. Ani mne nenapadlo, že ta rypadla se přiblíží tak blízko. Albrechtice nejsou, Dřínov i s rekreační nádrží není, Dolní Jiřetín taky není.


Strana zelených, která se dostala až do parlamentu, je proti jaderným elektrárnám, jako náhradu nabízejí pár větrníků.


Jsem zvědavý, zda se dočkám momentu, kdy spadne zámek Jezeří a zároveň spadnou Černice, Horní Jiřetín, odtěží se nekvalitní hnědé uhlí, zůstane jen obrovská díra. A v díře zůstanou i moje vzpomínky na Kulatou bábu, na třešňový sad, na holky, které mě chtěly nebo spíš nechtěly, na rozbité okno, na květák, který jsme byli líní usmažit a snědli ho syrový, na Vasily, na dva hezké měsíce života.


Budu si za to moci koupit klimatizaci, kterou v našich podmínkách budu potřebovat tak čtyřikrát do roka. Proč bych si ji nekoupil, když na ni mám. To je jen jeden příklad, těch žroutů energie, bez kterých bychom zahynuli, je dlouhatánská řada..


Tak jsem se dostal od líčení bezstarostného života nezodpovědného fracka k téměř státotvorným otázkám. To mi nesedí, vím to. Tak bych měl co? Asi jít spát.




BLOG TÝDEN

sobota 15. listopadu 2008

Maličkosti

Nemůžu si stěžovat, že bych měl nudný život. Za pár let zmizím stejně jako další vrstevníci. O komunistické totalitě se bude jen číst, mladší generace se na tuhle hrůznou stránku dějin dívat asi tak jako já na rozpad Rakousko - Uherska. Jak je možné, že se mi vynořují z paměti střípky, které určitě historií nezahýbaly? Maličkosti, blbosti.



Prázdniny jsem jako průmyslovák trávil na brigádách. Potřeboval jsem peníze. Nechci se rozepisovat, jak jsem je utratil, nakonec byly moje, tak co.


V srpnu 1960 jsem byl na brigádě, které se mi líbila nejméně ze všech. Strčili mne na Geodézii (dnes Katastrální úřad) do Chrudimi. Už se nepamatuju, co jsem tam dělal. Zřejmě podržtašku, museli to se mnou vydržet, když už mne jim přidělili. Vadilo mi, že jsem byl v kanceláři, nebavilo mě to. Ta instituce měla zvláštní vůni, pro mne spíš pach. Kdykoliv jsem v dalších letech navštívil takový úřad v kterémkoliv okrese, měl jsem okamžitou touhu odtud vypadnout.


Asi jsem často něco stříhal krásnými nůžkami, takové jsem dosud neviděl. Jak se vůbec říká té části nůžek, která slouží k uchopení? Tak ta část byla hezky zdobená. Tolik se mi nůžky líbily, že jsem je... no, ukrad jsem je! Osazenstvo je shánělo, kroutili hlavou, kam se poděly, i mne se ptali. V 17 letech jsem vypadal mladší a udělal jsem na ně jelimánkovský kukuč. Tenhle trouba je přece nesebral!


Co s nůžkami, v sedmnácti, zapomněl jsem na ně, tolik důležitých věcí jsem objevoval. Při různých přesunech sem a tam, stěhování, najednou vyplavaly odněkud navrch. Dal jsem si je do šití, které mi zůstalo po mámě. Kdykoliv je vezmu do ruky, přestanu mít chuť kohokoliv soudit.


Vrátit už je můžu těžko. Ti lidé tam byli o dost starší, asi už nejsou nebo jsou tak staří... Napadlo mne zajet do Chrudimi, zazvonit na katastrálním úřadě. Že jsem jim v roce 60 ukrad nůžky, že je vracím. Představuji si ty pohledy. Možná by mne sebrali a zavezli ne mezi zloděje, ale rovnou do cvokárny.


Řekněme maličkost.


V roce 1966 jsem přišel z vojny a mapovali jsme na Chomutovsku. Proč se tahle práce konala, nevím. Nedlouho potom se všechny ty změřené objekty zbouraly a ustoupily uhlí. Prunéřovská elektrárna se blížila otevření a potřebovala potravu. Samotná obec Prunéřov bývala zemědělská obec asi 3 km dlouhá, na jejím jižním konci bylo nádraží, kde stavěly rychlíky. V době, o které píšu už se na vlak chodilo přes rostoucí jámu. Severní konec ústil do krásného údolí v podhůří Krušných hor, na jehož konci byl hrad Hasištejn.


Vesnice se bourala, myslím, že kostel už nebyl, ale hospoda byla. Dobrá, s příjemným hostinským. V listopadu bylo tehdy hnusně, popadával mokrý sníh, v tom se ani moc měřit nemohlo. Na pracoviště nás rozváželi autem, šofér nás pravidelně nakládal právě u hospody. S kolegou jsme vždycky měli limit - 3 dvanáctky, prunéřovské. Pivovar byl u nádraží a vařil. Tehdy jsme platili za tři 8,40, s tuzerem devět.


Stalo se, že v den výplaty nebylo čím platit. Dali jsme si každý jedno.


"Pánové, tohle ne, počítám se třemi, to mi nemůžete dělat, zaplatíte zejtra."


Druhý den sníh s deštěm, vedení rozhodlo, že končíme v terénu, jede se do Ústí. Šel jsem zaplatit později, někdy v únoru jsem se tam dostal. Hospoda byla zbouraná. Kdoví, jestli ten dobrý člověk ještě někdy v životě někomu nalil na sekeru.


Asi se dalo něco dělat, existuje pošta, neudělal jsem to. Kolegu jsem po letech potkal, nepamatoval si, tvářil se jako, že žvaním. Hostinský určitě nezchudl. Proč zrovna tohle se mi najednou vynořilo?


Zase maličkost.


Moje máma neměla konec života zrovna příjemný. Poslední léta bez pomoci nechodila. Možná, že byl osud k ní trochu milosrdný, svůj konec si moc neuvědomovala. Přestávala poznávat lidi, mne si pletla s tátou, který už několik let nežil. Nevěděla čí je. Už si nedošla sama na záchod, uměla se svést zlehka z gauče na podlahu, tam si lebedila a hrabala se v lécích, které měla různě poschovávané.


Bydlel s ní můj syn, já jsem docházel pak už denně. Stále jsem odkládal možnost, že by šla do LDN, jak mi radila její lékařka. I když to byla troska, byla to máma. Rozpadalo se mi manželství (ne kvůli mámě), děti dospívaly, byl jsem spolumajitelem malé firmy. Zpětně trochu nechápu, jak jsem všechno stihl, dnes si dělám snídani a nestačí mi hodina.


Doprovázel jsem jí na různá vyšetření, ona nic moc nechápala. Jednou jsem tam uklízel nádobí po obědě. Začala křičet, proč jí pořád někam tahám, ať ji okamžitě odvezu domů. Vysvětlování bylo zbytečné. Křičela stále, napůl pro sebe jsem řekl: "Polib mi p...", řekl jsem to bez teček. Jednou, jedinkrát v životě. Byla napůl hluchá, nepochopím, jak to, že rozuměla.


"Už nikdy mi sem nechoď, napíšu do Vlasty, jak se mnou zacházíš".


Omluvu už neslyšela, vyhnala mne, mému synovi si hned stěžovala. Do druhého dne příhodu zapomněla, měla radost, že jsem přišel, snad mě i poznala. Možná, že jsem ta sprostá slova trochu odčinil, snažil jsem se o ni starat, chtěl jsem, aby byla mezi svými. Její vytřeštěné oči ale do smrti nezapomenu. Omluvit se není komu, jen v duchu. Mámě se tohle neříká.


Vlastně se tolik nestalo. Maličkost? Nezdá se mi to, ani po letech.


Socialismus nedával velké možnosti uplatnit se nám, kteří by nesnesli, aby je v kapse pálila rudá knížka. Nebyl jsem bojovníkem, věnoval jsem se rodině. Dětem jsem nemohl materiálně dát to, co je dnes běžné. Byl jsem s nimi. Paradox. V nesvobodném prostředí jsem měl víc času na děti než bych možná měl dnes. Kdo ví, moje děti už jsou dospělé.


Léta byl můj večerní úkol jasný, četl jsem svým potomkům pohádku. Přiznávám, že jsem u ní někdy usínal dříve než ony.


Syn už byl ve věku, kdy začal přemýšlet, jestli táta je pitomej málo nebo úplně. Snad 11 nebo 12 let? Nad pohádkami se ofrňoval, ale poslouchal. Musel mít nějakou výhodu, že je starší než jeho sestry. Kromě toho, že jim za naší nepřítomnosti ubližoval. Vždyť to známe, já byl taky mladší sourozenec. A tak po pohádce holky zalehly a my, muži, jsme hráli člověče, nezlob se. Byla to vždy nesmiřitelná bitva, nikdy jsem ho nenechal vyhrát, on to cítil a svá vítězství si užíval. Asi tak půlhodinu jsme hrávali, měl radost, že do toho nekecají sestry. Hrála-li celá rodina, pohádali jsme se.


Jednou jsem byl utahaný a odbyl jsem ho s tím, že zlobil, takže nebude nic. Zlobil..., vždycky se něco našlo. Stál přede mnou v ošoupaném pyžamu, které měl oblečené tak, jak se kluci v jeho věku oblékají. Vypadal trochu jako polní strašák. V ruce měl člověče nezlob se a asi třikrát žebronil. Nakonec udělal otrávené gesto a odešel. Už nikdy nepřišel. Ne, že bychom se tolik na sebe zlobili, ale potom byly nějaké prázdniny nebo tábor a možná, že zjistil, že táta je pitomej úplně. Jak se to stává dětem v určitém věku. Naštěstí to nebývá napořád.


Hru už jsme spolu nikdy nehráli, ale vidím syna stále. V pyžamu, s prosebným výrazem.


Bydlím s ním v jednom bytě, mohl bych se mu tedy omluvit. Když ale tlusťochovi, starému mládenci, kterému je přes třicet, řeknu, že mě mrzí, co se tenkrát stalo, asi poputuju k Chocholouškovi.


Nerad někomu radím, tolik másla na hlavě mám, jedno si dovolím. Dětství našich potomků uplyne strašným fofrem. Každý okamžik, který se můžeme dětem věnovat a promeškáme ho, se už nikdy nevrátí. Odložme všechno důležité, tohle je důležitější! Užijme si to!


V životě jsem určitě udělal spoustu špatného, zachoval jsem se blbě, leckomu ublížil. Doufám, že jsem udělal i dobré věci, to nemůžu posoudit sám. Za mého života se stalo tolik převratného a zásadního...


a já vytahuji ploché historky okresního formátu, jak říkali Šimek s Grossmannem v jedné ze svých povídek. Třeba už jsem skutečně senilní. Připadá mi dobré si vzpomenout na tyhle drobné příhody. Trošku mě i mrazí.


Jsou to ale jen maličkosti.






Text byl zveřejněný 15.11.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2275 čtenářů, z nichž 55 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 17.10.2010.






BLOG TÝDEN

sobota 8. listopadu 2008

Zase chvíli spolu

JETŘICHOVICE
Železniční trať z Prahy do Děčína. Snad mi ji sudičky přičarovaly. V 18 letech umístěnka do Ústí nad Labem. Někdo nahoře musel zařizovat, abych se sem stále vracel. Spočítat, kolikrát jsem tuhle trať použil, nikdo nedokáže.



Už od Prahy krásné údolí Vltavy vlak profrčí Podřipskem a je tu další údolí, teď už řeky Labe. Hodně jsem na této trati pracoval. Měli jsme ve firmě mladého kluka z Posázaví, který byl úplně vyvalený, když pozoroval údolí mezi Lovosicemi a Ústím. Málem ho z údivu přejel vlak. V Ústí má být hlavně špína.


Říjnový den, v Praze je mlha, ale je hlášené babí léto. Už to není cesta za prací, jedu na sraz spolužáků. Teď nevím, komu kradu ze vzpomínek. Četl jsem kdysi povídání kohosi o cestách po Skandinávii. Dotyčný seděl ve vlaku a dal se do řeči s velice starým pánem, který vyprávěl, že každý rok v tuto dobu jezdí na setkání spolužáků. Pisateli to nedalo a opatrně se zeptal, kolik že jich na ty srazy jezdí.


"Poslední tři roky jsem tam byl sám."


Když jsem to před časem četl, zasmál jsem se. Je mi pětašedesát a při té vzpomínce už se nesměju, jen se opatrně usmívám. Ne, ještě to není ten případ. Bude nás víc. Těším se na lidi, které znám od svých 14 let. Tolik nám tenkrát bylo, když jsme se octli v roce 1957 na průmyslovce.


Právě vzpomínky mě na setkání táhnou. Nechodím totiž příliš do společnosti svých vrstevníků. Sejde se osum jako já podobně užvaněných dědků a bab a nadávají a fňukají. Každý jede po své lajně a druhé neposlouchá. Mají vztek, že jsou staří a kazí si tak poslední léta, která se dají ještě v rámci možností trochu užít. Nadávají na mladé a zapomínají, co vyváděli sami v jejich letech.


Nedávno jsem četl názor, na internetu pochopitelně, tady se člověk tak lehce schová za anonymitu. Senilové, v závorce ještě uvedeno "důchodci", aby bylo jasno, zabírají místa v čekárnách u lékařů, smrdí v tramvajích, protože ji mají zadarmo. Zabírají místo nám, kteří musíme makat. No, už když o sobě někdo musí neustále hovořit, jak se nadře, jak musí makat, mám podezření. Bývá to tak, že dotyčný se v práci nepřetrhne. Kdo skutečně pracuje, nemá moc času o tom kecat. Mladých s podobnými názory byla spousta i za mého mládí, tvrdím dokonce, že stejné procento jako dnes. Lidstvo se tolik moc nemění. A z těch jsou dnes ti vzteklí a nasraní penzisti, kteří nebudou spokojení ani když je budete nosit na rukou. A stejně protivný bude ten mladý pracant, který se s odporem zmiňuje o senilech, až zestárne. Bohužel, už tu nebudu, abych se mohl přesvědčit, ale vím to. My, co jsme překročili šedesátku, máme už na menší či větší dávku senility právo. Patří to k věku. Smutné je, když je někdo senilní už ve dvaceti.


Sedím ve vlaku a jedu za senily. V Ústí slunce konečně vylezlo, mám na město hezké vzpomínky. Byl jsem mladý a pak... Tohle je jiné téma, o Ústí musím napsat. Jindy. Dnes jenom zahlédnu budovu hotelu Palace, který byl v roce 1961 jednou ze dvou hospod, kde čepovali plzeňský Prazdroj. Jo, a ještě jedna na Střekově.


Co je hotový železniční koridor, cesta je kratší než tenkrát. Tedy časově. A tak v Děčíně vlak končí za dobu o pár minut přes hodinu a půl. Sraz je v krásné obci Jetřichovice. Jedu o den dříve, abych si nádherné krajiny užil. A tak vedle mé zchátralé tělesné schránky přicestoval vlakem i bicykl.


Mohl bych se svést s někým, kdo cestuje autem. Snad se chci trochu vytahovat, jaký jsem jura. Hlavně zatím můžu, kdo ví, co bude zítra. Do Hřenska jsem po hlavní silnici nechtěl, bál jsem se provozu. Zvědavost mi nedala, kouknul jsem se a ono to není tak strašné. Čtvrtek a ještě mimo hlavní sezónu, tak jsem si Labe vychutnal až do Hřenska. A proč vlastně ne dál. Hranice s Německem se už dnes pozná jen podle toho, kde končí stánky vietnamských prodejců trpaslíků, které sem jezdí kupovat právě bývalí enderáci. Proč se ten sajrajt neprodává i v NDR, to mi asi nikdo nevysvětlí.


Nebudu se ale otírat o naše sousedy. Tady je totiž na první pohled větší pořádek. A trasa pro cyklisty je tu pěkná. Jen závidím. Hezké lázně Bad Schandau a odtud se vydávám po silničce, v jejímž okraji vedou koleje. Jezdí tudy hezký žlutý vláček. Dokonce se praštím přes kapsu, zajdu na oběd a platím Eury. Jídelníček byl i v češtině, jídlo i pivo dobré, příjemná obsluha. Vyšlo to dráž než doma, ale nějak se ty ceny u nich a u nás zlehka přibližují, což nelze řící o kvalitě služeb. Rozdíl vidí i slepec.

Hinterhermsdorf. Dosud jsem netušil, že místo s takovým krkolomným názvem existuje. Na kopci ho postavili. Vyfuněl jsem tam v mlze a měl se zorientovat, jak k nám. Ani nevím, je-li to městečko či větší vesnice, ale to je vlastně fuk. Asi je tu hezky když je hezky. A rozkopané ulice! V Německu! Mám radost. Cestu jsem trefil. Nádherné partie přímo na hranicích, které vlastně už ani hranicemi nejsou. Kdo vůbec vymyslel hranice? Skály, stromy, všechno je na obou stranách stejné. Jen u nás je cesta víc rozflákaná.


Do Jetřichovic jsem dojel, už se stmívalo. Utahaný. Zase jsem to přehnal. Jako všechno. Na začátku mám pocit, že mi rostou křídla a zapomínám na datum narození. Není to holt jako dřív. Zapomínám, že jsem senil.


Penzion Vlk je příjemný už na pohled. Mám radost, že jsou na světě lidi, kteří se živí tím, co je i baví. Nemusí hlásit do světa, jak dřou. První noc tu spím sám, zbytek přijede zítra.


Zítra je po husté ranní mlze sluníčko už brzy. Vydávám se do skal a lesů. Tedy tam, kam můžu s kolem. Jenže ouha. Všechno mě bolí, já jsem takovej blbec starej, utahanej, jsem rád, že z kola nesletím. V hospodě na Tokáni ceny jako v Německu. Zrušil jsem plán na tenhle den a jen tak popojíždím krásnou přírodou. Ono to tak má být, ale... Já za to nemůžu, už jsem takovej blázen.


Odpoledne přijedu do penzionu a už pár lidí přijelo, další se valí. Je hezky, vítáme se na zahrádce, opravdu to tady je jako u někoho na návštěvě. Večer dostaneme guláš, co guláš, pohádku jménem guláš. A k němu knedlíky, domácí houskové knedlíky, ani u Reinerů v Písku nemůžou mít lepší. A kecáme a kecáme. Vzpomínáme, občas se hádáme, protože si leccos pamatujeme každý jinak. Rozumný se nehádá, jenom mávne nad spolužákem rukou, hovno si pamatuješ a tak postupně nad sebou navzájem máváme všichni. Pomlouváme ty, kteří nepřijeli. Kamarád, se kterým jsem to táhnul na průmce celé 4 roky a nikdy na žádném srazu nechyběl, si nechal udělat umělý koleno a proto vynechal. Varoval jsem jeho manželku, aby mu to nedovolila.


"Dědek se ten kousek k řece na ryby došourá a až bude mít nový koleno, začne ti lítat za holkama."


Neposlechli mne.


O tak důležitých věcech jako je politika nepadne slovo a když se někdo pokusí mít poznámku, jenom hned ucítí v pohledech ostatních to sem netahej, ty vole. Moc se nepije. Jeden bere prášky na to, druhý na něco jinýho, třetí si nepamatuje proč je bere. Je moc hezké, když z někoho vypadne vzpomínka na událost z mládí, se kterou by se kdysi nechlubil. Najednou chápeme, že jsme nejen teď, v našich letech směšní. Byli jsme k smíchu celý život, jenom ješitnost nám to nedovolovala přiznat. A o půlnoci se jde spát. Žádný ponocování jako na srazech, které se před mnoha a mnoha lety konaly v Praze v nějakém nočním podniku. Doprovázeli jsme tenkrát mimopražské na první ranní autobus či vlak.


V sobotu ráno nejdřív snídaně. Oni tu pečou sami pečivo! Dobré, křehoučké žemličky, ještě byly vlažné, neuvěřitelná dobrota. Být tu déle, zkazil bych se a normální stravu bych už nejedl.


Nejen se válet a žrát. Taky výlet, někdo šel jen kousek na oběd a zpátky, skupinka vyrazila na pěkné vyhlídky, kterých je v okolí pár. Znám je z dávného dřívějška, dnes se povedla mlha jako mlíko, ale v lese je hezky. Nahoru dolů. Vůbec jsem si předem nepřipouštěl, že bych téhle skupině bývalých spolužáků nestačil. Co jsem v životě nachodil, naběhal. Jestli se dneska na někoho čekalo, byl jsem to já. Nohy jsem si zprasil předevčírem na kole, na výlet jsem si vzal nové boty, aspoň si je vyšlápnu na té malé procházce. Tlačily mne a nikomu jsem se s tím nepochlubil, určitě by mne nelitovali. V duchu by si říkali, že jsem pitomec a mne by štvalo, že mají pravdu.


Dopajdal jsem s ostatními do Rynartic, krásné vesnice na kopci. Slunce už řádilo naplno, kopce, zalesněné většinou listnáči, jsou nádherně barevné. V nóbl se tvařící restauraci jsme pojedli svíčkovou s knedlíkem. Ano, s tím knedlíkem, který musel připravit někdo, kdo nemá právo se nazývat kuchařem. Stejně jako lidé i knedlíky se liší. Výlet jsem nedokončil, zůstal jsem pozadu a došoural se do penzionu po silnici. Bolelo mne všechno. Prášek jsem sebou neměl žádný, musel jsem se spokojit s rumem. Pro abstinenty a moralisty: Funguje to!


Další večer se sedělo, spolužačky se pochlubily se svými pečenými výtvory, které přivezly z domova. Pane, to by se to tloustlo. Bohouš z Příbrami přivezl pro každého CD s nahrávkami toho, co zpívá. Všichni jsme věděli, že celý život hraje s kapelou po zábavách, ale nikdo ho nikdy neslyšel. Technika dohnala už i nás. Můžu si náladovou muziku od Bohouše pustit i doma. Mobil má každý z nás v kapse, internetových adres přibývá.


V neděli ráno jsme se pomalu balili a loučili. Vypadalo to, že nám je dobře. Moc dobrý nápad prožít takhle víkend. Na nikom nebylo vidět, že se snad na to příště vykašle. Určitě se zase někde sejdem.


Musím na vlak do Děčína. Kopec, který musím z Jetřichovic vyšlapat, ať jedu kamkoliv, mě strašil. Utahaný jsem byl, ale nohy poslechly. Na kopci mě předjíždělo poslední auto se známými tvářemi. Troubení, mávání. Ještě nesvítí sluníčko, ale je nádherný vzduch.


Jedna ze spolužaček tvrdí, že se při našich setkáních nabije energií. Když to říká ona, jejíž životní osudy by nevymyslel ani Shakespeare ve svých krkolomných tragédiích, tak to asi bude pravda. Když jedu do dalšího kopce, to cítím i já. Není mi jasné, kde se bere ona energie ve spolku, v kterém je králem ten, kdo šmaťchá jen na jednu nohu. Je tady!


Potřebujeme ji. Na odhánění té zubaté s kosou. Furt otravuje. Je jako včela, která tak dlouho útočí, až to pigáro dá. Anebo dostane ránu a přestane. Tady příměr končí. Včelu buď zabijeme nebo žihadlo dostaneme, ale ona to nepřežije. Smrt si počká, ví, že se dočká. Nesmí to ale mít zadarmo, bestie. Nejraději si ji představuji jako smrťáka v jedné z cimrmanských her.


Jsem na kopci. Hluboko pode mnou je labské údolí a město Děčín. Čeká mne úchvatný sjezd. Vždycky si říkám, že cestu z kopce by si člověk měl vychutnat, jet pomalu a rozhlížet se. Rozum to našeptává, ale kdo by dal na rozum, na kole sedí idiot, který zapomněl na svůj věk. Ne, hubu jsem si nerozbil! Heč! Padesátkou jsem jel!


V trošku zaplivaném nádražním bufetu ještě dostanu na talíř nečekaně výborný kousek masa s rýží, naložím kolo, posadím se do vlaku a ujíždím po "mé" trati domů.

Kdyby tahle parta byla spolu týden, možná bychom si začali lézt na nervy. Tohle bylo akorát, už se těším na příští rok.















BLOG TÝDEN

Další fotky

úterý 4. listopadu 2008

Hospoda

Mám rád hospody. Když říkám hospoda, nemyslím restauraci. Abych nebyl za zvrhlíka, vymluvím se na geny. Táta rád chodil do hospody. Jako kluk z vesnice to považoval za společenskou záležitost.



Ještě v osmdesáti letech chodil každý čtvrtek odpoledne. Už od devíti hodin se chystal, vykoupal se, oholil se. Sako, kravata byla naprostá samozřejmost, čtvrtek byl pro něj svátek. A to chodil do pivnice, kde měli nejvýš tak tlačenku nebo opečenou sekanou. Opilého jsem ho viděl dvakrát v životě a nebylo to na krupici. Byl samá sranda, jenom se okolí omlouval.

A tak, když jednou na stará kolena přišel domů s věncem buřtů kolem krku, máma jenom : "Ty starej blboune, děláš vostudu"


Kupodivu to bylo o poznání mírnější než když na něj vrčela jindy.


Po roce 1989 nastala situace, kdy jsem se těšil, že bude všude krásných hospod jako máku. Jak kde. Za komunistů spravoval všechno RaJ, na vesnici Jednota. Vývěsní štíty totožné, bez fantazie. Záleženo na hostinském jestli vytvoří atmosféru. Byli takoví i tenkrát. Jsou i dnes. Těch nápadů, co bylo v devadesátých letech a najednou se mi zdá, jakoby se to všechno nějak sjednocovalo, interiéry se začínají podobat jeden druhému. Pivovary hostinským dávají stejné ubrusy a jiná zařízení, která mají tolik fantazie jako... no co byste chtěli od věcí, které jsou zadarmo.


Kdo hledá, najde. Objeví se hospůdka, která je jiná. Asi neexistuje recept, jak pěkné atmosféry dosáhnout. Nejspíš to bude v hostinském. Hosté přijdou. Přijdou za prostředím, kde nehuláká oblbující televize, kde necinkají prohrávací automaty. Ti lidé se začnou vracet, stávají se štamgasty. Začnou chodit také proto, aby někoho viděli, aby s ním promluvili, poslechli si ho. Vznikne jakási komunita lidí stejné krevní skupiny, někdy se přijde jen na skok, na jedno, na frťana, na dvě deci.


Zařízení trochu omlácené, dveře by vrzat nemusely, vymalovat by to potřebovalo. Majitel je majitel, pryč je doba, zaplaťpánbu, kdy bylo všechno všech. Majitel musí rozhodnout, jestli se ty dveře namažou, opraví nebo vyhodí. Jestli se židne natře nebo spálí. Majitel rozhodne, že vymalovat nestačí, že se bude konat generální přestavba. To budete všichni čumět, tady bude prostředí!
Po čase se najednou objeví nový podnik. Otevře se. Štamgast se ve vchodu třikrát otočí, jestli se nespletl. Sedne si, jo pěkný, ten dlouhý stůl je pryč, to budeme po sobě muset křičet. Nebo srážet stoly. Jak to bude? Přijdou další. Stejní lidé a najednou sedíme sice ve stejném baráku, ale v jiném lokále. Všechno nové, naleštěné, muselo to stát peněz! Kdo to navrhnul? Někdy je lepší se vykašlat se na architekty. Výborný stojí hodně, to co umí podprůměrný šmírák, dokážu sám.


Někteří štamgasti začnou chodit méně, někdo přestane úplně. Někdo přijde na chvíli jen ze zvědavosti.


"Je tu Pepík?"


"Pepík už se neobjevil měsíc."


"Pepík začal chodit k Horkejm, to je dvě stanice odtud tramvají."


Nelíbí se mi ta zmodernizovaná hospoda. Stýská se mi po staré putyčce. Býval tu smrádek, teploučko. Stačilo přece jenom pořádně vygruntovat. Je mi líto, když je nová věc hned ošklivá. Krása a ošklivost jsou ovšem subjektivní pojmy. Ale když se mi někde nelíbí...nutně se vkradá otázka: "Není čas změnit lokál?"


Vlastně proč ne? Poznávat jiné. Je to dobrodružství. Trochu se porozhlédnout kolem sebe. Má to tak být.


Společnost, která v nové hospodě zůstane, se doplní o jiné a velice rychle zapomene na toho "vtipálka", který občas plácnul nějakou kravinu. Snadno se bez něj obejdou.


"Von to byl stejně vůl!"


Za rok si sednu do té kdysi "své" hospody a po půlhodině uslyším:


"Ty vole, ty si sem dřív chodil, že jo? A co je s tebou? ... Aha! Tak zase někdy přijď!" Život už je takový. Vítání, loučení, poznávání. Starý člověk, který ztratí chuť aspoň v rámci svých možností poznávat, už jen živoří. A to se mi ještě nechce.






BLOG  RESPEKT

čtvrtek 30. října 2008

Nenadávejme si do hyen

a podívejme se do zrcadla... Hyena je krásné a užitečné zvíře.



Pan prezident mě ujistil, že se o své miliardy v bankách nemusím strachovat, na kole nechci v tomhle počasí jezdit ani já. Vzdělávám se..


Hyenismus je strašný výraz. Hnusem se třesu.


Hyena je lovec. Zvířata jsou už taková, že loví jenom kvůli obživě. Nasycená si lehnou a pospávají.


Lev je silnější než hyena a ta může lovit, pokud se někde hladový král zvířat nemotá. Ale lovit umí. Hyena uloví a musí konzumovat hodně rychle. Prý ze strachu, že se objeví lev a kořist hyeně sežere. Podívejme se!


Hyena, jak rychle žere, je pak celá špinavá od krve a vypadá neesteticky. Nám, lidem, se takový ukoptěnec nelíbí. Hnusí se nám.


Lev je nejsilnější, žrádlo uloví bez problémů. Vůbec neloví nejlepší kusy z utíkajících antilop, ale srazí tu nejslabší. Přece se nebude honit. V klidu, protože na něj si nikdo netroufne, se nažere. Nacpe si nácek, odvalí se od zbytků a spí. Jak to známe ze ZOO.


Hyenu příroda obdařila schopností sežrat všechny možné zbytky i s kostmi, třeba právě po lvech. Sežere i mršiny a nemusí se honit za čerstvým. Tak se stane, že uklidí i po králi zvířat a zbytky nezůstávají. Chytře vymyšleno. Příroda či stvořitel nejsou hloupí.


Nám se ekluje, že žere zbytky, ale sami velkými auty jezdíme do hypermarketů, kde kupujeme super levné drůbeží uzeniny, které se snad dělají ze zbytků po úklidu drůbežárny. Není velkým tajemstvím, že obchodní řetězce ze západní Evropy tu prodají všechen možný šunt, který by doma museli vyhodit. Spořivý český zákazník to koupí a pak si dobrotu připraví na zahradním grilu.


Hyena zabije i člověka. No, člověk je z masa a kostí a hyeně právě tohle chutná. Ostatně ani hladový lev nepohrdne člověkem a nic se neohlíží na skutečnost, že dotyčná potrava může být vysokoškolsky vzdělaná. Je rád, že se nemusí štvát za antilopou.


Hyena prý vydává příšerné zvuky. To ovšem říkají lidi. Zrovna oni mají co kecat!


Lev je krásný, lev je vzor statečnosti, bojovnosti. Lva si dáváme na prapory, na státní znaky (někdy ho dokonce zdobíme dvěma ocasy). Po lvech se jmenují sportovní kluby. Kdyby vydávala zvířata společenské časopisy, bude na křídových obálkách playboy lev. Místo našich blonďatých krásek, které jsou tak nádherné, že se oči raději stočí jinam a pohlédnou na normální živou ženskou.


Vím, že jsou jiné příklady. Přesvědčeni o někom, že je neskonalý hajzl, řekneme o něm, že je svině. Přitom svině je užitečná. A jak!


Nechme svini sviní, obhajuji hyenu.


Nadáváme si do hyen v situacích, které nemají s tímto tvorem nic společného. Co má společného s hyenou fotograf, který zvěční polonahou celebritu a vezme za to prachy? Vyfotí politika, který ráno odchází od milenky a ten má pochopiteně vztek. Fotky se dostanou na první stranu tiskoviny a my to kupujeme. Co s tím vším hyena?


Mají si dát známé osoby pozor? Mají. Ne, žádná velká lítost, ale chápu některé reakce. Být na jejich místě, s chutí bych takového ksindla kopnul do... no!


Politik ve vysoké funkci se těžko schová, ale je tolik vynikajících lidí z mnoha jiných oborů, o jejichž soukromí veřejnost nic neví. Čím to asi je?


Fotograf a jeho rodina taky chtějí jíst? Ale tohle se neprovozuje pro obživu, na tu není třeba tak velký balík peněz. Za tyhle peníze se kupují pitomosti. Co bychom čekali od člověka provozujícího takovou činnost.


Po hyenách zůstává v přírodě pořádek, hyena sežere na rozdíl od jiných šelem totiž všechno. Co zbyde po novinářích, fotografech živících se tímhle svinstvem? Nesmím zapomenout ani na čtenáře, bez nich by tenhle "hyenismus" nebyl. Stohy zbytečně potištěného papíru, se kterým se dnes pro jeho kvalitu nedá ani utřít zadek.


Neutrácím, šetřím. Chci si jednou koupit fotbalový klub. Bude se jmenovat FC Podolské Hyeny.










Text byl zveřejněný 30.10.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2258 čtenářů, z nichž 38 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.














BLOG TÝDEN

sobota 25. října 2008

Rámus na chmelnicích

Chmelové brigády. Kde je jim konec? Zůstává filmový muzikál Starci na chmelu. O filmy byly popsány stohy papíru. V hlavě, kdoví odkud, se vynořují vzpomínky, spíš útržky.



Jsou věrohodné? Vzpomínky padesát let staré? Samozřejmě! Přece nejsem blbej! Občas se do nich zamotá příběh úplně odjinud, objeví se jiný vrstevník, mávne rukou: "Kecá!" Chytrák.


Na přelomu srpna a září se každoročně hrnuly z Prahy na Rakovnicko zvláštní vlaky plné puberťáků ze středních škol. Dobrovolně povinně. Určitě se dalo brigádě vyhnout, předstírat nemoc. Měli jsme tenkrát za sebou první ročník průmyslovky, nebylo nejlepší si dělat škraloupek. Školy dostali befel, kolik dodají brigádníků a vedení škol nechtělo na sebe příliš upozorňovat.


A pak, byla tam sranda. Netančilo se tam jako ve filmu, Seneku nikdo nepřednášel. Sice jsme přišli o kousek prázdnin, ale taky o kus školního vyučování. Bylo nám 15 a rodiče se svými životními pravdami zůstali doma. Profesorský dohled nebyl zlý, pedagogům stačilo, nebyl-li vyslovený průser. Vysedávat v hospodě nám zakázali. Stejně si nebylo kam sednout. U výčepu nám nalili i pivo, dokonce jsem se vsadil, že vypiju dvě piva za sebou na ex. Vyhrál jsem, asi nějakou pitomost. Pět minut slávy.


Myslím, že v té vesnici byly dvě hospody. V jedné sedával stále na stejném místě pan profesor u piva s cigaretou, místo nosu měl roztomilou bambulku. Vypadal jakoby tu seděl odjakživa. Zlatý člověk, roztomilý jak ta bambulka. Franta jsme mu říkali, tedy jen mezi sebou. Když si žák, kterého znal, dával pivo, zvedl ruku a ukazováčkem zahrozil. Ty, ty, ty. A usmíval se. Dnes by ho možná v té hospodě sebrali policajti. V Kolešovicích, kde jsme zachraňovali úrodu, se občas konají koncerty, na kterých se scházejí náckové. Zvedat ruku by tedy Franta nemohl. Ale v takové společnosti by on nebyl. Mírumilovnější člověk se hledal těžko. Usmíval se a zřejmě vzpomínal na dobu, kdy byl v našem věku a chodil plavat do Svatojánských proudů na Vltavě, kam neměl ze svého bydliště v Novém Kníně daleko. Jednou nám to povídal s malinko smutným úsměvem. Snad tam nechodil sám nebo proto, že místo neexistuje. Místo romantického údolí je tu jezero Slapské přehrady.


Stravování bylo. Co víc chtít od povinnosti nasytit strašné davy nenasytů. Hygiena byla, no, nikdo nic nekontroloval, nebyli jsme žádní špindírové. Večer se chodilo po vesnici, po silnici až do Kněževsi, kluci sháněli holky, holky sháněly kluky. Kluci hulákali, holky ječely. A to jsme neměli vynálezy na výrobě hluku jako má dnešní mládež. Ptáci, kteří u nás zůstávají po celý rok, záviděli stěhovavým. Po odjezdu brigádnických nájezdníků si krajina určitě mocně odfoukla. Ubytování ve velkých místnostech na palandách, těžko pochopit, že se baráky rámusem nerozsypaly. Uložte do místnosti dvacet, třicet patnáctiletých. Kravál je hodně slabý výraz.


Určitě se nám tehdy leccos nelíbilo, ale vzpomínky jsou spíš pěkné. Ani fotka, která mi nedávno přišla do ruky, nesvědčí o tom, že bychom byli týraní.


Viděl jsem tenkrát poprvé chmelnici. Kupodivu mi práce docela šla od ruky. Dokonce tak, že nade mnou dohlížející profesoři kroutili hlavou. Ke konci prvního ročníku jsem totiž údajně překonal školní rekord. Za jeden den jsem dostal tři koule a tři poznámky. Už ho nikdo nepřekoná, žákovské knížky na poznámky nejsou. Vlastně jsem měl kliku, že škola neuvažovala: "Blbej, ale pracovitej, je zbytečný, aby zabíral místo chytřejším." Nechali si mne, později možná litovali. A rodiče mne ještě tři roky živili.

Zvláštní vlak nás odvezl zpátky do Prahy. Máma se málem zhroutila ze skutečnosti, že většinu oblečení, které mi s takovou péčí připravila na pobyt mimo domov, jsem nepoužil, jen jsem je zmuchlal dohromady se špínou.

"Ty, čuně, ty ses tam snad vůbec nepřevlíkal."


Bylo těžké vysvětlovat, že jsem měl důležitější starosti.

Z brigády jsme si odvezli i pár korun. Platili nám, ne moc, ale platili. Mám z té doby lísteček s přesnými údaji, kolik jsem načesal věrtelů, co za to. Tuhle úředničinu jsem zdědil po tátovi. Unavovat příliš čísly nebudu. Sklizeň byla tehdy mimořádná a trvala celé tři týdny. Dostal jsem 554 korun. To bylo pro mne v roce 1958 strašně moc peněz. Za to se pořídilo 461 piv nebo 3463 cigaret značky Partyzánka. Frajeři kouřili Lípy, těch by bylo 2770.

Koupil jsem si hodinky. Sovětské, Sportivnije se jmenovaly. Měl jsem je rád, byla to první věc, kterou jsem si koupil za svoje vydělané peníze. Co ty vydržely! Šlapat se po nich dalo. Vypadalo to, že mne přežijí. Byly bytelné, stejně jako režim, který nám tu zavedli sovětští bratři. Komunismus se sesypal jako karty při hře "záchod". Sovětské hodinky dopadly podobně. Nosil jsem je dlouhá léta. Zničeho nic, ručičkám už se nechtělo. Odnesl jsem je k hodináři.

"Ty už nikdy nepůjdou. Dotikaly."

"Mají tady napsáno, že je v nich 17 kamenů"

"Ještě dva chybí, velké, jeden zespodu, jeden shora."

Urazil jsem se, najdu si odborníka, který něco umí. Pak jsem nějak pozapomněl, hodinky zůstaly na památku v krabičce. Jenže, kam se krabička ztratila?

Chmel dnes sklízejí stroje, co je v těch ubytovnách, nevím. Měl bych se tam ještě podívat. Dělá mi dobře ticho, stále víc, ale mám strach, že v Kolešovicích bych se ticha bál. Tady přece býval rámus!








Text byl zveřejněný 25.10.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2007 čtenářů, z nichž 19 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.








BLOG TÝDEN

sobota 18. října 2008

Skřítkové na cyklostezce

Cyklostezky se budují, nám cyklistům se to zdá málo, připouštím však, že všechno nejde najednou a hned. Něco to stojí, jsou důležitější oblasti. Ale...
Právě o rozhazování peněz mi jde. Nejsem dědek, kterému se pořád něco nelíbí a kdyby mě k tomu pustili, ti by koukali...
Dost keců. Tady je můj mail z loňského roku:

Od: Václav Víšek

Komu: posta@cityofprague.cz;
Datum: 19.11.2007 18:08:54


Vážený magistráte!


Před půl rokem se s velkou slávou otvíral asi dvaapůlkilometrový úsek cyklostezky mezi Komořany a Zbraslaví. Je to příjemné, jezdil jsem tu i dříve a dokonce si tu zlomil ruku.


Teď v půli listopadu nevěřícně hledím: Asfalt už praská. Vyfotografoval jsem vozovku na dvou místech, kde je evidentní, že nejde o nějakou kosmetickou drobnost. Nová cyklostezka pomalu ujíždí směrem k Vltavě. Jsem zvědavý, jaký bude stav na jaře. Sníh, mráz můžou učinit ledacos. Nejsem příliš náročný, dokonce jsem bez problémů jezdil po kočičích hlavách na vltavské náplavce. I tady se dá jezdit.


Nechci být špatným prorokem, ale tady problémy nastanou. A potom: je to vlastně novostavba, která stála nějaké peníze.


A skoro mě pobavilo, že už se toho nějaký Potěmkin všiml a snažil se praskliny zamazat. Je to stejně účinné jako když praskající zeď nově vymalujete.


Přikládám pár fotografií.


S pozdravem

Václav Víšek


V zimě bývá stavební činnost tlumena, i když loňská zima nebyla strašlivá. Vím, že to nejde, aby na popud nějakého důchodce okamžitě nastoupila stavební firma. Na jaře jsem si dovolil napsat další mail:





Od: Víšek Václav
Komu: posta@cityofprague.cz;
Datum: 22.3.2008 18:59:48


Vážený magistráte!


19.11.2007 jsem Vám posílal mail s fotkami, kde je vidět, že cyklostezka je v některých místech nekvalitní. To, že jste mi ani nedali zprávu, že jste mail obdrželi (to dnes dělají hodně malé firmy), to mě ani nepřekvapuje a skákat z Nuselskýho mostu nebudu.


11.3.2008 jsem zase něco vyfotil. Pozdravujte Potěmkina, který závady "odstraňuje". Doufám, že mu zadáte větší zakázky. Výstavba olympijských sportovišť čeká.


Zdraví Václav Víšek


Tentokrát už asi někdo řekl: "Napište tomu bláznivýmu dědkovi, aby ho netrefil šlak."


Cyklostezka na Zbraslav
Od: Platz Martin (MHMP)
Komu: venca.bue@atlas.cz;
Kopie: Drtina Pavel (MHMP; ŘED SMT); GUP; Primátor - Bém Pavel (MHMP);
Datum: 28.3.2008 7:50:57


Vážený pane Víšku,


mnohokrát děkujeme za Vaše upozornění o nekvalitním povrchu cyklostezky na Zbraslav. Tohoto Vašeho přístupu si ceníme zvláště proto, že byť provádíme monitoring stavu sportovišť a míst vhodných k aktivnímu trávení volného času, nedají se postihnout všechny věci, které nás trápí, v jednotném časovém horizontu. Problém, o kterém píšete, se budeme snažit vyřešit co nejdříve to bude možné.


S pozdravem


Mgr. Martin Platz, Dipl.ek.
vedoucí oddělení sportu a volného času MHMP








Už někdy v červnu se objevily stavební stroje a začala oprava. Dokonce v místech, kde praskliny byly nepatrné a já jsem je předtím ani moc neregistroval. Vzali to pěkně zgruntu. Chodil jsem jako páv a stejně se natřásal před zrcadlem. Přitom oprava nemusela s mou osobou mít nic společného.


Pane! To jsem s nima zahejbal.


Velký kulový..


Opravili asi 30 metrů a do míst, o která mi šlo, se ani nedostali. Asi šli za lepším. Třeba to byli jen skřítkové. Trpaslíci? Permoníci?


Asfaltový povrch cyklostezky začal praskat na dalších místech. Blíží se zima, která může být jiná než minulé dvě. Bude-li více sněhu, větší mrazy, můžou se stát zajímavé věci. My, zarputilí cyklisti, jsme na ledacos zvyklí, zase tudy nějak projedeme. Hlavní asi je, že kdosi může napsat, že plán vybudování cyklostezek v délce X km byl splněn.


Magistrát je organizace, která finanční prostředky nevlastní, ale hospodaří s nimi a my máme právo se ptát, co se s nimi děje. Je mi jasné, že je mnoho důležitých oblastí, dokonce si myslím, že je klika, že primátor taky jezdí na kole a tak se něco spadne i pro cyklisty. Určitě ale každý pražský cyklista by mohl vyjmenovat hodně míst, kde situace není vyřešena anebo blbě.


Jde mi o to, že když už se něco postaví, mělo by mít nějakou kvalitu. Propojení Zbraslavi s Modřany je dobrý počin, jezdilo se tu špatně, po deštích se tu dalo dobře utopit v blátě. I zlomit ruku, jak se stalo mně. Nebo objíždět horem po té protivně úzké a stále plné silnici.


Nevím, kde je chyba. Možná v projektu, měla se v některých místech postavit malá opěrná zídka. Možná mizerné hutnění spodních vrstev, které některé stavební firmy s oblibou šidí.


Ve stavebnictví jsem hodně let pracoval. Vím, že projekt musí schvalovat také investor. Vím, že existuje něco jako stavební dozor investora, který by měl průběžně dohlížet po celou dobu trvání stavby dohlížet na kvalitu prací. Vím, že někdo musí hotovou stavbu převzít. Kdo? Přece investor. Někdo musí podepsat fakturu a dodavateli zaplatit. Zase investor. Investorem na této stavbě byl zřejmě magistrát, tedy správce veřejných finančních prostředků. Také známe něco jako je záruční doba.


Mne jako příležitostného uživatele cyklostezky vůbec nezajímá, která firma způsobila, že v některých místech má novostavba charakter zmetku. Stavební dozor tu jistě byl a práci nedělal za hubičky. Za stavbu se určitě zaplatilo v miliónech, pod milión dnes žádná firma nepostaví ani středně velkou stodolu.


Léta jsem dělal na přestavbě železniční stanice v Kralupech nad Vltavou. Pamatuju se na takzvané stranické kontrolní dny. Sjeli se tam komunisti ze všech zúčastněných firem, z okresu, tedy stranická šlechta, která většinou neměla znalosti v oboru. Prý se řešily hlavně termíny. Hlavní stavbyvedoucí tam před nimi stál jako blbeček a poslouchal s úžasem, co ti volové vymyslí. Třeba v dubnu nebo v říjnu to byl malér. Blížila se významná výročí a to se vždycky muselo něco otevřít. Aspoň formálně.


Kralupy byly velká a dlouhá stavba, musel tu tedy být i zodpovědný straník. Pro vadu zraku se mu říkalo šilhavej Tonda. Ten dohlížel, aby se plnily stranické termíny. Řval tam na stavbyvedoucí, která měla na starosti osvětlení, že lampy budou patnáctého stát i kdyby měly šestnáctého spadnout. Naštěstí tahle tichá a nenápadná paní se nepodělala. Chtěla tenhle příkaz písemně a lampy patnáctého nestály.


Byl termín, kdy bude jedna kolej v Kralupech definitivně průjezdná. I když Tonda si vzal dokonce gumáky a lítal po stavbě jak šus, nezdařilo se. Kolej se namarkýrovala tak, aby byla průjezdná rychlostí 10 km v hodině. Den, kdy měl projet stanicí vlak s ministrem a jeho dvořany, byl dávno určený. Dělníky vyhnali ze stavby, aby si někdo nemyslel, že snad něco hotové není. Ti se v hospodě určitě nezlobili. Zvláštní vlak byl vypravený z Prahy, hosté dostali hned před odjezdem občerstvení, hlavně alkohol na přípitky. V Kralupech už většině bylo fuk, jestli jedou vlakem nebo je táhnou koně. Díval jsem se na vlak jedoucí krokem. Z oken na nás mávali soudruzi, někteří dokonce skleničkami. Paráda skončila, vlak se vrátil do Prahy a kolej se zprůjezdnila za dva měsíce. Termín byl splněný.


Proč cpu povídání o stavbě v Kralupech před čvrtstoletím do článku o chybách na nové cyklostezce? Bojím se, že tenhle systém pokračuje v jiné formě dál. Vyhlásí se termín a ten se splnit musí. Za každou cenu. Média čekají na potravu.


Prosím, ať si nikdo nemyslí, že tvrdím, že se v našem státě nic nezměnilo. Takový slepec zase nejsem. Jen jsme tu zůstali pořád titíž lidé a máme občas tendenci dělat totéž co kdysi.


Píšu tento text v době, kdy ve světě krachují banky, u nás fabriky, volí se, střílí se, řádí požáry, odhalují se udavači a já přicházím s takovou volovinou. Jsem totiž přesvědčený, že opravdový život se skládá z velkého množství drobností.


Štve mě, když jedu na kole a musím dávat bacha, abych nevjel do nějaké škvíry, která tam nemá co dělat. Raději bych se díval na protijedoucí cyklistky. Je jich a sluší jim to! Nebo se tu bude vznášet víla a já ji přehlídnu. U Vltavy by to mohla být vodní víla. Rusalka? Ty mají raději jezírko v lese.






PS. Adresu svého blogu pošlu samozřejmě panu Platzovi, když už se v textu vyskytuje jeho jméno..








Text byl zveřejněný 18.10.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2045 čtenářů, z nichž se líbil 22. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.






BLOG TÝDEN

úterý 7. října 2008

Místo vořechů bigbít

Vořechy a houby. Loni jsem z nich málem zešílel. Že jich bylo. Zásob jsem si nadělal jak veverka.



Nějak se mi příčí psát slovo ořech. Spisovná čeština žádá svoje, ale tohle je jen blog. Pražák, pokud nepochází z Moravy (prý je jich možná většina), řekne vořech. Představa, že bych měl pejskovi s rasovým původem "podvraťák" říkat oříšek, je hrozná. Špatný příklad? Asi jo. A co kapitán sparťanských fotbalistů? Oříšek? Budu psát vořech.


Vlašský vořech je hajzl. Kdyby spadly všechny najednou jeden den, ale to ne. Jeden vořech spadne v úterý, jiný v sobotu. Doma, na zahradě, je to fuk. Každý den posbírám, co se dá. Na zahradu jsem se v životě nezmohl, musím na cizí. Cizí? Komu vlastně patří vořešáky kolem silnic? Ve středních Čechách je jich síla! Podle vzhledu byly sázeny za socialismu. Tehdy patřilo všechno všem. Taky mně! Pokud by se objevil majitel skutečně oprávněný, jsem už v letech, kdy by mi asi nebil, jen by mě poslal někam. Vždyť už jdu.


Měl jsem loni nějak štěstí nebo jich bylo víc? Sešlo se mi jich nakonec tolik, škoda, že se do kafe nedávají. Kdybych tak spočítal, kolik kilometrů jsem musel na kole ujet kvůli jednomu vořechu. To by bylo číslíček k ničemu. Inu, statistika.


Taky hub bylo jako máku. Na kole se běžně na houby nejezdí, ale byla by nuda dělat jen to, co se dělá běžně. Spíš je problém, abych si v lese pamatoval ten správný strom, o který je kolo opřeno. Loni jsem sotva třikrát přeparkoval a brašny byly plné. Houby se trochu drncáním pomuchlaly. Nejsem malíř, který by vytvářel díla typu zátiší s hřiby. Houby většinou sním. Taky suším. Minulý podzim jsem si s touhle činností zaflákal celý kumbálek, kde žiju. A to si uklízím sám! Letošní podzim je pro houbaře, aspoň v okolí Prahy, smuteční.


Vořechy byly a ještě jsou. Poslední zářijovou sobotu jsem vyrazil na svá rýžoviště. Mám to přes 50 kiláků a ještě nakonec do kopce. Jsem už nějaký líný a nedojel jsem. Tedy dojel, jenom do Zadní Třebaně do hospody. Kam jsem měl namířeno, nenapíšu, ještě bych mohl mít malér. Až se jim tam ztratí nějakej vořech.


Potřebuju vlastně zrovna dnes sbírat vořechy? Když je tak hezky. A jel jsem pomalu zpátky domů. Okolí řeky už bylo krásně barevné. Ke všemu se konalo v Karlštejně vinobraní a já bych tudy musel. Mířilo tam hodně aut, motorek i cyklistů. Tam bude blázinec. V Hlásné Třebani inzerovali dvě deci Karlštejnského burčáku za 32 Kč. Nekup to... Kolik v něm asi bylo jabčáku? Od předloňska, kdy jsem se shodou okolností přicmrdnul k vinobraní v Bzenci, jsem si nikde burčák nedal. Tam totiž byl tak skvělý, jaký jsem ještě nikdy nepil. A cena? Raději nesrovnávat.


V Karlštejně musel asi být blázinec. Stánky plné nesmyslů, víno jinak neprodejné. Muzika řvala jako na Matějské. Mohl jsem si poslechnout třeba nastydlýho Hurikána. Málem jsem napsal Hurykán, plete se mi to se slovem mohykán. Jo, to byly časy, kdy do naší pop music vplul Dalibor Janda. Aby se umělci nepletli, říkalo se mu nastydlej Janda, zatímco Olympiku táta byl pojmenován jako Janda plešatej. Třeba to v Karlštejně tak nevypadalo, třeba to bylo jiný, ale riskovat se mi nechtělo. Raději domů.


U Berounky za Radotínem směrem na Černošice bývaly Radotínské lázně. Objekt vlastní člověk, který si říká Pigi, podle informací na internetu býval jeho dědeček hoteliérem. A vnuk polehounku buduje tenhle příjemný areál, který je jak vystřižený z jiné doby. Dřevěné stoly, dřevěné lavice. Padá tu na mne přirozená lenost. Dát si pivo, jen tak počumovat a vůbec nikam nepospíchat.


I v zimě fungují s omezenou kapacitou uvnitř v teple. Venku je ohrádka s malým dětským hřištěm. A taky menší dřevěné pódium. Občas se tu konají fesťáčky, hlavně bigbítové. A to bylo právě dnes. Už kilák předem jsem slyšel bigboš. Takový ten krásný dřevní rokenrol.


Nepočítal jsem s tím, ale tohle jenom minout bez povšimnutí, proč potom na kole jezdit. To bych mohl jít blbnout do fitka. Padal chládek, došel jsem si k výčepu pro rum. Od té doby, co jsem si nedávno rozbil hubu střízlivý, si říkám, že s rumem v těle budu aspoň vědět, proč jsem spadnul. Pokud by to četl nějaký ostražitý dohližitel na zákony, tak odtud až domů nejedu vůbec mezi auty.


Snad hodinku jsem se díval a poslouchal. To vlastně ze mne jeden panák vyprchal. Kapela s názvem, který jsem si chtěl zapamatovat a zapomněl ho. Mladí lidé, hráli pro radost. Tak, jak to mám rád. Pochybuji, že byl honorář, byli asi rádi, že mají prostor pro hraní. Však ani vstupné nebylo. Pigi si s nimi fouknul sólo na saxofon.


Jak jsem tam tak stál, už se mi v hlavě motaly věty, které napíšu na blog. Jak legračně vypadali, jak se zpěvačka legračně kroutila a jak byla ustrojená. Většinou tyhle vtipnosti zapomenu. Naštěstí. Teď, po více jak týdnu si říkám "blbečku!" Oni tam hráli pro radost, pro zábavu a legraci si můžu dělat sám ze sebe. A to jde těžko, většinou se spíš rozbrečím. Tlustej dědek v odřené větrovce. Doma pak mlátí do klávesnice nesmysly.


Vystupovalo víc kapel, litoval jsem, že jsem o akci nevěděl, byl bych přišel pěšky. Příště.


Dával jsem na pult vypitého panáka a všiml si u dveří velké šachovnice s rozehranou partií. Nebo si tam někdo přehrával starou partii. Už jsem to tu viděl častěji. Měl jsem strašné nutkání sebrat jim koně, šachový odborník by řekl jezdce. Pro mne je to kůň. Vím o něm jen to, že táhne za roh. Prý existuje hranice mezi šachistou a šachovou nulou či debilem. Když někdo sebere v nestřeženém okamžiku z šachovnice figurku nebo je zpřehází, šachista to pozná. Já ne.


Koně jsem samozřejmě neukradl, z toho už jsem vyrost. Ale jak snadno jsem se mohl stát zlodějem koní. A mohl se houpat ve větru na topole u Berounky. V současnosti by mě tam nenechali viset dlouho. Dávali by jen bacha, abych se neuškrtil. Určitě by mě ale vyfotili a pověsili na web. Než bych přijel domů, už by lidstvo vědělo, co jsem za gaunera. Možná bych mohl pak i kandidovat ve volbách.






BLOG TÝDEN

sobota 20. září 2008

Lampióny

Obchodní dům, schodiště. Chci běžet, nejde to. Odkudsi na mne řve ženský hlas: "Neschopnej debile!". Hrůza. Děs. Křičím strachy. Konec.



Sedím na posteli, zpocený. Asi jsem řval ze spaní. Takhle křičíval ze spaní táta, také míval děsivě živé sny. Třeba to sousedi neslyšeli.


Fúrie, co na mne řvala, nebyla určitě moje bývalá manželka. Ta je slušná. Nikdy mi neříkala "debile!" Ani když si to myslela.


Celý tenhle blázinec jenom proto, že jsem nedokázal sehnat dětem lampión. Nevím, proč zrovna teď mě straší ve snu ty svítící koule, krychle, šišule. Asi proto, že je venku je zima, zataženo jako v listopadu anebo proto, že před čtvrtstoletím odpovědný rodič už v září kupoval v papírnictví lampión do průvodu na oslavu výstřelů z Aurory.


Utíká to, lidé pod 25 let nezažili lampiónové průvody, kterými začínal Měsíc československo - sovětského přátelství. S velkým M se psal. Sovětských filmů plná kina. V listopadu se dalo akorát sedět v hospodě či doma popíjet vodku. Že se v té době prodávala jen vodka, tak to bych už kecal.


Děti průvody milovaly, zvláště ty malé, rodiče nejmenších průvody nenáviděli. Odrostlé děti už šly s třídou bez rodičů, ale malé musely mít doprovod. Takový tatínek nevěděl, jestli má mít radost z roztomilé dcerušky nebo nadávat na autory téhle opičárny. Téměř vždycky bylo lezavo.


"Tati, podívej, ten velkej, kulatej, červenej, ten je krásnej, viď?."


"Krásnej je, ale ty máš hezčí".


Jak by bylo dobře doma s grogem!


Jenže najde se fotřík natolik neschopný, že nesežene nejen lampión, ale nesežene nic.


Socialistické plánování nedokázalo naplánovat ani výrobu předmětů, které sloužily k oslavě socialismu. Stalo se, že lampióny prostě nebyly. Někdo měl z minulého roku, ale ono se to tak snadno zničí. Děti do průvodu chtěly.


Maličkost. Jenom nešikovný hňup neumí vyrobit lampión. To jsem sebevědomě prohlásil před rodinou. Po fiasku s výrobou draka mi manželka nevěřila vůbec, ale děti jsem přesvědčil. Lampión je lehčí než drak, který jsem smolil několik večerů. Vyletěl rychle nahoru, vítr s ním práskl o zem. Dolítal.


Na lampión jsem použil flašku od okurek, které ten rok k dostání byly, červený krepový papír, svíčku se mi povedlo taky upevnit, krásně svítil. Manželka tvrdila, že vypadá jako lucernička před bordelem. Nevím, odkud informace o veřejných domech měla. V osmdesátých letech. Na průvod jsme se šli jenom podívat.


Jako dítě jsem nikdy svůj lampión neměl. Maminka, která v rodině držela kasu, odmítala dát peníze na cokoliv, co považovala za blbost. Jako větší jsem patřil do společnosti ne zrovna ukázněných žáků. V trafice se dala koupit ampulka s benzinem do zapalovače, ta se propíchla špendlíkem a když byl uličník šikovný, benzin vystříkl na svítící lampión, který vzplál. Ošklivá činnost, protože obětí bývali právě nejmenší caparti. Bylo mi těch dětiček líto, nikdy jsem benzin skutečně nestříkal. Ohně jsem se stejně bál. Ovšem 25 halířů na ampulku jsem musel obětovat, abych nevypadal jako změkčilý. Nakonec jsem stejně dostal dvojku z chování, protože u mne benzin viděli. Tu dvojku bych tak jako tak dostal, někdo ji ve třídě vždycky musel mít.


Lampión jsem v podvědomí měl zafixovaný s oslavou bolševické revoluce. Celá léta jsem netušil, že lampión není ruským vynálezem. Asi v 16 letech jsem byl zasažen dvakrát. Dostal jsem lístky do tehdejšího Tylova divadla, které má dnes zase původní název Stavovské. Dodnes nezapomenu na hru Františka Hrubína Srpnová neděle. Představení, které bylo nabito tehdejšími hereckými hvězdami v čele s paní Fabianovou a panem Högerem, si pamatuju dodnes. Možná i proto je divadlo něco, co stále miluju.


Další šok byl, že v představení věšel pan Lukavský v roli poštmistra lampióny u rybníka. Připravoval slavnost. Fakt si nevymýšlím, že jsem se těžko vyrovnával se skutečností, že lampióny můžou svítit i na Třeboňsku.


Starší dcera měla 9 let. Tedy v roce 1987. Počtář spočítá, 70 let uplynulo od bolševické revoluce. V družině děti celý podzim pracovaly na výrobě lampiónu, družinářka si určitě oddechla, že má z krku vymýšlení náplně. Hranol z bílé čtvrtky vylepený červeným průsvitným papírem. V každé straně hranolu byla vystřižena sedmdesátka. Vtipné. Celá třída byla stejná. Viděl jsem je v průvodu na vlastní oči. Jejich výrobky ale fungovaly, na rozdíl od mého před lety. Měl jsem chuť se napít, jako když vidím něco neskutečného. Tentokrát bych panáka potřeboval, protože mě doma čekalo velké dilema. Třída se sedmdesátkou vyhrála soutěž tříd a dostala za odměnu dort. Dcera přišla domů tak nadšená, že jsem byl okolnostmi donucen jejich výtvory pochválit. Kdo dokáže říci devítiletému dítěti, že ten růžový plyšový pes, který dostala od tety, je hnusnej? Když bez něj holka neusne.


A už je tu moje oblíbené téma. Zneužívání dětí, tentokrát k propagaci zločinného režimu. Děti měly radost ze světýlek a bylo jim šumafuk, že někde v Rusku nějací boševici dělali revoluci. Soudružky ředitelky ve školách si odfajfkovaly další splněný úkol. Nestačilo, že se dětem četla povídka o malém Leninovi, který rozbil skleničku a mamince to zapřel. Ale tolik ho to trápilo, že se nakonec přiznal. Kéž by tenhle hajzl zůstal po celý život jen u rozbíjení sklenic.


Vracím se na začátek. Nechci se dožít toho, že budu mít hrůzný sen, ve kterém někdo bude zneužívat má vnoučata, která, doufám, se narodí, k naplnění svých mocenských ambicí. Ti idioti mezi námi jsou a čekají na příležitost. Mám strach z toho, že politické strany v honbě za mocí, budou ukazovat, jaké jsou lidské, protože mají rády děti.


Přeji si, abychom nechali dětem jejich princezny, čarodějnice, vodníky, polednice, abychom jim nechali aspoň v útlém dětství pocit, že dobro musí vždycky zvítězit.


Přeji si, aby lampióny svítily dětem jen pro radost, aby jim žádní političtí šíbři necpali do rukou lampióny modré, růžové, zelené a kdovíjaké, podle toho, jaké barvy je kabát, který by se zrovna měl oblékat.


Přát se dá ledacos.








Text byl zveřejněný 20.9.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 3898 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.














BLOG TÝDEN